Julie Johnson: Splétač větrů

Stačí jiskra… a celý svět skončí v ohni. 

Nakladatelství Baronet vydalo román Splétač větrů, první díl romantické fantasy série o vášni a předurčení.

 

Válkou zničeným Anwyvnem obchází strach a tvorové jako Rhya Fleetwoodová jsou zabíjeni na potkání. Její popravu však přeruší nečekaný zachránce – tajemný velitel žoldáků Scythe. Rhya je totiž jedna za čtyř Pozůstalých, kteří jsou předurčení k obnovení magické rovnováhy. Ovládnutí síly v jejím nitru je však jen začátek. Pohled na nemilosrdného Velitele, kterému nemůže věřit, v ní totiž probouzí spalující touhu. Teď si bude muset vybrat: buď plameny zadusí… nebo se jimi nechá pohltit.

 

 

Vydal: Baronet, 2025

Překlad: Alena Harnová

Vazba: brožovaná

Počet stran: 544

Cena: 449 Kč

 

 

 

 

ASI JSEM SI MUSELA ZDŘÍMNOUT, protože jsem se probudila až duněním kopyt. Mezi stromy projížděl velkou rychlostí osamělý jezdec. 

 

Tak velitel konečně dorazil. 

 

Země pod mýma bosýma nohama se třásla, jak se nově příchozí vřítil do tábora. Jeho drátěná košile zachrastila a boty s duněním dopadly na zem, když sesedl z koně. S tou zatracenou páskou přes oči jsem nic neviděla, i když noc byla stejně černá jako dehet. Napínala jsem uši a snažila jsem se zachytit alespoň útržky rozhovoru. 

 

„Veliteli Scythe. Je to pro nás velká čest, že vás tady máme, pane. Velká čest.“

 

„Burrows,“ podotkl velitel úsečně. 

 

„Pane, pokud smím promluvit, vaše taktika v bitvě u Ygri v loňském roce byla jednoduše úchvatná. Ta nythianská spodina padala jako stonky kukuřice při sklizni! Za celé ty roky ve službě jsem nic podobného neviděl –“

 

„Kapitáne, kdybych chtěl, aby mi líbali prdel, byl bych v bordelu. Doveď mě k vězni. Hned.“ 

 

„A-ano, pane,“ koktal Burrows. „Hned vás k němu zavedu.“ 

 

Jak se ke mně blížili, kroky byly hlasitější. Zhluboka jsem se nadechla a dodávala si odvahy. Přesto se mi srdce svíralo, když mi natažená ruka strhla z obličeje pásku. 

 

Po tolika hodinách v temnotě se bodavě rozzářilo světlo pochodně. Zamrkala jsem, abych lépe viděla, ale moc to nepomohlo. Před očima mi poletovaly hvězdičky. Silné prsty mi zajely do špinavých vlasů a hrubým trhnutím mi napřímily hlavu. Jeho druhá ruka se stočila ke smyčce kolem mého krku a pevně ji utáhla, až jsem se začala dusit. Vůbec jsem se nemohla nadechnout. 

 

Myslela jsem si, že už je to za mnou – že už nemůžu mít strach. 

 

Mýlila jsem se. 

 

Když jsem zahlédla jeho tvář, málem se mi zastavilo srdce. Tedy alespoň to, co bylo vidět pod těžkou černou helmou, kterou měl nasazenou. Kovový nos dělil jeho tvář na dvě nemilosrdné poloviny. Po obou stranách bylo tmavé ostře řezané obočí nakrčené do středu a těsně pod ním byly oči tak tmavé, že to vypadalo, jako kdyby na mě zíraly dvě bezedné jámy. V mihotavém světle pochodně vypadal spíše jako démon než člověk. 

