Známý tvůrce Zeměplochy
Terry Pratchett publikoval povídky pod pseudonymem v novinách, ve kterých pracoval. Titul
Jedním tahem pera je sbírkou dvou desítek z nich. Kniha vychází v nakladatelství
Kniha Zlín v překladu
Vratislava Kadlece.
Kniha je souborem dvaceti znovuobjevených povídek
Terryho Pratchetta, které autor publikoval v 70. a 80. letech 20. století pod pseudonymem Patrick Kearns v novinách, v nichž tehdy působil. Až donedávna nikdo netušil, že se jedná o dílo
Terryho Pratchetta, neboť autor sám se k těmto povídkám nikdy veřejně nepřihlásil. Povídky byly nyní, o cca čtyřicet let později, objeveny víceméně náhodou.
Za jejich nalezení vděčíme manželům Patovi a Jan Harkinovým, velkým fanouškům Terryho Pratchetta, kteří strávili nekonečné hodiny v Britském novinovém archivu a pokoušeli se zjistit, kdy vyšly jednotlivé díly Pratchettovy povídky „Honba za paterem klíčů“. A právě během tohoto hledání se jim podařilo odkrýt nečekaný poklad – povídky, o nichž do té doby neměl nikdo ani tušení.
Kniha je vhodnou četbou jak pro skalní fanoušky Terryho Pratchetta, kteří si ji určitě nenechají ujít, tak i pro „pratchettovské“ nováčky. Jedná se o krátké příběhy, ranou tvorbu, která vznikla ještě před světoznámými romány série Zeměplocha, které jsou velmi dobře srozumitelné i pro lidi, kteří dosud nejsou blíže obeznámeni se specifickým jazykem, humorem a světem Terryho Pratchetta. Povídky jsou velmi svěží, svérázné, vyznačují se typickým autorovým vtipem, fantazií a moudrostí, zároveň jsou čtenářsky snadno přístupné. Zaručeně se u nich pobaví nejen dospělí, ale i čtenáři z řad dospívajících. Jsou to především humorné povídky, v nichž se objevují trpaslíci, pralidé, čaroděj, Santa Claus, téma Vánoc, cestování časem, téma vynálezů a lidského pokroku – jeho kladných stránek, ale i možných úskalí, variace na Vánoční koledu Charlese Dickense.
Jednotlivé povídky jsou doplněny půvabnými ilustracemi, výtvarně velmi zdařilá a propracovaná je i obálka, včetně barevné ořízky, zlaté a stříbrné folie.
Terry Pratchett často a rád navštěvoval Českou republiku. Měl velmi dobré vztahy s překladatelem svých knih Janem Kantůrkem i se svými českými fanoušky. Zalíbilo se mu i historické centrum Prahy plné pověstí a legend. V této souvislosti řekl: „Od té doby, co jsem viděl starou Prahu, vím, jak vypadá Ankh-Morpork. Jen tu řeku máte o něco čistší.“
ANOTACE:
Kdysi dávno, v dobách, kdy ještě žili draci a neexistovaly jiné videohry než černobílý ping-pong, vešel ve městě Morporku do začouzeného lokálu čaroděj… Vydejte se ve sbírce dvaceti povídek sira Terryho Pratchetta do světa dobrodružství, zábavných absurdit a bezbřehé fantazie! Znovuobjevené příběhy, které v 70. a 80. letech publikoval pod pseudonymem, vám představí vynálezce Oga, vzdorovité duchy na ministerstvu mrzutostí, hrdinu Krona cestujícího napříč časoprostorem a řadu dalších pitoreskních postav.
INFO O KNIZE:
Překlad: Vratislav Kadlec
Předmluva: Neil Gaiman
Vazba: pevná
Počet stran: 264
Cena: 399 Kč
O AUTOROVI:
Terry Pratchett byl oceňovaný tvůrce světově známé série o Zeměploše, jejíž první díl, Barva kouzel, vyšel v roce 1983 (česky roku 1993 v překladu Jana Kantůrka). Patří doslova k ikonám světové fantasy literatury. Svou první povídku napsal v pouhých třinácti letech. Celkem napsal více než padesát velice úspěšných knih, kterých se po celém světě prodalo přes 100 milionů výtisků. Jeho romány byly mnohokrát inscenovány v divadle i zfilmovány a také vyhrál různé ceny, včetně Carnegie Medal za nejlepší knihu pro mládež. Za služby literatuře ho v roce 2009 královna Alžběta II. pasovala na rytíře s právem užívat titul Sir. T. Pratchett však vždy jízlivě podotýkal, že největší službu literatuře by byl prokázal, kdyby byl býval nic nenapsal. Zemřel v březnu roku 2015 po dlouhém boji s Alzheimerovou chorobou. V srpnu roku 2017 byly na přání autora zničeny zárodky již nedokončených knih a před otevřením výstavy o jeho životě a díle byl pevný disk z Pratchettova počítače přejet parním válcem.
