Emma Törzsová: Krev Písařů

Nakladatelství Host vydalo román Krev Písařů, podmanivý fantasy příběh o síle magie a rodinných vazeb.

 

Sestry Joanna a Esther se dlouhá léta nesetkaly. Jedna se po otcově záhadné smrti stará o rodinnou sbírku vzácných kouzelných knih, druhá se toulá po světě. Jenže magickému rodovému dědictví se nedá uniknout ani v osamělém domě uprostřed Vermontu, ani na výzkumné stanici v Antarktidě. Aby obě sestry ochránily cenné knihy i jedna druhou, musejí zapomenout na své spory a zjistit pravdu o událostech starých přes dvacet let. 

 

Ve vznešeném panském sídle poblíž Londýna zatím v přepychu, ale osaměle žije mladý muž jménem Nicholas, možná jediný člověk na světě, který má ještě schopnost tvořit magii. Každá cesta mimo domov pro něj představuje nebezpečí — existují totiž lidé, kteří by se ho nesmírně rádi zmocnili. Ale kdo to může být, když Nicholas žije v přísném utajení? 

 

Je možné, že odpovědi, které hledá Nicholas i obě sestry, spolu nějak souvisejí? Jenže jak je najít, když i ti nejbližší — ať už dobrovolně, nebo z donucení — něco skrývají? A skutečně bude pravda stačit? 

 

 

Emma Törzsová je americká spisovatelka, učitelka a příležitostná překladatelka, která žije v Minneapolis. Její beletristická tvorba byla oceněna stipendiem NEA, World Fantasy Award for Short Fiction a Cenou O. Henryho. Své povídky publikovala v časopisech jako Ploughshares, Uncanny Magazine, Lightspeed, Strange Horizons nebo American Short Fiction. Krev Písařů (2023) je jejím románovým debutem. 

 

 

Vydal: Host, 2025

Překlad: Veronika Volhejnová

Obálka: Marcus Harrison, Jim Tierney

Vazba: brožovaná

Počet stran: 423

Cena: 479 Kč

 

 

 

1.

 

Esther se nemohla nabažit modré barvy slunečného nebe.

 

Byly to vlastně různé odstíny modré — skoro bílá tam, kde se stýkala se sněhovým obzorem, ale stále hlubší, jak po ní Esther klouzala očima výš: od šedomodré přes blankytnou až po klidný, zářivý azur. Antarktický led dole byl oslepivě jasný. Hrstka budov, které Esther viděla úzkým okénkem svého pokoje, vrhala pruhy indigových stínů na bílé koleje na cestě. Všechno zářilo. Bylo osm večer a venku nebyla o nic větší tma než v osm ráno.

 

„Dovol,“ řekla Pearl a bokem odstrčila Esther stranou, aby mohla nalepit do okna ustřižený kus lepenky. Esther padla po zádech na svou neustlanou postel, opřela se o lokty a sledovala Pearl, jak se ke sklu naklání přes nepořádek na malém psacím stolku.

 

„Kdybys mi před dvěma týdny řekla, že budu clonit slunce, hned jak vyjde, pukla bych smíchy,“ prohlásila Esther.

 

Pearl uškubla zuby lepicí pásku. „Před dvěma týdny jsi spala celou noc. Neříkej mi, že ti ta tma neprospěla.“ Dolepila poslední kus pásky a dodala: „Nebo já.“

 

„Děkuju, tmo, a děkuju, Pearl,“ řekla Esther. Byla sice pravda, že od té doby, co se slunce po šesti zimních měsících znova objevilo, spala mizerně, ale přesto bylo trochu deprimující, když se světlo i hory na obzoru ztratily a uvrhly ji znova do reality jejího pokoje, který se podobal spíš cele: postel s rozházenými fialovými peřinami, zlověstné světlo stropní lampy, odřená kachličková podlaha, stůl s hromadami papírů, většinou s poznámkami k mexickému románu, jehož překladem se Esther bavila. Román samotný ležel nahoře na prádelníku, bezpečně mimo dosah sbírky poloplných sklenic s vodou, po kterých zůstávala na poznámkových papírech kolečka.

 

Pearl usedla proti Esther do nohou postele a zeptala se: „Tak co, připravená setkat se s čerstvým plebsem?“

 

Místo odpovědi si Esther zakryla oči loktem a zasténala.

 

Esther a Pearl strávily minulou zimu jako součást týmu pouhých třiceti lidí, kteří udržovali v chodu malou stanici u jižního pólu. Ale v listopadu nastala letní sezona a během posledních pár dní malá hlučná nákladní letadla vypustila do chodeb stanice skoro stovku nováčků. Vědci a astronomové zaplnili pokoje, jídelnu, posilovnu i pracovny v patře; cizí lidé vyjedli všechny sušenky, které se tak dobře uzobávaly uprostřed noci, zapnuli dlouho uspané počítače a neustále kladli znepokojené dotazy, v kolik hodin bude dostupný internetový satelit.