 

„Kde jsi ji našel, na hřbitově?“ Sevřel mi vlasy ještě silněji, až to začínalo bolet. „Páchne jako týden stará mršina.“

 

„Ve Frogmyre Bog,“ odvětil muž s hustým vousem, který stál po velitelově levici. Kapitán Burrows. Okamžitě jsem ho poznala – byl to on, kdo mi dal provaz kolem krku, když mě chytili na útesu. Druhý konec si přivázal k sedlu koně, zatímco mě vedli zpět do tábora, a musela jsem běžet za ním, jinak bych se byla uškrtila. Potom téměř po hodině běhu se mi zakrvácené nohy podlomily a já padla na zem. On mi obličej vymáchal v koblihách svého koně a strašně se tomu smál. 

 

Vlasy jsem od toho trusu měla pořád slepené, světlé prameny byly zbarveny do tmavě hněda od zaschlého hnoje. Z toho zápachu by se zvedl žaludek i silné nátuře. Pod chráničem nosu bylo vidět, jak se veliteli rozšířily nozdry. Rty měl semknuté do pevné linky, jeho tmavé oči přeskakovaly z mého obličeje k mým nohám, jako by si chtěl zapamatovat každičký detail – na kůži zaschlé bláto, sukně ztvrdlá špínou a oči rozšířené hrůzou. 

 

„Je v dost zuboženém stavu, ne?“ 

 

„Ta děvka se špičatýma ušima nám unikala tři dny,“ syknul Burrows a zíral na mě se zjevným pohrdáním. „Má štěstí, že nedopadla ještě hůř.“ 

 

Několik vojáků postávajících kolem potichu zavrčelo na souhlas. Jejich rozhořčení bylo hmatatelné – stejně jako jejich netrpělivost. Už se nemohli dočkat, až mě uvidí umírat. 

 

Scythe to nekomentoval. Ani svůj pohled nestočil ke svým podřízeným. Spíše se zdálo, že upřeně pozoruje mé zápěstí, kde mi želízka proměnila kůži na nerozpoznatelnou změť sedřeného masa. V agónii z té bolesti se mi motala hlava. Nebo to bylo možná nedostatkem vzduchu; velitel ani na okamžik nepovolil dotaženou oprátku.

 

Burrows se ušklíbl, zahlédla jsem záblesk pahýlů jeho zubů zbarvených dohněda od žvýkacích listů tybeae. „Želízka jsou úžasná věc, co?“ 

 

„V budoucnu měj na paměti, Burrowsi, že popravy jsou moje jurisdikce, ne tvoje. Jestli mi ještě někdy přivedeš půlčíka v tomto stavu, postarám se o to, aby sis dalších čtrnáct dní nesednul do sedla.“ 

 

Mezi muži se rozhostilo ticho. Protože to nebyla planá hrozba, vzhledem k tónu, jakým ji pronesl. Řekl to tak nevýrazně, jako kdyby se bavil o počasí. A ten jeho pohled – tedy alespoň to málo, co bylo vidět pod jeho helmou – byl stejně prázdný jako jeho tón hlasu a stejně tak mrazivý. 

 

Vojáci se stěží dokázali podívat Scytheovým směrem, aniž by se nepřikrčili strachem. Jen moje pouta mi bránila udělat totéž. Provaz jsem měla kolem krku tak pevně utažený, že jsem se z jeho blízkosti nemohla hnout ani o píď. 

 

Díval se na mě jako vlk na svou večeři, jeho tvář sotva pár centimetrů od té mé. Pokud bych měla sílu, mohla bych ho praštit hlavou. Plivnout na něj. Nebo se upřeně dívat. Ale pro mě v tu chvíli bylo obtížné už jen zůstat při vědomí. Moje plíce toužily po nádechu. Před očima se mi míhaly hvězdičky a roztříštily svět kolem mě do deliria prahnoucího po vzduchu. 

