Přemysl Krejčík: Mravenci a krevety

Nakladatelství Laser vydalo fantasy román Přemysla Krejčíka Mravenci a krevety, příběh z míst, kde ožívají legendy.

ANOTACE:
Dvě mladé ženy a jedna plyšová lvice se vydávají na fantastickou cestu, v níž ožívají mýty i městské legendy. Na zádech krevet a v doprovodu mořských lidí odhalují skrytá zákoutí známých míst, ale především pátrají po tajemném zabijákovi. Jeho stopy hledají v zákoutích italským měst a městeček, ale také ve staré boloňské knihovně, na dně Comského jezera nebo ve snech o Neapoli.

Putování na hranici reality a snu, kde mají prastaré příběhy stejnou moc jako nedávné události, je iniciační cestou, na jejímž konci není nikdo tím, kým byl na začátku. Ale možná se konečně stane tím, kým už dávno být měl.

OHLASY:
„Neuctivě reinterpretační, zábavně konspirační, lehce akční a zběsile imaginativní! Miluju popis záludností, které v Pise spáchal Ďábel, když procházel městem. Miluju archaicky mluvícího mořského koníka!“
– Lucie Lukačovičová, spisovatelka

„Nech brouka žít – a krevety též! Právě to si odnáším z této rozšafné fantastické jízdy, kterou nám Přemysl Krejčík předložil. Jeho kniha vás donutí zajet si do Itálie a projít všechna místa, kam zavítaly i její hrdinky. Budete hledat dlažební kostku trochu jiné barvy, nebo zkusíte večer, když se nikdo nebude koukat, jestli se skrz fontánu nedostanete do skryté části města. Četba Mravenců a krevet je jako procházka galerií. Po čertech chytré a zábavné čtení.“
– Oldřich Suchý, @zanicenyknihkupec

INFO O KNIZE:
Vydal: Laser; 2025
Obálka: Tereza Novotná
Vazba: brožovaná
Počet stran: 304
Cena: 399 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

1
Šikmá věž

Díky tomu náklonu vzniklo neskutečné množství příběhů a zhruba stejný počet jich také za těch bezmála osm a půl staletí byl zapomenut. Všechny se sbíhají sem, k nepříliš vysoké věži, v posledních letech dnem i nocí střežené armádním džípem a dvěma ozbrojenci. Možná, že ne všechny příběhy opravdu končí přímo tady, na místě pojmenovaném po zázracích, o němž se turističtí průvodci dušují, že tu k žádnému zázraku ve skutečnosti nikdy nedošlo. Ostatně pokud někteří průvodci o „zázraku“, který naklonění věže způsobil, opravdu vědí, není se co divit, že se jím nechlubí návštěvníkům města.

Některé příběhy spojené s tímto místem končí už u plánování se sem vydat, jiné při rozhodnutí malé toskánské městečko minout, některé nejsou s Pisou zdánlivě vůbec propojené. Ale to už bychom zabíhali do příliš velkých podrobností.

Náklon té věže, jak jste už určitě dávno uhodli, má na svědomí postava, která do chodu světa zasáhla a pravidelně zasahuje o něco málo víc, než bychom si byli ochotni připustit, a také o mnoho víc, než zasahují síly, které vznik našeho světa uvedly do chodu. Rádi té postavě říkáme Ďábel, avšak pakliže by tato entita byla skutečně Ďáblem, pak by ono slovo znamenalo něco docela jiného, neslo by odlišné významy a vlastnosti, než jaké mu přisuzujeme. Přinejmenším částečně. Stejně tak bychom té postavě mohli říkat démon nebo třeba anděl, šotek, temný pán, jasnozřivá dáma… Na tom vlastně vůbec nezáleží. Záleží na tom, co si roku 1174 vzala do hlavy. A sice, že občanům malého toskánského města nedovolí, aby jejich zvonice na Piazza dei Miracoli stála rovně. Každou noc poté, co místní stavitelé věž podepřeli a společnou vůlí narovnali kolmo směrem k nebesům, přikradl se a mírně (zato s potměšilým úšklebem malého uličníka) se o ni zády opřel. Věž se zase naklonila.

Pokud vás ovšem právě teď napadlo, že ozbrojenci stojí čtyřiadvacet hodin denně u věže kvůli němu, jste na omylu. To si vyjasněme hned. A ještě jednu malou poznámku stranou mi dovolte. Lidi fotografující se každým dnem po stovkách a tisících na dohled věže můžeme díky oné historii rozdělit na dvě skupiny: Na Ďáblovy, kteří předstírají opírání o věž, a na ty, kdo se Ďáblu vzpírají, neboť simulují podepírání věže a sabotování jeho práce. Ovšem ať už patříte do kterékoli ze skupin, nic si z toho nedělejte. Na váš posmrtný život to vliv mít nebude. Nejspíš.

