L. J. Andrews: Věčný král

 

Fae, sirény a piráti v romantasy na vlnách magie a vášně. Vítejte v temném světě zvaném Věčnost.

 

Erik, zjizvený král Věčného království, celé roky nemyslel na nic jiného než na pomstu. Svou zášť namířil proti jedinému člověku – muži, který zabil jeho otce a Erika samotného uvěznil pod vlnami.

 

Livia je milovaná princezna a o minulosti svých rodičů ví jen málo. Když však nechtěně zpřetrhá magická pouta, která chrání její svět, krutý král Věčnosti se rozhodne udělat z ní pěšáka ve své smrtící hře.

 

Ona je nevinná, on nemilosrdný a odhodlaný získat to, co ztratil. Ať to stojí cokoli.

 

 

Vydal: Fragment, 2/2025

Překlad: Jana Žlábková

Vazba: brožovaná

Počet stran: 376

Cena: 399 Kč

 

 

1. KAPITOLA

Pěnice

 

Ve vzduchu byla krev. Bledé sluneční světlo se pokoušelo prodrat skrz popelavé mořské mlhy padající na pobřeží a do plic mi při každém nádechu pronikala horká pachuť krve.

 

Roztáhla jsem silné tkané závěsy, abych zjistila, zda se pod naší věží neodehrála nějaká bitka. Prašné cesty vinoucí se lesem a kamenná pevnost, kterou jsme každé léto po celé dva týdny nazývali domovem, byly plné halasných kupců a dvořanů připravujících slavnost.

 

Žádné kosti. Žádné maso. Žádná krev.

 

Znovu jsem okno zastínila a palcem přejela po vyšívaných růžích a krkavcích, symbolech Nočního lidu žijícího v severních říších. Východní, jižní a západní říše měly své vlastní znaky.

 

Začínala se mi zatemňovat mysl. Brutální noční můry o hadech požírajících ptáčky mě připravovaly o spánek a poslední dobou už krev a smrt ze snů pronikaly i do mé reality. Možná za to mohla Karmínová slavnost na počest konce války. Nebo to bylo tím, že byla přesně desátá od chvíle, kdy jsme naše nepřátele, mořské fae, svrhli pod hladinu.

 

S každým odcházejícím létem byly sny, které mě pronásledo­valy, stále živější a od nedávna jsem děsivé noční můry prožívala i v bdělém stavu. Dávný slib, jejž mi dal vysoký chlapec zamčený v cele, se stal jedem otravujícím mou mysl a já noc co noc prožívala nekonečné výjevy plné strašlivých hadů vynořujících se z moře.

 

Byla jsem pošetilá. Od konce velké války se neozvalo jediné zašeptání mořského lidu a tohoto léta tomu nebude jinak.

 

Otevřela jsem zásuvku stolu vedle postele, abych zklidnila napětí v krvi. Uvnitř ležely tři kousky toho, co kdysi bývalo runovým talismanem. Od chvíle, kdy se rozpadl, byly jeho části víc a víc chatrné, jako by se postupně měnily v písek na pobřeží. Ztrácely svůj tvar.

 

Zabouchla jsem šuplík, vlezla zpátky do široké postele a přetáhla si přes hlavu těžkou kožešinovou přikrývku. Byla jsem sama, a tak jsem se přestala bránit divokému neklidnému pulzu, vlhkým zpoceným dlaním a nervóznímu chvění v žilách.

 

Pevnost byla postavena tak, aby mohla hostit všechny čtyři královské rodiny říší fae. Pro mořský lid jsme byli všichni pozemští fae, ale ve skutečnosti nás tvořily klany s různými schopnostmi a talenty.

 

Ve velké válce bojovaly všechny klany společně proti temné zlobě – kterou můj lid nazýval magickou – a proti lidu Věčného králov­ství a mořským fae. Proti jeho lidu. Slavnost byla záminkou k oslavě vítězství a důvodem k setkání se všemi, které jsem milovala. Byl to čas venkovní zábavy, lukostřelby, míčových her a příliš sladkého piva. Nedokázala jsem pochopit, proč je tohle léto tak… jiné.

 

„Livie!“ Silné zabušení na těžké dubové dveře roztřáslo trámy nad mou hlavou. „Všichni tě shánějí, a ty nikde. Všiml jsem si už před dlouhou chvíli, že tam nejsi, pokud by tě tedy zajímalo, kdo má o tebe největší starost.“

 

Muselo být příšerně pozdě, když vyslali Jonase, aby mě přivedl.

 

Strategický tah. Skvěle zahraný. Jeho břitký jazyk byl jak kouzlem, tak zbraní. Moc dobře věděl, jak ho používat.

 

„Ženské problémy,“ vykřikla jsem tlumeně do polštáře. „Radši běž pryč.“

 

„Tak tuhle výzvu beru.“ Chvíli bylo ticho, pak párkrát zaklapal zámek a dveře se otevřely dokořán.

