Pierce Brown: Rudý úsvit

V nakladatelství Host vychází první díl bestsellerové sci-fi ságy z prostředí Marsu v novém českém překladu Aleše Drobka. Rudý úsvit je celosvětový bestseller, který nevídaným způsobem kombinuje prvky fantasy, dystopie, starořímské mytologie a space opery. 

 

Darrow je ve svých šestnácti letech čerstvým ženáčem a také nejvýkonnějším horníkem kolonie Lykos na Marsu. Je to tvrdý život, celý den se koupat ve vlastním potu v neoprenovém skafandru a řídit obří rypadlo v podzemních štolách plných smrtonosných důlních zmijí a výbušných plynových kapes. Darrow nezná nic než otrockou dřinu, skrovné příděly jídla a přísné zákony, nemilosrdně vymáhané nejvyšší kastou Zlatých, ale po boku své životní lásky Eo si nestěžuje. Koneckonců dělá důležitou práci — on a miliony dalších horníků, techniků, vědců a dalších průkopníků připravují Mars pro budoucí přesídlení lidstva, které dnes živoří na ekologicky zpustošené Zemi. 

 

Jednoho dne mu však tragická událost převrátí život vzhůru nohama a Darrow začíná pomalu odhalovat strašlivou pravdu. 

 

Pierce Brown během svého dětství vyrůstal v sedmi různých amerických státech. V roce 2010 dokončil vysokoškolské studium se zaměřením na politické vědy a ekonomii, poté vystřídal několik zaměstnání, např. ve společnosti pro rozvoj nových technologií či v politické kampani. V současnosti žije v Los Angeles. Knižně debutoval románem Rudý úsvit (2014), který se okamžitě po vydání stal bestsellerem a byl přeložen do více než dvaceti jazyků. Z plánované sedmidílné série prozatím vyšlo šest knih a na závěrečný díl čekají zástupy fanoušků. 

 

 

Vydá: Host, 9/2025

Překlad: Aleš Drobek

Vazba: vázaná

Počet stran: 376

Cena: 479 Kč

 

 

1. PEKELNÍK

Především byste měli vědět, že jsem synem svého otce. A když si pro něj přišli, poslechl jsem ho. Neplakal jsem. Ani když Společnost vysílala jeho zatčení v televizi. Ani když ho Zlatí soudili. Ani když ho Šedí věšeli. Máma mi za to jednu vrazila. Stoik měl být můj bratr Kieran. On byl starší, já mladší. Já měl plakat. Jenže to Kieran bulil jako holka, když Malá Eo vetkla otci do levého bagančete rudý kvítek a odběhla zpátky k vlastnímu tátovi. Vedle mě tiše naříkala moje sestra Leanna. Já jen všechno sledoval a říkal si, že je to škoda, že táta zemřel při tanci, ale bez tanečních bot na nohou.

 

Na Marsu není silná gravitace. Abyste odsouzenému zlomili vaz, musíte trhnout za nohy. To Šedí obvykle nechají na jeho blízkých.

 

Uvnitř svého friťáku cítím vlastní pot. Ten úbor je z nějakého nanoplastu a je v něm právě takové horko, jak název napovídá. Chrání mě od hlavy až k patě. Nepropouští nic dovnitř ani ven. A už vůbec ne teplo. Nejhorší je, že si nemůžete otřít pot z očí. Pekelně to štípe, když pot stéká skrz čelenku po celém těle až k patám, kde se slévá v malé loužičky. A ten puch, když se vyčůráte. A čůráte skoro pořád, protože srkáte hodně tekutin brčkem. Asi bychom se mohli cévkovat, ale my raději smrdíme.

 

Sedím v kabině rypadla a poslouchám drby horníků z mého klanu, které mi štěbetají ve sluchátku. V tomhle hlubokém tunelu jsem sám, ve stroji o tvaru obří kovové ruky, která hryže a drásá zeminu. Sedím na vršku rypadla, někde nad ramenním kloubem, a odsud prsty v haptických rukavicích ovládám prstovité vrtáky, které taví horninu nějakých devadesát metrů pode mnou. Říká se, že pokud chcete být pekelníkem, potřebujete prsty, které kmitají rychle jako plameny ohně. Ty moje kmitají rychleji.

