Aleš Pitzmos: Místa, co si pamatují

Sborník historicko-hororových povídek Místa, co si pamatují od Aleše Pitzmose se už objevil na knižním trhu, a tak vám představujeme jednotlivé povídky a najdete tu i ukázku.

ANOTACE:

Anglie 14. století. Období temných legend, mýtů a pověr. Co když je na nich ale něco pravdy?

Baron William de Hornet, který je roku 1381 společně se svými muži vyslán potlačit rolnickou vzpouru, se ocitá v malé vesničce Brompton, která je již nějakou dobu sužována zvláštními mlhami, jež přinášejí zlé věci. Hlasy. Podivné bytosti. A smrt. Zdá se, že zřídlem těchto podivných jevů je oblast, kterou místní nazývají Mrtvé zahrady. William se proti své vůle musí střetnout s jejich duchy…

Ani pak však nemá pokoj – jeho žena totiž začne chřadnout a umírat na záhadnou nemoc. Aby ji vyléčil, musí se vydat na tajemný ostrov, který je prý prokletý. Zde stane proti svým nejhorším nočním můrám – a také se dozvídá hrůzou pravdu o minulosti své ženy.

William postupně přijímá své prokletí – které však může být i darem. Stává se z něj uznávaný bojovník s nadpřirozenými jevy, jemuž anglický král Richard II. svěřuje ty nejpodivnější úkoly. Musí se utkat s nemrtvými, vycházejícími z rašelinišť, a odhalit největší záhadu svého života – tajemství zelených dětí z Woolpitu.

William postupem času zjišťuje, že všechny jeho střety s nadpřirozenem mají jedno společné – odehrávají se totiž na místech, co si pamatují…

Sbírka obsahuje povídky Mrtvé zahrady, Ostrov, Rašeliniště a Vlčí jáma.

 

Mrtvé zahrady

Píše se rok 1381. Baron William de Hornet je společně se svými muži vyslán potlačit lokální rolnickou vzpouru. Ocitá se v malé yorkshirské vesničce Brompton, která je již nějakou dobu sužována zvláštními mlhami, jež přinášejí zlé věci… Hlasy. Zvláštní bytosti. A smrt. Zdá se, že zřídlem těchto podivných jevů je oblast, kterou místní nazývají Mrtvé zahrady.

Když se uprostřed noci ztratí jeden muž z jeho družiny, musí se William de Hornet vydat po jeho stopách. Střetnout se s duchy Mrtvých zahrad i s temnou a pohnutou minulostí svého rodu…

Mrtvé zahrady napsal Aleš Pitzmos v roce 2006 jako svou druhou povídku, s její okleštěnou verzí se účastnil 7. kola soutěže Povídka roku 2006, ale neuspěl. Její přepracovaná verze se minulý rok objevila v žánrovém časopise XB-1, nyní se s ní můžete setkat i na stránkách sbírky Místa, co si pamatují. A ještě perlička na závěr, povídce dal autor název podle jedné ze svých oblíbených skladeb od Nightwish: Dead Gardens (tedy Mrtvé zahrady) z alba Once (2004).

Ostrov

Manželka Williama de Horneta umírá na záhadnou nemoc. Aby ji vyléčil, vydává se s několika společníky na tajemný Dubový ostrov, děsivé místo s temnou historii. Před třiceti lety tam stával klášter benediktinek, ale pak jedné noci za záhadných okolností vyhořel. Dodnes se šeptá, že jeptišky začaly obcovat s démony a že si sám ďábel přišel pro jejich duše… William se musí na tom prokletém místě vypořádat s nepokojnými přízraky a zároveň se dozvídá hrůznou pravdu o minulosti své ženy, pravdu, která měla zůstat skryta…

Povídka Ostrov měla asi ten nejdivočejší osud ze všech. Autor ji napsal v roce 2007 jako pokračování Mrtvých zahrad. Následně ji oblékl do fantasy hávu a účastnil se s ní literární soutěže Cena Karla Čapka, kde v ročníku 2009 obsadila 14. místo v kategorii povídka. Nezůstala však nepovšimnuta a o rok později se objevila v průřezovém sborníku Kočas 2010 (vydaly ho Straky na vrbě). Pro sbírku Místa, co si pamatují byla povídka přepracována a opět uvedena do původní podoby, tzn. jako pokračování Mrtvých zahrad, odehrávající se v Anglii na sklonku 14. století.

