Olivia Atwater: Půl duše

V nakladatelství Fragment vyšel román Půl duše, romantická fantasy z doby Bridgertonových a s atmosférou příběhů Jane Austen.

 

Od chvíle, kdy Doru proklel fae, necítí strach, stud ani nadšení. To však pro dívku z vyšší společnosti znamená jistou cestu do potíží. Proto se snaží hlavně nepřekazit vdavky své sestřenici Vanesse. Ta má ale v Londýně své plány – poprosit lorda Čaroděje, aby Doru uzdravil.

 

Elias Wilder však není tak šarmantní, jak si mladé dámy představovaly. Naopak, uhlazené chování mu je cizí a Dořiny poznámky ho dohánějí k šílenství. Když na naléhání svého přítele Alberta souhlasí, že s kletbou pomůže, rozhodně nemá v úmyslu se Doře dvořit. Jenže tetička Frances to vidí jinak a ani Dora neví, jak se k tomu postavit. Může se dívka s polovinou duše vůbec zamilovat?

 

O AUTORCE:
Olivia Atwater je autorkou okouzlujících historických románů s náznakem satiry. Bydlí v Montrealu spolu se svým inspirativním manželem a dvěma kočkami. Když na druhém stupni řekla své učitelce, že by se jednou chtěla věnovat historii, psaní magických historických románů zřejmě nebylo to, co v tu chvíli měla její učitelka na mysli. Během svého života se mimo jiné zabývala i rekonstruováním historicích kostýmů a událostí, pracovala jako profesionální čarodějka v obchodě s kouzelnickými potřebami, tvořila webové stránky a opravovala prodejní automaty.

 

Vydal: Fragment, 2025

Překlad: Milena Hordinová

Vazba: brožovaná

Počet stran: 288

Cena: 399 Kč

 

 

 

PROLOG

 

Theodora Eloisa Charity Ettingsová bylo velmi dlouhé jméno pro velmi malou dívku. Hlavně proto, že tahle dívka byla pěkné kvítko, jak říkávala její teta. Než stačila zavolat: „Theodoro Eloiso Charity Ettingsová, okamžitě se vrať,“ byla desetiletá slečna dávno pryč.

 

Toho dne se Theodora Eloisa Charity Ettingsová, která dávala přednost jménu Dora, znovu snažila uniknout svým věznitelům. Jejím cílem byl hustý les za Lockheedem, který byl plný báječných stromů, po kterých mohla šplhat, a bahnitých potůčků, ve kterých si pokaždé zmáchala lem sukně. Bavilo ji to mnohem víc než sedět doma se sestřenicí Vanessou a učit se vyšívat.

 

Zatímco za ní dozníval křik tetičky Frances, vběhla Dora se smíchem mezi stromy. Pramínky jejích kudrnatých, rezavě zlatých vlasů se jí zachytávaly o větve a hledaly si cestu z pečlivě upraveného účesu. Najednou se zamotala do nažehlené bílé sukně a měla co dělat, aby neupadla. Špičkou střevíčku si při tom přišlápla lem a ušpinila si jak botu, tak šaty. Dora věděla, že se teta bude zase vztekat a že ji přísný trest nemine, ale teď byla volná a měla v úmyslu toho využít.

 

Přímo za potokem, nedaleko kosího hnízda, které objevila při své předchozí výpravě, byl strom obzvlášť vhodný na šplhání. Posledně sice uvízla mezi větvemi, takže se nedostala moc vysoko, jenže už víc jak dva týdny o problému přemýšlela a byla si jistá, že pokud se bude soustředit, podaří se jí tentokrát vylézt až nahoru.

 

Posadila se na břeh potoka a sundala si střevíčky. Najednou se za ní ozval uhlazený mužský hlas.

 

„Ach, holčičko,“ řekl s povzdechem. „Tolik se podobáš své mamince.“

 

Dora se zvědavě ohlédla a strčila při tom palce do studené vody. Muž za ní se objevil prakticky odnikud. Určitě v tom muselo být nějaké kouzlo, protože jeho dlouhý bílý plášť byl dokonale čistý. Oči mu zářily tím nejsvětlejším odstínem ledově modré barvy, jaký kdy viděla. Ani trochu ji nepřekvapilo, že jeho uši byly na koncích špičaté, zato ji hodně překvapilo, že měl na sobě nejméně čtyři pláště, každý jiného střihu a v jiné barvě, všechny nedbale navlečené jeden přes druhý.