 

Jestli si Scythe všiml mého zoufalého stavu, moc ho to nezajímalo. „Říkal jsi, že je něco…“ zamumlal, „… zvláštního… s touhle…“ 

 

„Ano, pane.“ Burrows nervózně polkl a přistoupil blíž. „Na kůži má nějaký symbol, jakoby vytetovaný. Pokud by vás zajímalo, co si o tom myslím, je to znamení ďábla. Za celou dobu, co je lovím, jsem nic podobného neviděl.“ 

 

Chvíli se zdálo, že je Scythe – úplně nehybný – zcela pohroužen do svých myšlenek. „Jaké znamení?“

 

„Podívejte se sám. Tam, pod jejími šaty, přímo mezi jejími –“ Burrows se odmlčel, když na něj velitel pohlédl. 

 

„Pod jejími šaty?“ Odmlčel se a zadržel dech, jako kdyby mu ho v okamžiku těsně předtím přeťala gilotina. „Netušil jsem, že prohlížíte vězně až tak důkladně, kapitáne.“ 

 

„Nebylo to – My jsme nebyli –“ Burrows jen pokrčil v náznaku rameny. Pod tíhou Scytheova pohledu úplně zbledl. „Zahlédl jsem to, když jsme jí dávali smyčku kolem krku, to je vše. Ale když jeden z mých mužů udělal tu chybu, že se toho dotkl…“ Zavrtěl hlavou, jako by stále nedokázal pochopit, co se potom stalo, když mi jeho velící zástupce na okraji útesu roztrhl přední díl šatů a strhl tenký živůtek pod nimi, čímž mě vystavil chlípným pohledům celé skupiny vojáků. 

 

Cokoli se mnou ten muž zamýšlel udělat – a já jsem to mohla zcela jasně vyčíst v jeho chtivém pohledu – skončilo v ten okamžik, kdy se jeho prsty dotkly toho podivného znaménka barvy inkoustu, které jsem měla na těle tak dlouho, kam až mi paměť sahala. 

 

„Co to je?“ zamumlal a já ucítila jeho odporný dech na tváři, jak se naklonil a přejel konečky dvou prstů po mé hrudi, jež se rychle zvedala a klesala v návalu paniky, která mě zachvátila. Než jsem stačila ucuknout, něco ve mně – nevím co, jen to, že jsem to tam vycítila a že to tam bylo velmi dlouho, jako had připravený udeřit, jenž čeká právě na takovou příležitost – se z mé hrudi odplazilo a vyrazilo ven. Voják se zapotácel jako omámený, svíral ruku a sténal tak nahlas, že se to rozléhalo celou Rudou roklí a odráželo se to zpět v odporném chóru agónie. 

 

Když jsem ho pozorovala, jak se přede mnou svíjí na zemi, byla jsem tak ochromená, že mi chvíli trvalo, než jsem si zatáhla živůtek zpátky a zakryla ten prazvláštní symbol. Opatrně jsem se ho dotkla, když jsem si třesoucími se prsty zavazovala živůtek. Byla jsem strachy bez sebe, že bude znaménko celé rozžhavené do běla. Ale to místo bylo na dotek chladné jako vždy – dokonce o něco chladnější než zbytek mého těla, tak jako tomu bylo pokaždé, bez ohledu na to, zda jsem měla vysokou horečku nebo když jsem byla rozehřátá namáhou.

 

Skupina vojáků přejížděla pohledem ode mě ke svému zraněnému kamarádovi a zase zpátky, pohledy měli plné ostražitosti i obav. Jako bych na toho muže zaútočila schválně. 

 

Kéž by. 

 

Taková moc by mi přišla vhod zvláště v době, jako je tato chvíle, kdy jsem přivázaná ke stromu a odkázána na milost a nemilost cizích lidí. Přesto jsem ve skutečnosti nemohla udělat nic, abych popálila kůži na konečcích prstů mého případného útočníka – každopádně ne úmyslně. Ani se mi nezdálo, že bych něco podobného zvládla poté, co mi jeho kamarádi nasadili pouta – i když si dávali mnohem větší pozor, kde se mě mohou dotknout – a odtáhli mě sem do tábora.