Rašeliniště

Baron William de Hornet je požádán samotným anglickým králem Richardem II., aby v jeho jménu vedl boj se silami temnot a s nadpřirozenem. Společně s českým páterem Bořkem z Vilemína přijíždí do městečka Wilmslow, které prý obcházejí nemrtví. Jedná se o lidi z dávnověku, kteří nalezli svou smrt v nedalekém rašeliništi Lindow Moss, jemuž se místní obloukem vyhýbají. Šeptá se, že nemrtvé zpátky k životu povolal temný čaroděj, nekromant. William se musí utkat s lidmi, povstávajícími z bažin, a zastavit jejich pána dřív, než bude pozdě, protože svými činy může ohrozit jednotu už tak nestabilní Anglie…

S povídkou Rašeliniště se Aleš Pitzmos po dlouhých sedmnácti letech vrátil k postavě Williama de Horneta, jenž byl hrdinou Mrtvých zahrad a Ostrova. Největší rozdíl oproti původním povídkám je v tom, že tajemné lokace popsané jak v Rašeliništi, tak i v navazující Vlčí jámě skutečně existují. Pro Rašeliniště byly inspirací bažiny Lindow Moss, v jejichž útrobách byly při těžbě rašeliny v osmdesátých letech minulého století nalezeny mumifikované lidské pozůstatky. Nejznámějším z nich je Lindow Man, který byl do rašeliniště uložen v době železné a nejspíše se jednalo o rituální oběť bohům. Rok před ním byly objeveny ještě kusy ženského těla, jež je známé jako Lindow Woman.

Vlčí jáma

Anglický Suffolk sevřela krutá zima a lesy strach, protože se vyhladovělé vlčí smečky odvažují i do tamních vesnic, kde zabíjejí hospodářská zvířata a troufnou si i na lidi. Obyvatelé Woolpitu se tedy uchylují ke staré tradici – stejně jako jejich předci před staletími začnou kopat jámy na chytání vlků. Jednoho dne do nich ale polapí i něco jiného – dvojice dětí s neobvyklou zelenou pokožkou.

Baron William de Hornet, páter Bořek z Vilemína a jejich druzi jsou povoláni, aby podivný případ zelených dětí z Woolpitu prošetřili. Indicie k jejich původu vedou do tamních křídových dolů, kde v potu tváře a věčné temnotě pracují velšští horníci. A odtud někam mnohem, mnohem dál, možná až do Tír na nÓg, Jiného světa z irských legend. Jaké děsivé tajemství podivné zelené děti skrývají? Jedná se snad o Aes Sídhe, víly či elfy? William brzy zjišťuje, že děti nejsou to jediné, co z Jiného světa přišlo. Je to i rozpínavé zlo, které dokáže vše pohltit a pokřivit. Podaří se ho Williamovi zastavit dřív, než bude pozdě?

Příběh Vlčí jámy byl inspirován skutečnými událostmi. Ve 12. století, za vlády krále Štěpána, byla poblíž vesnice Woolpit v Suffolku nalezena dvojice podivných dětí se zelenou kůží. Neuměly anglicky a odmítaly jíst obyčejnou stravu, jediné, co pozřely, byly zelené fazolky. Když se naučily anglicky, vypověděly, že pocházejí z tajemné Země svatého Martina, kde prý nikdy nesvítí slunce a vládne tam pološero. Tento podivný příběh, který dodnes vrtá hlavou mnohým záhadologům, zaznamenali tehdejší kronikáři William z Newburghu a Ralph z Coggeshallu.

Dalším zdrojem inspirace pro příběh Vlčí jámy pak byla bestie z Gévaudanu, podivná šelma, která terorizovala Francii v druhé polovině osmnáctého století.

Povídková sbírka Místa, co si pamatují vyšla stylově na letošní Halloween a k zakoupení je na Palmknihách.

INFO O KNIZE:
Vydal: Nemeton, 10/2024
Formát: pdf, epub, mobi
Počet stran: 254
Cena: 149 Kč (na Palmknihy.cz)

 

UKÁZKA Z POVÍDKY RAŠELINIŠTĚ:

James Wordsworth procitl z dlouhého snu.

