TJ Klune: Někde za mořem

Někde za mořem je nadšeně očekávané pokračování Domu v blankytně modrém moři od TJe Kluna, jednoho z nejmilovanějších a nejúspěšnějších fantasy románů posledního desetiletí.

ANOTACE:
Arthur Parnassus vede dobrý život, který si vystavěl z popela toho špatného. Je ředitelem neobvyklého sirotčince na vzdáleném a podivném ostrově a doufá, že se brzy stane adoptivním otcem šesti magických dětí, které tam žijí.

Cesta k tomu však není jednoduchá. Přestože spolu s Linusem Bakerem, bývalým pracovníkem Oddělení péče o magickou mládež a láskou Arthurova života, odhalili světu, jak vládní sirotčince fungují, strach z magie stále rezonuje. A ne každý má radost z veřejného slyšení, na němž má Arthur podat své svědectví.

V pokračování Domu v blankytně modrém moři se Arthurova nesourodá magická rodina musí popasovat s náročným úkolem: říci pravdu dost nahlas na to, aby už ji nikdy nešlo zamlčet. I kdyby měla vyletět z popela jako fénix.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: conQueer / Fantom Print; 2024
Překlad: Kateřina Niklová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 416
Cena: 429 Kč

 

UKÁZKA:

Když Arthur Parnassus vystoupil z přívozu a poprvé po desítkách let vkročil na ostrov, měl pocit, že snad na místě vzplane. Nestalo se, ale jen taktak; oheň v jeho nitru žhnul jasněji než kdy v posledních letech. Cítil neodbytné nutkání vyloupnout se z kůže, roztáhnout křídla, vzlétnout k nebi a cítit v peří slaný vítr. Věděl však, že kdyby to udělal, nejspíš by prostě odletěl a navždy tohle místo opustil. A to nešlo. Byl tu z jistého důvodu.

Majitel přívozu – morous ve špinavém overalu s obličejem poďobaným od neštovic a kouzelným jménem Merle – na něj křikl od zábradlí tři metry vysoko: „Radějc byste si měl být fakt jistej. Až odpluju, zůstanete tady trčet. Po soumraku sem nikdy nepáchnu.“

Arthur na muže ani nepohlédl, tak moc ho uchvátila venkovská cesta, která se před ním klikatila mezi stromy s korunami tak hustými, že polední slunce sotva dosáhlo na mech a listí na lesní půdě. Uši mu plnilo šplouchání vln o bílý písek a připomínalo mu jeho mládí – to dobré i to zlé, všecko. „Děkuju vám, Merle. Vaše pomoc byla neocenitelná.“ Ohlédl se po přívozu. „Myslím, že budu v pořádku. Až se budu potřebovat vrátit na pevninu, zavolám vás.“

„Jak? Na ostrově nejsou telefony. Ani proud. Ani voda.“

„To se změní. Potřebné věci mají dorazit zítra přesně v deset. Dopravíte je sem, že ano?“

Merle se zamračil, Arthur ale zahlédl v jeho očích chamtivý záblesk; objevil se a zase zmizel. „Taxa se mění,“ opáčil Merle s povýšeným zafuněním. „Palivo není levné a vozit jednu osobu sem a tam je –“

„Ovšem,“ řekl Arthur. „Za svůj čas si zasloužíte náležitou odměnu.“

Merle zamrkal. „Jo, no. Asi jo.“ Zadíval se dolů na dva kufry po Arthurově boku. Jeden starý, druhý nový. „Proč jste tady?“

Na nebi sotva mráček. Modrá nahoře ladila s modrou dole. Konec léta byl teplý, jemu ale bylo teplo vždy. Sůl ve vzduchu ho šimrala v nose, jak nasával vzduch, až si jím úplně naplnil plíce. „Proč ne?“

„Tohle je hrozné místo,“ namítl Merle a zachvěl se. „Straší tu, tak jsem to aspoň slyšel. Nikdo tu nežije. Už hodně dlouho.“ Odplivl si přes zábradlí. „A dokud ještě jo, nesměli jsme o tom mluvit. Všecko pěkně pod pokličkou, však víte.“