 

Navzdory hlasům v uchu jsem tady v té hloubce sám. Společnost mi dělají vibrace, ozvěna vlastního dechu a vedro tak dusivé a odporné, až mi připadá, jako bych byl zavinutý do těžké deky z horkých chcanků.

 

Šarlatovou čelenkou na mém čele si prorazí cestu další pramínek potu a štípe mě do očí, až jsou stejně rudé jako moje zrzavé vlasy. Kdysi jsem kolikrát zvedl ruku a zkusil pot otřít, ale jen jsem se bezvýsledně poškrábal na hledí friťáku. Dělám to pořád. I po třech letech je to šimrání a štípání potu nesnesitelné.

 

Stěny tunelu kolem mé kabiny zalévají koróny siřičitě žlutého světla. Když se podívám nahoru úzkou svislou šachtou, kterou jsem dnes vyhloubil, záře postupně slábne. Vysoko nade mnou se vzácné helium-3 třpytí jako tekuté stříbro, ale já si prohlížím stíny. Hledám důlní zmije, které se plazí ve tmě, přitahované teplem mého rypadla. Dokážou se prokousat friťákem a zavrtat se do nejteplejšího místa, které najdou, což je obvykle břicho, kde pak nakladou vajíčka. Jedna mě jednou kousla. Dodnes se mi o té bestii zdá — byla černá jako pramínek hustého oleje. Některé jsou tlusté jako stehno a dlouhé jako tři chlapi, ale nejhorší jsou mláďata. Ta ještě neumějí svůj jed dávkovat. Zmije stejně jako mí předkové pocházejí ze Země, ale v nekonečných tunelech Marsu se proměnily.

 

Hluboké štoly jsou strašidelné. Osamělé. Na pozadí burácení rypadla slyším hlasy svých přátel. Všichni jsou starší než já. Pracují půl kilometru nade mnou, ale ve tmě je nevidím. Vrtají vysoko, poblíž ústí šachty, kterou jsem vyhloubil. Pomocí háků a lan se spouštějí podél stěn tunelu a těží menší ložiska helia-3. Používají metrové vrtáky a polykají prach. I oni musejí mít sakra šikovné ruce a nohy, ale v naší partě vydělávám nejvíc já. Já jsem pekelník. Na to se nehodí jen tak někdo, a já jsem ten nejmladší, kam až paměť sahá.

 

V dolech pracuju už tři roky. Začíná se ve třinácti. Když máš věk na šukání, máš věk i na vrtání, říkával strejda Narol. Akorát já se oženil teprve před půl rokem, takže nechápu, o co mu šlo.

 

Eo mi tančí před očima, zatímco civím na ovládací panel a spáry rypadla bořím do nové žíly. Eo. Někdy jí v duchu říkám stejně jako kdysi v dětství, neubráním se tomu.

 

Malá Eo — drobná dívka s hřívou zrzavých vlasů. Rudých jako okolní skály, ne doopravdy rudých, spíš rezavých. Rudých jako náš domov, jako Mars. Eo je taky šestnáct. Sice taky patří ke klanu horníků jako já, klanu písní, tanců a rudé země, ale člověk by klidně uvěřil, že je utkaná ze vzduchu, z éteru, který lepí hvězdy do mozaiky. Ale já nikdy hvězdy neviděl. Žádný Rudý z hornických kolonií je nikdy neviděl.

 

Malá Eo. Když jí bylo čtrnáct, chtěli ji provdat, jak je to u nás zvykem. Ale ona raději brala menší příděly a čekala, až bude šestnáct i mně, což je věk, kdy se muži mohou ženit, a teprve pak si uvázala provázek kolem prstu. Že prý už od dětství věděla, že se jednou vezmeme. Já to nevěděl.

 

„Počkej! Brzdi! Brzdi!“ V komunikátoru zaskřehotá hlas strýce Narola. „Darrowe, stůj, kluku!“ Prsty mi ztuhnou. Strejda visí vysoko nahoře s ostatními a sleduje mé rypadlo na průhledovém displeji.

 

„Co je, kde hoří?“ odseknu naštvaně. Nemám rád, když mě někdo vyrušuje při práci.

 

„Náš malý čertík se ptá, kde prý hoří,“ uchechtne se starý Barlow.

