Jennifer L. Armentroutová: Pád zkázy a hněvu

Nakladatelství Fragment vydalo román Pád zkázy a hněvu, první díl temně přitažlivé fantasy série Probuzení od Jennifer L. Armentroutové, autorky bestsellerové série Z krve a popela.

 

Před dávnými časy byl svět zničen bohy, kteří ušetřili jen devět měst. Každé z nich je nyní pod nadvládou královny živící se rozkoší smrtelníků. Calista se do tohoto místa obklopeného krvelačnými nestvůrami narodila s nadpřirozenou intuicí a jako kurtizána barona z Archwoodu má zajištěnou ochranu. Vše se ale zkomplikuje, když pomůže neodolatelně přitažlivému princi ve vážných potížích. Bude Calista následovat intuici, nebo poslechne své srdce? Ve městě začíná vřít vzpoura a nikdo není v bezpečí…

 

 

Vydal: Fragment, 1/2025

Překlad: Zdík Dušek

Obálka: Hang Le

Mapa: Virginia Allyn

Vazba: vázaná

Počet stran: 520

Cena: 599 Kč

 

 

 

 

„Máš chvilku, Lis?“

 

Vzhlédla jsem od heřmánku, který jsem drtila na prášek – na čaj pro barona Huntingtona –, a uviděla ve dveřích do mého pokoje stát tmavovlasou Naomi. Už byla oblečená na večer: tenká látka jejích šatů by byla zcela průhledná, nebýt strategicky rozmístěných dílů v odstínu tmavé nebeské modře.

 

Baron z Archwoodu vedl život, inu, nekonvenční ve srovnání s většinou smrtelníků, ale taky je pravda, že Claude nebyl pouhý smrtelník. Patřil mezi caelestie – smrtelníky, kteří se narodili ze vzácného spojení nízkorozence a bohorozence. Caelestiové se rodili a stárli jako my, nízkorozenci, a Claude se ve věku šestadvaceti let nehodlal ženit. Místo toho raději dělil svou přízeň mezi mnohé. Byl – podobně jako bohorozenci – sběratelem všeho krásného a jedinečného. A od nikoho by nebylo moudré, aby se srovnával s některou z baronových milenek, ale srovnávat se s Naomi by bylo pošetilé dvojnásob.

 

Její lesklé vlasy a jemné rysy přímo braly dech.

 

Já jsem naproti tomu vypadala, jako by někdo poskládal můj obličej z rysů několika různých lidí. Malá ústa neodpovídala přirozenému našpulení rtů. Příliš kulaté a příliš velké oči jako kdyby mi zabíraly celý obličej a budily zdání, že jsem mnohem nevinnější, než jsem ve skutečnosti byla. To už se mi na ulicích několikrát hodilo, ale měla jsem dojem, že se tak trochu podobám těm strašidelným pannám, jež jsem vídala ve výlohách obchodů – jen jsem měla zlatoolivovou pleť místo porcelánové.

 

Baron mi jednou řekl, že jsem na pohled zajímavá – jistým zvláštním způsobem „okouzlující“ –, ale i kdyby tomu tak nebylo, zůstala bych jeho favoritkou, kterou si držel ve své blízkosti. A tato skutečnost nijak nesouvisela s mou zvláštní přitažlivostí.

 

Ramena mi lehce ztuhla napětím, ale posunula jsem se na divanu a přikývla. Přejela jsem si zuby po spodním rtu a sledovala, jak Naomi zavírá dveře a přechází k sedací soupravě v mých komnatách – mých soukromých komnatách.

 

Bohové, ve svých dvaadvaceti letech jsem tu žila už… už šest let. To mělo být dost dlouho, aby mě nešokovalo vědomí, že mám vlastní prostory, vlastní pokoje s elektřinou a horkou vodou – na rozdíl od mnoha míst v království. Měla jsem taky vlastní postel – skutečnou postel a ne pouhou hromádku přikrývek nebo slamník s blechami zamořenou slámou –, ale pořád jsem si na to nedokázala zvyknout.