„Vím,“ zamumlal Arthur. Potom se hlasitěji zeptal: „Merle. Asi neznáte muže jménem Melvin, že ne?“

„Co? Jak jste – byl to můj otec.“

„Myslel jsem si to,“ řekl Arthur. Uroboros. Had požírající vlastní ocas v nekonečném kruhu. Možná to byla chyba. Vesnice, odkud sem připluli, vypadala přes moře úplně stejně jako před lety, pastelově růžové, žluté a zelené budovy, místo, kde se bezstarostní lidé v letním oděvu cítili v bezpečí. A proč ne? Byli lidé. Svět byl zbudován pro ně.

I přívoz byl stejný, ačkoli během let doznal několika vylepšení: nový nátěr, nová sedadla namísto popraskaných a rozbitých. Ani Merle nepůsobil rušivě, tak moc se podobal Melvinovi, ústa zkroucená dolů, oči mdlé. Bylo to stejné. Vše bylo stejné. Až na Arthura. „Kdysi jsem ho znal.“ Vás taky, dodal málem, když si vzpomněl na nabručeného puberťáka, který se plížil po lodi s mopem v ruce.

Merle zabručel. „Je mrtvý. Už deset roků.“

„Upřímnou soustrast.“

Merle mávl rukou. „Odkud jste ho znal?“

Arthur se usmál. „Zůstanu v kontaktu.“ S tím se chopil kufrů a narovnal ramena. Byl tady. Nakonec, konečně. Nadešel čas zjistit, co se dá zjistit, a doufat, že celý tenhle podnik nebude k ničemu. „Vaše laskavost nebude zapomenuta. Tak já jdu! Nashle, dobrý muži.“

Venkovská cesta se proplétala houstnoucím lesem a stíny vrhané sluncem se ve vánku třepotaly. Nepotil se, ještě ne, cesta však byla delší, než si pamatoval. Taková už je pošetilost mládí, pomyslel si. Nekonečná energie, díky které může být jeden kilometr i šest či sedm a nijak na tom nesejde. Na to, že se Arthur blížil čtyřicítce, byl v docela dobré kondici, avšak dny, kdy zvládl donekonečna běhat, měl dávno za sebou.

Prošel zatáčkou a zastavil se. Cestu blokovaly stromy.

Bylo jich celkem pět, rostly přes silnici a byly tak natěsnané k sobě, že by se mezi nimi neprotáhl. Vypínaly se vysoko k nebi a vypadaly mnohem starší, než by měly být – sto let nebo možná i víc. Ale to nemohla být pravda. Když šel po téhle cestě naposledy, nebyly tu, dokonce ani jako malinké výhonky.

Což znamenalo, že je za tím něco jiného. Nebo spíše někdo jiný. Samotné stromy samozřejmě ne; kdepak, někdo ho sledoval.

Postavil kufry na zem, přistoupil ke stromu uprostřed a přitiskl na něj ruku. Rozpraskaná kůra byla na dotyk drsná. „Jsi tam?“ zeptal se. „Musíš být. Hádám, že tohle je tvoje práce.“

Jedinou odpovědí mu byla ptačí píseň.

„Znáš mě,“ pokračoval Arthur. „Nebo aspoň toho, kým jsem býval.“ Zasmál se, ačkoli v tom nebyl žádný humor. „Vrátil jsem se v naději, že z tohohle místa udělám něco víc, než je.“ Zavřel oči a opřel se o kmen čelem. „A pokud budu muset, udělám to sám, ale ne bez tvého svolení.“

Kmen se začal chvět a Arthur otevřel oči. Pomalu poodstoupil a sledoval, jak se stromy na cestě s tlumeným duněním roztřásly a z půdy jako chapadla vyrazily kořeny. Odplazily se ke stromům mimo cestu a ovinuly se kolem nich. Dřevo zasténalo, jak se kořeny napjaly a odvlekly stromy stranou, aby mu uvolnily cestu.