 

Rychle jsem se posadila na posteli a zamračila se. „Jonasi Eriks­sone, já tě varovala, že si nemáš hrát s mým zámkem.“

 

Jonasovi se na tváři rozhostil rošťácký úsměv, který si u dvora získal nejedno srdce. „Vzpomínám si, že jsi mi to jednou zakázala, ale je mi to úplně jedno.“

 

Mizera.

 

Svou výškou a šířkou zaplnil Jonas celý vstup. Už jako dítě byl neposedný a ani jako dospělému mu nikdy nechyběla energie. Tělo měl stvořené k bitvě, a přesto byl natolik mrštný, že dokázal proklouznout mezi stíny jako zloděj v noci.

 

Jeho náruživá záliba v zámcích a malých prostorech by byla znepokojující, pokud by měl zlé úmysly, nicméně pravdou bylo, že Jonas a jeho dvojče Sander pouze nedokázali překonat sklon ke slídění. Vychovali je značně mazaný král a královna, kteří sami sem tam něco čmajzli.

 

Jonas dokráčel k vysokému oknu a rázně rozhrnul těžké závěsy. Zamrkala jsem, když do místnosti proniklo sluneční světlo a po něm silný závan větru přinášející další představy o krvi a další připomínky moře.

 

Jonas se rychle otočil přímo ke mně, založil si ruce v bok a drze se usmál.

 

„Jsi sám se sebou spokojený?“ Vjela jsem si prsty do rozcuchaného tmavého copu a poškrábala se na hlavě.

 

„Ohromně.“ Jonas byl starší z dvojice princů Východního klanu a pro jeho jasně zelenkavé oči, tajuplný úsměvu a výrazné čelisti se do jeho komnat vkrádaly mnohé dámy. Kdyby tušily, že pod pletichami a fórky se skrývá dobré a věrné srdce, nenechaly by ho už nikdy na pokoji. „Vstávej. Kočáry se chystají odjet.“

 

Proboha, jak dlouho jsem spala?

 

„Pospěš si, Liv. Myslím to dobře. Vím, že chvíli potrvá, než se upravíš tak, abys mohla mezi lidi. Vypadáš, jako by tě spolkla koza a potom tě vyvrhla se vším, co v ní bylo.“

 

„Už jsem ti řekla, že nejsi okouzlující?“

 

„Mockrát. A přesto se mýlíš.“ Jonas se opřel kolenem o postel. „Vypadáš zdeptaně, Livie. Něco tě trápí?“

 

„Netrápí mě nic, tedy kromě tebe.“

 

„Ranila jsi mě.“ Přitiskl ruku na znak se šavlí lemovanou stíny, vyšitý na tmavé tunice. Jeho dvorní pečeť. Pak se na mě vážně zadí­val a pozoroval mě tak dlouho, až jsem se před jeho zkoumavým po­hledem chtěla utopit v přikrývce. „Já nežertuju. Jsi v po­řádku?“

 

Svěsila jsem ramena. Stinnou stránkou přátelství trvajícího od útlého dětství byla schopnost uhodnout každou myšlenku a všechny záchvěvy na tváři toho druhého. Znali jsme své slabosti a síly. I strach a obavy.

 

Padla jsem na polštáře a upřeně se zahleděla na trámy. „V noci jsem zase měla ten sen.“

 

„Ksakru.“ Jonas si posunul tři nože zavěšené na opasku, shodil boty a vlezl na postel. „Proč jsi mi to neřekla?“

 

Ten trouba se zády opřel o dřevěné čelo postele, zkřížil nohy a rozpřáhl náruč, abych se k němu přisunula.

 

Ani jsem se nepohnula.

 

Pozvedl obočí a luskl prsty. „Budu tu čekat třeba celé dopoledne, Livie. Ty víš, že budu.“

 

„Jsi roztomilý mizera.“

 

Zakuckal se. Vzdala jsem to a přitulila se k němu. Pevně mě objal silnou ochranářskou paží.

 

Chvíli jsme mlčeli. Pak jeho hlas zaburácel z hrudi pod mou tváří. „Vím, že slavnost vyvolává spoustu vzpomínek, a také vím, že když ti mořští hajzli odplouvali, vyhrožovali tvému otci a celé rodině. Ale už se nikdy nevrátí. A kdyby se náhodou přece jen jednoho dne objevili, bude mi ctí utnout tomu zatracenému Krvepěvci hlavu.“

 

Usmála jsem se a objala ho kolem pasu. Pouze mí přátelé věděli, co se mi zdávalo od konce války. Když si pro mě ve snu přišel had, roztáhl čelisti a celou mě spolkl, bylo mi i ve spánku jasné, že ho poslal Erik Krvepěvec.

 

Věčný král.

 

Prohlašoval, že za smrt jeho otce může Valen Ferus, král Nočního lidu.

 

Byla pravda, že dlouho předtím, než jsem se narodila, můj otec krále Thorvalda z Věčného království zabil, ale měl k tomu zatraceně dobrý důvod.

 

Během válek, které provázaly hrozby a plané sliby, byl Erik malý chlapec.

