RuNyx: Gothikana

Nakladatelství Laser vydalo román Gothikana, temný romantický fantasy příběh. Na univerzitě Nikdyvíce, která se nachází ve starém, odlehlém hradu na vrcholku hory, mají všichni svá tajemství – a pro charismatického Vada Deverella to platí dvojnásob.

 

Corvina Clemmová právě přišla o matku, jediného člověka, který jí kdy rozuměl. V tu chvíli to vypadá, že se její svět zhroutil. Jenže pak obdrží přijímací dopis z tajemstvím opředené univerzity Nikdyvíce. Netuší, že se univerzita nachází ve starém, odlehlém hradu na vrcholku hory, který má temnou minulost. 

 

Vad Deverell je od přírody tajnůstkář a jeho ostřížímu zraku nic neunikne. Na hradě dokončuje svou dizertaci a také učí. A rozhodně ví, jak je tu nebezpečno. A od chvíle, kdy se setká s Corvinou, je mu jasné, že tato dívka představuje hrozbu všemu, o co celý život usiloval. 

 

Ti dva se nikdy neměli setkat. Jejich zakázaný vztah je od začátku odsouzen k nezdaru. Ale prastará síla je nezadržitelně přitahuje k sobě. Zatímco Corvina se snaží zjistit, proč se na škole každých pět let ztrácejí studenti, Vad se ji musí pokusit ochránit. A tak začíná příběh plný tajemství, hrůzy, a lásky, kterou najdete tam, kde byste ji nikdy nečekali…

 

 

Vydal: Laser, 8/2024

Překlad: Aleš Jan Procházka

Ilustrace: Ivan Belikov

Vazba: brožovaná

Počet stran: 384

Cena: 499 Kč

 

 

Kapitola 1

Corvina

 

Corvina o univerzitě Nikdyvíce nikdy neslyšela. Na druhou stranu musela připustit, že kvůli své výchově nikdy neslyšela o většině normálních věcí. Nicméně, zdálo se, že o téhle univerzitě neslyšel ani nikdo jiný. 

 

Znovu zvedla dopis, který před několika týdny dostala – dopis psaný inkoustem na silném, zahnědlém papíru, který voněl po jejích oblíbených starých knihách – a znovu si přečetla slova, která v něm stála. 

 

 

 

 

 

Corvina nikdy v životě neobdržela dopis – ale tušila, že i kdyby jich dostávala více, jen málo dopisů nejspíš bude podivnějších než tento. 

 

Bylo jí dvacet jedna let a celý život prožila v ústraní, kde ji doma učila její matka. 

 

Proč by se jakákoli univerzita zajímala o studentku, která je mnohem starší, než bývá zvykem, a nemá žádné formální vzdělání? A kdo vůbec v téhle době ještě posílá ručně psané dopisy?

 

Nejzvláštnější ovšem bylo, že o univerzitě nikdo nic nevěděl. Zkoušela si ji dohledat – zeptala se primáře v léčebně a použila počítač v knihovně – ale bezvýsledně. Nikdyvíce existovala pouze na mapě; bylo to malé městečko na úbočí stejnojmenné hory. Nic víc se jí zjistit nepodařilo. 

 

Škola stála na vrcholku hory, kam měla veřejnost za normálních okolností vstup zakázán. Věděla to, protože jí to řekl taxikář – velmi příjemný muž jménem Larry – zatímco ji vezl do kopce. 

 

„Sem na hrad už moc lidí nezabloudí,“ pokračoval Larry ve své tirádě, zatímco jeho malý černý vůz stoupal mírnými serpentinami. Corvina na něj narazila hned před nádražím. Cestou vlakem musela dvakrát přestoupit – jednou v Ashburnu a podruhé v Tenebrae – a cesta do Nikdyvíc trvala už déle než dvanáct hodin. Když mu sdělila cíl své cesty, byl Larry tak zaskočený, že se před nastartováním auta rychle pokřižoval. 

 

„Pročpak?“ zeptala se Corvina a pozorovala, jak městečko pomalu mizí v dálce, v záplavě zeleni. Nebyla zvyklá na rozhovory, ale chtěla o škole, které se upsala, zjistit co nejvíce. Ne že by snad měla něco lepšího na práci. Život v chatě, ve které vyrostla, kde každý den vyráběla svíčky a šperky a vykládala budoucnost, aby se nějak uživila, se jí omrzel – především proto, že všichni lidé z města, kromě staré knihovnice, se na ni dívali skrz prsty. Dopis o přijetí na univerzitu si vyložila jako znamení osudu, a máma jí vždy kladla na srdce, aby znamením naslouchala. Corvina vždycky toužila zažít školní život, už jen proto, aby poznala nové tváře, nemusela studovat sama a mohla pozorovat lidi, kteří o ní ještě nic nevěděli. Chtěla začít s čistým štítem a vybudovat si svou vlastní reputaci. Na jednu stranu sice byla samotářka, ale na druhou ji zajímali ostat-ní lidé. Vždy, když se naskytla příležitost, pozorovala jejich chování. 

