S. F. Williamsonová: Jazyk draků

Každý oheň vzplane z jedné malé jiskry… 

Dračí dark academia fantasy o zakázané lásce a umění překladu.

 

V ulicích Londýna propukají protesty, ale Vivien si s tím příliš hlavu neláme. Hodlá dodržovat pravidla, studovat na univerzitě dračí jazyky a získat stáž na prestižním translatologickém ústavu. Všechno jde podle plánu, dokud ovšem Viv omylem nerozpoutá občanskou válku. 

 

Její rodiče jsou zatčeni a ona se musí postarat o malou sestru. Všechno, o co Viv usilovala, se během jediné noci zhroutí. Když se jí naskytne příležitost přijmout riskantní práci, která by mohla všechny její problémy vyřešit, neváhá. Po příjezdu do Bletchley Parku zjistí, že byla naverbovaná jako analytička dračí válečné šifry. Pokud uspěje, bude se moct vrátit domů a zachrání svou rodinu. Pokud ne, všichni zemřou. 

 

Zpočátku Viv věří, že její úkol — odhalit tajemství dračího jazyka — je splnitelný. Čím více informací však získává, tím intenzivněji si uvědomuje, že bublina, ve které vyrostla, není tak bezpečná, jak si doposud myslela. 

 

 

S. F. Williamsonová byla odjakživa fascinována jazyky — především tím, jak vznikají a jak se vyvíjejí. Obklopovaly ji dlouho předtím, než se rozhodla vystudovat francouzštinu a italštinu. Vždy tak trochu věděla, že jsou jako živé, dýchající bytosti a že mluvit jimi znamená mít přístup k myšlenkám, tradicím a lidem, které má ráda. Román Jazyk draků (2025) je inspirován její prací literární překladatelky. V současné době pracuje na jeho pokračování. Práva na překlad byla prodána do více než dvaceti jazyků. 

 

 

Vydal: Host, 6/2025

Původní název: A Language of Dragons

Překlad: Agáta Hamari

Obálka: Ivan Belikov

Vazba: vázaná

Počet stran: 472

Cena: 499 Kč

 

 

 

Už zase sním v drakonštině.

 

Ty dlouhé, spletité věty ke mně snadněji přicházejí ve spánku, než když jsem vzhůru, a těsně předtím, než otevřu oči, se mi v mysli usadí jediné slovo.

 

 

Co znamená?

 

Překulím se a snový opar se ve slunečních paprscích, pronikajících dovnitř posuvným oknem, rychle zvedne. Na podlaze chrápe můj bratranec Marquis, zachumlaný do hromady dek. Jeho otec už zase celý včerejší večer strávil povídáním s mojí mámou a mým tátou. Špitali si o stávkách, demonstracích a dračím chrlení ohně. Marquisova přítomnost na zemi mého pokoje už se stává běžným jevem.

 

Z kuchyně pode mnou se ozývá řinčení hrnců a pánví. Jakmile si uvědomím, co mě čeká, stáhne se mi z toho žaludek a shodím nohy z postele. Na večeři má přijít rektorka Akademie drakonské lingvistiky. Sem, do domu mých rodičů.

 

Dnes večer.

 

Na tenhle den čekám už celé týdny — ne, celé měsíce. Doktorka Rita Hollingsworthová chce s mámou probrat její teorii o dračích dialektech, ale taky to bude má šance udělat na ni dojem a — skoro se neodvažuju doufat — zajistit si letní stáž v translatologickém ústavu Akademie.

 

„Marquisi!“ Hodím bratranci na hlavu podušku. „Vstávej.“

 

Marquis zabručí do polštáře. „Proboha, Viv. Myslel jsem, že si trochu přispíme.“

 

„Máme spoustu práce,“ odpovím. „Do desíti musím stihnout zaskočit do knihvazačství.“

 

Hodím na sebe župan a přejdu na druhou stranu místnosti ke stolu, kde leží vyrovnaný, hlaďoučký doporučující dopis od mého učitele. Najednou se rozletí dveře a dovnitř vpadne zcela oblečená Ursa. Jakmile na Marquise skočí a přiblíží svoje růžovoučké rty k jeho uchu, bratranec zaúpí.