 

Esther se domnívala, že bude mít ze všech těch nových tváří radost. Vždycky byla přirozená extrovertka, a tudíž rozhodně ne typická kandidátka na to, nechat se zavřít uprostřed ledu ve výzkumné stanici, která hodně připomínala její malou venkovskou střední školu. Než se vypravila sem do Antarktidy, žila rok v Minneapolis. Její tamní kamarádi reagovali s upřímnou hrůzou, když se jim svěřila, že přijala místo na polární stanici jako elektrikářka pro zimní sezonu. Každý věděl o nějakém známém známého, který to zkusil, zjistil, že je to příšerné, a předčasně utekl domů, aby unikl té drtivé izolaci. Ale Esther neměla strach.

 

Říkala si, že Antarktida už nemůže být o tolik horší než extrémně izolované podmínky, v nichž vyrůstala. Dostane za to dobré peníze a bude to dobrodružství — a co bylo nejdůležitější, bude prakticky nedosažitelná pro skoro všechny lidi na planetě.

 

Někdy během té dlouhé zimy se ale extroverze začala vytrácet a s ní i maska dobré nálady, kterou si Esther obvykle brala každé ráno spolu s uniformou. Teď zamyšleně hleděla na strop, stejně průmyslově bílý, jako byly průmyslově bílé stěny, průmyslově bílé chodby a průmyslově bílí spolupracovníci.

 

„To jsem vážně byla celou dobu introvertka?“ zeptala se. „Celé ty roky jsem klamala samu sebe? Opravdoví extroverti už přece vyběhli ven, hurá sláva, čerstvý maso, zlato, jdem na to, Šukton Júesej.“

 

„Šukton Mezinárodní smluvní území Antarktida,“ opravila ji Pearl. Byla Australanka a měla dvojí občanství.

 

„No jo,“ kývla Esther. „Máš pravdu.“

 

Pearl si klekla a začala se sunout po posteli k Esther. „Řekla bych, že šest měsíců nechtěného celibátu plus plné letadlo nových tváří by udělalo extroverta z každého.“

 

„Hmmm,“ protáhla Esther. „Takže chceš říct, že introvert se ze mě stal čistě kvůli…“

 

„Mému úžasnému tělu? Pochopitelně,“ potvrdila Pearl a začala laskat rty citlivý lalůček Estheřina ucha.

 

Esther vztáhla ruku a uchopila do ní hrst Pearliných světlých vlasů, které pořád vypadaly jako vybělené sluncem, i když se tu žádné slunce nevyskytovalo. Australané jsou tak neúprosně plážoví a akční. Propletla prsty rozcuchanými prameny, přitáhla si Pearl k sobě a políbila ji. Na rtech cítila její úsměv.

 

Už deset let, od té doby, co jí bylo osmnáct, se Esther každý listopad stěhovala — různá města, státy, země. Snadno si nacházela kamarády, milence a milenky, sbírala je tak, jako si jiní lidé vyzvednou jídlo s sebou, a stejně rychle s nimi byla hotová. Každý ji měl rád a ona na tom byla jako spousta jiných oblíbených lidí: měla strach, že kdyby ji skutečně poznali, kdyby se jim podařilo proniknout pod ten sympatický ochranný štít, možná by ji vůbec rádi neměli. Nezůstat nikdy dost dlouho na jednom místě mělo své výhody.

 

Větší, mnohem důležitější výhoda: nebyla k nalezení.

 

Esther vsunula ruku pod lem Pearlina svetru, prsty sjela po hladké křivce jejího pasu a Pearl vtiskla svou dlouhou nohu Esther mezi stehna. Ale přestože jí Esther instinktivně vyšla boky vstříc, v hlavě se jí nevolána ozvala otcova dávná slova — chladná sklenice vody vržená do tváře jejího podvědomí.

 

„Druhého listopadu do třiadvaceti hodin východního standardního času,“ řekl jí Abe toho dne, kdy ho před deseti lety viděla naposledy doma ve Vermontu. „Ať budeš kdekoli, druhého listopadu odtamtud musíš odejít a čtyřiadvacet hodin zůstat v pohybu, protože jinak ti, kdo zabili tvou matku, dostanou i tebe.“

 

Letní sezona oficiálně začala před pár dny, pátého listopadu. A tři dny předtím odtud Esther podle otcova naléhavého příkazu měla být pryč.

 

Ale nebyla. Pořád byla tady.