Vraťme se zpátky k příběhu o tom, jak se stalo, že věž neroste rovně, ale postává si tu v náklonu: Takto se Ďábel s místním lidem začal škorpit dávno předtím, než se podařilo stavbu dokončit. Neobával se, že své úsilí kvůli tomu vzdají. Znal dobře lid italský a bylo mu jasné, že když už jednou s prací začali, věž nestrhnou a nezačnou znovu, což by je před jeho činností navíc neuchránilo. Naopak věděl, že jednoho dne pokrčí rameny a řeknou si „tak ať si stojí našikmo“ a nechají to prostě být.

Ďábel plánoval všechny příběhy, které začnou, skončí nebo projdou zásadní proměnou jen tím, že vinou věže se malé město, jinak se příliš neodlišující od stovek podobných, stane vyhledávaným turistickým cílem. Jeho hlavním záměrem byl ovšem příběh úplně jiný. Příběh, který začíná v noci, sotva pár desítek metrů od vychýlené Torre pendente, jen několik minut před Ďáblovou hodinou. Před tou, v níž se sem před staletími pravidelně vkrádal opřít se o rozestavěnou věž, a zajistit jí tak budoucí slávu. Nebudu vás napínat, uhodli jste to beztak už dávno. Právě ten příběh, k němuž to celé spělo, budeme společně sledovat.

V kontextu jiných světových událostí není toto vyprávění ničím přelomové. Ale kdo tvrdil, že promyšlené kroky Ďáblovy jsou něco víc než výsledek nudy? Zmíněný rád staletí dopředu plánuje i prakticky bezvýznamné události, jen aby snesl pohled do věčnosti, jemuž není snadné čelit. Ale dost už o něm. Nechme ho náš příběh prozatím opustit podobně jako síly, které stvořily náš svět, ale přestaly do něj zasahovat s jeho prvním ranním úsvitem. Ale i když hybatel děje odešel ze scény, ona tu seděla.

Teď, v noci, když slunce přestalo pražit do nehybných a dlouhé desítky metrů se táhnoucích v linii vyrovnaných turistů. Teď, v noci, když zmizela i drtivá většina statistů ve frontách více či méně nehybně dokreslujících nezbytný obraz oblíbených turistických destinací. Naše hrdinka seděla na trávníku na východním okraji Náměstí zázraků, před sebou bílou románskou katedrálu, zasvěcenou Panně Marii, a ještě blíž k sobě samé slavnou šikmou věž, stejně tak bílou, nezasvěcenou ze zjevných důvodů raději vůbec nikomu. Obě stavby příjemně nasvícené, kolem nich i kolem naší hrdinky však relativní tma.

Za poslední dny se jedinkrát necítila ani z poloviny tak dobře jako právě teď. Ovšem jaký příběh se začne za několik málo chvil odvíjet, nemohla mít nejmenší tušení. Ještě chvilku ji nechme užívat si osvěžující vzduch teplé letní noci, ­počkejme, až upije z plechovky vychlazené limonády vyrobené ze sicilských pomerančů a nasaje do plic trochu toskánského vzduchu. A pak k ní necháme přistoupit neznámého cizince.

„Jmenuju se Giorgio,“ představí se, sotva usedne vedle ní.

Stočí k němu pohled. Úzká bradka, trochu vykulené oči. V jednom uchu se blýská modrá náušnice, jak se v ní odráží světlo lampy umístěné v nedalekém trávníku. Tím se nijak neliší od většiny mladých Italů, které za poslední dny potkala.

Natáhne k ní ruku.

Nechá ji viset ve vzduchu, nestiskne mu ji.

„Nela,“ odpoví přesto a odvrátí od něj pohled. Vyklepne z krabičky jednu cigaretu, zapálí si. Očima přilepená k šikmé věži.

„Cestuješ sama?“

„Vážně chceš začínat takhle, Giorgio?“ ušklíbne se. „Úplně stejnou otázkou, jakou jsem slyšela dneska od snídaně čtyřikrát?“

„První otázka, která se nabízí,“ pousměje se Giorgio, „abych zjistil, jestli za chvíli nedostanu pěstí od přítele.“

Sledováno z dálky, mohou se ti dva jevit jako staří známí. Možná dokonce jako dvojice, která cestuje společně.