 

„Tady,“ řekl Burrows náhle a natáhl ruku k mému živůtku. „Ukážu vám to.“ 

 

Obrovská postava Scythea zaclonila kapitánovi cestu ke mně dřív, než se mě stačil dotknout. „Nedotýkej se jí.“ 

 

„Jen se snažím pomoct! Kdybyste viděl, co to udělalo s mým zástupcem –“ 

 

„Nedotýkej se jí.“ 

 

Zahlédla jsem na Burrowsově tváři překvapený výraz, který se rychle změnil v neskrývanou zášť. Nelíbilo se mu, jak ho okřikl. A ještě méně se mu líbilo, když se nad něj někdo povyšoval v jeho vlastním táboře. Ale byl by blázen, kdyby zpochybňoval Scytheovu autoritu. Zatnul své zkažené zuby, polkl uštěpačnou poznámku a o krok ustoupil. 

 

Stále jsem cítila bolest, jak jsem byla pevně svázaná a nemohla jsem se ani hnout. Scythe jednou rukou potáhl za výstřih mých šatů a pravidelnými pohyby rozvazoval šněrování. Cítila jsem na sobě pohledy všech zúčastněných, i když jeho hřmotná postava zakrývala skoro celý výhled na mě. Srdce mi bušilo tak hlasitě, až jsem si myslela, že to musí slyšet každý, kdo stojí poblíž. 

 

Studený vzduch se dotýkal mých vzdouvajících se ňader, když mi velitel stahoval živůtek – ne víc, než bylo nezbytně nutné, jen o palec nebo tak – a odhalil horní část mého znaménka. Mísily se ve mně ponížení a hrůza. Možná bych zalapala po dechu, kdybych se vůbec byla schopna nadechnout; jeho ruka stále pevně držela smyčku nad mou hlavou, a tak se do mých plic dostávalo jen malé množství vzduchu. 

 

Sledovala jsem jeho tvář, když zkoumal mou drsnou černou jizvu, a snažila jsem se odhadnout jeho výraz. Z jeho tváře se nedalo vyčíst zhola nic. Pohled byl prázdný a mužovy záměry byly stejně nevyzpytatelné jako do sebe zapadající prstence a spirály, na něž tak soustředěně zíral. 

 

Chtěla jsem, aby ho to znaménko srazilo, stejně jako toho muže na útesu; přála jsem si, aby se ten had nepředvídatelné síly znovu natáhl a zasáhl nového nepřítele, který teď stál přímo přede mnou. Nic se nedělo. Ležel chladný a nehybný v mé hrudi, jeho mocné tesáky skryté a bez hnutí a jeho existence byla stejně záhadná jako jeho původ.

 

Podle Eliho jsem to znaménko měla už ten den, kdy mě našel – byla jsem ještě novorozenec s chomáčkem bílých vlasů, zvláštníma očima a tajemným znaménkem na prsou v tak tmavé barvě, až to vypadalo, jako by bylo vytetováno samotnou temnotou noci. 

 

Raději to nikde neukazuj, Rhyo, říkával mi Eli do mých pátých narozenin znovu a znovu, až mě to přestalo bavit poslouchat. Existují lidé, kteří by to mohli považovat za prokleté znamení, mé dítě. 

 

Po té události na útesu jsem už věděla, že měl Eli pravdu. 

 

Scythe se mě ani nedotkl, byl dost moudrý na to, aby poslechl Burrowsovo varování. Ale jeho pohled byl tak pronikavý, že jsem cítila, jak mi prostupuje tělem, když mi pomalu oblékal šaty a jeho šikovné prsty si snadno poradily i se šněrováním. Nebyla jsem si jistá, proč se vůbec namáhal – za pár okamžiků ze mě bude hromádka uhlíků – ale svým způsobem se mi ulevilo, že během těch posledních chvil na této zemi nebude mé tělo sloužit k pobavení cizích lidí. 

