Jana Kvičerová: Bookshire

Vítejte v magickém světě, kde knihy, k-pop, láska i temnota číhají na každém kroku…

Annabeth Taylorová se vrací do Bookshire, Googlem zapomenutého kraje, kde kdysi prožívala prázdniny plné čokolády a kouzel…

 

Vítejte ve světě, kde je magie skutečná, knihy stejně důležité jako k-pop a láska i temnota číhají na každém kroku…

 

Annabeth Taylorová se vrací do Bookshire, Googlem zapomenutého kraje, kde jako dítě trávila prázdniny plné mluvících květin a čokoládových orgií. Po několika letech v Londýně, kde se snažila být seriózní dospělou (a úplně selhala), je zpět, aby se postarala o babičku. Doufá, že u ní najde klid a třeba i znovu najde svou ztracenou múzu.

 

Jenže klid je to poslední, co ji čeká. Brzy už bojuje s protivnou redaktorkou z novin, řeší kočku, která možná mluví, a objevuje tajemnou Knihovnu, kde doslova ožívají literární postavy.

 

K tomu všemu si uvědomí jednu zásadní věc: ne vždycky je blázen ten, kdo věří na kouzla. A když už to vypadá, že má všechno pod kontrolou… přiběhne černý pes a ukradne jí svačinu. V tom lepším případě. Protože jakmile se objeví obávaný Netvůrce, začne jít skutečně do tuhého. Annabeth se náhle ocitá uprostřed boje mezi realitou a magií, kde její fantazie může být jedinou zbraní, která zachrání svět… i ji samotnou.

 

Naštěstí je tu John Moon. Záhadný a přitažlivý majitel knihkupectví s pohledem, který sám o sobě vydá na román. Annabeth tak bude muset čelit nejen magickým hrozbám, ale i svým citům – protože když vás pronásleduje zlo, poslední věc, kterou potřebujete, je totálně zmatené srdce. Připravte se na vtipné zážitky, bezmeznou lásku ke knihám a čajové dýchánky s pohádkovými bytostmi – Bookshire vás vtáhne a nepustí.

 

 

Vydalo: CooBoo, 9/2025

Obálka: Jana Kvičerová

Vazba: brožovaná

Počet stran: 464

Cena: 399 Kč

 

 

ČÁST PRVNÍ

STORYFIELD

 

1. KAPITOLA

 

 

Lilo jako z konve. Obloha vypadala, jako by se v mracích ženili všichni čerti, ale ani to mi nezabránilo, abych se řítila po silnici nejrychleji, jak jen to můj starý Mini dovolil.

 

Sbohem, hnusný Londýne!

 

Vítej, Googlem zapomenutý kraji!

 

Jeden by řekl, že se svou zálibou v nakupování, nočním vysedávání po barech a neustálém postování na sociální sítě se na venkov, kde až na pár bohem vyvolených míst nebylo možné chytit signál, budu těšit jen stěží, ale opak byl pravdou. Nemohla jsem se dočkat – jak mojí milované babs, tak klidu, který Bookshire sliboval. Konečně budu daleko od zlomeného srdce, pochybného života i věčně nespokojené matky.

 

A tak jsem si to šinula pět hodin v neutuchajícím dešti, s autem narvaným věcmi, jako bych se už neměla nikdy vrátit, v doprovodu těch nejlepších k-popových skupin všech dob – od druhé generace po čtvrtou. BigBang. SHINee. Girls Generation. 2NE1. A hromada dalších.

 

Místo toho, abych z dlouhé jízdy pociťovala únavu, jsem se s každou další uraženou mílí cítila o něco lehčí. Svobodnější. Prozpěvovala jsem si jako zběsilá, aniž jsem tušila, o čem že to ti idolové vlastně zpívají, prsty mi po volantu tančily do rytmu – a celkově jsem byla v tak hluboké euforii, že mi nepřišlo divné, když se můj oblíbený song „Promise“ od Ateez v půlce přepnul na „Dynamite“ od BTS.

 

 

… Sakra, to není v rádiu, někdo mi volá,“ ustala jsem ve zpěvu. Rychle jsem mrkla na displej nedávno nainstalovaného rádia, jehož moderní vzhled se s retro interiérem milovaného starouše doslova tloukl. Máma. Zaklela jsem. Neměla jsem chuť s ní mluvit. Ani náladu. Prostě jsem nechtěla. Ale radši jsem jí to rychle zvedla. „Ahoj, mami. Co potřebuješ?… Jo, už jsem skoro tam. Ne, nepotřebuju peníze.“ A už vůbec ne od tebe, pomyslela jsem si trpce, zatímco na mě z druhé strany valila nevyžádané rady a zasypávala mě přehnanou starostí o mou budoucnost. Co hodláš v té díře dělat? Co asi, užívat si klidu. „Domluvila jsem se s jedním londýnským plátkem, že jim budu externě posílat články. A v pondělí mám ve Storyfieldu pohovor na brigádu… Mně je jasný, že se tím nedá uživit. Mám něco našetřeno… Prosím tě. Je mi pětadvacet, umím se o sebe postarat… O babičku taky… Neměj strach, je to jen na léto. Během září, možná října, se nejspíš vrátím do Londýna… Hele, už tě špatně slyším, jsem blízko… Dobře, taky tátu pozdravuj. Čau.“