„První odpověď, která se nabízí,“ kontruje Nela, „je, že nemám zájem.“ Potáhne z cigarety, přičemž slastně přivře oční víčka. Pak neskutečně pomalu vyfoukne kouř, jako by chtěla jeho pobyt v plicích prodloužit, co jen to půjde. Chystá se zvednout a odejít. Nechat věž i náměstí zázraků za zády, projít pod městskými hradbami a na nedaleké rušné ulici si zalézt do malého špinavého pokojíku cizího bytu. Ne že by se jí nějak zvlášť chtělo. Podstatnou část včerejší noci strávila vyháněním mravenců, kterých se jí na dece objevily desítky, možná celé stovky. Ale jednou se tam vrátit musí. Trochu se vyspat, možná raději v křesle, a zítra ráno chytit letadlo mířící do Barcelony, kde se plánovala schovat na další týden. A pak? To se teprve uvidí. Zatím nezvedne tělo, ale jen tenkou, sotva znatelnou čárku obočí.

„Vím, co jsi zač,“ promluví Giorgio znovu.

„To si ráda poslechnu.“ Přesto si teď už opravdu stoupne a chystá se odejít.

Giorgio ji napodobí a postaví se taktéž. Překvapí ji, že jsou skoro stejně vysocí. Drtivá většina mužů a podstatná část žen Nelu převyšuje.

„Odkud jsi? Hádal bych Rusko, možná Polsko?“

Neodpoví mu.

„Rád bych tě pozval na kafe,“ pokračuje tedy on.

„Už jsem řekla, že nemám zájem,“ zakroutí Nela hlavou. Něčím ji tenhle kluk znervózňuje. Vypadá tak na sedmnáct, pokud to v tom šeru a troše umělého světla dokáže odhadnout, ale z nějakého důvodu Nela tuší, že musí být starší. To ten hlas. Podle hlasu by hádala, že Giorgiovi je přinejmenším šedesát.

Dívka vykročí pryč.

A pak Giorgio pochopitelně řekne něco, co ji donutí zastavit.

„Jde po tobě policie, tam u vás,“ prohlásí do tmy jakoby nic.

Nela se zarazí v polovině kroku.

„Jedno večerní kafe není úplně nejhorší nápad,“ prohlásí místo všeho, co ji napadlo, že by na to měla říct.

Od Náměstí zázraků se vydají po bezmála kilometrové Via Santa Maria – po ulici, prvních několik desítek metrů přeplněné restauracemi a kavárnami, lovícími turisty na zlevněné víno nebo pizzu s pivem za výhodnou cenu, aby si pak naúčtovaly dvacet euro za salát s několika kousky mořských plodů, které měly v horším případě už nejlepší léta za sebou. V jedné takové seděla Nela před třemi dny a nezvykle intenzivní zápach moře ji bohužel nevaroval. Hodinu sezení v ­restauraci následně vykoupila celodenním sezením na zcela jiném místě, v mnohem méně příjemné situaci. Nela neměla tušení, proč z ní jídlo vychází v podobě, v jaké ho spolkla – jako sežvýkaná sousta, zatímco tekutiny jejím tělem protečou v původní barvě i složení. A protože to neví Nela, zatím se to nedozvíte ani vy.

Giorgio pokračuje dál. Po asi třech stovkách metrů už restaurací ve velkém ubývá, stejně jako naopak přibývá prázdných oprýskaných domů. Čím blíže řece Arno se nachází, tím víc se ulice úží a tím méně tu svítí pouličních lamp.

Jen něco zkus, pomyslí si Nela. Jestli na mě nebudete alespoň tři, nemáte šanci. Nela možná nevypadá jako komiksová superhrdinka, ale se svou minulostí – alespoň tak, jak si ji pamatuje – si může podobné úvahy dovolit. Přinejhorším umí dost rychle běhat. K tomu zase přispívá její nepřirozeně nízká váha. Na pohled sice působí skoro až podvyživeně, dalo by se jí odhadnout přinejlepším kolem padesáti kilogramů, ve skutečnosti by ručička po stoupnutí na váhu ukázala přesně pětatřicet. A nikdy jinak. Jenže ani nad tím Nela neuvažuje. Stejně jako nad svou nepřirozeně dokonalou pletí nebo nezvykle symetrickým obličejem, vzbuzujícím v okolí neobvyklou míru pozornosti. Zato často myslí na ty příšerné a často se vracející sny. Ty se totiž naopak zdají být až příliš skutečné, přestože si nepamatuje, že by kdy zažila jim něco jen podobného. Ale přesto…

„Jsme tady,“ zastaví se Giorgio najednou, téměř na samém konci ulice. Zpoza rohu je slyšet motory po hlavní silnici projíždějících aut a autobusů.

