Jenny Nowak: Dračí krev

Příběh Draculy, nejslavnějšího upíra všech dob, fascinuje čtenáře už po staletí. Je to krev i láska, spravedlnost a smrt, sen o věčnosti, vše, co spočívá na dně duše každého z nás.

ANOTACE:
Vydejme se na cestu zpět časem do středověké Transylvánie, kde rod vládnoucího knížete právě očekává narození vytouženého dědice. Všechno ale dopadne trochu jinak.

Vlada Draculu provázíme dětstvím až k dospělosti a náhle zjišťujeme, že obraz zavrženíhodné stvůry se nám rozpadá před očima a místo toho vidíme muže, který se přes všechno, čím se stal, za cenu osobního utrpení snaží bojovat se svými démony a zůstat alespoň zčásti lidskou bytostí.

Napínavý, hluboce lidský příběh o lásce silnější než smrt, o vině a odpuštění je barvitou mozaikou rytířského středověku. Skoro slyšíte třesk mečů, ryk bitev a cval koní, cítíte prach a krev, dotýkáte se kamenných hradních zdí…

Fiktivní události se mísí se skutečnou historií a vtahují nás hluboko do dávných časů, dávných slz i dávného štěstí.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo; 2024 
Obálka: Šimon Gočál
Vazba: vázaná
Počet stran: 352
Cena: 488 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:
PROLOG

Tisíc čtyři sta třicet a jedno léto minulo od narození Páně a Bůh se od svých dětí odvrátil. Sedmihradsko, sevřené kamennými pěstmi hor, trpělo stále častěji nájezdy divokých tureckých hord. Zpupnost Alláhových synů neznala mezí a nevěřící se zdáli být dobří jen k tomu, aby byli vyvražděni k větší slávě Prorokově. Půlměsíc se vtínal do kříže jako břit pohanské šavle.

Rolníci a pastevci z chalup, rozhozených po kopcích a v údolích řek, dobývali chléb ze země prosycené krví. Kouř z vypálených osad stoupal k nebi jako žalozpěv těch nejubožejších.

Přesto zvedali hlavy. Vychrtlí, dočerna opálení chlapi s vyprahlýma očima se chápali seker, okutých cepů a kos.

Bůh nás neopustí a kníže povede! Kloubnaté prsty se svíraly na jílcích zbraní jako k modlitbě.

Svět se zdál místem nenávisti, moru a krveprolití. O to urputněji se šikovali v zoufalé, ke všemu odhodlané vojsko.

Transylvánský kníže řádu Draka, vojvoda Vlad, je volal pod své praporce. U večerních ohňů se s dechem ztajeným vyprávělo o jeho odvaze. Říkávalo se, že kníže nosí stříbrnou zbroj, která září jako samo světlo Luny, a před jeho dračím praporcem Turci padají na tváře, zatímco kněžna Ileana proklečí nekonečné hodiny na ledové dlažbě hradní kaple. Oblečená jen v tenoučké plátěné říze kajícnice odříkává modlitby za zemřelé.

Transylvánie, těžce zkoušená „země za lesy“, podle mnoha slavných pevností známá i jako Sedmihradsko, se probouzela, dýchala novou nadějí…

Noc se ještě nepřehoupla k ránu. Tma ležela na vrcholcích stromů jako lehounký šál a voněla teplým, sotva znatelným vánkem. Úplnou temnotu rozptylovala jen záře lamp zavěšených v železných kruzích vedle těžké padací brány a plameny pochodní v rukou pobíhající čeledi.

Rachot upuštěného džberu se kamenným nádvořím rozlehl jako hromobití, zdušené zasmání bylo rázem zahlušeno proudem nevybíravých nadávek. Skvrnitý pes, který se potmě připletl pod čísi okovanou botu, žalostně zakňučel a po břiše se vplazil do maštale, odkud vycházelo matně nažloutlé světlo a hřejivý koňský dech.

POTOMSTVO DRAČÍ KRVE

Škvírou v nedbale přivřené okenici se dosud neprodral ani jediný paprsek světla, ale ruch z nádvoří tlumeně pronikal až sem. Ileana se skulila na bok a ještě na chvilinku zavřela oči. V teplém bezpečí širokého lože jí bylo tak dobře, že zatoužila podržet si ten pocit alespoň o pár okamžiků déle. Ale zmatené myšlenky se za zavřenýma očima rozbíhaly na všechny strany. Když do toho všeho začalo ještě ke všemu kopat děťátko, Ileana si s povzdechem shrnula uvolněné pletence tmavohnědých vlasů a pomalu se posadila. Huňatá medvědí kožešina prostřená na dlaždicích příjemně hřála bosá chodidla.

Ileana si přiložila dlaň na břicho a s blaženým úsměvem vnímala lehýnké pohyby tam uvnitř. Jako dotek motýla, tak něžné a chvějivé to bylo. Zaškrábání na dveře ji vyrušilo.

Dovnitř nahlédla drobná opálená dívka, od hlavy k patě zabalená do vyšívaného, třásněmi zdobeného přehozu. Ve světle svíčky, kterou stínila stočenou dlaní, blýskly zuby v úsměvu.