Zůstal jen prostřední strom. Chvěl se, chrastil větvemi, třásl listím. Arthur neucukl, když ho po tváři pohladila tenounká větvička a zelený lístek ho polechtal na nose. Uslyšel v něm šepot: Chlapec. Ohnivý chlapec se vrací domů.

„Ano,“ odvětil rovněž šeptem. „Vrátil jsem se.“

Strom se zkroutil a venkovská cesta se roztrhla a popraskala. Kořeny se vysunuly ze země a Arthur pobaveně sledoval, jak po nich strom odkráčel z cesty jako po nohou. Jakmile si našel dobré místo, usadil se a opět zapustil kořeny do země. Díry před ním vyplnila zdola hlína. O chvíli později už byla silnice před ním stejně rovná jako ta za ním.

„Děkuju,“ řekl Arthur s drobnou úklonou. „Jestli nebo až budeš připravená, budu tady.“ Opět se chopil zavazadel a šel dál.

Chvíle, kdy vyšel z lesa a poprvé po osmadvaceti letech spatřil dům, nebyla ničím zvláštní. Ruina stála na rozeklaném útesu, tyčila se nad ním a zezadu ji osvětlovalo slunce. Vpředu zela prázdnotou betonová fontána, nádrž celá zelená a černá plísní. Pod opadající omítkou prosvítaly rozpraskané a rozlámané cihly, kusy pohřbené v trávě okolo. Vytlučená okna v bílých rámech obrůstal popínavý břečťan, který halil i půlku průčelí. Dobrých šest metrů vysoká vížka na střeše domu vypadala, jako by se měla při sebeslabším dloubnutí vyvrátit. Kolem bujela zdivočelá zahrada plná zlatých, červených a růžových květin. Byl tu i zarostlý altán, kde ve svých devíti letech vyryl chlapec s ohněm v krvi své iniciály do cihly na důkaz, že existoval: AFB. Arthur Franklin Parnassus.

Stranou stála druhá budova, kterou nikdy dřív neviděl. Nebyla tu, když jako dítě odešel, když vykřikl poté, co ho po dlouhém věznění v temnotě zalilo ostré sluneční světlo, když ho pevně objala silná paže a odvedla ho nahoru po schodech a do čekajícího vozidla. Druhá budova byla malá, postavená z podobných cihel jako dům, o kterém se mu znovu a znovu zdálo. Věděl, že takzvaný sirotčinec změnil během let několikrát majitele, ale vypadalo to, že tu nikdo už pěkně dlouho nežil. Dům pro hosty – zdálo se totiž, že přesně tím má být – prozatím postačí. Okna měl v pořádku a jeho střecha vypadala líp než ta na hlavním domě, ze které bouře shodily několik šindelů.

Zavazadla nechal u schodů na verandu. Pohyboval se jako ve snu. Zahradou se jen těžko navigovalo, jelikož pěšina hustě zarostla rostlinami a keři. Minul altán a dál se dral divočinou. Pěšina vedla podél domu dozadu, kde se, zapuštěné do základů, nacházely dvoukřídlé dřevěné dveře do podzemí, poznamenané černými spáleninami. Byly uzamčené rezavým visacím zámkem. Měl od něj klíč. Měl všechny klíče.

Nešel dovnitř. Věděl, co tam dole je. Čárky vyryté do stěny. Kámen zčernalý od toho, jak hořel. Až na jeho vlastní oheň jen věčná temnota.

V tu chvíli se za ním zjevil duch, ovinul mu paži kolem krku, uvěznil ho. „Zasloužil sis to,“ zavrčel mu do ucha. „Naučíš se, kde je tvoje místo, pamatuj na má slova, chlapče. Řekni to. Co jsi? Řekni to.“

„Netvor,“ řekl Arthur tupě a paže se rozplynula.

Zíral na dřevěné dveře do sklepa a slunce zatím putovalo po nebi.

Nezvládne to. Netušil, proč si myslel, že ano. Bylo to příliš. Všechno to bylo příliš. Arthur si zabořil ruce do vlasů, zaťal je v pěst a vydal se zpátky k přední části domu. Jeho zavazadla byla přesně tam, kde je nechal.

