Penn Coleová: Prokletí Spřízněných – Jiskra Věčného plamene

První kniha epické fantasy série Prokletí Spřízněných je tu a s ní i prastará tajemství, která nikdy neměla být odhalena. Hlavní hrdinka Diem neví, že v jejích žilách koluje magie stará jako svět sám. A už vůbec netuší, že Luther, tajemný bojovník s vlastními démony, hraje v jejím příběhu mnohem větší roli, než si myslí. A když vzplanou stará tajemství, všechno kolem shoří. Jiskra Věčného plamene je zažehnuta.

 

Světu smrtelných vládnou krutí Dědicové, potomci samotných bohů, kteří kdysi osídlili devět říší Emarionu. Diem Bellatorová se pokouší nevyčnívat, ale vskrytu duše touží opustit svou chudou, uzavřenou vesnici.

 

Když náhle zmizí její matka, která skrývala nebezpečné tajemství, Diem se naskytne nečekaná příležitost vstoupit do temného světa královské rodiny Dědiců a začít rozplétat klubko záhad, jež za sebou matka zanechala. Na každém kroku ji sleduje pohledný Luther, záhadný nástupce umírajícího krále. K tomu je tu skupina smrtelných, která se ji pokouší zlákat, aby se i ona zapojila do blížící se občanské války. Diem se musí naučit orientovat v nepsaných pravidlech lásky, moci a politiky, aby zachránila nejen svou rodinu, ale s ní i všechny smrtelné.

 

Jiskra Věčného plamene je první knihou čtyřdílné fantasy série Prokletí Spřízněných. V tomto romantickém epickém příběhu vás čeká pomalu se rozvíjející vztah mezi nepřáteli. Zaujme milovníky magie, draků, napětí a přátelského popichování a oblíbí si jej především čtenáři knih Dvůr trnů a růží, Z krve a popela, Zmije a křídla noci nebo Čtvrté křídlo.

 

 

Penn Coleová je autorkou mezinárodních fantasy bestsellerů plných romantických příběhů o hrdých a bojovných ženách. Její debutová série Prokletí Spřízněných se prodala již do šestnácti zemí. Než se Coleová vydala za svým celoživotním snem psát knihy, věnovala se kariéře umělkyně a právničky. Ačkoli se narodila a vyrostla v Texasu, v současné době žije se svým manželem ve Francii, kde ji obvykle najdete, jak pojídá příliš mnoho pečiva a trolí své čtenáře na Discordu.

 

@virgo_books

 

@damsiknihu

 

„Silná hlavní hrdinka, princ s božskou krví a fungující chemie mezi nimi! Přidejte pár rebelů, promyšlený fantasy svět a magii a už v tom budete lítat. Já v tom rozhodně lítám! A nemůžu se dočkat až si přečtu další díl! Protože lidi, ten konec? Jo, tak ten vás naprosto odrovná.“ @uruzovehokresla

 

Kateřina Hajžmanová, Pevnost

 

Goodreads

 

Vydala: Jota, 3/2025

Překlad: Olga Raclavská

Mapa: Paulina Czaplinska

Vazba: brožovaná 

Počet stran: 439

Cena: 398 Kč

 

 

 

 

Mrtvý pacient, opilci a k tomu krvavé slunce opravdu nejsou předzvěstí dobrého dne.

 

Na cestě domů mě doprovázelo nepříjemné, oplzlé a nesrozumitelné pokřikování ovíněných hýřilů, kteří se motali prašnými uličkami Města smrtelných. Ačkoliv jsem se všem šmátravým rukám vyhýbala obloukem, zastřeným pohledům zarudlých očí, jež mě sledovaly s až příliš velkým zájmem, jsem uniknout nedokázala.

 

Krvavé slunce tomu také nepomáhalo. Za úsvitu se snesla hustá mlha a s ní se město ponořilo do tajuplného rudého světla. Když pak zářivý kotouč vystoupal na vrchol nebeské klenby, letní žár byl najednou o něco nesnesitelnější, hustší, zlověstnější.

 

„Jak já tyhle dny nesnáším,“ zamumlala Maura.

 

Loupla jsem pohledem po malé brunátné stařeně po svém boku. Na moment se zastavila, opřela se o hůl a zvedla medově hnědé oči k obloze. Koutky úst jí znatelně poklesly.

