Erin A. Craigová: Dům kořenů a zmaru

V nakladatelství Yoli vyšlo pokračování young adult fantasy románu Dům soli a smutku.

 
ANOTACE:
V panství u moře žije prokletá dívka… 
Sedmnáctiletá Verity žije se svojí sestrou na Highmooru. Svých snů o tom, že se podívá i mimo jeho zdi, se vzdala. Vše se ale změní, když dostane zprávu od vévodkyně z Bloemu – manželka slavného botanisty si přeje, aby ji Verity navštívila a namalovala portrét jejího syna Alexandra. 
 
Zprvu ji na panství upoutá jedinečně bohatá krajina a později i neuvěřitelně pohledný Alexander. Netrvá dlouho, a Verity se do něj zamiluje, idylku ale narušují noční můry, jež se u ní stupňují. Něco s panstvím není v pořádku a okouzlující fasádou Bloemu začne prosakovat i jeho temná stránka… 
 
 
INFO O KNIZE:
Vydalo: Yoli, 2025
Překlad: Pavlína Kozáková
Vazba: brožovaná
Počet stran: 512
Cena: 499 Kč
 
 
UKÁZKA Z KNIHY:
 
1
NA ŠTĚTCI BYLO PŘÍLIŠ MNOHO BARVY.
 
Pigment nasáknutý v kančích štětinách na plátně zanechal malé kaňky a pokazil tak můj poslední tah štětcem.
 
„Vydrž,“ zamumlala jsem, zatímco jsem štětec otírala do hadru, ale rty se mi téměř nepohnuly, abych snad nějak nenarušila kouzlo toho okamžiku. „Už jen minutku.“
 
Artiemu se zachvěly rty, protože bojoval s nutkáním smát se.
 
„Už jsem skoro hotová,“ dušovala jsem se. „Jenom…“ Ještě jednou jsem v rychlosti táhla štětcem po plátně, abych zachytila uličnickou radost, která synovci jiskřila v očích. „Tak. Perfektní.“
 
„Ukaž! Ukaž!“ zvolal Artie, vyskočil a jeho póza vzala za své, jak se nadšeně hrnul za malířský stojan. Nakrabatil obočí. „Takhle nevypadám. Nebo jo?“
 
Kriticky jsem se na plátno zadívala, než jsem opět pohlédla na chlapce před sebou. Měl stejné tmavé vlnité vlasy jako já, jako většina Thaumasů, ale nos jako knoflík měl po otci. „Mys­lím, že podoba se nezapře.“
 
„To rozhodně,“ přisvědčil něčí hlas ode dveří za námi.
 
„Mami!“ vypískl Artie a rozběhl se matku obejmout. „Už můžu jít?“
 
Camille na mě tázavě pozvedla obočí. Odložila jsem paletu a přikývla.
 
„Jsme hotovi.“ Camille ho rychle líbla do vlasů; vzápětí už funěl chodbou pryč, jako by potřeboval vybít nastřádanou energii.
 
„Jak mu to šlo?“ zeptala se Camille a vešla do modrého salónku, aby si mohla portrét lépe prohlédnout. Jejím jantarovým očím nic neuniklo. „Tohle ti přišlo dnes ráno,“ informovala mě a podala mi tlustou obálku. Bylo na ní několik palácových pečetí.
 
Mercy.
 
„Byl trochu neposedný, ale to se dalo čekat.“ Přejela jsem palcem pod hranou obálky připravená ji otevřít a vytáhnout sestřin dopis, ale zarazila jsem se. Sledovala jsem Camillin pátravý pohled.„Moc se ti povedl,“ pochválila mé dílo. „Nemůžu uvěřit, že je mu už pět. Jak ty roky letí.“ Odhrnula si z tváře pramen kaštanových vlasů a prsty se téměř dotkla koutku oka, jako by zkoumala neexistující vrásky, které se jí začínají vkrádat do tváře.
 
„I já přece budu mít zanedlouho narozeniny,“ zmínila jsem se jakoby nic a snažila se o co nejvíce nenucený tón.
 
Camille se zamračila, jako kdybych ji z něčeho obvinila. „Já bych přece nezapomněla, Verity.“
 
„Já nemyslela… chtěla jsem… není už nejvyšší čas něco vymyslet?“ Otočila jsem se na stoličce a vzhlédla k ní. „Říkala jsem si, že bychom se mohly vypravit na pevninu? Do hlavního města? Mercy napadlo…“
 
„Mercy a její nápady,“ ohradila se Camille a pohlédla na obálku na mém klíně. Bylo na ní vidět, že by psaní nejradši popadla a sama si ho přečetla, ale místo toho přistoupila k plátnu a s přimhouřenýma očima studovala tahy štětce.
 