„Tvá Milost už vstala…“

„Nenechá mě spát,“ s úsměvem si postěžovala mladá kněžna a pohledem ukázala dolů. „Bude to pěkný raubíř. Přesně takový, jakého si jeho vznešený otec přeje. Tentokrát jsem si jistá. Když se měla narodit Milana, bylo to úplně jiné.“

„Určitě,“ prohlásilo černooké děvče s nejhlubším přesvědčením. „Vždyť se za to s tebou modlí celá země.“ Zatímco kněžnu ujišťovala, stačila ještě pobíhat po ložnici a shledávat své paní šaty.

„Ten přehoz přece ne, Marianno!“ zaúpěla Ileana, když viděla, co její starostlivá služebná vyndává z truhlice. „Je moc těžký, a já rozhodně nechci být celou cestu zavřená v nosítkách. Nemohla bych v něm udělat krok.“

„Rány Boží, Milosti! Přece bys nechtěla jít pěšky?!“ hrozila se Marianna. „Jak by to vypadalo? Co by si pomysleli rytíři z tvé družiny?“

„To je mi jedno. Mohli by se do těch dusných nosítek nechat zavřít sami místo mě. A já bych mohla jet na koni,“ dodala a skrze husté řasy pokukovala po Marianně. Dočkala se. Marianna vypískla a bleskurychle se pokřižovala.

„Rač tě Bůh chránit všeho zlého! Běžím ti pro horké mléko, Milosti.“

Rozložitý plavovlasý obr v koženém kabátci a ohrnutých škorních pečlivě prohlížel každou zápinku postroje. Tmaví hnědáci připřažení ke kněžniným nosítkům se v plamenech pochodní matně leskli.

„To snad není tvoje práce, Waltře,“ ozvalo se mu za zády a světlo ztemnělo, jak úzký vchod téměř zakryla mohutná postava ramenatého muže v těžké aksamitové suknici.

Oslovený se s úsměvem obrátil. Zpod nezvykle světlých vlasů, spoutaných širokou koženou čelenkou, zasvítily průsvitně modré oči.

„Ovšemže je,“ prohlásil vzápětí. „Neříkals mi, že za kněžnino bezpečí ručím životem? Myslíš, že chci přijít o hlavu kvůli prasklému řemenu? Jinak totiž svou oddanost prokázat nemohu,“ vysvětloval úplně vážně. „Nevěřím, že za celou cestu vůbec vytasím meč. Turka neuvidíme, leda ve snu.“

„Kéž bys měl pravdu,“ usmál se roztržitě kníže. Walter se vrátil k postrojům. Odmlčeli se. Bylo to už víc než pětadvacet let…

***

Mladý kníže Vlad završil desátý rok a s napětím čekal na návrat svého otce, knížete Mircei, z válečné výpravy. Osvobodili tenkrát mnoho zajatců, mezi nimi umírajícího muže. Byl vychrtlý a raněný, ale plavé vlasy rozházené kolem kostnatého obličeje připomínaly svatozář na ikoně. Nikdo, koho kdy Vlad znal, neměl takové vlasy. Na nosítkách, narychlo svázaných z větví, se krčil špinavý, vyhublý kluk, křečovitě se držel a na všechny, kdo ho chtěli od raněného odtrhnout, vrčel a vřískal jako vyděšené vlčí štěně. A byl stejně plavý jako jeho otec.

Ještě téhož večera ten podivný muž zemřel. Před smrtí ale nabyl vědomí a slabým, přerývaným hlasem promluvil. Byl anglickým lordem, pánem z Langley, šestým svého rodu. Bůh ví, kam se to ze své daleké domoviny vydal a jakým neblahým řízením osudu padl do rukou pohanů.

Plavovlasé vlčí mládě vylo za dveřmi hradní kaple, kam tělo jeho otce uložili, tři dny a tři noci. Když je chtěli odvést, zahřát a nakrmit, kousalo a zmítalo se jim v rukou.

Kníže Mircea na ně zamyšleně shlížel a jeho pohled střídavě spočíval na zbědované postavičce schoulené u dveří a na samostřílu podávaném ochotným lovčím. To strašlivé pochopení udeřilo malého prince jako blesk. Bez přemýšlení se vyřítil ven. V první komnatě serval z postele kožešinový přehoz a schoulil se pod něj i s vlčím mládětem. Nedá je… Nedá!

V útěšné tmě pomalu přestávalo vzlykat, cítil, jak mu studená tlapka bojácně šátrá po tváři. Neodvažoval se ani dýchat. Konečně usnulo. Spící je přenesli do komnat mladého knížete. Nedal jinak. Druhý den ho nakrmili, vykoupali a oblékli. Od princova boku se zprvu odmítal, byť jen na chvíli, hnout, ale k jeho otci už vzhlížel klidnýma, neuhýbavýma očima. Dokonce se usmál, když uslyšel své právoplatné jméno. Lord Langley…

„Walter Langley,“ dodal roztřeseným hlasem, avšak s přídechem hrdosti.

Mladý kníže z Draculů měl od toho dne bratra.