 

S jistou dávkou frustrace, jakou ve mně matčiny telefonáty vyvolávaly, jsem se dotkla bezdrátového sluchátka, abych hovor kvapně ukončila, ačkoli hranice kraje jsem přejela až o další tři songy později.

 

Matka neměla ráda, když jsem sem jezdila. Vlastně to nenáviděla. Vždycky se tvářila, jako by jí z tohohle „zapadákova“ vyskákala vyrážka – já naopak s blížícím se Storyfieldem cítila úlevu, jako bych se vracela domů. Dříve mi sem jezdit dokonce vysloveně zakazovala, ostatně jako spoustu dalších aktivit, takže jsem kvůli ní babičku vídala jen tajně, když zavítala do Londýna. Ale jakmile jsem dosáhla plnoletosti, začaly mi být její zákazy a příkazy ukradené – přesto jsem Bookshire navštěvovala jen zřídka. Můj londýnský život byl holt divoký.

 

Venku už se smrákalo, když jsem míjela bílou, očividně pravidelně čištěnou ceduli hlásající rádoby vtipné Bookshire: Inspiraci sbírej tu, neb chvíli budeš bez netu! Pravda to byla jen částečně. Mobilní signál tu byl sice skutečně mizerný, tudíž surfovat přes data bylo takřka nemožné, ale podle babs se dalo v kavárnách normálně připojit na wi-fi.

 

„Inspirace jako dělaná,“ odfrkla jsem si, jakmile mě obestřela mlha, dusno, mrholení a temné stíny fablewoodského lesa. „Vždyť je to díra světa, ani Google ji neumí najít.“

 

Tohle ovšem byla pravda úplná. Vyhledávala jsem Bookshire a zdejší městečka téměř pravidelně – snad kdyby se náhodou něco změnilo –, ale nikde ani zmínka. Dokonce jsem prošla univerzitní i veřejnou knihovnu, nové i archivní mapy britských ostrovů, ptala se dějepisářů i zeměpisářů, ale jako by tenhle prapodivný kraj tam venku neexistoval. Jako malá jsem tuhle podivnost připisovala kouzlům, o nichž mi vyprávěla babička, která prý podobně jako v Harrym Potterovi měla ukrývat čarovná místa před zraky „mudlů“. Později jsem ale uvěřila matčině logičtější verzi – že se jedná jen o potrhlé názvosloví dané oblasti místního obyvatelstva. Což ovšem pořád nevysvětlovalo, že ani Google, který ví vždycky všechno, o tomhle záhadném místě nedokázal najít vůbec nic.

 

Jednoho dne mě však překvapil spolužák, když jsem seděla ve studovně a místo Narativní teorie si četla Společenstvo prstenu. Měla jsem na sobě mikinu, kterou mi kdysi přivezla babi, se sepraným nápisem Jsem bookshireholik a nestydím se to přiznat, když si ke mně přisedl plavovlasý týpek, jehož jsem si matně pamatovala už ze střední. Nejenže mi ten vytahaný kus oblečení pochválil, ale zničehonic mi začal vyprávět, jak mu Bookshire pomohl najít ztracenou múzu.

 

Jmenoval se Daniel.

 

Netrvalo dlouho a stal se mou první láskou.

 

Avšak ten samý Daniel mi po dvou letech vztahu toxického jako tovární kouř roztrhal srdce na tisíc kousků, které pak ještě podupal a zašlapal, když jsem ho načapala s jeho literární agentkou při nechutně důvěrné chvilce v našem novém bytě. A aby toho nebylo málo, ublíženěji si přišel on – začal mě doslova a nedůstojně uhánět. Neustále mi volal. Psal. Bombardoval mě přes Messenger, e-mail, Instagram… Nějaké blokace na něj byly krátké. Nejdřív mě to jen otravovalo a přesvědčovala jsem samu sebe, že je to přechodná porozchodová fáze. Že to přejde.

 

Jenže čas to akorát zhoršil.