 

„Vůbec nevypadám jako moje matka, pane Fae,“ řekla mu klidně, jako kdyby ji vysocí, dobře vypadající fae oslovovali každý den. „Tetička Frances říká, že maminka měla vlasy mnohem světlejší než já, a oči neměla zelené, ale hnědé.“

 

Fae se na ni laskavě usmál. „Lidem vždycky unikají ty nejdůležitější detaily,“ řekl. „Není to vaše chyba, pochopitelně. Ale duše tvé matky a ta tvoje mají stejně jasné žilkování. Okamžitě jsem si toho všiml.“

 

Dora zamyšleně našpulila rty. „Ach,“ řekla. „To nejspíš dává smysl. Byli jste s maminkou přáteli, pane Fae?“

 

„Bohužel,“ odpověděl jí. „Nebyli. Kdysi to možná tvrdila, ale později nečekaně změnila názor.“ Upřel na Doru nepřirozeně modré oči a ona ucítila mrazení v zádech. „Ty jsi nezdvořilé prvorozené dítě Georginy Ettingsové,“ dodal. „A já nejsem pan Fae. Ve skutečnosti bys mě měla oslovovat Vaše lordstvo nebo lorde z Hollowvale, protože ve své říši jsem markýzem. Dalo by se říct, že jsem dost důležitá osoba, což se dá poznat podle toho, že nosím spoustu drahých plášťů.“

 

Dora přimhouřila oči. Zpočátku byla nadšená, že potkala skutečného živého fae, ale teď se domnívala, že by bylo mnohem zábavnější, kdyby přebrodila potok a vylezla na svůj strom. „Nemohla jsem znát váš titul,“ povzdychla si. „A mimochodem, o Hollowvale jsem nikdy neslyšela. Pokud to je skutečné místo, je tak daleko od zemí Jeho Veličenstva, že pro nás není důležité.“

 

Jeho modré oči byly chladné jako led. Voda, která jí omývala nohy, jí najednou připadala ještě ledovější, takže rychle vytáhla palce z potoka.

 

„Máš vůbec tušení, co se stane nevychovaným malým dětem, které se toulají po lese, prvorozená dcero Georginy Ettingsové?“ zeptal se lord Hollowvale tichým a výhružným hlasem.

 

Dora pomalu couvala k potoku. „Říkal jste, že jste nebyl přítel mojí maminky,“ pronesla opatrně. „Nemám důvod být slušná k cizím mužům, kteří se ke mně tiše připlíží, lorde.“

 

Bledá ruka vystřelila jako had a popadla Doru za krk. Ta přidušeně vykřikla, zvedla paže a začala ho škrábat. Jenže on byl mnohem silnější, než vypadal. V jeho stisku byl chladný, nelidský vztek.

 

„Georgina Ettinsová mi slíbila své prvorozené dítě,“ řekl Doře mrazivým hlasem. „A já si přišel vybrat dluh. Věřím, že jakmile ti seberu duši, budeš mnohem poslušnější, holčičko.“

 

Dora se snažila jeho ruku odtrhnout, házela sebou a svíjela se strachy, ale během faeovy řeči jí tělem projel podivný chlad, který zahnal zděšení. Její protest ochabl a hlavou se jí začaly honit podivné myšlenky. Sice si uvědomovala, že ji fae táhl pryč od potoka, ale nebezpečí, které představoval, jí najednou připadalo mnohem menší a mnohem neskutečnější než před chvílí. Byla přesvědčená, že tenhle problém brzy zmizí a ona bude pokračovat v cestě ke svému stromu.

 

Najednou lord Hollowvale vykřikl bolestí a pustil Doru na zem.

 

Za jeho zády se objevila Dořina zlatovlasá sestřenice Vanessa a na půvabné tvářičce se jí zračil zděšený výraz. V ruce držela zakrvácené železné nůžky. Proboha, pomyslela si nevěřícně Dora. Vanessa byla vždycky tak milá a poslušná. Jak mohla nůžkami na vyšívání bodnout markýze?

