Petr Heteša: Neomars
Nakladatelství Brokilon vydalo knihu Neomars, nový sci-fi román Petra Heteši.
ANOTACE:
Neomars je umělé město v moři, v mezinárodních vodách, tedy mimo jakoukoli pevninskou jurisdikci. Hi-tech urbanistická struktura vyrostla na původních šesti obřích vrtných plošinách, 360 metrů nad moře a 60 metrů pod jeho hladinu, a tuto věž obývá jeden a půl milionu lidí. Díky vyspělým technologiím, které si Neomars přísně střeží, generuje hospodářský produkt rovnající se pětině celých Spojených států. To ale není jediná anomálie. Tou zásadní je, že zde mohou pobývat pouze neočipovaní, což na pevnině není možné. Většina obyvatelstva Neomarsu sem z pevniny utekla, protože odmítla čipování.
Po teroristickém útoku spáchaném v Baltimoru vzniklo podezření, že pachatel uprchl na Neomars, a tudíž je třeba tam vyslat někoho, kdo by ho dostal zpátky. Samozřejmě že jsem to vyžral já. Jasně, že jsem byl očipovanej, ale moje šéfová zařídila, že mi pro ten úkol čip vypreparovali. Což ještě bylo zkousnutelný. Horší bylo, že mi nechala naimplantovat úplně jinou technologii. Prý to bude v pohodě. Hmm… už asi tušíte.
INFO O KNIZE:
Vydal: Brokilon; 6/2025
Obálka: Juraj Maxon
Vazba: brožovaná
Počet stran: 480
Cena: 398 Kč (e-book na Palmknihy.cz za 199 Kč)
UKÁZKA Z KNIHY:
7.
Seděl jsem v pozorovatelně (kumbál za výslechovkou, oddělenej stěnou jednostranně průhlednýho skla) a sledoval, jak si Mark vede se Sun Shilongem. Malej Číňan s pleší ohraničenou černejma vlasama po stranách dřepěl na židli naproti Markovi jako hromádka neštěstí (dobrej herec) a snažil se hrát roli naprostýho neviňátka. Z fleku by se mohl stát předlohou pro nějakej biblickej obraz. Možná i pro fresku na strop.
Vlastnil malou dopravní firmu se dvěma kamionama Kenworth a rozvážel žrádlo z velkoskladů do menších lokálních prodejen. A mezi těma banánama, pomerančema, krekrama, Twix tyčinkama a kafem vozil taky plechovky s bílým kakaem. Akorát si na googlu zapomněl přečíst, že bílý kakao není tak moc bílý jako čistej koks v jeho plechovkách, kterej měl fakt prvotřídní kvalitu.
Nechali jsme zpětně zmonitorovat pohyb jeho náklaďáků za poslední tři týdny (každý blbý auto má dneska čip) a zjistili jsme, že se pohybuje mezi osmnácti stálejma zákazníkama. Jenže dělat razii u všech osmnácti se nám teda rozhodně nechtělo. Mark už se s ním mořil půl hodiny bez toho, že by mu Shilong řekl, kdo ty plechovky do jeho kamionů nenápadně strká (jak tvrdil on). Už jsem akorát čekal, kdy se vytasí s historkou, že možná manželka, která se ho tímhle způsobem snaží zbavit. Na stole se mi rozvibroval mobil. Vzal jsem to. Cameron z naší falešný recepce.
„Slyším tě, hvězdo jasná,“ zavrčel jsem.
„Ahoj. V baráku tam u vás na třetím podlaží na tebe čeká Tiarra Lousionová a chce s tebou mluvit.“
„Která Lousionová? Ta z FBI?“
„Jo.“
„A co chce?“
„Tebe. Nic bližšího mi neřekla.“
„Sakra… tak jo. Budu tam za pět minut.“
Otráveně jsem se zvedl ze židle a zapátral v paměti, kde a kdy jsem zase udělal průser. Vyšel jsem na chodbu a vyjel výtahem do druhýho patra, ve kterým sídlí vedení místního policejního okrsku. Lousionová určitě dobře věděla, kde dělám, ale prozíravě zamířila na policejní stanici na Graham Street, aby neproflákla Ministerstvo práce, který žádným ministerstvem není.
Uniformovanej policista mě dovedl do zasedačky, kde už šéfová baltimorské FBI seděla u velkýho jednacího stolu na jedný z dvanácti židlí a před sebou měla sklenici s bublinkama a tablet. Zatím jsem se s ní nikdy osobně nesetkal, akorát jsem věděl, že existuje, a z médií jsem znal její žirafí postavu.