Sehnul se, rukama se otřel o rukojeti kufrů.

Ozvalo se: „Arthure.“ Hlasitě, jasně, jako by někdo stál na verandě přímo před ním.

Zvedl hlavu. Byl sám.

Až na to, že to nebyla pravda. Protože uviděl něco, co mu předtím uniklo: žlutou kytičku, která prorůstala zkrouceným dřevem prvního schodu na verandu. Byla velká sotva jako nehet na jeho palci, ale vytrvala a protlačila se dřevem na slunce.

Pomalu k ní vykročil. U verandy si dřepl před květinou a jemně se dotýkal žlutých okvětních plátků, na dotyk rozehřátých sluncem. Znovuzrození. Vytrvalost. Barva. Život. Všechno důležité v nejmenším balení.

Usmál se a poprvé za dlouhou dobu ucítil, jak se mu něco v hrudníku narovnává. „No,“ řekl, „jestli to zvládneš ty, pak asi i já.“

Léto přešlo v podzim, listí měnilo barvu a už nebylo tak teplo. Arthur stál na verandě a brousil zábradlí, aby ho mohl znovu natřít. Uvažoval, že nabílo, aby ladilo s okenními parapety, které už opravil. Z Merla se stal tak trochu jeho pomocník, i když si neustále stěžoval na spousty materiálu, které Arthur vozil každý týden na ostrov. Pravda byla, že když dostal zaplaceno, jeho brblání ustalo. Dokonce Arthurovi neochotně pomohl naložit zásoby do zadní části tmavě červeného minibusu, který si Arthur před několika týdny koupil.

Arthur už byl skoro hotov s broušením a nadešel čas zkontrolovat, jestli spárovací hmota mezi kachličkami v kuchyni správně vysychá. Právě se chystal zajít zpátky do domu, když ucítil zatřepotání vzadu v mysli, jemný dotyk motýlích křídel na kůži.

Zadíval se na cestu.

Stála tam žena v dlouhých volných bílých šatech, nohy bosé. Hlavu měla nakloněnou a bílé afro vypadalo jako obláček. Ve vlasech měla růžové a bílé květiny, které se v odpoledním slunci otvíraly a zavíraly. Její kůže měla krásný tmavě hnědý odstín. Vypadala bezvěká, její mladistvá tvář zcela v rozporu s tmavýma očima, starověkýma a nejistýma.

Křídla, jejichž čtyři části jí vyrůstaly ze zad a každá byla delší než Arthurova paže, se jí lehce třepotala. Byla průsvitná, slunce svítilo skrz ně a vrhalo na zem kaskádu barev. Holé paže jí visely u boků a jemné prsty se slabě chvěly.

Arthur pomalu sestoupil ze schodů. Když se pod nimi zastavil, byl nervóznější, než čekal. Nebyl si jistý co říct, kde začít.

Zadívala se přes jeho rameno na dům, pak zpátky na něj. „Jsi tady.“ Zněla přesně tak, jak si pamatoval, měkce, melodicky, trochu smutně.

„Jsem,“ potvrdil Arthur.

„Proč?“

„Protože je to tak správné,“ řekl prostě.

Přikývla, jako by přesně takovou odpověď čekala. Udělala krok směrem k němu a pod chodidly jí vyrašila tráva. Podobně travnaté šlápoty za ní ukazovaly, odkud přišla.

„Ten dům,“ řekla. „Toto místo. Mělo shořet.“

„Ano.“

„Přesto jsi tady.“

Tiše se usmál. „Jsem tady. A ty jsi tady. Zase spolu.“

Zavrtěla hlavou. „Jak to dokážeš snést? Jak můžeš vůbec myslet na…“ Povzdychla si a svěsila křídla. „Uvažovala jsem, že bych to tu zničila. Potom… potom, co jste všichni odešli. Chtěla jsem sem přijít a otevřít zem, aby celý dům spolkla.“ Utřela si hřbetem ruky oči.