 

Najednou se totiž objevoval všude, kde jsem se jen mihnula. Na lekci jógy. Před redakcí, kam jsem šla na pohovor. V kavárně na druhé straně Londýna. V bazénu. Před domem rodičů. Před chatou mé kamarádky… Zpočátku pouze žadonil, ať ho vezmu zpátky, po nějaké době mi ale začal vyhrožovat. Naháněl mi takový strach, až jsem zapomněla, že jsem do něj byla kdysi zamilovaná. Podala jsem trestní oznámení. Soud mu sice udělil zákaz přibližování, jeho to však ani náhodou nezastavilo.

 

Potřásla jsem hlavou, abych toho pitomce vyhnala z mysli a nekazila si blížící se ozdravné léto v knihomolském, leč opomenutém ráji.

 

Já to tu znala skoro jako svoje boty. Kdysi jsem to tady milovala. Zdejší krajina, roztomile pojmenovaná městečka, knižní názvy ulic a obchodů i nepřirozeně milí lidé, to vše bylo doslova zlatým dolem pro mou dětskou představivost, jež dávala vzniknout těm nejkrásnějším pohádkám, které jsem dokázala vymyslet. Tvořila jsem, psala, básnila o všem, co jsem zde viděla i neviděla. Jako blázen jsem pobíhala lesem a představovala si, jak mi kolem hlavy poletují třpytivé víly a promlouvají ke mně zvířata nebo jak s květinami v lidské velikosti jím čokoládové bonbony… Fantazii jsem měla tenkrát nezměrnou, byla jsem přesvědčená, že své výplody „skutečně vidím“. Až matčin známý, vyhlášený psychiatr, mě z toho bludu dokázal vyléčit. Ačkoli vyléčit bylo dost silné slovo – prostě mi žilami prohnal desítky různých léčiv. Nakonec jsem ale byla schopná uvědomit si, že Bookshire není ani magický, ani mně souzený, jen plný praštěných a naivních maloměšťanů.

 

Proto jsem teď při pohledu na přehnaně zdobené rozcestníky hlásající Inkwell nebo Bookford, které mi před mnoha lety připadaly rozkošné, otráveně kroutila očima. „Tenhle zapadákov musel pojmenovávat pořádně bláznivý knihomol,“ zahučela jsem. „Nechápu, že tu babi dokázala přežít tak dlouho.“

 

Babička. Moje babs. Nejskvělejší osoba v celém vesmíru a ten nejdůležitější důvod, proč jsem opustila Londýn. Nedávno si totiž zlomila nohu v krčku. Už spoustu let však žije sama, dědu si sotva pamatuju, navíc je stará a nedokáže se o sebe postarat tak jako dřív. Téměř měsíc si poležela v nemocnici, pak se o ni týden starala mámina mladší sestra, teta Beth. Jenže právnická firma, která ji zaměstnávala, neměla s její nepřítomností přílišnou trpělivost. Máma zas pracovala na důležitém semináři pro lékařskou fakultu, kam tu a tam chodila přednášet, ke všemu do Bookshire odmítala byť jen strčit nos. Táta se chystal na služební cestu do Japonska. Bratr studoval. Bratranec promoval. Jednoduše – jediný, kdo v rodině neměl školu nebo stálé zaměstnání a komu tenhle kraj nebyl proti srsti, byla moje maličkost.

 

Studia… Už zase slyším matku, jak mě peskuje, že jsem si nevybrala užitečnější obor, povzdechla jsem si při pomyšlení na mladší a úspěšnější příbuzné. Udělala jsem si magisterský titul z literatury, což bylo sice krásné, umělecké a tak, v praxi mi byl ale v podstatě k ničemu. Tedy podle matky – já si nestěžovala. Dodávalo mi to potřebnou svobodu, minimum času tráveného mezi lidmi a měla jsem o krok blíž svému snu stát se spisovatelkou. Spokojeně jsem si pracovala z domova, kde mi sice stačilo připojení k internetu a um dobře psát, zase to však neprospívalo mému rozpočtu. A poté, co jsem na vše zůstala sama, se účty z toho mála, co jsem si vydělala, k mému překvapení platily fakt špatně. Takže co si budeme, radši budu živořit v teple útulného a vlídného babiččina domu než ve spárech pedantské matky…

 

„Vždyť jsi celá ona!“ namítal táta pokaždé, když jsem si na ni postěžovala. „Teda, aspoň vzhledově,“ dodal vždy, neboť sám moc dobře věděl, že víc už se lišit nemůžeme. Zatímco matka byla racionální a pragmatická, já i přes svou zaléčenou „nemoc“ stále snila s otevřenýma očima a milovala fantazii. Pro ni bylo nejdůležitější společenské postavení a kariéra, pro mě to byly svoboda, kreativita a babička.