„Dobrý den, Ryan Limmer,“ představil jsem se a podal jí ruku. „Prý mě sháníte.“ Měla oranžově nalakovaný nehty a docela silnej stisk.
„Lousionová, FBI Baltimore. Jsem ráda, že vás poznávám, pane Limmere. Sedněte si.“
Ten její oficiální hlas nevěstil nic dobrýho. Posadil jsem se z druhý strany poměrně rozlehlýho stolu.
„Nejsem jedovatá zmije, neuštknu vás,“ okomentovala výběr mojí pozice.
Nevěřil jsem jí ani slovo.
„Vrozenej zvyk být co nejdál od vysokejch šarží,“ poznamenal jsem já.
„No dobrá… Tlačí nás čas, tak přejdu rovnou k věci. Asi jste slyšel o předvčerejším masakru ve Washingtonu. Devětadvacet mrtvých. Třetina děti.“
„Jistě. A teď jste si nechala zavolat mě a já jsem z DEA. Takže předpokládáte, že šlo o válku gangů o drogové teritorium?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Nepředpokládáme. Předpokládáme, že jsou za tím encéčka.“
„Ty jsou mimo náš obor, jak určitě víte. Teda pokud zrovna nepřevážejí kamion s heroinem.“
Netvářila se moc nadšeně a já si představoval, jak se jí tlakujou jedový váčky.
„Kde jste dělal policejní akademii, pane Limmere?“ změnila téma.
Nepochyboval jsem o tom, že to dobře ví a že jde jenom o řečnickou otázku. Přemýšlel jsem, kam mě chce dostat. Určitě se mrkla do mý složky, než dorazila na stanici.
„V Atlantě.“
„Měli jste tam předmět práce v utajení?“
„Jo, ale byl nepovinnej.“
„Co to znamená?“
„Šel mimo mě. Byly tam zábavnější věci.“
„Jako například?“
„Fakt to chcete vědět?“
Mávla rukou. Vycítil jsem, že není zase tak sebejistá, jak se snažila vypadat. Listy znuděnýho fíkusu v rohu se mírně chvěly, jako by vibroval vzduch.
„Věc se má takto,“ řekla s mírným úšklebkem. „Sháníme někoho na jistou jednorázovou akci. Někoho, jehož obličej není známý – myslím tím není známý mezi organizovaným zločinem. Někoho, kdo nemá moc příbuzných, nejlépe žádné, a kdo nemá manželku ani děti.“
„Takže totálně ztracenou existenci… A vypadl jsem vám já,“ konstatoval jsem.
„Mezi jinými. Dostal jste se do užšího výběru.“
„Skvělý,“ řekl jsem poměrně sarkasticky. „A můžu se zeptat, kolik v tý vaší užší soutěži bylo společně se mnou dalších kandidátů?“
Otevřela tablet a chvilku svejma dlouhejma prstama běhala po klávesnici. Pak se na mě zadívala.
„Výběr byl hodně úzký. Vlastně jste byl jediný.“
„Hmm… Nedokážu posoudit, jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva.“
„Určitě je to nejmíň na diplom.“
Byla docela vtipná, což bych od šéfový místní FBI nečekal.
„O co teda jde?“ zeptal jsem se.
„Jde o ten poslední atentát na Ministerstvo zahraničí. Podle všeho jsou zatím encéčka a dle veškerých indicií člověk, který si říká Lizard. A který je údajně osm měsíců mrtev. To aspoň tvrdí vedení Neomarsu. Jeho tělo ale nikdy nikdo neviděl. Existuje jen nekvalitní videozáznam z akce při pokusu o jeho zatčení neomarsovskou bezpečností. Totálně zmršená a nepovedená akce. Spadl jim do thoriového reaktoru. Přinejmenším podle oficiální závěrečné zprávy.“
„To jako fakt? On ho někdo otevřel a…“
„Nechtějte po mně technické detaily.“
„Spíš to vypadá na hollywoodskej spektákl. Finální scéna Jamese Bonda, když scenáristům došly nápady.“
„Taky si to myslím. Prostě skončil někde v té jejich elektrárně, kde prý nemohl přežít. My si ale myslíme, že přežil. Skrývá se na Neomarsu a dál organizuje teroristické útoky v pásu od Washingtonu po Filadelfii.“
„Budu hádat. Chcete po mně, abych ho dostal.“
„Tak nějak.“
„V kvízech jsem byl dycky dobrej.“
„Pak jste ten správný člověk pro tuhle akci.“
„A to mě jako chcete poslat na Neomars?“
„Jednala jsem se starostou Goldreichem a dohodla se s ním, že jednomu z našich pracovníků bude umožněno pátrat po pachateli společně s jejich bezpečnostními složkami. Odborný konzultant.“
„A to mám být jako já?“
„Zase tak dobrý v těch kvízech nejste. Ne, nebudete to vy. Bude to Greg Hollander od nás… Taková zástěrka.“
„Teď už nechápu vůbec nic. Zástěrka čeho?“
„Vás.“
„Mě?“
„Prostě Goldreicha uklidním přiznaným agentem na jeho půdě, ale bez jeho vědomí tam umístím dalšího.“
„Teď už myslíte mě?“
„Už vám to zase pálí, pane Limmere,“ usmála se. „Nevěřím jim totiž ani nos mezi očima.“
Vůbec se mi to nelíbilo. Já zase moc nevěřil jejímu nosu. Tyhle ženský, co se dokázaly vyškrábat tak vysoko, jsou hodně vychytralý lišky.