 

„Pochodeň,“ vyštěkl náhle Scythe a volnou rukou zašátral doleva. „Přines ji sem. Potřebuju světlo.“ 

 

Mladý rekrut vykročil vpřed a paže se mu třásla, když mu podával hořící pochodeň. Snažila jsem se vzepřít, když mi ji Scythe přisunul blíž k obličeji, ale byla jsem pevně svázaná. Plamen byl nepříjemně ostrý a téměř spalující. Kůže mi brněla, jako by vytušila blížící se bolest, a na okamžik má mysl úplně zpanikařila.

 

Upálí mě, právě tady, právě teď. 

 

Mimovolně jsem zavřela oči, aby neviděly ten žhnoucí plamen, ani tvář mého nepřítele a ani můj nevyhnutelný osud. Ale pochodeň se už dále nepřibližovala. Místo toho se ozvalo tiché zamručení, když Scythe konečně uvolnil smyčku kolem mého krku. Vzduch mi zaplavil hrdlo a pronikl do bolavých plic. Moje trhavé lapání po dechu pobavilo přihlížející vojáky. 

 

„Sotva stojí za to ji pověsit,“ podotkl Burrows. „Vždyť už je napůl mrtvá. Podle mého názoru to dobré lano odvedlo skvělou práci.“ Někdo na mě plivl. Neobtěžovala jsem se podívat a zjistit, kde ty sliny skončily. Měla jsem co dělat, abych popadla dech. 

 

Sotva jsem se zhluboka nadechla, velká ruka mi sevřela levé rameno a zatřásla se mnou. Scytheova netrpělivost byla patrná z každého pohybu jeho zápěstí. Moje kosti pod tím tlakem téměř zapraskaly.

 

„Oči. Otevři oči.“ 

 

Jeho příkaz jsem sotva vnímala, jak mi bušila krev ve spáncích. Jeho stisk mě začínal bolet. Do úsvitu bych byla plná modřin – pokud bych byla ještě naživu. 

 

„Otevři oči.“

 

Udělala jsem, co mi nakázal, zírala jsem na něj jen úzkými štěrbinami. Pochodeň držel nade mnou a pozoroval mě, jeho pohled byl tak intenzivní, tak děsivý. Byl mohutný – měl širokou hruď a byl vysoký, že mi bránil ve výhledu na celé okolí. Nevěděla jsem, co hledal v mých očích, a ani mě to moc nezajímalo. Pochybovala jsem, že by v tuto chvíli mohlo něco změnit můj osud. 

 

A ještě… 

 

Scytheova pevně stisknutá ústa na okamžik povolila; byl to jen malý přešlap, který okamžitě napravil, a já bych si toho bývala snad ani nevšimla, kdyby nestál tak blízko u mě. Ale stalo se a já to viděla. Jakkoli to bylo prchavé, viděla jsem to… Něco, co vypadalo skoro jako šok. 

 

Může to být šok?

 

„Nemožné,“ zašeptal tak sklíčeně, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. 

 

„Co se děje, pane?“ zeptal se Burrows, který stál pár kroků za ním. „Neslyšel jsem vás.“ 

 

„Nic.“ Scytheův hlas byl zase úsečný, jako předtím, ale na kapitána se nepodíval. Stále mi hleděl do očí, jeho zorničky poskakovaly zleva doprava a hledaly nějaké skryté poselství zakódované v hlubinách mých očí. Z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. Dvě temná jezírka, v nichž se odrážely jen záblesky z hořící pochodně v jeho ruce. Bylo by snazší uhodnout myšlenky sochy. 

 

Dlouho jsme si hleděli vzájemně do očí. Stále svíral pochodeň a jeho prsty najednou ztuhly. V tom tichu jsem spíše vycítila, než viděla, jak se zhluboka nadechl. 

 

„Takže kdy ji pověsíme?“ zeptal se Burrows znaveně. „Je skoro půlnoc a za úsvitu vyrážíme na jižní frontu. Král Eld zavolal posily. Zdá se, že nějaká chátra v pohraničí dělá potí–“

 

Kapitán větu nedokončil. Slovo potíže mu uvízlo v krku, když do něj zajel velitelův meč a jediným čistým švihem mu přeťal průdušnici. Ani jsem si nevšimla, že Scythe sáhl po zbrani, kterou měl v pochvě za zády. A zdálo se, že si toho nevšiml ani nikdo z vojáků. Ovce nebyly vůbec připraveny na vlka vypuštěného mezi ně. 