 

Podívala jsem se na sebe do zpětného zrcátka a ušklíbla jsem se – ani o mámině reprezentativním, vždy perfektně upraveném vzhledu se rozhodně mluvit nedalo. Jocelyn Taylorová byla ztělesněním elegance. Tmavé vlasy měla vždy perfektně učesané do uhlazeného ohonu, oči bez jediné vrásky zvýrazňovala jemnými linkami a rty si malovala rtěnkou v barvě rudých růží. Nosila výhradně formální oblečení – kostýmky, pouzdrové šaty a perlové náhrdelníky. Kdežto já jsem preferovala pohodlí nade vše. Vytahané mikiny překrývaly obnošené legíny. Horní část blonďatých vlasů se značnými odrosty jsem si vázala do ledabylého drdolu, kterému by stačil prudší pohyb a bylo by po něm. Levná řasenka se mi po celodenním nošení rozpila pod víčka a rozdrobila na tváře, o nic dražší rtěnku jsem dávno utřela do kávových kelímků vypitých po cestě. Za jediný luxus se daly považovat moje dioptrické brýle, na které jsem už pět let nedala dopustit – Vogue prostě dělá sakra slušivé obroučky.

 

„No co, mám ráda komfort,“ hájila jsem se sama před sebou a pokusila se otřít pandí kruhy do rukávu. Po zjištění, že to moc nepomáhá, jsem se vrátila pohledem na tmavnoucí silnici. Storyfield, 3 míle oznamoval dřevěný ukazatel, který jsem právě míjela. „Hurá,“ ulevila jsem si. „Ta cesta už je fakt nekonečná a hlava se mi plní samýma blbostma. O samomluvě ani nemluvím,“ zabrblala jsem. „Jé, další moje oblíbená!“ zaradovala jsem se záhy, když se z chrchlavých repráků ozvali TxT. Natáhla jsem ruku k rádiu, abych zvýšila hlasitost, pak jsem se dala do nadšeného prozpěvování částí v angličtině: „I’m a loser, I’m a loser. Lover with a dollar sign is a loser!“

 

A vtom jsem vykřikla.

 

Brzdy zahvízdaly. Napršená voda se rozprskla až ke krajnicím, auto se ale naštěstí zastavilo bez výraznějšího smyku. Z vnitřku černého Mini Countrymana se ozvalo zaklení, za něž by se rozhodně nestyděl žádný dlaždič. Dveře se rozletěly a já vyběhla do večerního šera.

 

„Ty pitomečku jeden!“ křikla jsem na černého psa, který mi před okamžikem vběhl pod kola. „Mohla jsem tě zabít, víš to?!“ nadávala jsem a bezmyšlenkovitě se rozeběhla ke zvířeti, rozcapeně si hovícímu uprostřed silnice. Byla to fena. „Jestli mě pokoušeš, vrátím ti to,“ vyhrožovala jsem jí. Hned nato jsem si uvědomila, že přiblížit se k cizímu psovi bez jakéhokoli obranného prostředku není dvakrát nejchytřejší. Fenka však nevypadala, že by měla chuť mě sežrat. Naopak se rozjařeně zvedla, s vrtícím ocasem ke mně přiskočila a zvesela mi olízla ruku. Dvakrát štěkla a vrhla se k autu. Na moje „Hej!“ nereagovala. Chvíli čmuchala, načež ze sedačky spolujezdce ukradla nakousanou bagetu a pak se s ní spokojeně rozeběhla k městečku.

 

„Pěkně vyčuraná, to ti povím,“ zahučela jsem a nastoupila zpět do Mini. S kručícím žaludkem a šokem rozbušeným srdcem jsem se opět pomalu rozjela. „Takhle člověka vyděsit k smrti jen kvůli žvanci. Zrovna jsem to chtěla dojíst.“

 

Netrvalo dlouho a Fablewood začal řídnout. Stromy nahradily první okrajové domky a konečně se objevila městská značka. Storyfield. „Skoro jako to město z Bylo, nebylo. Třeba tu jednou potkám Sněhurku,“ zasmála jsem se tlumeně vlastnímu „vtipu“, který jsem opakovala snad pokaždé, když jsem sem zavítala.

 

Byl to takový ten krásný, typicky britský zapadákov s anglickými řadovkami a rodinnými domky porostlými břečťanem. Přes široký potok Wordbrook vedlo několik zdobených dřevěných lávek lemovaných retro lampami, které zdobily i kulaté historické náměstíčko. Storyfield, a spolu s ním i všechny ostatní bookshirské obce, se přesto pyšnil něčím výjimečným, co klasickému anglickému venkovu chybělo – náměstí i okolní ulice byly do slova a do písmene plné literárních kaváren, knižních klubů, dílen tvůrčího psaní či spisovatelských kluboven, k tomu všemu trefně, ačkoli občas dost neoriginálně, pojmenovaných. Nechybělo například Writerovo knihvazačství, pekárna U Písařky, antikvariát Knihanov, cukrárna Sladkosloví a podobně ulítlé názvy. Mohl by to být učiněný ráj pro umělce z celého světa, přesto, co jsem si tak vzpomínala, sem přes léto zavítala jen hrstka z nich. Babička je nazývala „Ti vyvolení“.

