S Marií Domskou o Kchratovi a české fantastice

Ráda bych představila českou spisovatelku sci-fi a fantasy žánru Marii Domskou. Její zjevení na nebi české fantastiky sleduji od roku 2018, kdy jsem jako porotkyně Ceny Karla Čapka zaznamenala extrémně z průměru vybočující sci-fi novelu Kchrat, z které se v průběhu dalších let vyklubaly dva komplexní romány Nejasné hranice a Skryté ultimátum, včetně hromady krátkých povídek z téhož prostoru.

Po vyhlášení vítězů CKČ na přelomu let 2018 a 2019, kdy byly zveřejněny identity autorů, jsem stran Kchrata napsala nadšené hodnocení a Marie Domská mě později požádala o pomoc s propagací, z čehož vznikla první recenze Nejasných hranic pro Interkom. V letech 2021 a 2022 se Mariiny povídky opakovaně ocitly na samotném vrcholu žebříčku Přeboru autorů fantastiky (PAF), přičemž v letech 2020 a 2019 obsadily shodně čtvrtou příčku. Jen připomínám, že PAF je anketa, kde pod patronátem Strak na vrbě už patnáctým rokem vyhodnocujeme nejúspěšnější vítěze literárních soutěží sci-fi, fantasy a hororu, a součástí vyhodnocení jsou mé rozhovory s finalisty, takže tento rozhovor s Marií Domskou pro Děti noci bude naším třetím.

A proč to zde tak úporně vyjmenovávám? Protože Mariina cesta za autorským zadostiučiněním nebyla snadná. Nakladatele hledala dlouho a klopotně, účastnila se conů ve fantazijních převlecích, dokonce se pokoušela získat finanční podporu k vydání knihy prostřednictvím Pointy. S odstupem času je patrné, že neúspěch u Pointy byl pro Marii výhrou, protože ji čekalo něco mnohem velkolepějšího.

V rozhovoru pro Interkom v roce 2022 Marie Domská přiznala, že o vydání knihy sní už od puberty, a k tomu dodala, že úspěchy v literárních soutěžích ji k tomu pomalu ale jistě přibližují. Tehdy ještě čtenářům slibovala, že Kchrat je na dobré cestě, a jak se později ukázalo, měla pravdu. Nakonec se svým talentem a pílí uspěla u jednoho z nejlepších nakladatelství. Fantasy román Sivá krev vyšel v roce 2023, sci-fi Nejasné hranice a Skryté ultimátum vyšly v roce 2024, to vše u respektovaného brněnského nakladatelství Host.

Jak se daří?

Velmi dobře. Děkuji. Ale tohle asi odpovím úplně pokaždé, protože jsem veskrze pozitivní člověk, který dospěl k prozření, že štěstí a spokojenost je v drobnostech, které nás obklopují každý den.

Ústřední postavou tvých sci-fi románů je hrozivě vyhlížející vesmírné monstrum, podezřele se podobající záporákovi z několika kultovních filmů. Takže se ptám: Proč právě tento mustr?

Asi mi tohle téma vždycky kroužilo v mysli. Kráska a zvíře. Úsloví, že na vzhledu nezáleží, hlavní je charakter. Zjištění, že ať už je člověk velký nebo malý, tlustý nebo tenký, vždycky si najde své místo, svou lásku a svou rodinu. Ten, kdo jedné osobě připadá odporný, působí na někoho jiného přitažlivě. Taky se mi líbí démoni a jiné potvory. A zjizvení bojovníci, jejichž svaly chrání svět (Zaklínač). Současně mě lákalo prozkoumat první kontakt s mimozemšťany, kteří rozhodně nebudou vypadat jako my.

V Nejasných hranicích a Skrytém ultimátu jsi čtenářům předložila propracovanou strukturu šachtranské civilizace v konfrontaci s civilizací lidskou. Vylíčila jsi komplikované sítě vztahů i kulturní zázemí, které je tomu lidskému vzdálené, a přece se tam dají najít styčné plochy. Co tě inspirovalo, když jsi ten model šachtranské civilizace vytvářela?

Úplně nevím, co mě inspirovalo. Přemýšlela jsem, jak by musela vypadat rodina, kdyby nad ní nestál stát se svým sociálním programem (daně, důchody, podpora v nezaměstnanosti a v nemoci). Jak bychom se museli chovat, kdyby jediným příjmem bylo to, co reálně vyděláme. Často přemýšlím o mezilidských vztazích a o tom, jaké síly je formují. Je pro nás snadné pohádat se a úplně rozejít, když jedinec dokáže bez problémů vyžít se svým platem nebo i se sociálními dávkami. Někdy mám pocit, že právě to nahrává negativním vlastnostem a utlačuje to dobré v nás. Dokážeme být nezávislí. Je to síla? Nebo slabost? (Samozřejmě jsme pak závislí na státu, což je anonymní dav, kterému nemusíme odvádět nic osobního.)