 

„Máš tam plynovou kapsu, chytráku!“ vybuchne Narol. Je předákem naší party, která čítá přes dvě stě lidí. „Počkej! Zavolám skenaře, ať se na to mrknou, než nás všechny vyhodíš do vzduchu.“

 

„Tahle kapsa? Takový pšouk,“ opáčím. „To zvládnu.“

 

„Rajtuje na tom rypadle teprve rok, a už myslí, že sežral všechnu moudrost! Hloupé štěně,“ dodá suše starý Barlow. „Připomeň si slova našeho Zlatého vládce. Trpělivost a poslušnost, cucáku. Trpělivost je základem statečnosti. A poslušnost základem lidskosti. Poslouchej starší.“

 

Já jen obrátím oči v sloup. Kdyby starší uměli, co umím já, možná bych je poslouchal. Ale oni jsou pomalí, mají pomalé ruce i mozek. Někdy mám pocit, že chtějí, abych byl úplně jako oni, hlavně strejda.

 

„Zrovna mi to jede,“ opáčím. „Jestli myslíš, že je tam plynová kapsa, tak seskočím dolů a oskenuju to ručně. V pohodě. Aspoň se nezdržíme.“

 

Zas mě budou poučovat o opatrnosti. Jako by nám opatrnost někdy pomohla. Vavřín jsme nevyhráli už celé věky.

 

„Chceš z Eo udělat vdovu?“ houkne Barlow do praskání statické elektřiny. „No, proč ne. Hezká holka. Klidně se do té kapsy zavrtej a zbytek nechej na mně. Jo, jsem starý a tlustý, ale můj vrták pořád udělá důlek.“

 

Dvě stovky horníků na povrchu se sborově zachechtají. Na prstech zaražených v řídicí rukavici mi zbělají klouby.

 

„Poslechni strejdu Narola, Darrowe. Dej si oraz, dokud nebudeme mít výsledky,“ navrhne můj bratr Kieran. Je o tři roky starší než já. Myslí si, že je díky tomu mudrc, že se ve všem vyzná líp než já. Ale i on zná jen jedno — opatrnost. „Budeme mít dost času.“

 

„Dost času? Do prdele, vždyť tohle bude trvat hodiny!“ vyjedu na něj. Teď jsou všichni proti mně. Pletou se, jsou pomalí a nechápou, že k Vavřínu nám chybí jen jediný odvážný krok. A co hůř, pochybují o mně. „Jsi zbabělec, Narole.“

 

Na druhé straně komunikátoru je ticho.

 

Nadat druhému do zbabělců, to není dobrý základ spolupráce. Neměl jsem to říkat.

 

„Já myslím, že bys to měl jít prosvítit ty,“ zaskřehotá ve sluchátku Loran, můj bratranec a Narolův syn. „Jestli to neuděláš, můžou ten Vavřín dát zase rovnou Gamě. Už tak posté.“

 

Vavřín. V podzemní hornické kolonii Lykos je čtyřiadvacet klanů. Vavřín se udílí jednou za čtvrt roku. A to znamená víc jídla, než sníš. Více cigaret. Více přikrývek dovážených ze Země. Jantarový alkohol s razítkem kvality Společnosti. Znamená to vítězství. Co kdo pamatuje, vždycky ho vyhrál klan Gama. Takže ostatní klany odjakživa živoří na obyčejných přídělech. Eo říká, že Vavřín je jako cukřík, kterým nám Společnost houpe před nosem, navěky mimo náš dosah. Tak, aby nám došlo, jak krátké máme prsty a že s tím vůbec nic nezmůžeme. Oficiálně jsme průkopníci, ale podle Eo jsme otroci. Já osobně myslím, že se prostě dost nesnažíme. Kvůli starším nikdy pořádně neriskujeme.

 

„Lorane, nežvaň tady o Vavřínu,“ okřikne ho strýc Narol. „Darrow navrtá tu bublinu a na ten tvůj zasraný Vavřín můžeme zapomenout na věky věků.“

 

Mumlá. Chlast z něj cítím i na dálku, přes komunikátor. Chce povolat partu skenařů, aby si kryl záda. Nebo se prostě bojí. Ten opilec se už narodil jako posera. Ale čeho se bojí? Našich Zlatých pánů? Nebo jejich přisluhovačů, Šedých? Kdo to ví? Málokdo. Koho to zajímá? Skoro nikoho. Můj strýc zajímal jen jednoho muže a ten umřel, když mu Narol trhnul nohama.