Kéž by byl plný rajských výjevů, krásných žen a dobrého moku! Byl však pravým opakem, temnou noční můrou.

Mrtví povstali z rašeliniště. Kdysi se zkazkám, které se tradovaly mezi místními a jež mu kdysi vyprávěl Bažináč, jenom smál. Pravda byla, že vesničané občas v močálu při kopání rašeliny na topení narazili na kusy dobře zachovaných těl: tu na prsty či na žebro stále obalené masem. James však nevěřil, že by to byly pohanské oběti, vykonané dávnými čaroději. Spíš si myslel, že v močálu kdysi skončili neopatrní lidé, kteří do něj zapadli, nic víc a nic míň. Mezi místními se však šeptalo o tom, že mohou rašeliniště čas od času opustit a páchat nepravosti mezi živými, zejména o temných říjnových a listopadových nocích, před a po svátku Všech svatých.

Když prchal rašeliništěm zpátky k Briannovi a před ním se z močálu vynořila ta podivná kreatura se slisovanou hlavou, načež k němu natáhla ty pařátovité černé věci, co snad kdysi byly rukama, teprve až tehdy si uvědomil, jak byl bláhový.

Samozřejmě že se proti té bestii bránil. Samozřejmě že tasil meč – anebo se o to alespoň pokusil. Ten tvor se však najednou překvapivě obratně vymrštil do vzduchu a srazil ho na zem. James ucítil jeho ostré, nenechavé zuby na hrdle, jež se mu nemrtvý snažil protrhnout. Do těla mu zároveň zaryl zčernalé nehty ohlodané věkem. Jen s vypětím všech sil se Jamesovi podařilo setřást ho ze sebe.

Chtěl se dát znovu na útěk k Vrbě oběšenců, ale nemrtvý mu vzápětí skočil na záda a zakousl se mu do ušního lalůčku, přičemž mu ho odtrhl. James vykřikl. To už se proti němu vyřítila z mlhy další mrtvola a srazila ho na zem. Obě kreatury ho škrábaly a jistě by ho zadávily, kdyby se ze tmy nevynořila ta černá postava a cosi nezamumlala záhrobním hlasem, spíše chrčením než obyčejnou mluvou.

Nemrtví však nechtěli ustat. Nechali Jamese teprve, když ta postava vytáhla bič a odehnala jím je. Nebyl obyčejný, na konci měl stříbrné bodce.

James se chtěl postavit, ale byl příliš slabý, rychle ztrácel krev, kterou hltavě lokalo rašeliniště. Tu k němu ten neznámý klesl a otevřel mu ústa. James se bránil, byl však příliš zesláblý. Ten neznámý mu z lahve vylil nějakou páchnoucí a hořce chutnající břečku přímo do hrdla.

Záhy se Jamesův svět zbláznil, rozmlžil. Začala jeho týden trvající noční můra, během níž byl však několikrát při smyslech. Také vnímal okolní pachy: rozklad, zemitou vůni lišejníku a rašeliníku, vůni kůže. Staré kůže.

Většinu času se však topil v černotě, v hluboké studni, v níž mu až po kolena dosahovala temná voda soumraku. Chtěla ho stáhnout do propasti, možná do očistce, kde by čekal na vykoupení ze svých četných hříchů. Občas byl z té studny vytažen, aby se ocitl na krvavých francouzských polích, kde podřezával hrdla ve jménu koruny, ve jménu Anglie a jejího krále Richarda, který byl někde daleko a o události na kontinentu na rozdíl od svého otce, Černého prince, a svého děda, Eduarda III., válečnického krále, nejevil sebemenší zájem. Díval se do tváří všech, co zabil. Všech francouzských rytířů, zraněných a žadonících o milost. Ale on je dobíjel a okrádal a díky tomu se zpátky do Anglie vrátil jako boháč.

Nyní ho trestali. A přísahal by, že když se vrátil do té hluboké studně, nebyla to již voda soumraku, ale byla to černá krev, v níž se topil. A pak byl probuzen, možná se ocitl na pomezí reality a snění, netušil. Uvědomoval si jen, že sedí spoután na holé zemi v nějaké podzemní komoře, ozářené několika pochodněmi. Byl tam stůl, na němž spočívala lidská lebka sloužící jako svícen, vedle ní leželo několik knih navršených na sebe. Nad nimi stála ta černě oděná postava, kápi hluboko staženou do obličeje, a zaklínala tím chraptivým, záhrobním hlasem.

