S Janem Studničkou o hororu a humoru. Nebo o humoru v hororu?

S podcasterem, stand-up komikem, scenáristou, novinářem a autorem Janem Studničkou jsem si povídal nejen o jeho knize Horory s TGM, ale také o psaní, humoru, hororech, životě, vesmíru a tak vůbec.

Když jsem Honzovi Studničkovi psal, že bych s ním rád udělal rozhovor o sbírce jeho autorských povídek a že by bylo fajn, kdybychom to pojali spíš jako rozhovor u piva, odpověděl mi: „To zní jako zábava, budu jen rád.“

„Nezačínejte psát, dokud nevíte, jak to skončí. Ale i když víte, jak to skončí, musíte to stejně prožít, abyste se k tomu konci dostali.“ Flannery O’Connor

„Psaní povídek je jako vyprávění vtipu. Musíte ho dostat k pointě rychle a bez zbytečných slov.“ Stephen King

„Povídka je úplně jiná věc – povídka je jako rychlý polibek ve tmě od cizince.“ Stephen King

„Napište krátkou povídku každý týden. Není možné napsat 52 špatných povídek v řadě.“ Ray Bradbury

Aby to naše povídání bylo zábava alespoň trochu, připravil jsem si pro tebe na začátek pár citátů o povídkách a zajímalo by mě, jestli s tím, co Stephen King, Flannery O’Connor a Ray Bradbury řekli, souhlasíš, a co bys k tomu jakožto autor povídkové sbírky dodal.

Je těžký nesouhlasit s Kingem a Bradburym, většinou mají pravdu ve všem. Ta délka, ten rychlý anekdotický polibek ve tmě, je podle mě to, co autory na povídce láká. Román je závazek, je to jako vážný vztah, povídka je divoká one night stand, kde můžete experimentovat i s něčím, co byste nesnesli mít u sebe dlouho. Nebo pro čtenáře je to one night stand, autor by měl povídce ráno alespoň udělat vajíčka. Proto mě mimochodem tak baví autoři, co píšou série povídek na jedno téma a s jednou postavou. Je to jakési „je to komplikované“, takovej „situationship“, kdy se nemůžete odloučit, ale nechcete se vázat. Překvapivě to dělají hlavně mužští autoři.

A nepřekvapivě takové povídky najdeme i v tvé knize. Jak se přihodilo, že povídky Tichá noc a Příjemně hororový nádech spojuje na první pohled nesourodá dvojice Karel Čapek a inspektor Bouše?

My máme celá léta s mým kamarádem (a skvělým herním vývojářem) Adamem Balažovičem rozepsaný román o této dvojici. A ta vznikla při psaní našeho jiného staršího projektu Souboyz, kde proti sobě v rapbattlu stojí historické nebo veřejně známé postavy. Čapek rapoval proti Ovčáčkovi a tenkrát měl Jirka Ovčáček na Twitteru ten výlev o tom, že na nějaké fotce má Mikuláš Minář oči psychopata. Tak jsme si hráli s myšlenkou, že je Karel Čapek psychopatický vrah, který nosí oči obětí v kapse… A ten joke zašel příliš daleko, až do vlastní obskurní povídky, co jsme napsali. V úplně první inkarnaci byl Čapek sériový vrah a Bouše ho naháněl. Ale jejich dialogy se tak dobře psaly, že… to skončilo takhle.

U Čapka bych ještě chvilku zůstal. Už titul knihy na něj odkazuje. Zdá se, že máš Čapka docela rád. Jak to tedy je? Inspiroval tě k psaní povídek on, nebo je geneze Hororů s TGM úplně jiná?

Za mou lásku k povídkám může stoprocentně Karel Čapek. Někdy v deseti letech jsem dostal od našich cédéčko, na kterým starej Vinklář namluvil pět Čapkových povídek, a já to album miloval. A Povídky z první a druhé kapsy jsou dle mého nejlepší česká kniha, jaká kdy vyšla. Ale primárně píšu povídky z toho důvodu, který jsme zmiňovali. Kdybych si sedl s tím, že napíšu román, nejspíš bych dostal panickou ataku, to je velká věc. Ale tohle? Prostě člověk píše, a až to skončí, tak to skončí. No stress. Takhle vznikly všechny povídky v knize.

Třetím povídkovým odkazem na Čapka, který čtenáři v knize najdou, je povídka Vesmír z druhé kapsy. Tahle povídka je až po střechu narvaná odkazy na všechna možná jeho díla, ale zároveň je poctou jistému režisérovi. Povíš nám k téhle povídce víc?

Já často píšu tak, že nevím přesně, co se stane dál… ale tady jsem neměl tušení, co se stane v další větě. A byl to v podstatě experiment, co se stane, když to vyženu do absurdna a pak budu pokračovat do astronomických kravin. „A ještě Ernest Hemingway. A pak mloci! A pak obrovský mloci! A vznášedla! A bitevní obleky… co bojujou s obřími mloky.“ Jako když James Cameron craftí film. Co mám na té knížce rád (a proč nebude nikdy ničí nejoblíbenější), je to, že téměř každý čtenář uvádí jinou povídku jako svou oblíbenou. A tahle má mimořádně veselou fanouškovskou základnu. Lidi, kteří ocení ten joke uvnitř a prosmějou ji celou.

Mě bavila taky hodně, ale ona ta konkurence je velká a v topce mám hned několik povídek. Ovšem s tím Cameronem jsi mi pěkně nahrál na filmovou notečku. Jako autor podcastu Stanice hrůzy, který děláte s Terezou Kujovou, máš k filmovým hororům evidentně vřelý vztah. Dal bys dohromady třeba pět svých nejoblíbenějších?