 

Strejda je slaboch. Je opatrný a moc pije. Slabý odvar mého otce. Když mrká, víčka zavírá pevně a na dlouho, jako by ho pohled na svět pokaždé bolel. Tady v dole mu nevěřím, a vlastně ani nikde jinde. Ale máma mi řekla, že ho mám poslouchat. Vždycky mi připomíná, že mám ctít starší. I když už jsem ženatý, a i když jsem pekelník svého klanu, tvrdí, že „z tvých puchýřů ještě nejsou mozoly“. Poslouchám ji, i když mě to vytáčí stejně jako pot, který mi stéká po tváři.

 

„No jo,“ zavrčím.

 

Sevřu prstovité vrtáky v pěst a čekám, až strýc z horního bezpečného tunelu zavolá posily. Bude to trvat několik hodin. Spočítám si to. Do píšťaly zbývá osm hodin. Jestli chceme Gamu porazit, musím vytěžit 156,5 kila za hodinu. Skenařům potrvá přinejlepším dvě a půl hodiny, než se sem dostanou a udělají, co mají. Takže pak budu muset vytěžit 227,6 kila za hodinu. A to nejde. Ale kdybych pokračoval a na ten pitomý sken se vykašlal, Vavřín je náš.

 

Zajímalo by mě, jestli mají strejda Narol s Barlowem představu, jak blízko jsme vítězství. Nejspíš jo. Třeba si jen myslí, že to prostě nestojí za to riziko. Anebo že naše šance stejně zase zařízne vyšší moc. Teď má Vavřín Gama. Tak to vždycky bylo a vždycky bude. A my z Lambdy budeme dál živořit na základních přídělech a snášet nepohodlí. Nebudeme na tom ani líp, ani hůř. Nic nestojí za riziko změny poměrů. Můj táta si to uvědomil až s hlavou v oprátce.

 

Nic nestojí za to, abyste riskovali krk. Cítím, jak se mi na šňůrce kolem krku houpe snubní prsten z vlasů a hedvábí, a vzpomenu si na Eo a její žebra.

 

Tenhle měsíc jí zpod kůže vystoupí dalších pár útlých proutků. Zase mi za zády půjde žebrat k rodinám Gamy o zbytky. A se já budu tvářit, že o tom nevím. Ale stejně budeme mít hlad. Já jím moc, protože je mi šestnáct a pořád rostu do výšky; Eo lže a tvrdí, že hlad nemá. Některé ženy se prodávají za jídlo a luxus Plecháčům (tedy Šedým), posádce vojáků Společnosti v naší malé hornické kolonii. Ale ona by se neprodala, aby mě nakrmila. Nebo ano? Ale pak se nad tím zamyslím. Já bych udělal cokoli, abych nakrmil ji…

 

Přes okraj ramene se podívám dolů. Dlouhý pád na dno šachty, kterou jsem vyhloubil. A dole jen roztavená hornina a syčící vrtáky. Než si to stačím rozmyslet, odpoutám se, popadnu skener a skočím sto metrů dolů k prstům rypadla. Brzdím tak, že se odrážím sem a tam mezi stěnami šachty a dlouhým vibrujícím tělem rypadla. Chytím se soukolí kousek nad těžními prsty a rozhlédnu se, jestli není poblíž zmijí hnízdo. Z deseti vrtáků sálá teplo. Vzduch se tetelí a vlní. Cítím teplo ve tváři. Pálí mě z něj oči. Pálí mě břicho a koule. Když si nedáte pozor, ty vrtáky vám roztaví kosti. A já nejsem opatrný, jen mrštný.

 

Kousek po kousku se spustím nohama napřed mezi prsty. Chci se i se skenerem připlazit dost blízko k plynové kapse, abych mohl odečíst údaje. Horko je nesnesitelné. Byla to chyba. Přes komunikátor na mě křičí hlasy. Málem se dotknu jednoho vrtáku, ale pak jsem konečně až u kapsy. Skener v mé ruce bliká a měří. Můj ochranný oděv začíná bublat a já cítím něco sladkého a štiplavého, jako spálený sirup. Pro pekelníka je to pach smrti.