Ondřej S. Nečas: Poklad gnómů (Kladivo na čaroděje 2)

Nakladatelství Epocha vydalo druhý román z akční fantasy série Kladivo na čaroděje.

ANOTACE:
Svět je zázračné místo. Zvlášť pro ty, kterým ukázal záda.

Když vás odtud vykážou na oběžnou dráhu, do limbu nebo rovnou do nebytí, najednou vám ten starý všivý prohnilý svět, plný korupce a pošahaných magorů bude připadat jako to nejúžasnější místo pod sluncem. A uděláte cokoliv, abyste se tam mohli vrátit.

Svět je zázračné místo, protože magie se vrátila. A vrátil se i Felix Jonáš, jenomže jak to tak vypadá, jeho bývalý tým už o něj příliš nestojí. To ale není nic, s čím by si neporadil! Je zpátky a plný odhodlání napravit staré chyby. A nadělat spoustu nových.

Vincenc je mrtvý a začíná mít neodbytný pocit, že záhrobí není místo pro něj. Jenomže vstát z mrtvých, to není jen tak, dokonce i pro Vincence. Taková věc vyžaduje odhodlání a oběti. S tím však Vincenc nikdy neměl problém.

I Klaudie se vrací, do světa střízlivosti a předstírané normálnosti. Je z ní dvojitá agentka, a to jednomu zamíchá prioritami. A Walter? Ten si hledí své kariéry a jediné, po čem opravdu netouží, je pomáhat po Felixově boku dámám v nesnázích.

Co ale mohl čekat? Svět je zázračné místo a jako takový nyní poskytuje rejdiště nové, divoké magii. Z hlubin země se navracejí vzpomínky na dávné bytosti a jejich poklady.

Poklady mimořádné ceny, které by každý chtěl. Poklady gnómů…

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, 3/2025
Obálka: Dominik Broniek
Vazba: brožovaná
Počet stran: 280
Cena: 335 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1. kapitola

Felix Jonáš ležel na zádech na rozvrzané posteli, na vrcholku hlavy cítil dotyk kovových příček horní pelesti a na ploskách bosých nohou zase ty dolní. Jako by tu postel dělali pro mě, pomyslel si potěšeně. Možná bych si měl udělat selfíčko, jak mi pěkně sedí. To víte, ne že bych měl konfekční postavu na postele, to musíte mít schopného posteláře, který se vyzná v poslední módě!

Ležel nehybně a pozoroval skvrnu na stropě. Vypadala jako hlava medvěda s party čepičkou, jedno oko měl trochu níž a čumák spíš jako buldok. Možná ho nějaká sadistická ruská holčička vzala pánvičkou. Medvědi mají krušný život.

Svědil ho zadek, musel se trochu pohnout a postel zavrzala. Vrzala suprově! Bylo to každopádně vrzání, které se hodilo k jeho osobnosti, takové nedbale elegantní, naříkavé, s mírně narezlým nádechem. Kdyby předem dostal katalog vrzání, vybral by si právě tohle.

Svět se změnil, co jsem tu nebyl, to je jasné. Ale na některé věci se pořád dá spolehnout. Vrzání postelí v laciných hotelech je jedna z nich.

Zvláštní, co všechno člověku chybí, když je půl roku zavřený na orbitě. Ve vesmíru nikdo neslyší vrzání vaší postele.

Jsem Felix Jonáš. Nový Felix Jonáš! Přesně to, co tenhle nový svět potřebuje, jen to ještě neví.

Mám zodpovědnost, mám svůj cíl. Musím prostě jen pár věcí napravit.

Magie je taky nová. Nedbá na pravidla, je jako pořádně bujná klisna, kterou právě pustili z ohrady a nikoho nenapadlo vysvětlit jí, k čemu je ohlávka a sedlo. A zatímco se ji někteří odvážlivci snaží zkrotit, ona si užívá a je jí jedno, že sem tam rozdupe nějaké to mraveniště…

Jenomže i když po světě vybuchují výrony surové magie, v lidech se nečekaně probouzejí zázračné schopnosti, které jim ve většině případů přivodí rychlou smrt, otvírají se brány a lezou z nich dávno zapomenuté krvelačné stvůry, i když se neustále stávají věci popírající zdravý rozum, svět má pořád v rukávu jednu úžasnou dovednost: Dělat jakoby nic.

Když Felix minulý měsíc dopadl i s kusem vesmírné stanice doprostřed Prahy, zbořil půlku Rašínova nábřeží a na místě Tančícího domu nechal jen kouřící kráter, netušil, co z toho vzejde, ale jedno mu bylo jasné: Odteď budou všichni vědět, že jsme ve válce.

A skutečně, pár dní byly televize plné zpráv o teroristickém útoku a nečekaném dopadu meteoritu shodou okolností do téže oblasti. Od rána do večera se omílaly zprávy o tragické smrti několika desítek lidí, včetně ministra kultury. Odborníci lkali nad zničenými historickými díly nenahraditelné hodnoty.

Za chvíli to všem lezlo krkem.

O tři týdny později už všechny tyto novinky dostatečně vyčpěly a uvolnily místo znepokojivým reportážím o zdražování zeleniny a novém bouřlivém projednávání zákona o manželství pro všechny, a bylo jasné, že válka se zase odkládá. Lidé chodili po ulicích, nakupovali zbytečnosti, seděli v kancelářích, koukali do mobilů, trápili se prkotinami a všechno důležité jim bylo fuk.