 

Vždyť jsem ti říkala, že Bookshire je kouzelné místo. Je totiž přístupný jen tomu, kdo potřebuje jeho služby. Pro všechny ostatní je neviditelný, tvrdila, když jsem byla malá. Věřila jsem tomu fakt dlouho, než mi došlo, jaká je to mystická blbost.

 

„Tak jo, jsem tady. S hodinovým zpožděním,“ pronesla jsem, když jsem dojela až na konec Fontové ulice, k poslednímu patrovému domku s číslem 8. Zaparkovala jsem u oprýskaného plotu oddělujícího ulici od zahrádky s bílým altánkem zarostlým divokými růžemi, terasou s posezením a rozvrzanou houpačkou. Ještě než jsem vylezla, všimla jsem si pohupující se záclony a mizící postavy v rozsvíceném okně. Babička to být nemohla, momentálně se pohybovala na vozíku, takže to určitě byla některá z těch jejích vlezlých kamarádek.

 

Nehlasně jsem zaklela, když se můj předpoklad vyplnil. Dveře od domku se totiž náhle rozlétly a na terasu vyběhly tři zvědavé babky. „To snad ne,“ zaúpěla jsem tiše, když na mě začaly zhurta mávat. „No, pořád lepší vesnický drbny než moje máma,“ povzdechla jsem si a konečně opustila stísněný prostor Countrymana.

 

„Annabeth! To je dost, že jsi taky dorazila!“ křikla paní McIntoshová, babiččina nejlepší přítelkyně. A taky pěkná klepna – co nevěděla, to se nikdy nestalo, ostatně asi jako všechny přítomné dámy. Už z dálky bylo patrné, jak za ty roky, kdy jsem tu nebyla, sešly. Hrbily se, vlasy se jim leskly jako tekuté stříbro a oči pod nánosem vrásek nebyly téměř vidět. Musela jsem se ale pousmát. I když jsem je tu a tam hanlivě nazvala drbnami, byla jsem šťastná, že je vidím – a slyším – zdravé a živé. Matka je nesnášela, stejně jako celý kraj, já je však vnímala jako součást bookshirské atmosféry.

 

„Moc ráda vás zase vidím!“ houkla jsem zpátky.

 

„No ták, pojď honem dovnitř, zavazadla počkají!“ zvolala sousedka Smithová, když jsem zamířila ke kufru. „Vždyť už musíš být celá promoklá!“

 

„Anebo počkej, Annabeth, donesu ti deštník!“ přidala se paní Wilsonová z vedlejší ulice.

 

Annabeth. Nesnášela jsem, když mi tak lidé říkali. Bylo to sice moje rodné jméno, přišlo mi však příšerné – nemělo totiž daleko od posedlé Annabelle ze stejnojmenného hororu. Proto jsem si i po dvacítce nechala říkat zdrobnělinou.

 

„To je dobrý, zas tolik neprší!“ mávla jsem rukou, ačkoli to nebyla tak úplně pravda.

 

„Nechte ji bejt, babizny zvědavý. Říkala jsem, ať vysmahnete dřív, než ta moje holka dorazí!“ ozvalo se zevnitř.

 

Při zvuku známého hlasu mi ze srdce spadl pořádný balvan. Pobaveně jsem se usmála – jakmile babs remcala, znamenalo to, že je jí dobře. Když jsem ji totiž nedávno navštívila v nemocnici a viděla, jak je bledá a zesláblá, tak jsem se o ni navzdory všem hrdinským řečem, které jsem pronášela, neskutečně bála. Přece jen už se nacházela ve věku, kdy zlomenina krčku nebyla obyčejným zraněním, ale mívala i fatální dopady… Okamžitě jsem zaplašila ponurou myšlenku, rychle z kufru vyndala nejdůležitější tašku, zamkla auto a vydala se bábinku pořádně obejmout, aniž jsem počkala na slíbený deštník.

 

„No už jsem se o tebe bála! Takhle se opozdit, a ani nedat vědět,“ přivítala mě svým typickým lamentováním a zároveň vřelou náručí. „Annie, holčičko moje, tys zase vytáhla,“ odtáhla se a přeměřila si mě zkoumavým pohledem.