 

Soustředila jsem se na Naomi. Vypadala neklidně, proplétala si prsty a zase je uvolňovala. Byla nervózní – a to jsem u ní ještě nikdy neviděla.

 

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem měla tušení – ne, věděla jsem naprosto přesně, co chce. I proč je tak nervózní.

 

„Chtěla… chtěla jsem s tebou mluvit o své sestře,“ začala váhavě – a Naomi nikdy při ničem neváhala. Existovalo jen málo tak statečných a smělých lidí jako ona. „Laurelin se necítí dobře.“

 

Sevřel se mi hrudník a sklopila jsem oči k míse ve svém klíně a k nažloutle hnědému prášku v ní. Toho jsem se bála.

 

Její sestra se provdala za bohatého statkáře s mnohem vyšším společenským postavením. Jejich spojení bylo prezentováno jako dílo ryzí lásky, čemuž bych se za normálních okolností vysmívala, ale byla to pravda. Laurelin představovala výjimku ve světě, kde většina vstupovala do manželství z rozumu, vypočítavosti nebo kvůli zajištění.

 

V čem ale nakonec komukoliv pomůže láska? Tak třeba Laurelin? Láska nezabránila tomu, aby její manžel chtěl syna, ačkoliv sama při posledním porodu málem zemřela. A tak se snažila znovu otěhotnět, bez ohledu na riziko.

 

Její manžel teď dostal vytouženého syna a Laurelin trpěla horečkou, která připravila o život už tolik rodiček.

 

„Chtěla jsem zjistit, jestli se…“ Naomi se zhluboka nadechla a narovnala ramena. „Jestli se uzdraví.“

 

„Předpokládám, že se mě neptáš jenom na názor,“ řekla jsem a zatlačila tloukem na hromádku heřmánku. Mírně ovocná vůně zesílila. „Nebo ano?“

 

„Ne, pokud si nepřivyděláváš jako lékařka nebo porodní bába,“ odvětila suše. „Já… chci znát její budoucnost.“

 

Tiše jsem vydechla. „To bys ode mě neměla žádat.“

 

„Já vím.“ Naomi si přede mě klekla a šaty jí vytvořily kolem nohou zřasené záhyby. „A vím, že baron není rád, když to po tobě někdo chce, ale přísahám, že se to nikdy nedozví.“

 

Mé zdráhání pramálo souviselo s Claudem, ačkoliv skutečně neměl rád, když jsem používala své schopnosti předvídání – nebo posílené intuice – pro kohokoliv jiného než pro něj. Bál se, že by mě obvinili ze zaklínačství a z toho, že se pletu do zakázané magie kostí, a ačkoliv jsem věděla, že to baronovi dělá starosti, nebál se soudců v Arch­woodu. Ty všechny měl v kapse a nikdo z nich by se nepostavil proti přání bohorozence, byť byl baron jen jeho potomkem. Ve skutečnosti se obával, aby mě neodlákal někdo bohatší nebo mocnější než on.

 

Jeho pokyn, abych tajila svoje schopnosti, ani moje vlastní obavy z toho, že mě označí za zaklínačku, mě však nezastavily. Šlo jen o to…, že když jsem něco viděla nebo cítila, nedokázala jsem udržet jazyk za zuby a naopak jsem podléhala pošetilému nutkání promluvit. Bylo to stejné jako na všech místech, kde jsme s Gradym žili před příchodem do středninského města Archwoodu. Moje neopatrnost víckrát, než vůbec dokážu spočítat, vedla k tomu, že mě někdo označil za zaklínač­ku a museli jsme uprchnout – obvykle uprostřed noci –, abych se vyhnula katově oprátce. Naprostá neschopnost starat se o sebe ostatně stála i za mým seznámením s Claudem.

 

A lidé, kteří žili na baronově sídle a v jeho okolí, se kvůli ní dozvěděli, že jsem žena, která ví řadu věcí. Ne všechny, ale dost.

 

Důvod, proč jsem nechtěla, aby se mě Naomi ptala na svou sestru, souvisel s ní.