„Ale neudělala jsi to.“

„Ne,“ řekla. „Neudělala.“ Odvrátila se od stromů. „A teď se ptám proč. Proč jsem to neudělala. Proč jsem čekala. Proč jsem vůbec dneska tady.“

„Na to ti neumím odpovědět,“ pravil Arthur. „Jediné, co ti můžu říct, je, že tentokrát to bude jiné. Dám dětem to, co jsem já nikdy neměl: místo, kde mohou být kýmkoli chtějí, bez ohledu na to, co dokážou nebo odkud pocházejí.“

„Sám to nezvládneš.“

„Zvládnu,“ řekl. „A udělám to, pokud budu muset.“

„Ne,“ řekla. „Nebudeš.“ Aniž by na něj pohlédla, prošla kolem něj a sebrala mu z ruky smirek. Něco si pro sebe mumlala, když vystoupala nahoru po schodech a zamračila se dolů na zábradlí. Pak kývla a začala brousit tam, kde Arthur přestal.

„Tvoje šaty,“ namítl. „Chceš…?“

Zastavila se. „To je v pořádku. Jsou to jenom šaty.“

Dlouho ji jen sledoval, jeho nohy se odmítaly hnout. Když nakonec vzhlédla, řekl: „Ahoj, Zoe.“

Zoe Chapelwhiteová řekla: „Ahoj, Arthure.“ Spodní ret se jí chvěl. „Já…“ Potom sípavě vyhrkla: „Je mi tak líto, že –“

Zvedl ruku. „Tohle od tebe nepotřebuju. Nikdy jsem to nepotřeboval.“

„Ale já jsem nezastavila –“

„Zoe,“ přerušil ji. „Nemůžeš za to. Za nic. Hrozilo ti odhalení. Kdyby se o tobě dozvěděli, přišli by si i pro tebe.“

„To se nikdy nedozvíme,“ namítla s očima upřenýma na zábradlí.

„Možná,“ uznal Arthur. „Přesto jsi tady. Co to o tobě vypovídá? Hádám, že něco dobrého.“

S uslzenýma očima řekla: „‚Dej mi své unavené, své chudé, své krčící se masy toužící volně dýchat.‘“

„Emma Lazarus,“ řekl Arthur potěšeně. „Ano, Zoe. Vezmeme je všecky k sobě.“

„Myslíš to vážně,“ zašeptala.

„Ano,“ řekl. „Hodila by se mi pomoc, ale pokud se na to nezmůžeš, pochopím to. Budu pokračovat dál jako doposud. Možná mi to potrvá trochu déle, ale nakonec se dostanu k cíli.“

Neodešla.

Trvalo jim skoro rok, než upravili dům tak, aby odpovídal předpisům. Jestli všechno půjde tak, jak doufal, každičký detail projde prověrkou, a pokud se objeví třeba jediná chybička, obrátí se to proti němu.

Jednoho dne mu Zoe řekla dost.

„Cože?“ zeptal se a vzhlédl od poslední trošky barvy, kterou maloval stěnu v kuchyni. Nebylo to přímo nutné, všiml si ale, že se na jednom místě při vysychání objevily puchýřky – byl to jen malý kousek, sotva pět centimetrů na deset – a to by nešlo. Všechno muselo být dokonalé.

„Pojď se mnou,“ řekla Zoe.

Zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Zbývá udělat ještě tolik práce. Zítra přivezou mulčovací kůru, o altánu ani nemluvě. V jednom prkně v podlaze jsem našel uvolněný hřebík, což znamená, že musím projít celý dům a zkontrolovat všechny hřebíky, abych se ujistil –“

„Arthure, máš hotovo,“ řekla Zoe. „Už skoro měsíc. Víš to. Já to vím.“ Dlouze se na něj zadívala. Pak: „Běž do kanceláře. Víš, co je třeba udělat.“ Obrátila se k odchodu, zůstala však stát ve dveřích kuchyně. Aniž by se ohlédla, pravila: „Ostrov býval větší. Věděl jsi to?“

Nechala ho stát v kuchyni a hledět za ní.