 

„Babi, viděly jsme se minulý týden,“ podotkla jsem pobaveně. „A od patnácti jsem nevyrostla ani o palec.“

 

„Taky se ti trochu zakulatily boky,“ pochvalovala babička a dělala, že mě přeslechla.

 

„A povyrostla jí prsa,“ zakmitala Smithová obočím.

 

„Konečně nevypadá jako kostitřaska,“ přikyvovala paní McIntoshová, jejíž slova se naprosto neshodovala s mými fotkami z dětství, kterými byl babiččin dům ověnčený.

 

Frustrovaně jsem vydechla, zatímco se babky pobaveně rozřehtaly.

 

„Vy jste fakt slepice,“ počastovala je babs, ale smála se s nimi.

 

„Odnesu si tašku do pokoje,“ odfrkla jsem v touze co nejrychleji vypadnout. Políbila jsem babi na tvář a vydala se ke schodům. V duchu jsem pochválila tetu za nainstalovaný schodolez.

 

„Pak přijď do kuchyně!“ křikla ještě. „Ženský ti přichystaly večeři. Aspoň k něčemu jsou dobrý…“

 

„Hele, ty! Co bys bez nás dělala!“ obořila se na ni sousedka Smithová vzápětí.

 

„Umřela by nudou,“ odpověděla paní McIntoshová.

 

„Pořád stejný,“ zavrtěla jsem nad jejich popichováním hlavou, ale přistihla jsem se, jak se pobaveně křením.

 

Jakmile mě v patře přivítaly vybledlé dveře, pořád ale pokreslené kopretinovou princeznou, květinovým zámkem a poupaty, srdce se mi zatetelilo blahem. Když jsem je otevřela a vstoupila do svého dětského pokoje, dýchla na mě příjemná nostalgie. Ani vnitřek se totiž vůbec nezměnil – tetiny děti byly ještě malé, takže u babičky nebývaly přes noc, moje malé království tak neměl kdo zdemolovat.

 

Bylo mi jedenáct, když jsem tady přespala naposledy. Tenkrát jsem tu kýčovitou růžovou milovala a nesnášela zároveň, stejně jako všechny ty holčičí praporky, pestrobarevná světélka a vlastnoruční obrázky, dnes to ale ve mně vyvolávalo příjemné vzpomínky. Podobně jako tátou vyrobená knihovnička plná pohádek a knížek pro dospívající. Astrid Lindgrenová, Enid Blytonová, Jacqueline Wilsonová a Rowlingová byly samozřejmostí.

 

Hodila jsem tašku pod postel se značně sepraným, ale čerstvě voňavým nebelvírským povlečením, které se s růžemi posetými stěnami neskutečně tlouklo, mladší Annie však na něj nedala dopustit – a babs to moc dobře věděla. Musela donutit jednu z kamarádek, aby ho zašila, protože co jsem si pamatovala, mělo tři velké díry a minimálně pět menších oděrek.

 

S úsměvem jsem prohrábla komodu a převlékla se do suchého oblečení. Nevěděla jsem, jestli být na sebe hrdá, že jsem dokázala zhubnout, nebo nadávat mladšímu já, že se tak neskonale vykrmilo. Pak jsem si šla do koupelny smýt rozpité líčení. Vlasy, sotva dosahující pod ramena, jsem si rozpustila, učesala je a ještě mokré svázala do culíku. Směšně drahé brýle jsem řádně očistila a odložila na skříňku vedle umyvadla. Teprve pak jsem se vydala zpátky dolů.

 

K mojí nemalé radosti se bábince podařilo vyhnat všechny tři stařeny pryč.

 

„Bože, to tak krásně voní,“ nasála jsem zhluboka, když jsem vstoupila do provoněné kuchyně. „Mmm, masový koláč. Doufám, že je od Smithový, ta je vždycky uměla nejlepší,“ sbíhaly se mi sliny při pohledu na připravený pokrm.

 

„Samozřejmě, od nikoho jinýho je nejím,“ odfrkla babi. „Tak se posaď, muselo ti cestou pořádně vyhládnout.“

 

Její slova podpořilo hlasité zakručení v mém břiše. „Ani nevíš jak!“ Bez námitek jsem se usadila a nabrala si pořádný kus toho nejlahodnějšího slaného koláče s masovou nádivkou, kterému se v Londýně nevyrovnal žádný.

 

„Teda holka, na to, jak jsi hubená, máš pořád velký apetit,“ podotkla babi pobaveně, když jsem si nacpala pusu.

 

Prý hubená! Řekla bych, že moje postava byla už nějakou dobu tak akorát. Stehna se mi o sebe třela, zadek by mi mohlo políbit hned několik lidí naráz a břicho, ač svým způsobem ploché, se kvůli nedostatečnému cvičení třáslo jako rosol. Zato prsa, ta jsem neměla téměř žádná. Svět byl prostě nespravedlivý. Ale už jsem si tak nějak zvykla. Jenže babs se v tomhle případě odmlouvalo těžko – vždyť jsem byla její oblíbené vnouče, tudíž mě viděla jako dokonalou.