James zjistil, že sedí uprostřed pentagramu vyrytého v půdě, kolem sebe měl ochranné značky. Několik z nich viděl v knize, kterou vlastnila jeho matka a již údajně zdědila po své babičce. James se častokrát jejím čarodějným pokusům smál (nevěřil na uřknutí, magii ať už černou či bílou a podobné věci), nyní se však jeho dřívější vnímání světa naprosto zhroutilo.

Černě oděná postava dokončila své zaříkávání a tu náhle se ve vchodu do nory objevil půltucet nemrtvých. Těla měli vesměs zkřivená, i hnáty měli křivé, mnohdy napodobující písmeno X. Jeden z dávných nebožtíků je ani neměl, jeho tělo končilo v oblasti pánve, jako by bylo rozetnuto. Další měl na hlavě čepec, zčernalý stejně jako tělo jeho majitele. Jinému krk obepínala smyčka starého provazu, která svědčila o tom, že byl před vhozením do močálu uškrcen.

Bylo to děsivé představení, hotový umrlčí tanec. A James se ocitl v jeho středu. Nemrtví na něj cenili zuby, chňapali po něm, ale byli vždy zastaveni oním magickým kruhem.

Když jejich defilé skončilo, přišel k němu ten neznámý a znovu mu do úst vnutil ten magický nápoj, po němž James upadl do nicoty a následně skončil v té temné studni, naplněné vodami soumraku a krví těch, co podřezal.

Pak byl opět probuzen, vytažen na pomezí snu a bdění. Už ale kolem sebe neměl pentagram a ochranné symboly. Nyní byl nemrtvým vydán napospas a ten, co je ovládal (jistě to byl nekromant), se zájmem sledoval, jak si budou počínat. James tušil, že se na něj nyní bez obav vrhnou, zadáví ho a roztrhají.

Vešli do komory, tentokrát byli tři. Jedním z nich byla žena s vytahanými prsy, visícími jí k oblému, těhotenskému břichu. Pohlédla na něj očima usazenýma v černé tváři. Byly tak živé! Skoro jako by patřily normálnímu člověku! Byla to však mrtvola z hlubin času, kterou kdysi požralo rašeliniště. Vrhla se k němu, mordu zpěněnou. Tu však nekromant pozdvihl ruku a vyřkl nějakou magickou formuli. A žena strnula několik stop od Jamese. Dál se neodvážila. Vyrazil však proti němu další nemrtvý. A i on byl nekromantem zadržen.

Zdálo se, že je jejich pán spokojený. Pak přistoupil k Jamesovi a znovu mu vnutil tu břečku. Byl příliš slabý na to, aby se bránil. Když ji polkl, opět upadl do snů, chodil po krvavých polích francouzských a čekal, až bude probuzen.

Co se stane pak? Konečně ho rozsápají nemrtví a ukončí tak jeho trápení?

Znovu se probudil. Tělo měl stále slabé, ale cítil se silnější než předtím. Myslel si, že bude ležet ve vlhké hlíně, překvapilo ho však, že spočívá na slaměném lůžku. Někdo tam ležel s ním. S myšlenkou na nějakou mrtvolu, možná tu ženu s těhotenským břichem, co kdysi strávil, a nakonec znovu vyplivl močál, se posadil. Zjistil, že vedle něho spočívá pihovatý chlapec s nepoddajnými rezavými vlasy: Alan, Margaretin syn. Ulevilo se mu, když zjistil, že je chlapec naživu. Pokojně dýchal, tváře růžové, zdravé. Chvíli na něj zíral. A představoval si, jaké by to bylo, kdyby tenkrát zůstal, nezlákán válečným dobrodružstvím v cizině. Mohl se nyní zvát chlapcovým otcem?

Potřásl hlavou, protože si uvědomil, že nyní není čas na zpytování vlastního svědomí.