UKÁZKA Z KNIHY:
A to byl jenom začátek…
Někteří starší pralidé byli už od začátku jasně proti. „Je to proti přírodě,“ říkali. „A vůbec, kam to povede?“
Jenže mladší pračlověci odpovídali: „To je prostě pokrok, dědo. Podej ještě polínko.“
Ta věc se jmenovala oheň a do jeskyně ji přitáhl vynálezce Og. Když ji našel, zrovna žrala nějaký strom. Musíte ji držet v malé ohrádce z kamenů, povídal. Udrží vás „v teple“, povídal, což je pravý opak toho, jak se pračlověk cítí, když do jeskyně celou noc prší.
Náčelník Hek byl z té věci maličko v rozpacích a bál se jí.
„Seš si jistý, že se tentokrát nic nepodělá?“ zeptal se. „Úplně mi stačilo, když mě posledně trefil ten tvůj házecí klacek.“
„Oštěp,“ opravil ho Og. „To byla chyba designu, no jo. Ale tohle je naprosto bezpečné. Když to nebudeš krmit dřevem, prostě to chcípne.“
„Pozoruhodné,“ řekl Hek.
Ten večer seděli pralidé kolem nového ohně, jedli studeného mamuta a v černé noci venku zatím číhaly a kýchaly obrovské obludy. Og dlouze vykládal o úžasných možnostech svého vynálezu. Hek jenom žvýkal mamutí maso a civěl do plamenů.
Vtom ho oheň kousnul.
„Jauvajs!“
„Neměl bys na něj šahat,“ řekl honem Og. „Je trochu nedůtklivý.“
„Jdu na kutě,“ zabručel rozmrzele Hek. Odšoural se pryč a cucal si přitom prst.
Pověřili jednu ženu, aby oheň hlídala a krmila ho, zatímco muži budou na lovu. Brzy se z toho stala součást jeskynního života.
Potom jednoho dne Og nedopatřením upustil do ohně kus divočáka, a vynalezl tak tepelnou úpravu pokrmů. Pečené maso! Proti tomu nemohl dokonce ani Hek nic namítat! Pro začátek se ukázalo, že existuje sedmadvacet způsobů, kterak upravit mamuta.
Dále tu byly omelety z blbouních vajec s hadí omáčkou. Nebo pořádné plátky medvědí pečeně s medovou zálivkou. A pochopitelně taky muchomůrkové koláče a polévka z rulíku, což nebyl zrovna nejšťastnější nápad.
„Když se kácí les, lítají třísky,“ vykládal vesele Og. „Všichni děláme chyby.“
Pak už nebyl k zastavení. Čmáral po stěnách jeskyně uhlíkem z ohniště, a vynalezl tak umění. Povedlo se mu ochočit vlče, a tak vynalezl psa. Jenže potíže měly teprve přijít.
Jednou Og vynalezl… no, spíš se mu přihodilo, že nechal v míse s vodou pár hroznů, a než si na ně vzpomněl, zkvasily. Víno chutnalo znamenitě. Když ostatní přišli domů z lovu, taky ho ochutnali. Všichni až na Heka. Ten ještě dole na pláni honil jednu obzvlášť rychlou žirafu.
Zastavil se, když ucítil kouř. Linul se z jeskyně.
! pomyslel si Hek. Oheň uprchl!
Pustil žirafu a běžel domů. Tráva a stromy kolem jeskyně byly v plamenech a Hek si s mrmláním a nadávkami razil cestu přes žhnoucí spáleniště. Ostatní členové kmene uvnitř pokojně spali, zmoženi účinky Ogova nejnovějšího vynálezu.