Felix Jonáš se musel smířit s tím, že přesně do té kategorie důležitých věcí spadá i on. Všem byl fuk.

Ležel na posteli a nehýbal se, i když mu to vrzání začínalo scházet.

Jak má být člověk lepším člověkem, když je všem ukradený?

Půl roku byl mimo, a když se vrátil, nečekalo ho žádné přivítání.

Klaudie mu řekla, že ho nenávidí a ať už nevolá. Rozhodl se dát jí čas. O Walterovi se doslechl, že má jakousi funkci ve VVK. Volat jemu se Felix zatím neodhodlal, ne, dokud nezjistí, zda se všeobecně ví o tom, že ten pád satelitu má na svědomí on.

Nejspíš ne, to už by po něm dávno šli.

Byl fuk svým přátelům i svým nepřátelům. Dokonce ani ten démon, který mu zachránil krk a který by teď logicky měl požadovat protislužbu, se zatím neozval. Možná se trochu zalekl, když viděl důsledky té uspěchané záchranné akce. Možná mu to nestálo za to.

Všichni ho ignorují. Klaudie se zlobí. Walter má novou hračku. A Vincenc…

Medvědí hlava jako by se lehounce pohnula, možná se chystal zívnout. Nebo jen výhrůžně obnažil mordu. Felix upřeně zíral na jeho tesáky.

Šel bych na ryby, pomyslel si. Kdy jsem byl vlastně naposled na rybách? Jasně, ten mejdan tenkrát na chatě u Berounky, jenomže to se nedá počítat. Když jdete s Vincencem na ryby, nikdy mu nezabráníte vzít si dynamit.

Medvěd pootevřel oko víc a Felixova pravačka svírající pistoli se pomaloučku začala zvedat.

Svět není ve válce a ignoruje vás. Co tedy uděláte? Jak všechny přesvědčíte, že jste lepším člověkem?

Felix měl plán. Chce to jen napravit některá selhání, ukázat, že máte zodpovědnost, že vám na lidech záleží. Omluvit se. Klaudie mu odpustí, Walter si vzpomene, že bez starého týmu nic neznamená, a Vincenc…

Kdyby tu byl Vincenc, všechno by bylo v pohodě. Ten neměl trpělivost na číhanou, vždycky dokázal přijít s nějakým nápadem, jak akci popostrčit. Třeba kdybyste se schovávali v křoví, potichoučku na něj sykli a kývli směrem do pralesa, určitě by nadšeně zahalekal: „Jé, hele, támhle je Predátor!“

Bez Vincence prostě nezbývá než spoléhat na to, že když vám má pečlivě připravenou akci něco zničit, musí se toho chopit náhoda.

Zaznělo hlasité zaklepání na dveře, medvědovo oko pohaslo a zase z něj byla jenom vlhká skvrna na stropě.

Felix zůstal ležet a doufal, že věci se nějak vyřeší samy, ale ten někdo venku zaklepal znovu, s protivnou cílevědomostí, jako by věděl, že Felix je uvnitř a stačí ho jen otravovat dostatečně dlouho a nakonec vyleze. S tím se nedalo polemizovat.

Zvedl se na nohy a pistoli si zastrčil vzadu za opasek, na což pyžamo není nejvhodnější úbor, jak se ukázalo. Hlaveň ho studila mezi půlkami a guma se při každém kroku natahovala tak, že mu kalhoty držely jen jakousi silou vlastní vůle, která musí každou chvíli dojít.

Dveře hotelového pokoje neměly špehýrku ani řetízek, a to byla trapná nedbalost. Otvírat a nevědět, kdo je na druhé straně, to byl zlozvyk, kterého se Felix po některých nehezkých zkušenostech pokoušel zbavit – ne zas nějak důsledně, spíš občas to na něj přišlo, jako když se spokojený tlouštík pro jednou zapře a demonstrativně požádá o salát caprese, aby ukázal svou uvědomělost, a pak se o půlnoci trochu spraví půlkilem uzeného bůčku.

Felix se rozhlédl kolem sebe. Pokoj byl oficiálně v rekonstrukci, stěny měly strhané tapety a na podlaze chyběl koberec, kousek od dveří ležela otlučená plechová bedýnka s nářadím, mezi nímž vévodila vrtačka s dlouhým půlcoulovým vrtákem.

Tomu se nedalo odolat.

Vrták projel dveřmi jako prst skartovačkou a do řevu boschky, jíž Felix zapomněl vypnout příklepy, se z druhé strany ozvalo vyjeknutí, neboť ten, kdo se dobýval dovnitř, právě přiložil ucho na dveře, aby se přesvědčil, jestli v pokoji někdo je.

Felix vykoukl novou špehýrkou, ale nic neviděl, a tak otevřel dveře a rozhlédl se chodbou.

Patrně se mu povedlo trefit se vrtákem tak, že projel návštěvnici těsně nad hlavou, soudě podle toho, jak si v předklonu vytřepávala piliny z vlasů.

„Mohl jste mě zabít,“ prohlásila s lehkou výčitkou.

„Já už mohl zabít lidí,“ odvětil. „Párkrát dokonce úplně všechny. Jdete dál, nebo tam budete stát?“

„To je…,“ rozhlédla se opatrně na prahu. Zatvrdlý kbelík betonu, holá žárovka místo lustru, židle celá od zaschlé barvy, vysazené dveře do koupelny, „… vaše kancelář?“

„Jedna z těch lepších. Jen račte.“