 

Když jsem jako šestnáctiletá přišla na Archwoodské sídlo, Naomi už tu žila přibližně třináct měsíců. Byla ve stejném věku jako Claude, jen o pár let starší než já, chytrá a mnohem světáčtější, než jsem mohla doufat, že já kdy budu, takže jsem předpokládala, že ji vůbec nebudu zajímat.

 

V tom jsem se ale mýlila.

 

Naomi se stala mým, inu, mým prvním… přítelem, pokud nepočítám Gradyho.

 

Udělala bych pro ni cokoliv.

 

Ale bála jsem se, že jí zlomím srdce, a vyhlídky na to, že přijdu o její přátelství, jsem se děsila právě tak jako konce života, jaký jsem si vytvořila v Archwoodu. Protože lidé většinou ve skutečnosti nechtějí slyšet odpovědi, po nichž se pídí, a pravda o tom, co se stane, je často ničivější než lež.

 

„Prosím,“ zašeptala Naomi. „Nikdy jsem tě nežádala o nic takového a…,“ ztěžka polkla, „dělám to hrozně nerada, ale hrozně se bojím, že tento svět opustí.“

 

V tmavých očích se jí zaleskly slzy. Nedokázala jsem to unést. „Víš to jistě?“

 

„Samozřejmě…“

 

„To říkáš teď, ale co když ti dám odpověď, které se bojíš? Protože pokud to tak bude, nezalžu. Tvoje obavy se promění v bolest,“ upozornila jsem ji.

 

„Já vím. Věř mi, vím to,“ ujišťovala mě. Předklonila se a tmavě hnědé lokny se jí rozprostřely po ramenou. „Proto jsem se neptala, když jsem se poprvé doslechla o té horečce.“

 

Kousla jsem se do rtu a sevřela hmoždíř s heřmánkem.

 

„Nebudu ti to vyčítat,“ dodala tiše. „Ať bude odpověď jakákoliv, nebudu vinit tebe.“

 

„Slibuješ?“

 

„Jistě,“ přikývla.

 

„Dobře,“ řekla jsem a doufala, že mluví pravdu. Naomi nebyla „promítač“, což znamenalo, že na rozdíl od mnohých jiných nevysílala do okolí svoje myšlenky a záměry, a ty tedy nebyly snadno čitelné.

 

Kdybych chtěla, mohla bych proniknout do její mysli a zjistit, jestli mluví pravdu. Stačilo, abych otevřela svoje smysly a připojila se k jejímu nitru.

 

Nedělala jsem to, pokud jsem se tomu mohla vyhnout. Šlo o něco na způsob násilného vniknutí. Znásilnění. Ačkoliv to mi nebránilo v tom, abych tak činila, pokud jsem z toho měla prospěch.

 

Odsunula jsem tuto skutečnost stranou, nadechla se vzduchu, který chutnal jako heřmánek, a postavila jsem hmoždíř na stolek. „Dej mi ruku.“

 

Naomi okamžitě poslechla, ale já jsem zaváhala. Když jsem se někoho dotkla, bylo vzácné, abych se nedozvěděla záměry a někdy i budoucnost dotyčného člověka. Jediný způsob, jak jsem se mohla dotýkat jiného nízkorozence, aniž bych o něm zjistila něco, co jsem ani vědět nechtěla, spočíval v otupení smyslů, obvykle s pomocí alkoholu nebo nějaké jiné látky, jenže ty otupily i všechno ostatní a účinky nevydržely příliš dlouho, takže to nemělo smysl praktikovat dlouhodobě.

 

Sevřela jsem její ruku ve své. Chtěla jsem si užít aspoň krátkou vteřinu prosté radosti z dotyku. Většina lidí si neuvědomuje, že je obrovský rozdíl v tom, jestli se někoho dotknete vy, nebo jestli se někdo dotkne vás. Teď ale nešlo o mě. Nesměla jsem čekat ani tu vteřinu, protože čím déle budu držet Naominu ruku, tím pravděpodobněji uvidím něco, co vidět nechci. A nic tomu nezabrání, přestože bych si třeba pobrukovala, jak bych chtěla, nebo se snažila myslet na něco jiného.