 

„Den zrození je dost zlý i bez pekelného horka,“ dodala.

 

Souhlasně jsem zamručela. Rostoucí teploty v lidech rozdmýchávaly vznětlivost, což pro nás znamenalo víc bitek, víc zranění, a tudíž víc pacientů.

 

„Na ošetřovně to dnes bude učiněný blázinec,“ řekla jsem. „Můžu se tam vrátit s tebou, jestli chceš. Učnice určitě uvítají jeden pár rukou navíc.“

 

„Já a tvoje matka to po zbytek dne nějak zvládneme. Vrať se domů a odpočiň si. Měla jsi dnes náročnou směnu.“

 

Při té vzpomínce jsem sebou trhla.

 

Maura mi vrásčitou rukou stiskla předloktí. „Není to tvoje vina, Diem.“

 

„Já vím,“ zalhala jsem.

 

Dnes mi pod rukama zemřel jeden z pacientů.

 

Byl mladý – o poznání mladší, než jeho strhané rysy naznačovaly, osiřelý a semletý životem ve slumech Města smrtelných. Na pokraji vyhladovění se pokusil ukrást pečenou husu z kupcova povozu a schytal za to nůž mezi žebra. Než jsem k němu dorazila, ztratil už příliš krve a dech měl chraplavý a vlhký z propíchnuté plíce.

 

Nezbylo mi než ho držet za ruku a šeptat posvátné Poslední verše. Život v jeho kakaových očích pohasl, veselí vůkol však nerušeně pokračovalo dál. Nikdo se nezastavil, aby vzdal úctu jeho duši, a to ani ve chvíli, kdy jsem jeho tělo vláčela do lesa, obklopujícího naši vesnici. Chtěla jsem, aby se mohlo v klidu a pokoji rozložit, věčně spící pod pokrývkou té trochy spadaného listí, které se mi podařilo shromáždit.

 

Nesmyslná krutost lidského počínání mi v hrudi zažehla plamen hněvu. Rmoutí mě skon každého pacienta, ale tenhle chlapec… byl tak mladý a jeho smrt tak zbytečná, že mě tížila na ramenou, ač jsem se snažila tomu vzdorovat – stejně jako té jiskře touhy po spravedlnosti, kterou tahle událost vykřesala hluboko v mém nitru.

 

„Zvláštní, že zrovna v Den zrození svítí krvavé slunce,“ poznamenala jsem ve snaze změnit téma a zastrčila si za ucho pramen bílých vlasů, jejichž nepřirozený odstín ostře kontrastoval s mou sluncem políbenou pletí. Očima jsem vyhledala tu šarlatovou kouli, jež na nás zlostně hleděla z nebe. „Je to špatné znamení.“

 

Ve staré víře smrtelných bylo prý krvavé slunce varováním bohů, zvěstovatelem velkých změn. Jeho hrozivou pověst před mnoha generacemi upevnila občanská válka, kterou nyní nazýváme Krvavou, a to právě na počest temně rudého slunce, jež se v její předvečer objevilo na obloze. Proto jeho dnešní přítomnost na nebeské klenbě, obzvlášť v Den zrození, jistě vyvolá spekulace.

 

„Nesmysl,“ prohlásila Maura a mávla rukou. „Hloupá pověra, nic víc. Před dvaceti lety svítilo taky a nic špatného se nestalo.“

 

„Můj drahý bráška by s tebou nesouhlasil,“ řekla jsem. „V ten den, kdy zářilo krvavé slunce, jsem se narodila.“

 

Pozvedla obočí. „Opravdu?“

 

Kývla jsem. „Moc rád mi to připomíná, kdykoliv k tomu dostane příležitost.“

 

Dokonce i bohové věděli, že z tebe jednou bude osina v zadku, říkal mi vždycky křenící se Teller a hned nato pokaždé utekl, abych se po něm nemohla ohnat.

 

Při té vzpomínce jsem se usmála, ačkoliv mou mysl zastíral neklid. Přestože se Maura snažila působit lhostejně, ani ona nedokázala při pohledu na oblohu skrýt hlubokou vrásku mezi obočím.

 

„Máte v plánu to s Henrim nějak oslavit?“ zeptala se.