 

„Asi dobrý metabolismus,“ zahuhňala jsem namísto obvyklého sebeshazování. „To mám po tobě,“ mrkla jsem na ni.

 

Babi se zasmála. „Annie, Annie,“ zavrtěla hlavou a spokojeně si povzdechla. „Nejspíš budu znít jako sobec, když to řeknu, ale jsem moc ráda, žes mě dostala na starost zrovna ty,“ zaplápolaly jí náhle v očích plamínky lítosti.

 

Polkla jsem a ukázala na ni vidličkou. „Takhle nemluv,“ pokárala jsem ji vlídně. „Jsem tu dobrovolně a moc ráda. Vždyť víš, že jsi moje nejoblíbenější osoba na světě,“ cvrnkla jsem ji něžně do nosu. Babi mi za to věnovala ten nejvděčnější a nejhřejivější úsměv v celém širém vesmíru.

 

Ráno jsem vstala na můj vkus moc brzy a naprosto rozlámaná. Postel sice voněla svěžestí, značné stáří však nezapřela zejména pérová matrace. Nehledě na to, že jsem prostě musela dokoukat poslední epizody Hotelu del Luna, které mě uvnitř doslova rozervaly. Tuším, že jsem únavou z usedavého pláče odpadla až po druhé hodině ranní… A tak jsem se ani nenamáhala s převlékáním a sešla do kuchyně ve spacím triku.

 

Bylo jen krátce po osmé a babi už mě vítala prostřeným stolem plným sladkých koláčků a smažených vajec. Jak zvládla všechno připravit, navíc na kolečkovém křesle, které snad pamatovalo i bitvu o Británii, jsem nechápala. Osobně jsem byla v tu chvíli ráda za schopnost zapnout kávovar.

 

„Sakra, tady fakt není žádný signál,“ zahuhlala jsem rozespale, zatímco jsem máchala mobilem ve vzduchu a snažila se chytit aspoň jednu čárku.

 

„Jestli si chceš zavolat, musíš támhle na kopec,“ řekla babs, když jsem se celá bezradná, naštěstí už ale s blahodárnou kávou v ruce, usadila k jídelnímu stolu, a ukázala z okna.

 

„To je na mě teď daleko,“ zanaříkala jsem při pohledu na zelení pokrytý vrcholek osaměle dohlížející na město. „Zajdu tam jindy. Radši si teď vychutnám tuhle nádheru,“ promnula jsem si ruce nad lahodně vonící i vypadající snídaní.

 

Mlčky, ale v příjemné náladě jsme se společně pustily do jídla. „Co máš dneska v plánu?“ zeptala se babs po chvilce mezi sousty.

 

„Vůbec nic,“ odpověděla jsem s plnou pusou. Nejspíš mě za pár měsíců čeká velmi otylý návrat do Londýna.

 

„Nechceš místo toho nicnedělání vzít starou bábu na projížďku po městě?“ zamrkala na mě. „Místní tě určitě rádi uvidí.“

 

Nejdřív jsem nad tím návrhem zamítavě nakrčila nos – výlet po obstarožních vesničanech se mi dvakrát nezamlouval. Na druhou stranu byl jakkoli trávený čas s mojí bábinkou v podstatě požehnáním. Netrvalo dlouho, jen pár kilo cukru, lepku a tuků, a už jsem ji vezla v křesle po ulici.

 

Bylo krásně. Sluníčko příjemně hřálo, vzduch byl prosycený vůní nočního deště a přes silnice přebíhaly domestikované kočky. Obchody už byly otevřené, z cukráren a pekáren vonělo pečivo, z kaváren lahodné nápoje, z antikvariátů se linulo aroma starých knih. Nebýt až toho překvapivě přeplněného náměstí, jednalo by se o dokonalé městečko.

 

„Dřív jsem tu tolik turistů nevídala,“ podivila jsem se při pohledu na lavičky obsazené píšícími lidmi a fronty tvořící se před antikvariáty a knihkupectvími.