„Pořád mi to ale není moc jasný,“ prohodil jsem.
„Co konkrétně?“
„Neomars jsou jenom encéčka. Chápu, že když tam ten váš agent bude oficiálně, nebude mít se svým čipem problém. Budou to o něm vědět. Ale jestli si myslíte, že nepřijdou na to, že nejsem encéčko…“
„Vy samozřejmě budete encéčko.“
„Co?“ vyvalil jsem na ni oči.
„Je to pouhý jeden pěticentimetrový řez skalpelem. To přece přežijete.“
Neříkal jsem nic, jen jsem na ni zíral.
„Zařídíme vám novou identitu. Připravíme vám ve všech oficiálních databázích historii až po vaši babičku. Naší scenáristi už na tom pracují. Nejspíš vás pustí z vězení, kde jste byl za držení drog.“
„Docela příhodný k mý profesi,“ zavrčel jsem.
„Abyste se tam infiltroval do správných spodních struktur. Lizard se určitě nebude skrývat na oficiálních pozicích. Navíc si tam můžete udělat i nějakou fušku pro vás. Drogy z Neomarsu se dostávají na pevninu něčím, co musí mít dimenzi ropovodu. Ty mě ale v této chvíli nezajímají. Zajímá mě Lizard. I když nepochybuju, že všechno financuje právě z drog.“
S očima upřenejma na strop jsem počítal styky spár mezi podhledovejma panelama z eloxovanýho hliníku. Byl jich lichej počet, což nebylo dobrý znamení.
„S vaším nadřízeným jsem už všechno probrala, nemá námitek,“ přerušila mý počty.
No jasně, Greblin mě byl schopnej poslat i do samotnýho pekla, aniž by mrknul okem.
„A vy máte poznatky, že je opravdu živej a že tam je?“ zeptal jsem se.
„Pouze rukopis posledních teroristických akcí. Ale nepochybuji o tom.“
„A nenapadlo vás, že o něm třeba vedení Neomarsu ví, ale nemíní ho vydat?“
„Bingo, pane Limmere. Fakt jste v těch kvízech dobrý. Proto vás tam chceme poslat. Jak jsem říkala, nevěřím jim.“
„Je to na mě moc kách. Budu si to muset promyslet.“
„Jistě, chápu. Ale promýšlejte si to prosím rychle.“
„Kdybych na to kývl, budu tam mít nějakou podporu?“
„Jistě… Budu se za vás modlit.“
Fakt byla vtipná.
„Bude tam náš Greg Hollander,“ dodala pak. „Ale k tomu se nesmíte znát. S ním komunikovat rozhodně nebudete.“
„Greg Potěmkin.“
„Prosím?“
„Myslím jako Potěmkinova vesnice.“
„Aha. Jo… Ale máme tam ještě jednu agentku. To bude vaše spojka.“
„Proč tam teda posíláte ještě mě, když už tam máte někoho v utajení? Je neschopná?“
Zavrtěla hlavou.
„Ne, není neschopná. Vy ale budete mít něco navíc, co ona nemá.“
„Nějakou zbrusu novou tajnou zbraň? Neviditelnej plášť?“
„Včas se to dozvíte. Teď si to celé promyslete. Řekněme čtyřiadvacet hodin?“
„To není moc.“
„Četla jsem vaši složku. Myslím, že vám bude stačit hodina.“
„Jo? Pak už určitě znáte i odpověď.“
„Samozřejmě.“
Zavřela tablet, vstala a natáhla ke mně ruku.
„Číslo na mě má vaše recepční na Ministerstvu práce,“ ukončila schůzku.
Zůstal jsem tam ještě chvíli sedět s očima upřenejma na eloxovanej strop. Jako by se ty spáry začaly mírně hejbat. Jako by už nebyly úplně rovný, ale prohýbaly se. Vlnily se. Jako by prostor měl tendenci se hroutit. A možná to tak fakt bylo.