 

Do tváří mi stoupl ruměnec. Henri byl můj nejstarší a nejdražší kamarád. A nedávno se stal i něčím víc.

 

„On oslavy Dne zrození z principu odmítá,“ povzdychla jsem si. „Podle něj je to nejchmurnější den v roce.“

 

„Takže ani nevyužívá příležitosti k tomu, aby se mohl zadarmo opít vínem a čtveračit bez následků po městě? Jaký to vzácný mladý muž.“

 

„Věř mi, Mauro, kdyby to víno připravili smrtelní, Henri by čtveračil jedna radost. Čtveračil by po celém Městě smrtelných. Čtveračil by v křovích, v zapadlých uličkách, počtveračil by si oblečení –“

 

Lehce si odfrkla. „Copak má nějaké výhrady vůči vínu Dědiců?“

 

„Má výhrady vůči Dědicům.“

 

„To tedy vysvětluje, proč mu Den zrození tak moc leží v žaludku.“

 

„To ano.“

 

Ačkoliv byl Den zrození jedním z našich nejokázalejších a nejvýstřednějších svátků, smrtelní se na něj dívali skrz prsty. Právě v tento den před mnoha tisíci lety se v našem světě zjevili Spříznění, devět nesmrtelných sourozenců, kteří poté, co uprchli ze svého zkázou stiženého světa, uzavřeli magickou úmluvu – pakt Zrození. Každý ze Spřízněných se totiž zamiloval do jednoho z obyvatel Emarionu. Ale místo aby jen sledovali, jak jejich milovaní scházejí stářím a umírají, rozhodli se vzdát se svého věčného mládí a svázat své životy se smrtelnými milenci.

 

Kouzlo Zrození Emarion rozdělilo na devět říší, z nichž každá získala jméno po jednom ze Spřízněných a spolu s ním byla prodchnuta magií svého patrona z řad bohů a bohyní.

 

Potomci vzešlí z jejich svazků, rasa bytostí, jimž nyní říkáme Dědicové, měla z rozhodnutí Spřízněných svým říším vládnout a nastolit v nich mír a blahobyt pro obě rasy, aby zde mohly žít bok po boku. Den zrození měl jak smrtelným, tak Dědicům tento vznešený cíl připomínat.

 

Ale jak už to s přáními rodičů někdy bývá, věci se nevyvinuly úplně tak, jak si je vysnili.

 

„Zajímalo by mě, jak tenhle den slaví Dědicové,“ zamyslela jsem se a zahleděla se nad střechy domů. V dáli se chvěly slabé obrysy impozantních věží královského paláce.

 

„Moje sestřenice tam pracuje a podle ní z toho až přechází zrak. Přes den máchají pentlemi a uždibují ovoce na loukách a večer protančí na bále, odění do překrásných šatů a ozdobení šperky. Hory a hory jídla, kam až oko dohlédne, a hudba hraje do samého úsvitu.“

 

„To se mi zdá fér,“ protáhla jsem. „Koneckonců je to jejich den.“

 

Skutečně, byl to přece den, kdy podědili vládu nad naším světem – jeden z mnoha darů, které získali od svých božských rodičů. Naši smrtelní předkové k nám tak štědří nebyli.

 

„Podle mě je to pěkná hanba,“ rozčilovala se Maura. „Dnešek má být symbolem sjednocení Dědiců a smrtelných, a oni stejně udělají všechno pro to, aby si nás podmanili.“

 

„To je ale překvapení,“ pronesla jsem s kamennou tváří. „Obvykle bývají přece tak laskaví a vlídní.“

 

Přes všechen sarkasmus musím přiznat, že jsem osobně žádného Dědice nikdy nepotkala. Ačkoliv jsem vyrostla kousek od Lumnosu, hlavního města naší stejnojmenné říše a domova šlechty, bylo to jako bydlet na druhém konci světa. Už coby malé holčičce mi matka zakazovala mít s nimi cokoliv společného. Nejíst jejich jídlo, nepít jejich víno. Nechodit do města Lumnos. Dokonce jsem Dědice ani nesměla léčit.