 

„Haló?“ zašeptá docela nahlas. „Jsi vzhůru?“

 

„Teď už je, medvídku.“ Zasměju se a rozevřu náruč. Moje sestra je měkoučká a hřeje a voní po mléku a medu. „Kam se chystáš?“

 

„Neřeknu,“ vykulí Ursa oči. „To je tajné místo.“

 

„Tajné místo?“ Marquis se posadí a šibalsky se usměje. „Taková mám nejradši.“

 

Ursa se zachichotá a nechá mě, abych jí rozpletla vlasy zamotané do roztřepené stužky, na které má pověšenou třídní průkazku.

 

Ursa Vlaštopírková
5 let
Druhá třída

 

Protočím stužku v prstech a zakleju.

 

„Urso!“ obořím se na ni. „Už jsi měla mámě dávno říct, ať ti dá novou. Přece víš, že nesmíš riskovat, že bys tu průkazku ztratila.“

 

Natáhnu se pro tu svoji, pověšenou na černé sametové stužce, a dám si ji kolem krku. Z představy, že by Ursu zastavili a ona by u sebe neměla třídní průkazku, mě jímá hrůza. Ta dvě slůvka — druhá třída — představují rozdíl mezi tím, když člověk něco má a když nemá nic.

 

Sestřička se jenom zamračí a ukáže prstem na zeď za mým pracovním stolem. Je vyzdobená rozličnými papíry: Marquisovými kresbičkami různých druhů draků, mým dopisem o přijetí na Londýnskou univerzitu a jednou akvarelovou malbou. Připravím se na otázku, kterou mi teď Ursa pokládá skoro každý den.

 

„Kde je Sophie?“

 

Váhavě se otočím k malbě a snažím se nevnímat náhlý příval nostalgie, který mě zaplaví. Z obrázku se na mě dívá můj vlastní vysmátý obličej a vedle něj je tvář mé nejmilejší a nejdávnější kamarádky.

 

„Už jsem ti to říkala.“ Vezmu Ursinu bradičku do dlaní. „Musela pryč.“

 

Sophii jsem neviděla od léta, kdy neprošla Zkouškou a přeřadili ji do třetí třídy. Během několika týdnů se musela vzdát našeho snu, že spolu budeme chodit na vysokou, a přestěhovala se do domu na půli cesty ve čtvrti třetí třídy. Při vzpomínce na den, kdy se vyhlašovaly výsledky, se otřesu. Ten Sophiin slabý výkřik, to, jak se sesunula k zemi jako balonek, z něhož uniká vzduch, ten zachmuřený výraz jejího otce, když se sklonil a přečetl si papír v její ruce.

 

Jako přílivová vlna se ve mně vzedme pocit viny a vyrazí mi dech.

 

„Sophie teď patří do třetí třídy, Urso,“ vysvětlí Marquis a nervózně se na mě podívá.

 

Strhnu obrázek ze stěny.

 

„Urso!“ zavolá mámin hlas z přízemí. „Čekám tady na tebe, broučku.“

 

Ursa vystřelí z pokoje, ani se neohlédne, a o pár vteřin později se zabouchnou vchodové dveře. Hodím malůvku do koše a vytáhnu ze skříně krajkovou halenku a kalhoty.

 

„Necháš mě, abych se oblékla?“ zeptám se Marquise, než stačí vyslovit Sophiino jméno.

 

Přikývne, posbírá si věci a odejde z pokoje. Zatímco si spínám předek vlasů, nechám z očí kanout horké, nevyhnutelné slzy. Potom je vzteklým mrkáním odeženu. Co jsem Sophii provedla, se nedá odpustit, ale teď už je pozdě na tom cokoli změnit. Učinila jsem rozhodnutí — ošklivé a nutné — a teď musím žít s jeho následky. Můj smutek se ani zdaleka nevyrovná tomu, co asi musí prožívat Sophie.

 

Okamžik nato se ozve zaklepání. Otevřu dveře a Marquis mi nabídne rámě.

 

„Takže do knihvazačství?“ zazubí se na mě vesele.