Stoprocentně, a když checknete Stanici hrůzy, většinu z nich jsme už dělali. Takže! Temná píseň, komorní nadpřirozené drama o víře a ztrátě. Pod zemí, protože je to v podstatě Lara Croft film se vším, co mám rád – horor, okultní historie a cool evropská metropole. Jurský park, protože podle mě používá horor mistrně k tomu, aby prodal širší pointu. A je to dokonalý film v tom, co chce udělat… stejně jako Predátor, číslo čtyři. A Vymítač ďábla. Ten původní, sedmdesátkovej.

Díky, věřím že přinejmenším dva z té pětice mnozí z našich čtenářů neviděli a díky našemu rozhovoru si je dohledají. A s prvním Predátorem to mám stejné. Byli jsme na něm před nějakou dobou v kině Areo a funguje i po letech furt stejně. Ale vraťme se k tvé knize. I některé z povídek, které v ní čtenáři najdou, jsou inspirovány (byť třeba volně) některými z filmových hororů. Povíš nám o nich víc?

Legionářská povídka, nebo spíš novela, je inspirována prací Michaela Crichtona a Johna McTiernana. Mého nejoblíbenějšího daňového únikáře. Konkrétně je to právě Predátor a Vikingové. Hlavně atmosférou – jsou to masakry v lese a našimi protagonisty jsou profesionální zabijáci, kteří narazí na něco ještě horšího, než jsou oni sami. Ale i citováním „původních“ zdrojů, jako to dělají Crichtonovi Pojídači mrtvých.

Faktem je, že na mě kniha působila jako přehlídka toho, jaké podoby může horor mít. Takže, jaké podžánry hororu v tvých povídkách na čtenáře čekají?

Máme v nabídce kraťoučkou space operu, to je tech horror. Máme erotický folk horror. Máme dickensovskou duchařinu, lovecraftovinu, zombie akci, „ďábla v lesích“, máme doylovský horror thriller, clarkovinu… A většina se snaží podléhat žánru i stylově. V podstatě všechno, co by vám mohlo chutnat. A samozřejmě hromada humoru, protože já jsem původním povoláním komik a často se mi to tam prostě vkrade.

Jako pravidelný posluchač tvých podcastů Hodina dějepichu a HistoRIP vím, že máš k humoru blízko. Ostatně i film Láska hory přenáší, ke kterému jsi psal scénář, je komedie. Takže jsem se ani nedivil, že humor dýchá nejen z povídek Švejk v blázinci a Jak jsem se ženil. A mně to přišlo naprosto přirozené. Přesto říkáš, že se do tvých povídek vkradl. To mě trochu překvapilo. Čekal jsem, že budeš naopak tím, kdo zarytě obhajuje tezi, že humor a horor k sobě patří.

Rozhodně se zrcadlí a rýmujou. Fungujou technicky velice podobně. Ale proto se taky dokážou navzájem velice snadno vyrušit. Obzvlášť horor je dost těkavý, ten se nechá vymazat jedním vtipem velice snadno, takže občas, pro zachování atmosféry, se musí někdo jako já, kdo se humorem živí, držet hodně zpátky.

Kniha zaujme na první pohled nejen neobvyklým formátem, ale také grafickým zpracováním. Nebývá zvykem, aby se v knize sešlo hned patnáct ilustrátorů. Jak došlo k tomu, že jsou Horory s TGM takhle graficky vymazlené?

Já ilustrace rád, jednak jsou pěkný a jednak má pak člověk pocit, že to rychleji odsejpá. Prostě jsem si říkal, že když je každá povídka natolik jiná, bylo by fér, kdyby i každý obrázek dostal svůj vlastní styl. Takže jsem postupně oslovil několik ilustrátorů, většinou lidi, který sleduju na instagramu… A knížka vypadá díky tomu naprosto fantasticky, ale žonglovat konverzaci s víc než tuctem výtvarných umělců je na kulku do hlavy, takže to vlastně nedoporučuju nikomu. Ale udělal bych to znovu.

Měl jsi už od začátku jasno, které ilustrátory oslovíš? Kdo by měl kterou povídku ilustrovat? Jak celý ten proces probíhal?

Inu, jak to u větších projektů chodí. Pár lidí odmítlo, na některý nevyšel budget, věnoval jsem rozpisu toho, co už je v procesu, koho bych chtěl oslovit a u které pořád nevím, celou tabuli, která mi visela na stěně dobré tři měsíce. Co bylo příjemný jak pro mě, tak pro ilustrátory, alespoň myslím, je, že jsem u většiny těch obrázků neměl konkrétní představu. A tak jsem si je přesně vybral podle stylu a řekl jim: „Go crazy.“ Což se vyplatilo.

Co bys poradil začínajícím autorům, kteří by si chtěli zkusit napsat hororovou povídku?

Tady se vracíme zpátky k tomu humoru. Alespoň mně funguje začít od pointy a pak jít pozpátku. To jsou zaručený hity. A nebo má člověk jen takovej pocit a pak je dobrý prostě začít psát a… ono to nějak dopadne. A nebo ne, to je taky v pořádku. Takových textů mám plnej šuplík. Digitální šuplík.

Máš v plánu se ještě letos objevit na nějaké knižní akci nebo conu, kde by si čtenáři mohli ulovit podpis do knihy?

Určitě na Knize Brno! A samozřejmě jakákoli akce v Rock Cafe, jsem často v panelovce Nesem vám noviny, mám novej standupovej set na tuhle sezónu… A hlavně budou i HistoRIP živáky.

Díky za rozhovor a za tvůj čas.

Já děkuju!

Ať se ti daří na všech kulturních frontách.