 

Burrowsova hlava ještě nedopadla na zem, když se Scythe otočil – pochodeň v jedné ruce, meč v druhé – a čepel jeho meče zasáhla dva nejbližší strážce s vynaložením ne většího úsilí, než kdyby nůžkami stříhal stonky květin na zahradě. Další otočka a dva muži padli na zem, končetiny měli zkroucené jako okvětní lístky. 

 

Bez mrknutí oka tu náhle leželo pět mrtvých. 

 

Když si zbývající vojáci uvědomili, co se děje, a natahovali se po svých zbraních, bylo už příliš pozdě. Scythea jsem viděla jen jako rozmazanou šmouhu, pohyboval se tak rychle, že se jeho pohyby nedaly sledovat, natož aby vojáci stačili jeho údery odrážet. 

 

Jeden voják dostal hořící pochodní do obličeje a jeho děsivé výkřiky se rozléhaly do noci. Dalším šesti vrazil do krku malé dýky. Ti vojáci padali k zemi jako podťaté stromy a jejich životodárná krev se vsakovala do země. Další, kteří se otočili a utekli do úkrytu tmavého lesa tak rychle, jak jim nohy stačily, pronásledoval a likvidoval s nacvičenou lehkostí přirozeného zabijáka. 

 

Když Scythe naháněl svou kořist, ocitla jsem se poprvé od svého zajetí sama. Byla jsem stále přivázaná ke stromu, kolem mě na zemi ležela těla mužů, kteří mě zajali, ale byla jsem příliš vyděšená na to, aby se mi ulevilo. V tom nenadálém tichu jsem si myslela, že mi srdce vyskočí z hrudi, prorazí mi žebra a padne mi k nohám. 

 

Mé zorničky rozšířené hrůzou přejížděly po malém táboře skrytém ve stínu. Nejblíže ke mně ležela mrtvola vojáka, jenž byl spíš ještě chlapec. Oči měl otevřené, slepě upřené na noční oblohu, kterou už nikdy neuvidí. Byl to ten mladý rekrut, jehož jsem před pouhými hodinami slyšela žádat o radu? Myslím, že to bylo jedno. I když jsem se nemohla ubránit bolesti z bezdůvodného soucitu, který mi sevřel srdce. 

 

S radostí by tě viděl viset, Rhyo, pokárala jsem se přísně. Kdy ses stala tak slabou?

 

Neměla jsem čas na pošetilé sympatie – dokonce ani na vedlejší ztráty nevinných. Hrozily větší problémy. I když Scythe možná zabil mé únosce, nebyl to žádný zachránce. Tím jsem si byla jistá. 

 

Neuběhlo ani pět minut, než se vrátil zpátky na malou mýtinu, jeho plášť za ním vlál a on vypadal jako smrtka ze starých příběhů a jeho temná helma se leskla v půlnoční měsíční záři. Pochmurně vytáhl zkušeným pohybem své malé dýky z hrdel padlých vojáků a jednu po druhé je vracel na jejich místa v bandalíru připásaném přes hruď. 

 

Nebyl ani uhoněný. 

 

Jeho široký meč, který držel v ruce, byl celý černý, jak byl potřísněný krví. V tlumeném světle dohasínajícího ohně jsem ho pozorovala, jak otírá meč o Burrowsovo rozsekané tělo. Když se meč znovu leskl, napřímil se a zhluboka se nadechl, až se celá jeho postava snad ještě víc zvětšila. 