 

„Doro!“ vykřikla vyděšeně Vanessa. Blátem doklopýtala ke své sestřenici a pomohla jí vstát. „Prosím, Doro, musíme utéct!“

 

Lord Hollowvale zavrávoral a chytil se za nohu. Vanessa ho ošklivě zranila vzadu na lýtku a jeho dokonale bílý plášť byl potřísněný rudou krví. Kulhavým krokem vykročil směrem k nim. Tvář mu zkroutila divoká zlost. „Duše téhle dívky mi po právu náleží!“ zasyčel. „Okamžitě mi ji dej.“

 

Vanessa se k němu vyděšeně otočila a natáhla před sebe ruku se zkrvavenými nůžkami. „Já vám nechci ublížit,“ řekla. „Ale v žádném případě se nesmíte dotknout mé sestřenice.“

 

Lord Hollowvale před nůžkami ucukl. Podíval se na ně a zatvářil se vystrašeně. Bylo to divné, protože nůžky zdobené malými kovovými růžemi byly jen o něco větší než Vanessina malá pěst. Zdálo se však, že to funguje. Zatímco Vanessa pomalu táhla Doru pryč z lesa, držela nůžky napřažené mezi nimi a markýzem.

 

„Jak si přeješ, neteři Georginy Ettingsové,“ vyštěkl nakonec fae. „Získal jsem polovinu své odměny. Sama si užij tu druhou!“

 

Pak se přímo před jejich překvapenýma očima najednou rozplynul ve vzduchu.

 

„Ach, Doro,“ zavzlykala Vanessa, když fae zmizel. „Jsi v pořádku? Neublížil ti ten odporný muž? Tolik jsem se bála. Jen jsem tě chtěla odvést zpátky na hodinu, ale pak jsem ho uviděla, měla jsem v zástěře nůžky…“

 

„Proč jsi tak vyděšená?“ zeptala se zvědavě Dora a nakrčila čelo. „Už je po všem. Jestli chceš, můžeš se mnou jít k tomu stromu.“

 

Vanessa se na ni zmateně podívala. „Tebe to nevyděsilo?“ zeptala se vystrašeně. „Bylo to hrozné, všechna ta krev…“

 

Dora se na sestřenici mile usmála, ale okamžitě si uvědomila, že v pocitu, který u toho běžně měla, něco chybí. Něco, co tam ještě před pár minutami bylo. „Asi bych měla být vyděšená,“ řekla. „Normální člověk by určitě byl, je to tak? Možná dostanu strach později, až se mi to rozleží v hlavě.“

 

Vanessa trvala na tom, aby se okamžitě vrátily domů, a Dora ji poslechla, i když pořád myslela na strom za potokem. Když její sestřenice s pláčem líčila celou tu událost tetičce Frances, Doře pomalu došlo, že se nezachovala tak, jak by měla. Všechny její reakce byly utlumené, jako kdyby ve snu pozorovala sama sebe.

 

Vanessa zopakovala faeova slova a tetička Frances se na ni podívala s hrůzou v očích. „Ticho!“ zahrozila dceři. „S nikým o tom nemluvte. Nikomu nesmíte říct ani slovo, rozumíte? Neříkej to ani svému otci, Vanesso!“

 

Dívka upřela na matku uplakané oči. „Proč ne?“ zeptala se. „Ten fae Doře něco udělal, vím to! Musíme najít někoho, kdo by to spravil!“

 

Tetička Frances popadla svou dceru za ruku, přitáhla ji k sobě, klekla si na jedno koleno a ustrašeně ztlumila hlas. „Ten fae Doru proklel,“ řekla. „Podívej se na její oči! Jedno z nich ztratilo barvu! Jestli je pravda, že to její pošetilá matka opravdu udělala, je nejspíš prokletá celá naše rodina. Když to někdo zjistí, vyženou nás ze země!“

 

Pak je přinutila přísahat, že nikomu neprozradí, co se ten den stalo. Doru však situace netrápila. Cítila jen slabé znepokojení, které mohla snadno ignorovat. Připadalo jí jako moucha, která bzučí na druhém konci pokoje. Věděla o ní, když se na ni soustředila, ale v podstatě neměla žádný význam.

 

Vanessa jen velmi neochotně slíbila, že bude mlčet, a když šly té noci spát, vlezla si k Doře pod deku a pevně ji objala.

 

Celou noc měly pod polštářem schované železné nůžky.