 

Vzal si na sebe trenčkot barvy velbloudí srsti a tmavé vlasy má dokonale upravené. Zavěsím se do něj a moje úzkost ustoupí. Před námi se rozprostírá nový den a my se blížíme ke chvíli, kdy udělám na Ritu Hollingsworthovou dojem svým portfoliem. Nemůžu se dočkat. Jestli dnešní večer půjde podle plánu, budu zase o krok blíž tomu, abych se stala Vivien Vlaštopírkovou, překladatelkou z drakonštiny.

 

Ve čtvrti Fitzrovia to bzučí jako v úle a já se Marquise pevně chytím, zatímco se proplétá mezi pouličními prodavači sladkostí a krabic plných cetek. Mnoho z nich ho zdraví. Marquise, jehož nenucený šarm a důvtip nám už od dětství přináší spoustu privilegií, mají všichni rádi. Hlouček mužů s plnovousy si prohlíží sbírku starožitných knih a přes brýle obdivuje jejich pozlacené okraje. V uších mi sladce zní povědomá bulharština a z jednoho stánku se na mě dívá řada náboženských ikon.

 

„V Durhamu zadrženi povstalečtí draci!“ vyvolává kamelot. „Mírová dohoda v ohrožení?“

 

Marquis se otočí, aby si přečetl titulky, a já vyprsknu.

 

„V ohrožení? Vždyť platí už víc než padesát let. Jako by ji mohlo svrhnout pár povstalců.“

 

Mírová dohoda mezi premiérkou Saňblátovou a královnou britských draků umožňuje lidem a drakům harmonické soužití. Bez ní a bez třídního systému by nás tady pořád bylo moc, existovalo by bezdomovectví a lovili by se lidi i draci. Nechápu, proč teď najednou vyvolává takový odpor.

 

„Včera jsem zaslechl pikantní drb,“ oznámí mi Marquis, zatímco přecházíme ulici do čtvrti Marylebone.

 

Překročím hlubokou prasklinu v chodníku, kterou v něm za války zanechal dračí ocas.

 

„Současná přítelkyně Huga Montecuea tvrdí, že prý její švagr viděl na obloze draka a letadlo ve stejnou chvíli, letět vedle sebe.“

 

„To je lež. Draci a letadla mají vlastní určené trasy, aby nedošlo ke srážce,“ odříkám a otevřu dveře do knihvazačství. Uvnitř se pištivě rozezní zvonek.

 

„To ano,“ začne Marquis, „ale možná se povstalcům konečně začíná dařit. Třeba jsme ke svržení Mírové dohody blíž, než by nás napadlo.“

 

Odfrknu si. „Jestli tvoji kamarádi mají za to, že vláda nechává povstalce létat vzduchem, tak jsou to ještě větší skriti, než jsem si myslela.“

 

„Jenom žárlíš, protože Hugo Montecue má novou holku.“

 

„Sklapni,“ zamračím se na něj. „Ten kluk byl akorát moje šance, jak zvládnout matematiku. Prostě byl dobrý učitel.“

 

Marquis se ušklíbne. „To určitě.“

 

Prohrabu se kabelkou a hledám mince, jimiž zaplatím knihvazači. Rudnou mi tváře. Moje milostné vztahy — dokonce i ty povrchní — musí zůstat stejně skryté jako ty bratrancovy.

 

„Ty máš co mluvit,“ zamumlám tiše. „Máš kluků jako hedvábných šátků.“

 

Knihvazač mi podá portfolio a já zašeptám slova díků. Pod drahou koženou obálkou se skrývají moje nejlepší překlady a já se zachvěju pýchou.

 

Každý překlad vyžaduje oběti — a právě kvůli této kruté pravdě jsem se do překládání tak zamilovala. Neexistuje žádná přímá korelace mezi slovy v jednom a druhém jazyce a žádný překlad nemůže být úplně věrný originálu. Takže přestože člověk může víceméně překlenout propast mezi jazyky za použití slov, nějaký hlubší význam vždycky zůstane nevyřčený — jako tajemství neviditelné pro ty, kdo se protloukají světem se znalostí pouze jediné řeči.