 

Pomalu se podíval mým směrem. Dech se mi úžil a jeho pohled se vpíjel do mého a přikoval mě k místu pevněji než provazy, kterými jsem byla přivázaná kolem pasu. Udělal dva kroky a stál přímo přede mnou. Snažila jsem se nevykřiknout, když tasil meč, ale nedokázala jsem úplně potlačit strach a slabě jsem zasténala. Zarazil se. Pozvedl překvapeně jedno obočí, ústa měl však stále pevně semknutá. Chvíli jsme na sebe hleděli. Bylo hrobové ticho, až se zdálo, že v tom nočním klidu ani jeden z nás nedýchá. 

 

Udělej to, pomyslela jsem si a upřela jsem na něj pohled s takovou dávkou odvahy, jakou jsem dokázala sebrat. Ať to mám za sebou.

 

Jako by slyšel moji výzvu, jeho ruka s mečem sebou cukla a jediným čistým máchnutím čepel ťala. Ne do mého hrdla, nýbrž do oprátky, která mi svírala hrdlo. Lano spadlo na zem, jak jeho meč znovu švihnul, a tentokrát mě zbavil provazů, které jsem měla kolem pasu. 

 

Když jsem se z lan vyprostila, spadla jsem na zem. Moje otupělé nohy nebyly schopné udržet váhu těla a má zápěstí, která jsem měla stále spoutaná, mě mohla jen stěží ochránit před pádem. Bolest mi vystřelila až do spánku, jak jsem se hlavou praštila o tvrdou zem. S hlasitým zasténáním jsem vydechla a zalapala jsem po dechu. 

 

Když se mi podařilo otevřít oči, viděla jsem známý hustý plnovous a dvě ztrhané tváře. Burrowsova useknutá hlava se válela dost blízko na to, abych jí mohla dát polibek. Vykřikla jsem a překulila se na druhou stranu, snažila jsem se na spoutaných rukou zvednout ze země, ale mé pohyby byly vratké a plné zoufalství. Země pode mnou byla nasáklá krví vojáků. Snažila jsem se nevnímat to, jak jsem se přemisťovala trhanými pohyby, prsty se zatínaly do hlíny a spadaného listí, míjela jsem části těl a kořeny stromů, jak jsem se plazila kolem. Každý posun vpřed byl ale zároveň utrpením pro má bolavá zápěstí.

 

„Vstávej.“ 

 

Hlas nade mnou byl ledově chladný. Rozhodla jsem se ho ignorovat. 

 

Zdálo se mi, že slyším povzdech, ale nebyla jsem si tím jistá. Příliš jsem se soustředila na alespoň nějaký, byť i ubohý, pokus o útěk. Ještě asi dvakrát jsem napřáhla ruce, než se Scythe natáhl, popadl mě za vlasy a násilím mě postavil na nohy. Vykřikla jsem bolestí, on mě však nepustil – táhl mě za sebou jako nějakého neposlušného psa. 

 

Během chvilky jsme přešli mýtinu a nechali za sebou zmasakrované muže a jejich spořádaný tábor. Oheň téměř vyhasl; nezůstal naživu nikdo, kdo by se o něj postaral. Na okraji mýtiny se pod stromem páslo stádo koní. Stranou od šedých grošáků s měkkými nozdrami stál jeden kůň – byl to lesklý černý hřebec a jeho barva ho přirozeně maskovala při noční jízdě, aby ho nikdo nespatřil. Byl výrazně vyšší než ostatní koně a měl na sobě sedlo určené na bojiště. Široké čelo a nozdry mu chránilo kroužkové brnění. Nebylo pochyb o tom, kterému jezdci ten kůň patřil.

 

Scythe mi pustil vlasy, ale jen proto, aby mě mohl přehodit přes zadek toho velkého koně jako pytel brambor – visela jsem obličejem dolů, nohy se mi klátily na jedné straně a ruce v poutech na straně druhé. Během chvilky mě koženým páskem ze sedlové brašny připoutal ke koni, abych nespadla. 

 

Byla jsem příliš vyčerpaná na to, abych se této nedůstojné poloze jakkoli bránila.

 

Velitel s tichým zavrčením naskočil na koně a za cinkání jeho podpatků bot o postroje vyrazil vpřed, vstříc temnotě.