 

Zklidnila jsem se, otevřela jsem svoje smysly a zavřela oči. Uplynula vteřina, potom další. Kůže mezi lopatkami mi začala mravenčit a ten pocit se rychle šířil směrem vzhůru, přes šíji do hlavy. V temnotě své mysli jsem rozeznala mlhavý obrys Naomina obličeje, ale rychle jsem ten obraz potlačila.

 

„Polož mi tu otázku znovu,“ pokynula jsem, protože mi to pomůže v soustředění se jen na to, co Naomi chtěla vědět, a ne na všechno ostatní, co na sebe bralo formu a skládalo se do slov.

 

„Uzdraví se Laurelin z horečky?“ zeptala se Naomi hlasem, sotva hlasitějším než šepot.

 

Na okamžik bylo v mé mysli ticho, ale pak jsem uslyšela hlas, který zněl jako můj vlastní: Uzdraví se.

 

Projel mnou záchvěv úlevy, ale hned nato mi po zádech přeběhl mráz. Ten hlas šeptal něco dalšího. Pustila jsem Naominu ruku a otevřela jsem oči.

 

Naomi se nehýbala, ruku nechala zvednutou ve vzduchu. „Co jsi viděla?“

 

„Uzdraví se z horečky,“ řekla jsem.

 

Viděla jsem jí na hrdle, jak polkla. „Vážně?“

 

„Ano.“ Usmála jsem se, ale můj úsměv mi připadal nucený.

 

„Ach, díky bohům,“ zašeptala a přitiskla si prsty ke rtům. „Děkuju.“

 

Odvrátila jsem pohled a úsměv se zkřivil do úšklebku. Odkašlala jsem si a zvedla mísu. Téměř jsem nevnímala chlad keramiky.

 

„Měl Claude zase potíže se spaním?“ zeptala se Naomi po několika chvilkách. Mluvila o poznání uvolněněji, než když vešla do mé komnaty.

 

Přikývla jsem, vděčná za změnu tématu. „Na Hody chce být odpočatý.“

 

Naomi povytáhla obočí. „Hody začnou až za několik týdnů – nejdřív za měsíc.“

 

Podívala jsem se na ni. „Chce být opravdu dobře odpočatý.“

 

Naomi si odfrkla. „Musí se hodně těšit.“ Opřela se a začala si pohrávat se safírovým přívěskem na tenkém stříbrném náhrdelníku, který téměř nesundávala. „A co ty? Těšíš se?“

 

Trhla jsem ramenem a ucítila jsem, jak se mi sevřel žaludek. „Moc jsem o tom nepřemýšlela.“

 

„Ale tohle budou tvoje první Hody, ne?“

 

„Ano.“ Letos byl první rok, kdy jsem se jich směla zúčastnit, protože člověku muselo být dvaadvacet let nebo musel mít po svatbě, což mi dávalo pramalý smysl, ale pravidla vytvářejí bohorozenci a král Euros, ne já.

 

„Čeká tě… velkolepá podívaná,“ řekla pomalu.

 

Zahihňala jsem se – donesly se mi různé zvěsti.

 

Znovu se ke mně naklonila a ztišila hlas. „Ale zúčastníš se i… oslav?“

 

„Oslav,“ zasmála jsem se. „Takové mírné označení.“

 

Zazubila se. „Jak tomu mám říkat?“

 

„Orgie?“

 

Zaklonila hlavu a rozesmála se – byl to opravdu krásný, nakažlivý zvuk. Naomi měla ten nejhezčí smích a mně z něj hned zacukaly koutky. „Nejde o orgie,“ řekla.

 

„Vážně?“ zeptala jsem se suše.

 

Naomi nasadila nevinný výraz, což byl docela působivý výkon, když člověk uvážil, že na ní nebylo skoro nic, co by se dalo označit za nevinné. „Hody slouží jako prostředek, jak bohorozenci znovu potvrzují svůj závazek vůči nízkorozencům tím, že se s nimi dělí o svoje vybraná jídla a nápoje.“ Odrecitovala poučku stejně dobře jako libovolná převorka a cudně složila ruce do klína. „Někdy teče pití proudem a vzhledem k přítomnosti bohorozenců může dojít k jistým aktivitám. To je všechno.“

 

„Ach ano, znovu potvrzují svůj závazek vůči nízkorozencům,“ zopakovala jsem poněkud sarkasticky. Mluvila o nejvyšší vrstvě bohorozenců – o takzvaných deminjenech.