 

Na druhou stranu, překladatel je tvor, který za pomoci několika párů křídel dokáže létat.

 

Strčím si portfolio pod paži a vyjdu za Marquisem z obchodu. Zamíříme k domovu, přičemž cestou mineme Londýnskou univerzitu. Už tam studujeme dva měsíce — já jsem přeskočila poslední ročník školy, abych mohla nastoupit dřív. Miluju to tam tak moc, že se o víkendech koušu nudou. Pořád Marquisovi závidím, že se tam mohl nastěhovat (vzhledem k tomu, že je muž), ale taky vím, že některé univerzity ženám studium vůbec nepovolují.

 

Musíš se na to dívat z té lepší stránky, řekl mi strýc Thomas.

 

A to taky dělám. Londýnská univerzita — se svým sluncem ozářeným kampusem, budovami s věžičkami a obrovskou knihovnou — je všechno, o čem jsem kdy snila.

 

Sny… Pomyslím na drakonské slovo z dnešního rána.

 

 

Je v komodštině, dračím jazyce, jímž se v Britannii příliš nemluví — až na obchodníky cestující ze Singapuru. Mám jeho anglický překlad na jazyku, ale pořád si nemůžu vzpomenout.

 

„Zpomal,“ zarazí mě náhle Marquis.

 

Po jedné ulici vinoucí se z Fitzrovie kráčí dav lidí. Zalétnu pohledem k ceduli, kolem níž procházejí, a oni se mezitím nahrnou na náměstí.

 

CAMDEN TOWN — ČTVRŤ TŘETÍ TŘÍDY

 

Tady stojí Sophiin dům na půli cesty.

 

„Mírová dohoda je prohnilá!“ zařve něčí hlas.

 

Ve skupině zanedbaně vyhlížejících lidí jsou porůznu rozmístěni muži v bílých uniformách a přilbách.

 

Strážci míru.

 

Instinktivně sáhnu po své třídní průkazce a vycítím, že Marquis udělal totéž.

 

„Svobodu třetí třídě!“ zakřičí jakási žena z plných plic.

 

Ona i ostatní mávají nad hlavou transparenty.

 

LIDSKO-DRAČÍ KOALICE BRITANNIE POŽADUJE REFORMU!
BRAŇTE DEMOKRACII!
CHCEME OKAMŽITÉ VOLBY!

 

Trhnu sebou, jelikož tu ženu jeden Strážce srazí na zem a dav za ní se valí dál a šlape po ní.

 

„Spravedlnost pro draky!“ zaječí jiný hlas.

 

Objeví se další Strážci se stříbrnými obušky v rukou a já uskočím, jak se kolem mě prožene další hlouček demonstrantů. Jeden z jejich transparentů mě praští do tváře. Obě skupinky se spojí, hrnou se dál přes náměstí a já natáhnu ruku k Marquisovi.

 

„Pojď,“ sykne Marquis a táhne mě směrem k domovu.

 

Spěcháme po dlažebních kostkách a já najednou koutkem oka zahlédnu záblesk. Kdosi zvedl do výšky stříbrný obušek, který se teď jen několik kroků ode mě třpytí ve slunci.

 

„Pryč se Saňblátovou!“

 

Kolem zní výkřiky, zatímco na dav dopadají rány obuškem. Na můj kabát a obal mého portfolia stříkne krev.

 

„Jejda.“

 

Zakymácím se a výraz údivu, který mi uklouzne, okamžitě zanikne ve vřískotu jakési ženy. V davu to vře, lidí přibývá a hradba jejich těl se přibližuje čím dál víc. Všimnu si hrůzyplného výrazu v Marquisově tváři a pak zakopnu, protože jsem málem někomu šlápla na hlavu. Ta dívka leží na zemi, vlasy má slepené krví a její mrtvé oči zírají do prázdna.

 

Vzduch prořízne výstřel.

 

„Viv!“ zařve Marquis.