 

Jediná věc, před kterou mě nemohla ochránit, byl občasný kontakt s krutými, chladnokrevnými příslušníky královské gardy, kteří hlídkovali v ulicích Města smrtelných. Dnes jako by se však po nich slehla zem. Král, jenž nás ráno uchlácholil darem v podobě vína, své stráže stáhl do paláce a nechal nás, ať se o sebe pro dnešek postaráme sami.

 

„Jdu na ošetřovnu.“ Maura se zastavila u známé křižovatky, poškrábala se na noze a přejela pohledem přecpané ulice, obočí stažené starostí. „Určitě zvládneš dojít domů sama?“

 

„Jen běž, všechno bude v pořádku.“ Poplácala jsem střenku jedné ze dvou dýk, které mi visely u boků. „Dokážu se o sebe postarat. Navíc pochybuju, že by někdo vztáhl ruku na dceru obávaného Andreje Bellatora a riskoval tím jeho hněv.“

 

Po tváři se jí rozlil úsměv. „Tvůj otec je dobrý člověk. Emarionská armáda s jeho odchodem na odpočinek přišla o skvělého vojáka.“

 

„Však mi to připomíná každý den,“ mrkla jsem na ni.

 

Zasmála se a s mávnutím se obrátila k odchodu. „Požehnané Zrození, Diem!“

 

Také jsem na ni mávla a otočila se na patě vysoké boty směrem k nebezpečnější jižní části města. Bez Maury na mě nyní palčivě doléhalo, jak moc napjatá kolem panuje atmosféra.

 

Navzdory dusnému horku jsem si přitáhla plášť blíž k tělu. Představoval asi stejně účinnou ochranu jako můj nepřátelský, podmračený výraz.

 

Toužila jsem se jen vrátit do bezpečí našeho rodinného domku. Na agresivní ožraly, kteří se potloukali po ulicích, jsem byla zvyklá, ale dnes to všechno působilo… jinak. Jako by se Město smrtelných proměnilo v troud, jejž od překotného vzplanutí dělí jediná jiskra.

 

Víno Dědiců bylo okořeněné trochou magie, aby si jeho pijáci užívali povznesené nálady dlouhé hodiny, v opojení nekonečných vln dokonalé blaženosti. Na smrtelného navíc účinkovalo ještě silněji. Ženy ve Městě smrtelných se bohužel klidu a ticha nějakou dobu nedočkají.

 

A ovíněných mužů tu hýřilo víc než dost – dokonce tolik, že jsem se musela proplétat davy shromážděnými na každém rohu. Většina z nich měla jen neškodné narážky, jiní se však uchylovali k oplzlejším výrazům, někteří dokonce k násilí.

 

Přestože jsem jim nevěnovala pozornost, ruce mi volně spočívaly na střenkách dýk, které se při každém kroku pohupovaly spolu s mými boky v tichém varování.

 

Za přivřenými okenicemi a zataženými závěsy jsem viděla nervózní pohledy žen, jež se duchapřítomně rozhodly zamknout se doma.

 

„Koukni na tu krasotinku,“ zachechtal se kdosi těsně za mnou.

 

V mém směru klopýtali dva muži, dostatečně blízko na to, aby mě ovanuly alkoholové výpary. Z korbelů v jejich rukách šplíchala jantarová tekutina.

 

Tiše jsem zaklela. Příliš jsem se zahloubala a nevšimla si, že se ke mně tolik přiblížili. Otec by byl zklamaný. Při tréninku mi neustále vtloukal do hlavy, ať nikdy nepřestávám dávat pozor na svoje okolí, obzvlášť v uličkách tohohle zločinem prolezlého města.

 

Smrtící úder ti nikdy nezasadí nepřítel, který zaútočí přímo, učil mě. Udělá to ten, který se skrývá ve stínech a vyčkává. Ten, který udeří ve chvíli, kdy konečně odvrátíš zrak. Takových predátorů by ses měla bát.

 

Byla jsem si vcelku jistá, že tihle dva slizouni představují spíš nepříjemnost než hrozbu, ale přesto jsem sevřela dýky o něco okatěji.

 

„Hele, ta bude nějaká vostrá,“ zablábolil ten vyšší a trhl bradou směrem k mým zbraním.

 

„Mám rád, když se bráněj,“ ušklíbl se ten menší. Lokl si vína a přejel si jazykem přes špinavé zuby. Málem jsem při tom pohledu vyzvrátila oběd.