 

Říkalo se, že když se deminjeni vynořili ze země, plně zformovaní a věčně mladí, byli schopní manipulovat se živly, a dokonce i s myslemi jiných bytostí. Někteří z nich se stali lordy a dámami bohorozenecké vrstvy, ale to nebyli ti nejmocnější. Nejděsivější mocí oplývali princové a princezny, kteří spolu s králem vládli šesti oblastem Caelumského království. Dokázali na sebe brát různé podoby, máchnutím ruky rozbouřit řeky, a dokonce i zmocnit se duší nízkorozenců a vytvořit děsivé tvory známé jako rae.

 

O nikom z nich se mnoho nevědělo, až na krále Eurose. S výjimkou prince Rainera z Primvery jsme vlastně ani neznali jejich jména. Jediný další deminjen, o kterém jsme slyšeli, obvykle jen z různých zvěstí, byl princ z Vytrasu, který vládl Vysočininám, a to proto, že se před ním většina lidí třásla strachy. Koneckonců byl znám jako vykonavatel králova hněvu.

 

Málem jsem vyprskla smíchem. Bohorozenci byli ochránci světa, ale nebylo mi jasné, jak pomáhají nám. I když byli z větší části jako nepřítomní domácí, kteří se objevili, jen když bylo načase vybrat nájem, řídili v životech nízkorozenců všechno – od rozhodování o tom, kdo může získat vzdělání, až po výběr lidí, kteří směli vlastnit půdu nebo podniky. A měla jsem dojem, že Hody představují spíš způsob, jak bohorozencům dát to, co chtějí. To, jak se během Hodů oddáváme různým neřestem, od obžerství po ukájení tělesných rozkoší, zároveň vyživovalo bohorozence. Posilovalo je to. Dávalo jim to energii. Živili se našimi potěšeními, jež byla jejich životní mízou. Hody se pořádaly spíš pro ně než pro nás.

 

Existovalo mnohem víc způsobů, kterými mohli dokázat, že jim na nás, nízkorozencích, záleží, počínaje tím, že by poskytovali jídlo potřebným během celého roku. Tolik z nás hladovělo, lámalo si hřbety v dolech nebo riskovalo životy na lovech, jen aby jejich rodiny měly co jíst. Zatímco aristové – bohorozenci a nejzámožnější z nízkorozenců – bohatli, chudí ještě víc chudli. Tak to vždycky bylo a tak to vždycky bude, bez ohledu na to, kolik povstání nízkorozenci zorganizují. Oni se s námi místo toho dělili o jídlo jen jednou ročně – podstatná část z něj navíc přijde nazmar, zatímco se všichni věnují oněm jistým aktivitám.

 

Nic z toho jsem však neřekla nahlas.

 

Jsem možná lehkomyslná, ale nejsem blázen.

 

„Víš, všichni nejsou tak špatní,“ řekla Naomi po chvilce. „Tím myslím bohorozence. Poznala jsem několik lordů a dam, kteří pomohli potřebným, a bohorozenci v Primveře jsou laskaví, dokonce starostliví. Podle mě je taková většina z nich.“

 

Okamžitě jsem si vybavila svého bohorozence – toho lorda, jehož jméno jsem neznala, toho, který se dotkl mé brady a zeptal se, od čeho mám ty modřiny na rukách. Nevěděla jsem, proč jsem o něm přemýšlela jako o svém bohorozenci. Zjevně nebyl můj. Bohorozenci můžou mít sex třeba se všemi smrtelníky, a někteří z nich dokonce mohou prohlásit nějakého nízkorozence za svého partnera, přinejmenším na nějaký čas, ale nikdy by sami nepatřili žádnému z nás. Jenže jsem nevěděla, jak se jmenoval, a označovat ho za mého byl zvláštní zvyk, který jsem si od té noci osvojila.