Kromě sci-fi ses poslední dobou osvědčila i v žánru fantasy, což dokazuje tvůj román Sivá krev. Je pro tebe fantasy formou odpočinku od tvrdé sci-fi?

Jak se to vezme. Je to úplně jiný styl psaní. Když píšu fantasy, tak jedu devadesát procent času ve flow a zastavuju se jen minimálně. Je to jako spálit veškerou tvůrčí energii v jediné explozi. Potom jsem ovšem zase trochu vyčerpaná. Tohle ovšem můžu udělat především proto, že fantasy mívám vymyšlené od začátku do konce a prostě to jen potřebuji hodit na papír.

Kchrata vymyšleného nemám. Hodně zápletek mi postavy tvoří pod rukama ze své každodenní konfrontace. Kvůli tomu se při psaní sci-fi zastavuji neustále, asi každých tři tisíce slov. Hodně právě přemýšlím nad vztahy, nad úhly pohledu jednotlivých postav, co které slovo nebo čin způsobí a jaké to může mít následky. Ale zase jsem schopná tímto tempem psát v podstatě nepřetržitě, bez delšího odpočinku.

Nicméně po těch šesti letech, co píšu Kchrata, jsem opravdu potřebovala z vesmíru na chvíli vypadnout. Takže jsem si loni odskočila ke druhému dílu Sivé krve.

Který z tvých literárních výtvorů (bez ohledu na umístění v soutěžích) bys čtenářům doporučila jako zatím nejpovedenější?

Mně osobně se nejvíc líbí třetí díl Kchrata, který by měl vyjít na konci února. Ponese název Nesplacené dluhy a prvních pár kapitol mohli čtenáři potkat v Mlokovi z roku 2021 jako novelu Voják nepláče. Spojení mladého kluka Michela s letitým a uvážlivým šatchranským vyšetřovatelem Nhakchatem mi umožnilo zkombinovat akci s dalším dloubnutím do lidské povahy a společnosti.

 

Co si myslíš o úrovni české a slovenské fantastiky ve srovnání s překladovou literaturou, která se na nás valí ze světa?

Myslím, že česká a slovenská top díla se těm zahraničním bez potíží vyrovnají a mnohdy je i předčí. Mému osobnímu žebříčku momentálně vévodí Jan Hamouz a Kristina M. Waagnerová. A kdybych měla prostor, tak skvělými jmény zaplním celý rozhovor 😉 A pokud jde o trendové bestsellery, které přicházejí s velkou slávou (Maasová apod.), tak ty mě obvykle zklamou, často kvůli logickým chybám a neplynoucím dialogům.

Jaká kniha z těch, které jsi v poslední době přečetla, tě v dobrém nebo ve zlém nejvíce zvedla ze židle?

Z fantasy je to rozhodně Poloviční král a Třetí ucho od Jana Hamouze. Asi si nedokážu vybrat jednu, protože obě jsou na stejně vysoké úrovni. Ve sci-fi potom Les mytág od Roberta Holdstocka, ten mě dostal svým geniálním spojením sci-fi a fantasy. Ve zlém jsem před pár dny přetrpěla Vegetariánku. Na té knize by mělo být varování a úplně jiná obálka. Je to horor, kde se ubližuje zvířatům, porno a postava s psychickou nemocí. Myslím, že z toho budu mít doživotní trauma.

Je něco, co bys chtěla vzkázat či doporučit čtenářům nebo začínajícím autorům? (Klidně se chlub a propaguj!)

Čtenářům doporučuji, aby se nestranili českých autorů, protože jsou fakt dobří. Navíc je mohou potkat na různých akcích a mít tak spoustu knih s podpisem a věnováním. A začínajícím autorům, aby se nevzdávali a nikdy na sobě nepřestali pracovat. A pokud jde o Kchrata, tak se můžete na mých stránkách kchrat.cz přihlásit k newsletteru, aby vám žádný díl neunikl. Ještě jich bude hodně 😉

Děkuji za rozhovor a přeji hodně dalších autorských úspěchů.

Zmiňované starší rozhovory s Marií Domskou psané pro Interkom najdete také na webu Československého fandomu v sekci PAF.