Poslechl a na starém psacím stole našel stát psací stroj. Už v něm byl zastrčený čistý list papíru a další ležely na stole vedle. Nahoře na stránce bylo ostrým písmem něco napsáno. Zoe mu nechala vzkaz.

Je čas přivést je domů. Z.

Zasmál se. Pobrečel si. „Bojím se,“ zašeptal. „Víc než kdy dřív.“

Začal psát. Nezastavil se, dokud neskončil.

Všem dotčeným v Oddělení péče o magickou mládež,

jmenuji se Arthur Parnassus. Obracím se na Vás s nabídkou. Získal jsem do svého vlastnictví jistý dům na ostrově Marsyas. Za poslední rok jsem – spolu s několika společníky – učinil tuto nemovitost nejen obyvatelnou, nýbrž i vhodnou k tomu, aby opět sloužila jako domov pro osiřelé magické děti. V příloze najdete fotografickou dokumentaci prací…

A pak udělal to, co jeho desetileté já nemohlo: dopis poslal. Když ho vhazoval do poštovní schránky ve vesnici, zahlédl něco, čeho si nikdy dřív nevšiml, a v žilách mu ztuhla krev. V okně pošty visel plakát rodiny. Chlapec a dívka, oba špinaví blonďáci, se zářivými úsměvy. Po boku měli postavy, které vypadaly jako jejich rodiče. Drželi se za ruce a šli spolu sluncem zalitým polem slunečnic. Pod nimi stála velkými tiskacími písmeny slova, která Arthur znovu a znovu nevěřícně četl.

OCHRANA TVÉ RODINY ZAČÍNÁ U TEBE!

VIDÍŠ NĚCO, ŘEKNI NĚCO!

A pod tím: sponzorováno Oddělením péče o magickou mládež a magické dospělé.

Obrátil se a pospíšil si zpátky k přívozu.

Uplynul měsíc. Pak dva. Pak tři a čtyři a pět. Nezoufal si. Věděl, že je jen otázkou času, než dostanou odpověď.

A pak se jednoho chladného podzimního dne ozval zvonek u dveří.

Na verandě stál muž, v jedné ruce držel kufr, ve druhé aktovku. Byl mladší, než Arthur čekal – bylo mu kolem třiceti – a taky pohledný, vlnité tmavé vlasy mírně pocuchané z plavby na přívozu. Černý oblek měl šitý na míru své štíhlé postavě, kravatu zuřivě červenou a lakýrky obalené prachem z cesty.

Řekl: „Zdravím! Hledám pana Arthura Parnasse.“

Arthur napřáhl ruku. Menší test. „Našel jste ho.“

Muž zaváhal jen krátce, pak mu nabídnutou rukou potřásl. Měl pevný stisk, teplou kůži. Když se pustili, usmál se. „Ach! Jak báječné. Přicházím jako zástupce nejvrcholovějšího managementu Oddělení péče o magickou mládež. Jmenuju se Charles Werner. Jsem tu, abych s vámi probral váš návrh, a máme jeden vlastní. Je trochu… neortodoxní, ale myslím, že by vás mohl zajímat.“

Návnada na háčku. Arthur to věděl. A přesto udělal to jediné, co mohl – ustoupil stranou a pozval Charlese Wernera dovnitř.

Později stál Arthur Parnassus na molu a sledoval blížící se přívoz. Na palubě bylo dítě. První, ale ne poslední. Slunce se klonilo k moři a měnilo vlny v malé, ubíhající hory ohně.

Zoe se vedle něj zeptala: „Bojíš se?“

„Ach,“ řekl, „asi ano, mnoha věcí. Ale tohohle? Ne. Tohohle nikdy. Nemám důvod se bát.“

A v jeho hlavě svůdný šepot: To oni by se měli bát.

Zapudil ten hlas do hlubin své mysli, a jak se přívoz blížil, začal si Arthur Parnassus pro sebe tiše pobrukovat: „Někde… za mořem… čeká na mě jen…“