Nela se nedůvěřivě podívá na fasádu domu. Kolem dveřního rámu pochoduje řada mravenců, zdá se být nekonečná a nezvykle geometricky přesná. Jako by obíhala celé dveře, od země až k hornímu rámu a pak se v pravém úhlu stáčí zase dolů, na chodník, kde mizí ve tmě. Vedle dveří vyvaluje oči nasprejovaná přísná tvář mladé dívky se symetrickým obličejem, velkými rty a černými vlasy, vzadu sepnutými. Černá silueta nanesená na stěnu vypadá, jako by ji sem přenesli z dystopického filmu. Velká sestra. Nele by měla být povědomá, ale není.

„Tak kde máš tu kavárnu?“ prohlásí ta trojrozměrná z přítomných dívek s dobře zahranou ironií a připraví se na nejhorší.

„Je to tajný podnik,“ mrkne Giorgio.

„To určitě. Odcházím.“

„Minulý týden jsi utekla, když se tvoje jméno a obličej začaly objevovat v novinách, na internetu a v televizi. Jestli tě dopadne policie, co myslíš, že tě čeká? A to nejspíš za něco, co jsi nespáchala, jenže důkazy jsou proti tobě a ty nemáš žádnou obranu, alibi, a už vůbec nemáš peníze na schopného právníka,“ vysype ze sebe Ital s kadencí kulometu. Sotva té jeho angličtině se silným přízvukem rozumí, jenže… Když si během následujících vteřin poskládá, co to sakra řekl, hned jí dojde, že s tímhle chlápkem to může dopadnout jenom jedním způsobem. Jeden z nich dnešní noc nepřežije. Ne že by Nela někdy někoho doopravdy zabila, alespoň myslí, je o tom přesvědčená. Jenže nebude-li zbytí, měla by toho být schopná. S tím se přece počítalo.

V minulosti nosila uniformu. Policejní. Nebo ne? Najednou si není jistá. Zní to divně, ale teď má pocit, jako by ještě minulý týden ani neexistovala, nebo spíš jako by žila v úplně jiném světě, jako by byla někým zcela jiným. Každopádně ať byla kýmkoli, určitě nosila uniformu, takže… pracovala u policie? Nebyla to nakonec vojenská uniforma? Nedokáže si vybavit ani jediný den v práci, jediného kolegu, poučku ze zákona nebo cokoli o zacházení se zbraní, z výcviku ani nic podobného. Jen neurčitou uniformu, která klidně mohla být i stejnokrojem zdravotní sestry nebo členky městské úklidové čety, když nad tím tak přemýšlí. Zamotá se jí z toho hlava a zhoupne žaludek.

„Tak půjdeme dovnitř?“ zeptá se Giorgio hlasem mnohem chladnějším, než u něj doteď slyšela, a otevře dveře pokryté zbytky oloupaného laku. Nezavržou. Nevydají jediný zvuk.

Stejně tak Nela. Neřekne ani slovo, ale vstoupí. Není tu v bezpečí. Jenže co jiného by teď mohla udělat?

Za dveřmi na ně čeká jasným světlem ozářené točité schodiště. Oproti předpokladu vede dolů a není odsud možné odhadnout, jak přesně hluboko.

Nela se ohlédne a tázavě zvedne obočí.

„Přesně tak, nahoru to nevede. Ne tímhle vchodem,“ odpoví Giorgio na nevyslovenou otázku.

„Půjdeš první,“ oznámí mu ona. Necítí se u toho dobře, jako by jí cosi – hluboko uvnitř jí samé zakódovaného – nedovolovalo dávat příkazy. Když před tím poslechla ona a prošla dveřmi, cítila se dobře, bylo to přirozené. Není to příjemné zjištění, něco s tím bude muset do budoucna udělat… Giorgio jen pokrčí rameny a vykročí. Nela na vteřinu zaváhá, ale pak ho následuje.

*

„Jak hluboko ještě…?“ zeptá se nervózně, zatímco neúměrně dlouho klesají po úzkém kamenném schodišti. Je vůbec možné, aby tu bylo něco takhle hluboko? Za celou tu dobu minuli dvoje zavřené dveře, ale Giorgio, udržující se o pět až šest schodů před ní, nevypadá, že by se chystal zastavit.

„Už jen pár otoček,“ houkne na ni, aniž by se ohlédl.

Všimne si, že po stěně v opačném směru propochodovala nedlouhá čára mravenců.

Kolik tak metrů pod zemí už můžou být? Netroufá si odhadovat.

Vytáhne z kabelky telefon. Žádný signál. Pochopitelně. Ale i kdyby ho měla, těžko si sem zavolá pomoc, kdyby se něco stalo. Jak by asi policii vysvětlila, kde je? A beztak policii volat nemůže. Nemůže volat vůbec nikomu.

„Jsme tady,“ zastaví Giorgio konečně. Níž už není kam. Ocitli se na konci schodiště před pootevřenými dveřmi. Gior­gio do nich strčí a vejde. Nela ho pochopitelně následuje.