 

Dlouhán vytáhl bojový nůž a protočil si ho v dlani. „Ty máš ale pěkný velký nožíky. To se na takovou malou dámu ani nesluší. Myslím, že bys nám je měla dát, než si ublížíš.“

 

„A taky všechny prachy,“ dodal ten menší. Oddělil se od svého kumpána, aby se mi dostal do zad.

 

Udělala jsem úkrok stranou, abych mu zahradila cestu, ačkoliv jsem teď stála zády k temné uličce, z níž mi naskakovala husí kůže. „Nemáte, chlapci, lepší věci na práci než obtěžovat ženy na cestě domů?“

 

„Vobtěžovat?“ Menší si položil ruku na hruď, jako bych mu ublížila. „Jenom oslavujem Den zrození.“

 

Pozvedla jsem obočí. „Pochybuju, že by požehnaná matka Lumnos takové oslavy schvalovala.“

 

Jeho výraz ztrpkl. „Pak teda může požehnaná matka Lumnos zmrznout v ledovcích pekelnejch a ty svý povedený příbuzný vzít s sebou.“

 

Vstaly mi vlasy na zátylku. Rouhání vůči Spřízněným se trestalo smrtí a Dědicové platili tučné sumy všem smrtelným, kteří byli ochotní obrátit se zády ke svým druhům a nahlásit je jako kacíře. Pokud tenhle muž přímo přede mnou dokázal tak bezostyšně urážet bohyni Lumnos, nepočítal s tím, že odsud odejdu živá.

 

Což znamenalo, že musím okamžitě vypadnout.

 

Couvla jsem o pár dalších kroků a riskla rychlý pohled přes rameno. Příliš pozdě mi došlo, že ulička za mnou končí cihlovou zdí.

 

Dlouhán se zamračil a předklonil se. „Co to máš s vočima, holka?“

 

Zamžourala jsem ve snaze je skrýt, ale škoda už byla napáchána.

 

„U Fortova pytle, vona je jedna z nich.“

 

„Ty seš Dědička?“ sykl ten menší. Nemotorně se pokusil vytasit nůž, ale pak si to radši rozmyslel a zarazil se.

 

Obrátila jsem oči v sloup. „Kdybych byla Dědička, proč bych asi žila v téhle zatracené díře?“

 

Vysoký muž přistoupil o krok blíž. „Tak proč je nemáš hnědý?“

 

Smrtelní mohli mít pouze hnědé oči – další následek kouzla Zrození. Dědicové si všechny hezčí barvy duhy nechávali pro sebe, stejně jako to dělali s ostatními krásnými věcmi v Emarionu. Dědicové každé říše měli odlišnou barvu očí a potomci bohyně Lumnos se pyšnili různými odstíny modré. Nedovedu si představit, jak by si někdo mohl splést silné a bezchybně krásné Dědice s obyčejnými smrtelnými, bez ohledu na barvu duhovek.

 

Právě tahle vlastnost mě zachraňovala. Když moje hnědé oči a kaštanové vlasy začátkem puberty náhle ztratily barvu, byl to právě můj tuctový obličej, vytáhlé tělo a celková průměrnost, které nakonec všechny přesvědčily, že nejsem Dědičkou Lumnosiny krve v přestrojení.

 

„Jako malá jsem onemocněla a oči mi vybledly,“ řekla jsem rychle. „A teď mě omluvte…“ Naznačila jsem pohyb směrem k nim, ale oni zůstali stát na místě.

 

„Pokud nejseš Dědička, dokaž nám to.“ Menší muž vytáhl nůž z pochvy a namířil na mě. „Dokaž nám, že můžeš krvácet.“

 

K mému rozčilení se jednalo o chytrou výzvu. Dospělí Dědicové měli kůži tvrdou jako ocel, odolnou vůči zbraním smrtelných. Kdybych byla jednou z nich, jeho nůž by mi neublížil. Ale jako smrtelná…

 

Přistoupil ještě o něco blíž a zamával mi čepelí tak blízko před obličejem, že jsem mohla vidět zaschlou krev na jejím ostří.