 

Zrychlíme do sprintu. Pouliční prodavači prchají všemi směry a po silnici k nám míří automobily Strážců. Už vidím náš dům, vysokou bílou budovu s modrými závěsy. Vydrápu se po schodech ke dveřím a při zvuku druhého a pak třetího výstřelu klopýtnu. Roztřesenýma rukama strčím klíč do zámku a Marquis mě přitom strká do zad.

 

„Nemůžu…“

 

Vpadneme do předsíně a Marquis za námi zabouchne. Bez dechu hledím na bratrancův popelavě šedý obličej a boty pocákané krví. V hrudi mi divoce buší srdce a vlasy mám smáčené potem.

 

„Co to mělo být?“ vydechnu.

 

„Povstalecká demonstrace,“ odpoví Marquis.

 

Před očima mi vyvstanou zkrvavené vlasy té mrtvé dívky, zhoupne se mi žaludek a musím si dát ruku před pusu. Vždycky jsem si myslela, že povstalci jsou nějaká organizovaná politická strana s oficiálním sídlem a že k nim patří rozzuření draci a ozbrojení radikálové. Ne muži a ženy, které běžně vídám na náměstí. Ne dospívající holky.

 

Vchodové dveře se rozletí a já nadskočím, když dovnitř vtrhne máma s kvílící Ursou v náručí.

 

„Zamkněte,“ nařídí nám a postaví Ursu na zem. „A držte se dál od oken.“

 

Udělám, co řekla, a přitom si vyměním pohled s Marquisem, zatímco máma Urse svléká kabátek a zouvá ji.

 

„Doneste mi boty a cokoli dalšího, co se zašpinilo, oba dva,“ poručí máma a setřese z ramenou vlastní kabát. „A postarej se o sestru.“

 

„Tiše, medvídku,“ zašeptám a kleknu si, abych mohla Urse špitat do ouška uklidňující slova.

 

Marquis vyskočí na nohy a paličatě se zadívá z okna. Za pár hodin máma dokáže zničit veškeré důkazy o naší neúmyslné přítomnosti na povstalecké demonstraci. Moje oblečení se objeví ve skříni čisťounké a nažehlené a bude to, jako by se moje cesta nikdy nezkřížila se stříbrným obuškem ani mrtvolou dívky ze třetí třídy.

 

 

Ta myšlenka mě napadne zničehonic a je jasná a uklidňující.

 

Tohle je ten důvod, proč můžu těch pár špatných známek, co jsem kdy schytala, spočítat podle řádky bílých jizev na své paži.

 

Tohle je ten důvod, proč jsem nechala Huga Montecuea, aby mi loni výměnou za doučování matematiky sahal pod šaty.

 

Tohle je ten důvod, proč jsem zradila svou nejlepší kamarádku.

 

Abych prošla Zkouškou. Abych se stala překladatelkou z drakonštiny. Abych nikdy, nikdy v životě neriskovala, že mě přeřadí do třetí třídy.

 

Ursa škytne a prstíky přejede po nové světlemodré stužce, na které visí její třídní průkazka.

 

„Nechceš si zahrát nějakou hru?“ zeptá se Marquis a vezme ji za ruku.

 

Počkám, dokud oba nezmizí v salonku, a pak seberu ze země svoje portfolio. Setřu z desek krev a jsem ráda, že si jí máma nevšimla a nedonutila mě celé portfolio vyhodit. Odšourám se do jídelny, kde už se prostírá. Dnešní večeři připravila máma, protože služebnou ani kuchařku jsme nikdy neměli. Pak by totiž nezbyly peníze na soukromé učitele.

 

Položím portfolio na svou židli — tmavé skvrny na obale by klidně mohly být jenom od vody. Určitě to bude stačit, aby ve mě Rita Hollingsworthová viděla potenciální kandidátku na stáž, že ano? A se všemi doporučujícími dopisy a profesionálním úsměvem, který mě naučili ve škole, budu určitě stejně přesvědčivá jako v den Zkoušky. Jsi jako zralé ovoce, jenom ho utrhnout, řekl mi tehdy táta. Pořád nerozumím, jak to myslel, ale přesně tak teď sebe samu vidím.

 

Jsem jako zralé, šťavnaté ovoce: lesklé na povrchu, ale v jádru zkažené.