 

Abe byl už dva roky po smrti a Esther poprvé od chvíle, co se před deseti lety dala na útěk, měla důvod zůstat. Ten důvod byl teplý a pevný a momentálně ji líbal na krk.

 

Technicky vzato se Esther poprvé setkala s Pearl na letišti v Christchurchi. Obě patřily k velké skupině pracovníků čekajících na let na Antarktidu. Obě byly zabalené ve spoustě vrstev, které byly k nástupu do letadla povinné — vlněná čepice, velká oranžová bunda, rukavice, mohutné izolované boty, ochranné tmavé pracovní brýle posazené na čele — a Esther zahlédla jen zářivé oči a zaslechla hrdelní smích. Pak skupinu odvedli do letadla a ona a Pearl usedly na opačných koncích nákladního prostoru.

 

Měly různé povinnosti a různou pracovní dobu, a tak se jejich cesty znova setkaly až na konci prvního měsíce, kdy Esther vyvěsila v posilovně cedulku, kterou hledala sparingpartnery: Box, muaythai, BJJ, MMA, krav maga — pojďte se porvat   . Ty smajlíky tam připsala proto, aby slovo „porvat“ nepůsobilo tak agresivně, ale brzo toho litovala, protože si toho všiml jiný elektrikář — otravně vysoký běloch z Washingtonu, který trval na tom, že mu všichni mají říkat „J-Dog“ — a začal si z ní neúprosně utahovat.

 

„Usměvavý zabiják!“ vítal ji na poradě směny. Když se při obědě potkali v jídelně, předstíral, že se jí bojí: „Nevezmeš mě tím svým velikým úsměvem po hlavě, že ne?“ Poslední kapka ale byla, když začal všem hlasitě vykládat o tom, že má černý pás v karate a že by hrozně rád našel sparingpartnera, který „bere ten sport fakt vážně“.

 

V podstatě nedal Esther na vybranou. Když to trvalo několik týdnů, postavil se jí jednoho dne v jídelně do cesty, takže se nemohla dostat k pizze, a zubil se přitom tak, že mu byly vidět stoličky.

 

„Co děláš?“ ohradila se.

 

„Rvu se s tebou!“ chechtal se.

 

„Ne,“ prohlásila a postavila tác. „Tohle je rvačka.“

 

Pár minut nato měla J-Doga na podlaze v klinči, jednu ruku mu držela tak, že s ní nemohl hnout, tou druhou se jí marně oháněl po obličeji a dlouhýma nohama neúčinně kopal do dlaždic. Kolem se shromáždil dav hulákajících a povzbuzujících diváků. „Nepustím tě, dokud se neusměješ,“ prohlásila. Zafňukal a s námahou nadzvedl koutky v nucené nápodobě předchozího úšklebku. Jen ho pustila, vyskočil, oklepal se a prohlásil: „To tedy vůbec nebylo cool!“

 

Esther potlačila vlastní upřímný úsměv, otočila se zase k opuštěnému tácu s obědem a ocitla se tváří v tvář Pearl — plus minus pár centimetrů. Takhle bez letového vybavení bylo vidět, že je vysoká a odolná a že má spoustu sluncem vybělených vlasů, shrábnutých do rozcuchaného drdolu, který jí hrozil každou chvíli sjet z hlavy. Hnědé oči se třpytily tak, jak si je Esther pamatovala, a vlastně víc, protože teď se třpytily přímo na ni.

 

„Tak tohle byla ta největší frajeřina, co jsem kdy viděla,“ prohlásila Pearl a položila Esther na paži ruku s dlouhými štíhlými prsty. „Nedáváš někdy lekce?“

 

Pearl byla v sebeobraně příšerná. Neměla zabijácký instinkt, pochybovala o svých rozhodnutích, nedotahovala údery a občas se rozchechtala tak, že v Estheřině sevření ochabla. Během tří lekcí se „tréninky“ změnily v mazlení a přestěhovaly se z tělocvičny do ložnice. Když spolu poprvé spaly a Esther začala Pearl stahovat džíny, zeptala se Pearl: „Už jsi někdy byla se ženou?“

 

Esther uraženě vzhlédla od jejích stehen. „Mockrát! Proč?“

 

„Uklidni se, donchuáne,“ zasmála se Pearl. „To neměla být narážka na tvou techniku. Jen mi připadáš trochu nervózní.“

 

A v té chvíli si Esther uvědomila, že má možná problém. Nejenže to byla pravda, skutečně byla nervózní, v žaludku ji to šimralo, jako už roky ne, ale Pearl si toho všimla. Nějak to vyčetla z Estheřiny dobře vycvičené tváře nebo dobře vycvičeného těla. Esther nebyla zvyklá, že lidé poznají to, co jim nechce ukázat, a způsob, jakým se na ni Pearl dívala, jak ji viděla, ji znepokojoval. Místo odpovědi se na Pearl co možná sebejistě usmála a jemně se jí zakousla do vnitřní strany nahého stehna, což stačilo rozhovor ukončit. Ale už tenkrát, na samém začátku, měla podezření, že bude možná velmi těžké Pearl opustit.