 

Upřímně řečeno jsem pochybovala, že si ten lord vůbec uvědomoval, že té noci zachránil Gradymu život. Mistr by ho potrestal za to, že mu odmlouval před bohorozenci, a až příliš mnoho lidí jeho tresty nepřežilo.

 

Zhoupl se mi žaludek jako pokaždé, když jsem pomyslela na svého lorda, protože jsem věděla, že ho zase uvidím.

 

K tomu zatím nedošlo, a kdykoliv jsem na to pomyslela, sevřela mě směs strachu a očekávání, které jsem ani v nejmenším nechápala.

 

Naomi ale možná měla pravdu, že mnozí z nich byli to, co o sobě tvrdili: ochránci. Archwood vzkvétal částečně díky bohorozencům v Primveře, na bohorozeneckém Dvoře, který se rozkládal hned za lesy kolem sídla, a můj bohorozenec opravdu potrestal Mistra. Ačkoliv to provedl dost brutálně, takže jsem si nebyla jistá, jestli šlo o dobrý příklad laskavého a starostlivého ochránce.

 

„Myslíš… myslíš, že na Hodech budou deminjeni?“ zeptala jsem se.

 

„Obvykle se jich pár ukáže.“ Nakrabatila čelo. „V minulosti už jsem dokonce viděla jednoho nebo dva lordy. Doufám, že přijdou i letos.“

 

Pohrávala jsem si s tloukem a podívala se na ni.

 

Její úsměv teď působil lišácky. Natáčela si stříbrný řetízek na prst. „S bohorozencem nikdy nemusíš používat dlouhou noc,“ dodala v narážce na prášek vyráběný ze semínek nálevnice. Tato mocná bylina ve správné dávce způsobila, že se člověk cítil mátožně a příliš si nevzpomínal na to, co se dělo po jejím požití. „Jsou docela rozkošní.“

 

Obočí mi vyletělo vzhůru.

 

„Co je?“ vyhrkla s dalším hlasitým, hrdelním smíchem. „Věděla jsi, že vyvrcholení s bohorozencem může trvat hodiny? Doslova hodiny.“

 

„Slyšela jsem.“ Nevěděla jsem, jestli je to pravda, nebo ne, ale orgasmy trvající několik hodin zněly… opravdu drsně. Možná i trochu bolestivě.

 

Zadívala se mi do očí. „Dokážeš se dotknout bohorozence bez toho, abys… věděla?“

 

„Nejsem si jistá.“ Vzpomněla jsem si na Clauda a potom na svého lorda. „Caelestia se můžu chvíli dotýkat, než se s ním propojím, ale bohorozence jsem se ještě nikdy nedotkla, a kdykoliv mi někdo položí otázku, která s nimi souvisí, nic nevnímám. Takže si nejsem jistá.“

 

„Možná by to stálo za to zjistit.“ Významně zamrkala.

 

Rozesmála jsem se a zavrtěla hlavou.

 

Usmála se na mě. „Musím jít. Allyson je v poslední době úplně mimo,“ řekla – mluvila o jedné z baronových nejnovějších milenek. „Musím zajistit, aby se dala dohromady.“

 

„Hodně štěstí.“

 

Naomi se smíchem vstala. Tenká látka šatů jí dosahovala až na zem. Vykročila ke dveřím, ale ještě se zastavila. „Děkuju, Lis.“

 

„Za co?“ zamračila jsem se.

 

„Za tvou odpověď,“ řekla.

 

Sledovala jsem, jak odchází, a nenapadla mě žádná slova. Nechtěla jsem její díky.

 

Svěsila jsem ramena a zvedla oči k pomalu se otáčejícímu větráku na stropě. Nelhala jsem jí. Její sestra přežije horečku, ale u toho se můj vnitřní zrak nezastavil. Šeptal dál a sděloval mi, že pro Laurelin si i tak přijde smrt. Zabránila jsem si zjistit jak a proč, ale měla jsem pocit – a moje pocity se jen zřídka, pokud vůbec někdy, mýlily –, že se nedožije konce Hodů.