Rozhlédl se. Spatřil stůl, pokrytý svazky knih, a onu lidskou lebku, jež zároveň sloužila jako svícen. Pochodně hořely v držácích, zaklesnutých do kamenů, a ozařovaly doupě, v němž se s chlapcem ocitli. Doupě nekromantovo. Jeho obyvatel tu však nebyl. A nápoj, jímž Jamese vždy pravidelně omamoval, přestával účinkovat. Pokud chtěl utéct, musel to udělat nyní, když měl příležitost. Ruce a nohy však měl svázané.

Znovu se rozhlédl po nekromantově doupěti a pak kousek od sebe spatřil několik džbánů. Usuzoval, že v nich jejich věznitel skladuje tu páchnoucí tekutinu, kterou je nutil pít. James sklouzl z lůžka a dokoulel se až k nim. Vhodně se natočil a do jednoho kopl. Rozbil se na stovku střepů a do hlíny se ihned začala vpíjet páchnoucí tekutina, jejíž vůni dobře znal. James nemeškal, dokulil se nad střepy a jednoho z nich se chopil. Pak jím začal přeřezávat svá pouta. Byla to dlouhá, vysilující činnost, takže musel několikrát odpočívat, minimálně jednou se mu stalo, že si myslel, že omdlí, ponoří se do nicoty – jenže to nesměl připustit. Bojoval o svůj život. A o ten Alanův.

Nakonec se mu po době, která snad trvala jako polovina věčnosti, podařilo zbavit pout na rukách. Odstranit ty na nohách bylo pak jen otázkou okamžiku.

Postavil se, chvíli nejistě vrávoral a pak si sáhl na opasek. Stále na něm měl pochvu, ale chyběl jeho drahocenný meč. Tiše zaklel. Byl naprosto bezbranný.

Vyrazil k omámenému chlapci, popadl ho do náručí, aniž by ho zbavil pout, a pak rychlým krokem vyrazil k ústí podzemní komory.

Když se konečně po dlouhých sedmi dnech ocitl venku, překvapilo ho, jaká je zima. Chladné a nenechavé prsty mrazu mu zalezly pod kabátec, a když vydechl, spatřil v měsíčním světle obláčky páry, jdoucí mu od úst. A ještě něco. Temnou postavu, rýsující se proti nebi několik desítek stop od něj.

Nekromant!

Na nic nečekal a vyrazil po úzké stezičce pryč, dávaje ovšem pozor na každý krok. Po chvíli si dovolil ohlédnutí přes rameno. Čekal, že ho bude ten černokněžník pronásledovat, avšak nedělo se tak. Možná by se mu mělo ulevit, James však byl vystrašený.

K čemu se ten zpropadenec chystá?

Zároveň se bál, aby nespadl do močálu, aby se s chlapcem nestal dalším mrtvým, který může být jednou probuzen.

Místo, kde se nyní nacházel, téměř nepoznával. Močál Lindow Moss byl velice rozlehlý a plně ho poznal snad jen Bažináč. Navíc James tu nebyl řadu let. Přesto pokračoval kupředu a spoléhal se na svoje dětské znalosti. Bažináč mu říkal, jak má poznat pevnou zem a kde je naopak jen voda plná zetlelého rašeliníku a číhá tam smrt.

Náhle jako by k němu vítr přivál hlas, který se nesl nad rašeliništěm. Temný a chraplavý. Měsíční světlo, které Jamese celou dobu vedlo, bylo náhle bledší a chladnější. Močál se měnil, tonul ve stále větším a větším šeru. Zároveň z něj začala stoupat mlha. James si uvědomil, co se děje – přicházejí nemrtví.

Přidal do kroku, riskoval všechno.

Tu náhle se Alan v jeho rukách pohnul a otevřel oči. Chvíli jimi bloudil po nočním nebi a poté je upřel na Jamese. Rozšířily se překvapením.

„Co…,“ vykoktal chlapec rozespale. „Co se děje…?“

„Bude to dobré,“ chlácholil ho James. „Dobré.“

Kéž by v to věřil! Jakmile na to pomyslel, objevila se v mlze dvojice vrávorajících mrtvol. James změnil směr. A tu si náhle uvědomil, kde se nachází. K Vrbě oběšenců, která byla vstupní bránou do Lindow Moss, už to bylo jenom kousek.

Vyrazil k vesnici. A doufal, že bude rychlejší než živí mrtví, co je pronásledovali…