 

„No tak, holka. Ukaž nám ruce.“ Ošklivě se usmál. „Tak moc ti neublížím.“

 

Prsty mi cukaly nutkáním tasit vlastní dýky. Mohla bych využít otcův trénink, rozsekat jim ruce, tváře, rozkrok… Tak snadno bych mohla uniknout, aniž by kdokoliv musel zemřít.

 

Ale kdybych je zranila, nevyhnutelně by skončili na ošetřovně. Na mojí ošetřovně.

 

Při představě, že bych naše mladé učnice odsoudila k péči o tyhle surovce, se mi zhoupl žaludek. Sama jsem za ta léta v zácviku většinu Dnů zrození strávila snahou vyhýbat se pěstem a šmátravým rukám.

 

Někde na okraji mé mysli však číhala jakási chladná otupělost. Mohla bych je pořezat o něco hlouběji, zacílit na tu správnou tepnu. Mohla bych zajistit, že se z téhle nebo kterékoliv jiné temné uličky už nikdy, nikdy nevymotají. Třeba by pak na světě všem bylo líp.

 

Ještě nikdy jsem nikomu nevzala život. Jako léčitelku mě vázala přísaha, že budu pomáhat, ne ubližovat. A nechtěla jsem si hrát na boha jako krutí Dědicové, kteří rozdávají smrt jako obyčejné karty.

 

Ale pokud by byl v sázce můj vlastní život…

 

Hlavně přežij, ozvala se mi v hlavě otcova slova. Za každou cenu, ať to skončí jakkoliv. Nejdřív přežij, následky se můžeš zabývat potom.

 

Stalo se to téměř nepostřehnutelně rychle. V jednu chvíli po mně ten chlap máchl nožem a já ucítila chladný závan vzduchu na žebrech, jak mi špička čepele roztrhla tuniku. Hned nato moje končetiny nalezly rytmus válečné melodie, kterou moje tělo dokázalo zazpívat i ve spánku.

 

Bylo až příliš snadné vyhýbat se jejich neohrabaným, alkoholem zpomaleným úderům a zasazovat jim své vlastní. Koleno do rozkroku. Dlaň do hrtanu. Hrst prachu vržená do očí. Každý útok je měl ochromit tak akorát.

 

Dlouhán s vřískotem padl na kolena. Po tvářích mu tekly slzy, jak se jeho oči pokoušely zbavit hrubých nečistot.

 

Jeho kumpán se válel na zemi, držel se za hrdlo a lapal po dechu. „Seš mrtvá! Mrtvá!“

 

„Říkal jsi, že chceš, abych se bránila.“ Překročila jsem jejich svíjející se těla, sebrala nože a zabavila i meče, jež měli oba u pasu. Možná nemám žaludek na to, abych je zabila, ale aspoň jim zabráním, aby si svůj vztek vybili na první ženě, která jim přijde do cesty.

 

Kopla jsem jim do očí další oblak prachu, což u nich vyvolalo čerstvou várku úpění. „Abyste si to pamatovali, až budete chtít příště napadnout nějakou ženu.“

 

„Za tohle zaplatíš!“

 

„Až já tě najdu –“

 

„Požehnané Zrození!“ pronesla jsem sladce. V doprovodu salvy urážek jsem vyběhla z uličky zpět na hlavní cestu.

 

Rozruch ke mně přitáhl pozornost. Lidé natahovali krky, aby se podívali, kdo jsem a co jsem udělala. A vzápětí ke mně mířila skupina čtyř ozbrojených mužů.

 

„Hej, ženská,“ zavolal na mě jeden z nich. „Co se děje?“

 

Paráda. Pokud jsem něco potřebovala míň než čelit dvěma naštvaným chlapům s noži, bylo to čelit šesti naštvaným chlapům.

 

Mou pozornost přitáhl nedaleký průchod, který vedl k až příliš známé spleti uliček. Přikradla jsem se k němu a cestou si přes hlavu přetáhla kapuci.

 

„Ty tam,“ zvolal muž znovu. Jeho kroky zrychlily. „Zůstaň stát.“

 

„Ta čubka mě napadla a ukradla mi zbraně!“

 

Svraštila jsem obličej. Do prdele.

 

Z uličky opodál vyklopýtal dlouhán a ukázal na mě prstem. Oči mu žhnuly nepříčetnou zlostí. „Zastavte ji!“