Křik straky uzavírá jednu kapitolu

Českým autorům v posledních letech přeje štěstí – nejen že je na trh uváděno čím dál víc jejich knih, ale také se jim dostává čtenářské přízně. O tu nyní usiluje i Dana Beranová s dalším příběhem o čarodějce léčitelce Henice.

Situace ve Čtverozemi se stále zhoršuje. Král začal pronásledovat uprchlé Milosrdné, které doposud nechával na pokoji. Henika sice tvrdí, že u Milosrdných nikdy nestudovala, ale ani to ji za současných okolností nemusí zachránit. Henika se nijak netouží zapojit do rodící se občanské války, na to se jí však okolnosti neptají. Potřebuje pomoc dalších čarodějek, aby měla šanci tohle šílenství zastavit, ale ani tak není zdaleka jisté, zda to bude stačit.

Křik straky spolu se Zpěvem straky tvoří uzavřenou dilogii v rámci cyklu Čarodějka Henika. Příběh, který se rozvíjel od prvních stran předchozího dílu, zde dojde na konec, ačkoliv je jasné, že se s postavami nevidíme naposledy.

Zpočátku se Křik straky drží podobného rozvržení jako Zpěv straky – texty jsou víceméně samostatnými povídkami, v nichž lze snadno najít inspiraci klasickými pohádkami. Postupem času však vyprávění přechází už do tradičnější románové podoby, kde jednotlivé úseky už jsou spíš kapitolami uceleného příběhu, prokládané mezihrami.

Dana Beranová se stále drží toho, že Henika a její přátelé se snaží přijít s nenásilným řešením. Tato rovina je v jejích románech velice osvěžující. To, že postavy (přinejmenším některé) nesahají hned po zbraních a neuchylují se k násilí, ačkoliv by představovalo snazší řešení, je milé. Ne vždy je snaha korunována úspěchem a vzniklé situace hrdinům nezřídka přinášejí hořkosladké okamžiky. Těch se všeobecně Dana Beranová neštítí a v Křiku straky jich je celá řada. Díky tomu je ale příběh realistický, protože v životě lze málokdy něčeho dosáhnout zadarmo.

Přestože se Henika snaží nalézt mírové řešení, neznamená to, že by v knize násilí chybělo. Naopak ho tu není zrovna málo. Autorka se v něm však nijak nevyžívá. Násilné okamžiky jsou popsány naturalisticky, aniž by se ale Dana Beranová zaobírala zbytečně nechutnými detaily. K celkovému ladění jejího vyprávění to skvěle sedí, protože Henika jako zkušená léčitelka vnímá zranění a nemoci opravdu věcně. V kontextu celého příběhu má tak tento autorčin přístup k popisu násilí až nečekanou sílu.

Atmosféra Křiku straky je místy hodně ponurá a je temnější než v předchozím dílu, ačkoliv ani tam se neděly vždy zrovna hezké věci. Rozhodnutí, před něž je Henika čas od času postavena, nejsou jednoduchá a nemají leckdy žádné správné řešení. Dříve zmíněná hořkosladkost se tak proplétá celou knihou a nejednou nechá čtenáře mírně emocionálně rozložené.

Motivace postav jsou vcelku jasné a není těžké si k nim najít cestu. Čtenáři s nimi budou prožívat radosti a starosti. Přese všechno mám však jednu výtku. Různé situace, v nichž se Henika nachází, jsou vyřešeny poměrně rychle. Čtenáři však nedostávají nápovědy k tomu, jak Henika na řešení přišla – často se tak stává, že je čtenář uveden do obrazu a vzápětí mu řešení (i když leckdy chytré) celého problému autorka naservíruje až pod nos. Chybí tu možnost spekulovat a dělat si vlastní závěry, které by pak autorka buď potvrdila, nebo vyvrátila. Vlivem toho mohou působit některé scény zkratkovitě.

Dana Beranová uzavřela jednu kapitolu Heničina příběhu. Doufejme, že brzy se otevře nová kapitola a čtenáři se znovu podívají do Čtverozemě.

Vydal: Host, 2024
Vazba: vázaná
Počet stran: 344
Cena: 399 Kč