„Vzbuďte se!“ zařval Hek. „Nechali jste zdrhnout oheň!“
Požár se rychle šířil. Mohutné plameny se prokousávaly travou na míle daleko. Zvířata prchala. Ptáci skřehotali a snažili se uletět kouři.
Hek v dýmu skoro neviděl a zalykal se horkým vzduchem, ale povedlo se mu dovést kmen dolů k řece. Dřepli si do mokrého rákosí a rozbrečeli se.
Když se Hek obrátil k nešťastnému Ogovi, byl rudý vzteky.
„Fajn,“ zavrčel. „Tak to by bylo. Nehodlám to dál snášet. Mám toho dost. Všechno, co uděláš, skončí průšvihem. Jsem trpělivý pračlověk, ale tentokrát jsi zašel příliš daleko. Vypadni z tohohle kmene.“
Og se odploužil rákosím a ani se neohlédl.
„Bylo to rozumné?“ zeptal se Ug, jeden z nejstarších pralidí. „Sám dlouho nepřežije.“
Hek si odfrknul. „Dal nám snad na výběr? Na míle daleko teď nebude žádná zvěř. Ale vypadá to, že níž po proudu se oheň zatím nerozšířil. Pojďte. Jestli sebou nehodíme, čeká nás hlad.“
Celý následující den se plahočili bahnem. Tu a tam stále hořelo a tam, kde nehořelo, zbyl jen šedý, horký popel.
Večer začalo pršet. Kmen přenocoval ve větvích ohořelého stromu a dole zatím vrčeli šavlozubí tygři, takže všichni spali dost přerušovaně.
Pršelo i celý další den. Členové kmene strávili většinu času tím, že se k sobě choulili v nevelké kotlině ve skalách.
Po chvíli někdo řekl: „Oheň hřál.“
A někdo další dodal: „Pečená zebra byla jedna z nejlepších věcí, co se mi kdy přihodily.“
Když slunko zmizelo za příkrovem černých mraků, dokonce i Ug tesklivě poznamenal: „Nebyl to tak špatný chlápek, svým způsobem.“
Hek se otřásl. „Kdybychom ho nechali, podpálil by nejspíš časem celý svět,“ zamručel.
V dálce zavyl vlk. A jiný mu odpověděl. Mnohem blíž.
Najednou si Hek všiml, že na kraji kotliny se plíží černý stín, a vlasy se mu zježily hrůzou.
„Ženy a děti doprostřed!“ zařval a sáhl po kameni.
Vlci se přiblížili. Pralidé po nich házeli klacky a kamení, ale šelmy byly po požáru zoufalé hlady. A zdálo se, že je jich čím dál tím víc.
Vtom náhle do kotlinky skočil Og s planoucí větví v ruce. Mrštil ji po vlcích a pak se vytasil s podivně tvarovaným kusem dřeva. Byl to luk. Na kňučící smečku se začaly snášet šípy.
Nic neříkal. Jakmile utekl poslední vlk, prostě pokynul ostatním, aby ho následovali, a zavedl je na nevelkou mýtinu, kde se nad ohněm opékalo několik zeber. Pod stromy si postavil cosi jako jeskyni z větví a kapradí. Působila teple a přívětivě.
Inu, teď Hek Oga nemohl odmítnout a musel ho přijmout zpět do kmene. Zvlášť když většina pralidí se už ládovala zebřími plátky.
„Sledoval jsem vás,“ vysvětlil. „Napadlo mě, že mě nakonec třeba budete potřebovat.“
Brzy na místě postavili nevelkou vesničku.
Og zjistil, že semena se dají zasadit, a vynalezl tak zemědělství.
Vynalezl taky pasti na zvířata, což byl daleko pohodlnější způsob, jak si opatřit maso, nežli lov. Potom vynalezl křídla a naneštěstí se rozhodl, že je vyzkouší skokem ze skály.
Jenže pár nadějných mladých pračlověků se jeho nápadů chytlo a nakonec vynalezli civilizaci.
Vesnice se rozrůstala. Pláně se zčásti proměnily v pole.
Lovci jako Hek začali zakrátko vypadat maličko hloupě.
A to byl jenom začátek.
Hek seděl před chatrčí, tvářil se zamyšleně a cítil jistý neklid.
„To by mě zajímalo, kam to všechno povede…“