 

Tohle všechno jsem věděla, a přesto jsem nebyla schopná zbavit se tíživého pocitu, že se na horizontu rýsuje cosi strašlivého. Jako by mír byl jen křehký kousek ledu a bylo otázkou času, kdy praskne.

 

„No tak.“ Jonas mě objal, posunul se kousek níž a položil mi zarostlou bradu na čelo. „Vyženeme ti ty věci z hlavy, ano? Znáš dámu jménem Freydis…“

 

„Jonasi, přísahám u všech bohů, že jestli budeš pokračovat…“

 

„Ne, poslouchej mě. Něco se stalo a já tomu pořád nemůžu porozumět.“

 

Povzdechla jsem si. „Dobrá. Co se stalo?“

 

„Včera večer jsme dorazili do pevnosti a všechno probíhalo jako obvykle. Sander se jako vždycky stranil ostatních a seděl s nosem zabořeným do knih. Já měl už od minulé slavnosti úžasné plány s Freydis, takže mě vůbec nepřekvapilo, když jsem ji našel ve svém pokoji.“

 

Obrátila jsem oči v sloup, ale usmála jsem se. Jonas to celé opravdu nepochopil správně. Kdyby měl aspoň špetku rozumu, uvědomil by si, že Freydis zajímá jeho titul úplně stejně, jako jeho zajímalo její tělo, nikoli její srdce.

 

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a štípla ho do boku. „Chtěla po tobě korunu?“

 

„Vůbec ne,“ odpověděl. „Víš, nebyla tam sama. Byla s ní Ingrid Nilsdotterová.“

 

Vytřeštila jsem oči. „To nemyslíš vážně.“

 

„Naprosto vážně. A proto se chci zeptat na jednu pozici, v níž jsme –“

 

„Dost!“ Mávla jsem rukou a začala vylézat z postele.

 

„Co je?“ Jonas na mě udiveně zíral. „Já myslel, že mi chceš pomoct. Freydis udělala něco nohama a potom Ingrid –“

 

„Jonasi, ještě jedno slovo a vyříznu ti jazyk.“ Odběhla jsem do rohu komnaty a rázně otevřela malovanou skříň. Rychle jsem se prohrabovala rouchy, tunikami a kalhotami a usilovně se snažila nemyslet na toho blázna a jeho lascivní dostaveníčka s dvorními dámami. Schovaná za dveřmi skříně jsem poskakovala na jedné noze, abych se nasoukala do nohavice černých kalhot. „Jdi tohle všechno vyprávět Sanderovi. Co tě to napadlo, že sis myslel, že bych zrovna já mohla chtít vědět…“

 

Má slova zanikla v jeho smíchu, který mě přiměl vykouknout zpoza dveří.

 

Jonas ležel s rukama založenýma za hlavou a na jeho hezké tváři jsem viděla samolibý úsměv. „Ne, nepřestávej se oblékat. Jde ti to moc dobře.“

 

Zatnula jsem čelist a hodila po něm kotníkovou botu. „Ty jsi to říkal jen proto, abys mě dostal ven z postele!“

 

„Měl jsem předat vzkaz a slíbil jsem, že sejdeš dolů a budeš s námi. Nezpochybňuj mé metody, když fungují. Hlavně v tak významný den, jako je ten dnešní.“ Jonas vstal z postele a do ruky vzal mou elegantní stříbrnou čelenku s motivem popínavých květin. „Nebo jsi už zapomněla, že dnes ráno přijeli noví důstojníci Bouřné armády, aby doprovodili tvé rodiče na sněm? Přesněji řečeno, přijel Alek. Pamatuješ se na něj? Já si vzpomínám, že to býval tvůj milovaný bratranec, ale možná se za těch šest měsíců, co byl pryč, něco změnilo.“

 

Neubránila jsem se úsměvu. Aleksi byl spíš jako můj druhý bratr. V Bouřné armádě si vysloužil pozici důstojníka a posledního půl roku strávil výcvikem na severních ledových vrcholcích.

 

„Jasně že si na něj pamatuju, náfuko.“ Těšila jsem se, až budeme zase všichni spolu, ale ten sen mě pořád znervózňoval a já se nemohla soustředit na příjezd průvodu mužů, jejichž úkolem bylo doprovázet krále a královny na každoroční sněm.

 

Rychle jsem se dooblékla, vypláchla si pusu a nakonec poprosila Jonase, ať mi upraví copy.

 

Za necelou čtvrthodinu jsem už kráčela ze své komnaty s dýkou z černé oceli v pouzdře a zavěšená do Jonase.

 

„Skláním se před tebou, můj příteli,“ řekla jsem mu, když jsme došli k točitému schodišti vedoucímu do velké síně pevnosti. „Tohle byla skutečně jedna z tvých nejlepších lží, kterou jsi mě donutil něco udělat.“

 

Políbil mi ruku a tajuplně se usmál. „Ach, Livie. Kdo říkal, že to byla lež?“