 

„To víš, děvče, dnešní doba je plná stresu,“ povzdechla si babs při pohledu na páreček staříků, kteří si cosi čmárali do sešitů se značně opotřebovanými deskami. „Samá práce, honba za penězi a vidinou lepšího života… technologický rozptýlení tomu taky moc nepřidá. Najít si chvilku času na čtení je čím dál tím náročnější, o psaní ani nemluvím. Naštěstí je tu ale náš čarovný Bookshire – aby v nás opět probudil lásku ke knihám a aby tvůrčím duším navrátil zpět ztracenou múzu. A jak vidíš, lidí, kteří útěk od reality potřebují, je čím dál víc.“

 

Odmlčela jsem se. Její odpověď – až na tu část o čarovném Bookshire – dávala smysl, vždyť sama jsem se s tím potýkala. Půlměsíční město od Maasové jsem měla rozečtené už několik měsíců, a ještě jsem se nedostala přes první třetinu, i když mě příběh docela bavil. Světlo a stíny jsem radši zkoukla na Netflixu, než abych si přečetla knižní předlohy od Bardugo. A namísto psaní, k němuž jsem se tak nadšeně vrátila po letech utrpení vzešlého z matčiných zákazů jakkoli využívat představivost, aby se mi náhodou nevrátily bludy, jsem prokrastinovala na TikToku, Instagramu a jiných, inspiraci naprosto zabíjejících platformách.

 

Možná by nebylo na škodu, kdybych se tu večer taky posadila s knížkou. Nebo rovnou s perem a sešitem… napadlo mě při pohledu na zaníceně začtenou partičku mladých dívek, jejichž zraky nedokázali od stránek odtrhnout ani opodál kouřící, očím lahodící svalnatci. Nutno dodat, že jakmile to típli, sami se usadili pod kašnu a dali se do čtení.

 

Svět bez sociálních sítí měl rozhodně co do sebe. Protože co je víc sexy než muž s knihou v ruce?

 

„Nějak jsi zmlkla,“ vrátila mě do reality babs. „Chceš se k nim přidat? Zvládnu se projet sama.“

 

„V žádným případě,“ zavrtěla jsem zamítavě hlavou a přidala do kroku. „Po dlouhý době jsme spolu samy, určitě si to nenechám ujít jen kvůli nějaký patetický touze číst si nebo psát.“

 

Ještě téhož večera, kdy jsem se usadila doprostřed náměstíčka pod rozložitý strom a napsala víc než dvacet stránek, jsem ovšem smýšlela jinak.

 

Teď jsme ale byly jen my dvě. My, hezké počasí a nakonec kupodivu celkem příjemná vycházka. Obyvatelé Storyfieldu byli přesně tak vlídní, jak jsem si je pamatovala. Jakmile paní Brownová z pekárny U Písařky zjistila, kdo jsem, téměř se slzami v očích mi do rukou vtiskla pytlík naplněný lahodně voňavými mřížkami. Majitel Papírového ráje, jenž mi jako malé dával zdarma hromádky neprodejných papírů na kreslení, se mi snažil dohodit vnuka (nutno podotknout, že pohledného, nemít za sebou dost ošklivý rozchod, asi bych do něj šla). Se staříkem z Writerova knihvazačství a jeho ženou pracující v sousedním tiskařství jsme zavzpomínali na má dětská léta a pohádky, jimž svým řemeslem darovali tu nejkrásnější podobu. K mé nemalé radosti je babička nevyhodila – naopak jim věnovala speciální poličku ve své knihovně a pravidelně je opečovávala.

 

Domů jsme se vrátily až k večeru. Babička unavená, já nabitá překvapivě pozitivní energií…

 

… která mi bohužel nevydržela moc dlouho.

 

Značně hojivý víkend uběhl rychle jako Usain Bolt svůj sprint. V pondělí ráno jsem vstala naprosto spokojená, přesto lehce nervózní – čekal mě totiž vstupní pohovor do redakce Bookshirského deníku. Po snídani jsem se oblékla do slušivějšího úboru, než v jakých jsem se dosud promenádovala, při odchodu se rozloučila s nebývale čilou babičkou a ve dveřích se vystřídala s mile se usmívající pečovatelkou. Na veselí mi přidalo slunce, které se namísto slibovaného deště probouzelo nad nedalekými Paper Hills.

 

Nebyl to vůbec špatný nápad, na chvíli se sem přestěhovat, pomyslela jsem si radostně a vyrazila s úsměvem do ulic. Vydržel jenom do okamžiku, kdy mi přes cestu přeběhla napružená rezavá koule následovaná černým psiskem – k mé smůle to vzaly přes jedinou, ke všemu bahnitou kaluž v ulici. Když hutné kapky dopadly na můj jedinečný, ne zrovna levný sukňový kostým, kdesi vzadu v hlavě se probudil můj špatný pocit.

 

Při pohledu na potřísněné oblečení jsem zaklela. Displej mobilu mi ale prozradil, že na převlečení už nezbývá čas. Vypadala jsem jako čuně, nicméně dobrá nálada mě pořád ještě neopustila zcela – nějaké bahno mě přece nezastaví před slibnou kariérou žurnalistky.