„Podle ní bych ještě pořád mohla být u dvora uvedena do společnosti, kdybychom chtěly. V osmnácti bych sice byla starší než většina dívek, ale…“
 
Uprostřed věty mě přerušil Camillin povzdech. „Moc ráda bych tě tam bývala vzala v šestnácti. Vždyť to víš.“
 
„Jenže já byla na Hesperu a pomáhala Annaleigh s miminkem,“ dopověděla jsem za ni, protože jsem její výmluvy už znala zpaměti. „Ale vloni…“
 
„Vloni se renovovalo východní křídlo. Stěží jsme se mohly vypravit na takto extravagantní výlet.“
 
„Já vím,“ přisvědčila jsem a zastrčila si za ucho pramínek vlasů. Camille se celá naježila připravená na výměnu názorů, a já věděla, že jestli na to dojde, budou veškeré snahy ji přesvědčit marné. „Já vím, já vím, já vím. Ale teď… renovace je hotová. Děti už jsou dost velké, aby mohly cestovat. Určitě by rády viděly Arcannus.“
 
Camille zavrtěla hlavou, poodstoupila od plátna a očima těkala po místnosti, jako by hledala, co by vylepšila. Přistoupila k lenošce a natřásala polštář tak dlouho, dokud nestál vzpřímeně jako sněhová pusinka. „Ach ne. Děti bych s námi ke dvoru nebrala. Ty by samozřejmě zůstaly s guvernantkou.“
 
Překotně jsem se nadechla a v hrudi se mi vzedmula naděje, jako když se tonoucí chytá záchranného člunu. „Ale my… my bychom mohly jet? Ach, Camille, jen si představ, jaká by to byla legrace! Nebyly jsme na pevnině, co se Mercy odstěhovala ke dvoru. Mohla by s námi jet i Annaleigh a určitě by se přidala i Honor. Foresie od hlavního města není daleko a možná by se i Lenora…“ Při zmínce o Lenoře se vždycky zarazím.
 
Má třetí nejstarší sestra je pro mě velkou záhadou.
 
„Lenora je Lenora. Pochybuji, že by…“ Camille si rychle přejela dlaní po vlasech, jako kdyby se chtěla ujistit, že je všechno, jak má být. „To vše zní docela… docela přijatelně,“ připustila. „Ale tvé narozeniny jsou už příští týden. Tak narychlo to nemůžeme stihnout. Dokonce i na nejrychlejší plachetnici by cesta trvala celý den. Ale mohly bychom něco vymyslet na podzim, co říkáš? Před Mořepěním.“
 
Poklesly mi koutky.
 
Nic takového se nestane.
 
Buď se zkazí počasí.
 
Nebo onemocní dvojčata.
 
Camille si do té doby vymyslí asi tucet výmluv, z nichž jí žádnou nedokážu vyvrátit, protože ona je přece starší a moudřejší a je vévodkyně. Možná by se s ní dalo plamenně diskutovat, kdyby platily ty dvě první věci, ale její titul byl stejně impozantní jako citadela na vrcholu kopce. Obehnaná rozeklanou kamennou zdí. A vodním příkopem.
 
Camille přešla k obrovitánským oknům vyhlížejícím na saltenské útesy. Její silueta na dramatickém pozadí vypadala tak nádherně, až mě svrběly prsty, abych ji mohla namalovat. Úplně jsem před očima viděla první dlouhé jemně zvlněné tahy štětcem, kterými bych naznačila její světle fialové splývavé šaty. Byl by to dokonalý kontrast s ostrými útesy.
 
„Ale měly bychom to nějak oslavit,“ přemítala Camille. „Co takhle uspořádat večírek?“
 
Samým překvapením jsem nedokázala odpovědět. Jakmile si Camille něco vzala do hlavy, snažit se jí to rozmluvit bylo asi tak stejně snadné jako sundat korýše ze skály.
 
„Co myslíš?“ otočila se zpátky na mě. Její studený pohled byl neochvějný.
 
„Myslím… že to zní úžasně! Kolik hostů můžeme pozvat? Mercy psala, že by se sem rády přijely podívat princezny. Jaro je na návštěvu Highmooru přímo ideální. A pokud přijede Beatris, dost možná dorazí i Fineas. Ach! Korunní princ! Na mých narozeninách!“ Při vzpomínce na Mercyino vyprávění mi srdce poskočilo radostí. „Prý je vášnivým milovníkem tance. Co takhle uspořádat ples? Nic příliš formálního, samozřejmě. Vím, kolik je s nimi práce, ale možná…“
 
„To stačí!“ utnula mě Camille a pronikla skrze hradbu mých nápadů jako beranidlo. „Jsi až moc rozjívená, Verity.“
 
„Nejsem,“ protestovala jsem a při tom cítila, jak mi krkem stoupá horko. Je pravda, že má divoká představivost se občas utrhla ze řetězu jako neohrabané hříbě, které zakopává o vlastní nohy.
 
„Jsi celá rudá,“ poznamenala sestra. „Omlouvám se, nechtěla jsem tě navnadit na něco velkého. Měla jsem na mysli rodinnou večeři. Příjemné posezení s nejbližšími. Kuchař se nemůže dočkat, až bude moct vyzkoušet nějaké nové recepty s jarní zeleninou. Budeme tam jen my. A Annaleigh s Cassiusem, samozřejmě.“
 
„Ach… samozřejmě,“ pípla jsem, byla ve mně malá dušička.
 