 

To bylo před celou jednou sezonou a úvahy o poslední ozvěně otcova varování, o tom, zda zůstat, nebo odejít, měly teď ten nepříjemný vedlejší účinek, že zkazily atmosféru. Překulila Pearl na bok a opatrně polibek ukončila. Znova si lehla na polštář a Pearl se jí uvelebila na rameni.

 

„Dneska se strašně opiju,“ prohlásila Pearl.

 

„Před hraním, nebo po něm?“

 

„Před ním, po něm a během něj.“

 

„Já taky,“ rozhodla Esther.

 

Esther a Pearl byly obě členkami kapely, která hrála covery Pat Benatarové a měla dnes účinkovat na večírku. Celou dlouhou zimu cvičily a vystupovaly před partou stále stejných pětatřiceti lidí a začínalo to být jako hrát na flétničku před rodičem, jehož rodičovská hrdost nedokáže tak docela převážit fakt, že písničky „Vyletěla holubička ze skály“ má už plné zuby. Teď ale měly hrát pro nové uši a oči a byly tak nervózní, jako by je čekalo pódium v Madison Square Garden.

 

„Měly bychom se radši předtím pořádně napít vody,“ připomněla Pearl, „abychom pak neblily jako Alík.“

 

Donesla dvě sklenice a Esther se zvedla na lokty, aby se při pití nepolila. Na takhle suchém místě ještě nikdy nebyla. Každá trošička vlhkosti ve vzduchu zmrzla v led. Snadno došlo k dehydrataci.

 

„Myslíš, že vědci tak chlastají, protože si vynahrazují všechny ty roky, co strávili studiem?“ zeptala se Esther.

 

„Ne,“ odpověděla Pearl bez zaváhání. Ona sama pracovala u truhlářů. „Nerdi jsou vždycky největší kaliči. Chodila jsem v Sydney na takové kink večery a tam to byl samý chirurg, inženýr, ortodontista. Víš ty, že lidi, co jsou na BDSM, mají výrazně vyšší IQ než ti konvenční?“

 

„Řekla bych, že tahle hypotéza se dá těžko ověřit.“

 

Pearl se zasmála. Měla nezvykle ostré, skoro psí zuby v jinak měkkých ústech a tenhle rozpor Esther prováděl divné věci s krevním oběhem. „Umíš si představit ty proměnné?“

 

„To bych sice ráda,“ prohlásila Esther, „ale ne zrovna teď. Musíme sebou hodit.“

 

Pearl se podívala na hodinky a vyskočila. „Do prdele! Máš pravdu.“

 

Byly v téhle mrňavé ložničce zalezlé už od večeře a ta skončila před pár hodinami. Esther vstala, protáhla se a pak vrazila nohy v ponožkách do bot.

 

„Panebože, to jsem ráda, že ses rozhodla tu zůstat,“ prohlásila Pearl. „Neumím si představit, jak bych to bez tebe zvládla.“

 

Esther chtěla odpovědět, ale uvědomila si, že se nedokáže zpříma podívat na ženu stojící před ní, na ženu, kterou má tak ráda jako už velmi dlouho nikoho. Hruď se jí svírala touhou; nebyla to sexuální touha, ale něco ještě povědomějšího, něco, co s sebou nesla odjakživa. Po Pearl se jí stýskalo, i když stála před ní. Bylo to očekávané stýskání, jako kdyby se její city dosud nevyrovnaly s myšlenkou, že tentokrát je to jiné, že tentokrát zůstane.

 

Do ucha jí znova sykla otcova paranoia a našeptávala jí, ať uteče, že dělá příšernou, sobeckou chybu, že ohrožuje Pearl; a Pearl se na ni pořád dívala s otevřeným, láskyplným výrazem, i když teď ji trochu zarazilo, že Esther neodpovídá.

 

„Já jsem taky ráda,“ prohlásila Esther. Už měla praxi a mohla i před Pearl věřit své tváři, že neprozradí žádný z jejích náhlých záchvatů melancholie. Pearl se usmála, viditelně klidnější. „Přijď pro mě, až se oblíkneš,“ dodala Esther. „Můžeme si dát panáka na kuráž.“

 

Pearl zvedla ruku a sevřela v dlouhých prstech imaginární sklenici. „Tak na publikum. Ať nás miluje.“