Laura Thalassa: Jezdci apokalypsy – MOR
Přišli… Mor, Válka, Hlad, Smrt – čtyři jezdci na svých děsivých ořích se rozjeli po světě. Čtyři jezdci nadaní mocí zahubit veškeré lidstvo. Přišli na Zemi. Přišli nás zničit.
ANOTACE:
Když Mor, první z Jezdců, zamíří k rodnému městu Sary Burnsové, jedno jí je jasné: všichni, které miluje, jsou odsouzeni k smrti. Pokud ho ovšem někdo nezastaví – a přesně to má Sara v úmyslu, když toho andělsky vyhlížejícího parchanta sestřelí z jeho hřebce.
Bohužel jí nikdo neřekl, že Mor je nesmrtelný.
Velmi živý a velmi naštvaný Jezdec Saru zajme, odhodlaný přimět ji trpět za pokus o narušení jeho svatého poslání. Zdá se, že žádná z jejích proseb jím nemůže pohnout, aby ustoupil od svého záměru vyhladit lidstvo. Čím delší dobu však Mor ve společnosti odvážné a soucitné Sary stráví, tím více jako by rozuměl nejen jí, ale i lidskému druhu. A čím déle cestuje Sara po boku Mora, tím větší nejistotu pociťuje ohledně povahy jeho citů vůči ní… a svých vlastních.
Sara má pořád naději zachránit svět, možná však bude muset obětovat své srdce.
INFO O KNIZE:
Vydal: Slovart/#booklab, 2025
Původní název: Pestilence
Překlad: Ondřej Pauser
Obálka: Jeff Miller
Vazba: měkká
Počet stran: 384
Cena: 449 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola 1
Rok 5 po příchodu Jezdců
„Budeme tahat sirky.“
Skloním pohled svých oříškových očí k tenkým dřívkům vyčnívajícím z Lukovy sevřené pěsti. Jedním škrtne o desku našeho hrubě otesaného stolu. Zápalka na vteřinu jasně zaplane, než Luke plamen sfoukne. Prostory hasičské stanice naplňuje bzučení stropních světel – znepokojivý zvuk, jaký dnes ovšem vydává většina zařízení fungujících na elektřinu. Jako by měla každou chvíli zdechnout.
Luke pozvedne sirku se zčernalou hlavičkou. „Kdo si ji vytáhne, zůstane a dokončí náš plán.“
Šlo o trýznivé rozhodnutí, které jsme však museli učinit. Jeden člověk odsouzený k smrti, tři budou žít.
Jen proto, abychom mohli zabít toho bezbožného parchanta.
Luke schová ohořelý konec sirky do dlaně spolu se třemi dalšími zápalkami a ruce skryje pod stůl, aby mohl nepozorovaně změnit jejich pořadí.
Venku, za jedním z vyřazených hasičských vozů, leží sbalené naše věci, vše potřebné připravené na rychlý útěk.
Tedy samozřejmě pro ty tři z nás, na které se při losování usměje štěstí.
Luke konečně zvedne ruku, ze sevřené pěsti mu vykukují čtyři stejné konce zápalek.
Jako první se po nich natáhnou Felix a Briggs, druzí dva hasiči.
Felix si vybere a jeho zápalka…
Má červenou hlavičku.
Zhluboka si oddechne. Naprosto jasně vidím, že by nejradši uvolněně padl zpátky na své místo; jeho úleva je natolik zjevná. Jenže na něco takového je jednak příliš velký macho, jednak se příliš obává o nás ostatní.
Briggs sáhne po zápalce…
Červený konec.
S Lukem se na sebe podíváme.
Jeden z nás zemře.
Snažím se číst v Lukově výrazu. Připravuje se na to, že to bude on, kdo zůstane. Stejný výraz jsem u něj viděla už kdysi, tehdy jsme hasili požár, který nás skoro obklíčil. Pohyb ohně jako by tenkrát ovládal sám ďábel – a Luke najednou vypadal jako chodící mrtvola.
Tehdy jsme všichni přežili. Možná přežijeme i dnes.
Pozvedne ke mně pěst. Zbývají poslední dvě sirky.
Šance padesát na padesát.
Nerozmýšlím se a jednu z nich popadnu.
Trvá jen vteřinu, než zaregistruju barvu jejího konce.
Černá.
Černá znamená… černá znamená smrt.
Z plic jako by mi rázem unikl všechen vzduch.
Vzhlédnu ke svým přátelům. Všem se ve tvářích zračí lítost a strach.
„No, každý musí někdy umřít, ne?“ poznamenám.
„Saro…,“ ozve se Briggs, o němž téměř s jistotou vím, že mě má rád víc než jen jako kamarád a kolega.
„Půjdu místo tebe,“ řekne. Jeho statečnost je tak zbytečná. Nemůžete přece chodit s holkou, když jste mrtví, že?
Sevřu zápalku v dlani. „Ne,“ odpovím a cítím, jak se mi v kostech usazuje odhodlání. „Tohle už jsme rozhodli.“
Já. Jsem to já, kdo zůstane.
Hluboký nádech.
„Až bude po všem,“ řeknu, „dojděte prosím za mými rodiči a povězte jim, co se stalo.“
Snažím si nemyslet na svou rodinu, která se spolu se zbytkem obyvatel města evakuovala na začátku týdne. Na mámu, která mi odkrajovala kůrku ze sendvičů, když jsem byla malá, a na tátu, jehož tak moc rozrušilo, když jsem se dobrovolně přihlásila na tuhle poslední službu. Už tehdy se na mě díval, jako bych umřela.
Měla jsem se s nimi setkat u dědovy lovecké chaty.
To už se nestane.
Felix přikývne. „Slibuju, Burnsová.“
Vstanu. Nikdo jiný se nepohne.
„Běžte,“ nařídím jim nakonec. „Bude tu během pár dní.“ Nebo možná během pár hodin.
Nejspíš pochopí, že si nedělám legraci, protože už neplýtvají časem na dlouhé vzdorování či hádky. Jeden po druhém ke mně přijdou a sevřou mě v pevném objetí.
„Mělo to být jinak,“ zašeptá mi Briggs, než mě pustí.
Mělo, mohlo… Je zbytečné se k tomu vracet. Celý svět měl být jiný. Jenže není a na tom jediném záleželo.
Velkým oknem hasičské zbrojnice sleduju jejich odjezd – jak si Luke vyvádí z garáže koně a Felix s Briggsem nasedají na kola s batohy připevněnými k nosičům.
Počkám, dokud definitivně nezmizí, a teprve pak začnu sbírat své věci. Zrak mi padne na můj batoh nacpaný všemožným vybavením nutným pro přežití – a navíc zatížený sbírkou nejlepších povídek Edgara Allana Poea – a pak se stočí k dědečkově brokovnici. Naolejovaný kov se leskne smrtícím nebezpečím.
Není čas se bát, ne, dokud nebude za mnou to, co je třeba vykonat.
Možná jsem odsouzená k smrti, ale jsem rozhodnutá vzít toho pekelného bastarda s sebou.