Sestra přešla k policím s knihami a pak se zastavila u nevelkého portrétu všech našich sester.
 
No. Téměř všech.
 
Tehdy nás bylo už jen osm.
 
Původně nás bylo celkem dvanáct, ale tři nejstarší – Ava, Octavia a Elizabeth – zemřely nedlouho poté, co zemřela naše matka, když rodila mě.
 
Po letech je následovala také Eulalie, která spadla z těch samých útesů, před nimiž ještě před chvílí stála Camille. Trojčata – tedy dvě z nich – zemřela o pár měsíců později, při další tragické nehodě. Rosalie a Ligeia. Zanechaly tady Lenoru samotnou, jako poslední kus ze sady stříbrných příborů. I když mi tehdy bylo šest, na jejich smrt se nepamatuji, jen na to, co následovalo. Lenora se stáhla do sebe a stal se z ní živoucí duch s prázdnýma očima a se rty už navždy semknutými do tenké čárky.
 
A pak… Následovali tatínek a Morella, má nevlastní matka. Na panství vypukl požár, který zničil téměř celý dům. Měla bych si tu noc pamatovat, prý řádila jedna z nejhorších sněhových bouří, jaké kdy naše ostrovy zažily, ale vůbec si to nevybavuji.
 
Má nejranější vzpomínka je na slunné odpoledne na Hespe­ru, nejzápadnějším ostrůvku Salannských ostrovů, kde žije má druhá nejstarší sestra Annaleigh, která se stará o tamní maják. Spolu s dalšími sestrami, Honor a Mercy, jsme tam strávily část dětství, zatímco se Highmoor opravoval. Camille trvala na tom, aby bylo z původní konstrukce zachováno co nejvíce, pokud to neohrozí bezpečnost. Zbytek nechala dostavit co nejvěrněji. Světle šedé zdi čněly do výšky čtyř pater a byly zakončeny modro-zelenou sedlovou střechou. Dvě rozlehlá ­křídla. Solárium plné palem a jezírek s koi kapry. Velký sál, kde se během svátků hodovalo na počest našeho patrona boha Ponta, krále moří. Velkolepý nablýskaný taneční sál, který se téměř nepoužíval. Vše bylo stejné, jako když jsem byla malá, ačkoliv vlastní vzpomínky na tu dobu jsem si neuchovala.
 
Camille s Annaleigh říkají, že se nediví, že se na to temné chmurné období nepamatuji. Prý by na něj také nejradši zapomněly a nemyslely na to, jak dokáže být život občas krutý. Ale mně to nepřijde normální.
 
Tváře mého otce, matky a tolika mých sester mě straší i přesto, že nemám vlastní vzpomínky na dobu, kdy byli naživu. Naše sídlo je poseté jejich portréty – visí na zdech, spočívají na policích, stolech a prádelnících. I když bych neměla mít v paměti Eulaliin bezstarostný podmanivý smích ani ­Rosaliiny jiskřivě červenohnědé lokny, namalovala bych je ve vteřině. Pamatuji si každičkou křivku brady či klenutého obočí. Vím, jak tatínek nakláněl hlavu, když byl zamyšlený, nebo jak mamince jiskřily oči, ale nevybavuji si barvu jejich hlasu nebo jestli sladili kávu. Leželi jsme někdy s tatínkem odpoledne na trávě a koukali se na mraky? Chodily sestry plavat do příboje při severní straně ostrova, kde se položily na pláž a jejich bělostné nohy a ruce kontrastovaly s černým pískem?
 
Panství pro mě vždy bylo jako plné duchů – nemyslím přízraků v prostěradlech chrastících řetězy – spíše poztrácených vzpomínek. Vzpomínek, které nikdy nebudou doopravdy moje.
 
Camille upravila rám obrazu, a když došla k rozhodnutí, spojila ruce. „Tak. Rodinná večeře. Co říkáš?“
 
Přímo jsem cítila, jak jí naděje vepsaná do koutků rtů plyne až dolů ke špičkám prstů tancujícím zlehka po sametové lenošce před ní.
 
Nemohla jsem ji zklamat.
 
To proto jsem v sedmnácti, téměř v osmnácti, byla pořád na Highmooru, běhala jsem za svými neteřemi a synovcem, sledovala je vyrůstat a byla svědkem toho, jak Camillin život postupuje kupředu, zatímco já v pozadí uvadám. Sestra mě potřebovala. Potřebovala mě tady. A tak jsem své sny o cestování a dobrodružství, své ambice a tužby odsunula na vedlejší kolej. Nebylo to snadné. Pořád tady byly se mnou, byly mou součástí, připomínaly se a žadonily o něco víc. Víc než jen tento dům, než tyto ostrovy.
 
Pontus mi pomáhej, chtěla jsem víc.
 
„Dobrá,“ souhlasila jsem a přinutila se k úsměvu.
 
Pro ni.
 
Pro mou sestru.