 

„Netuším.“ Řidič pokrčil svými hubenými rameny pod tenkým béžovým sakem. „Asi kvůli pověrám. Říká se, že tam straší.“

 

Corvina si odfrkla. S podobnými názory měla své zkušenosti. O starých domech a věcech často kolovaly zvěsti, že jsou prokleté nebo posedlé. Rozhodla se ale, že nebude činit ukvapené závěry.

 

„A co vy na to? Řekl byste, že tam straší?“ zeptala se. Ta univerzita jí připadala čím dál tajemnější. 

 

Řidič se na ni krátce zadíval ve zpětném zrcátku, než upřel pozornost zpět na silnici. „Jedete tam na návštěvu, nebo se plánujete zdržet, slečno?“

 

„Nějakou dobu se zdržím,“ řekla a letmo pohlédla na dopis ve své ruce, než ho uložila zpět do hnědé kožené brašny po babičce. Byla to jediná věc, kterou kdy dostala od někoho jiného než od matky. 

 

„Tak v tom případě si dávejte pozor.“ Řidič se soustředil na řízení, protože stoupání bylo čím dál strmější. „Neřeknu vám, jestli tam straší, ale rozhodně mi na tom místě něco nesedí.“

 

Na několik minut se rozhostilo ticho. Corvina trochu stáhla okénko a obdivovala přírodní krásy pohoří. Nic podobného v životě neviděla. Tam, odkud pocházela, měly lesy zažloutlé listí a vzduch byl vlhký. 

 

Zatímco si studený vítr pohrával s několika pramínky černých vlasů, které se uvolnily z jejího pevně uvázaného francouzského copu, vpíjela se pohledem do krásy tmavozelených lesů, které se rozprostíraly na všechny strany a které přerušovalo jen městečko jako malá paseka uprostřed hvozdů. Otevřeným okénkem pronikala vůně rostlin a podmračená šedá obloha byla jako z oceli. 

 

Zatímco stoupali výše, ve ztlumeném rádiu začalo chrčet. Corvina se podívala na přístrojovou desku a řidič vzdychl. „Jako vždycky,“ řekl. „Tady nahoře není moc signál.“

 

Corvina se zamračila. „Jak potom škola komunikuje se světem?“

 

Řidič znovu pokrčil rameny. „Obvykle pošlou do města poslíčka. S dopisy a aby na internetu vyřídil nezbytnosti.“

 

„Jiná cesta sem nevede?“

 

Obvykle toho namluvila méně, i když si nebyla jistá, zda je taková od přírody, nebo jen nikdy neměla příležitost se s někým bavit. Na okraji městečka Skarsdale žila jako vyvrhel a často celé dny neslyšela zvuk vlastního hlasu.

 

„Ne,“ zavrtěl hlavou řidič a vytočil zatáčku. 

 

Corvina se chytila držadla dveří, aby se nesesunula ke straně. Když poprvé usedla do auta, ochromil ji záchvat klaustrofobie. Do města s matkou vždy chodily pěšky. Nějaká auta ve městě samozřejmě viděla, ale nikdy v žádném neseděla, dokud si pro ni tedy jednoho dne nepřijeli. Zjistila s povděkem, že pokud může dýchat čerstvý vzduch, dá se klaustrofobie zvládnout.

 

„Máte pro mě ještě nějaké rady?“ zeptala se, když vyjeli ze serpentiny. Čím více stoupali, tím více mlha před autem houstla a vzduch byl chladnější a řidší.

 

Řidič zaváhal a znovu střelil očima do zrcátka, aby viděl do těch jejích, fialových. Zdědila je po mámě. „No, kolují tu zvěsti, slečno. Co je na nich pravdy, to vám nepovím.“

 

Další zatáčka.

 

Corvina vyhlédla z okénka a zhluboka se nadechla čistého, chladného vzduchu. Výhled, který před chvílí obdivovala, zmizel pod závojem husté, bílé mlhy. Někoho by to snad mohlo vyděsit, ale Corvinu podivno vždy přitahovalo. 

 

S mírným úsměvem na rtech vyčkávala, zatímco řidič stoupal do zatáčky, než se ho zeptala.

 

„Jaké zvěsti?“

 

„Ále, lidi toho napovídaj,“ zasupěl řidič a jeho přízvuk ztěžkl. „Kolujou storky o lidech, co se tam odkráglovali, o jinejch, co beze stopy zmizeli, a tak. Neberte to zase moc vážně. Měšťáci se do hradu dostanou jen jako výpomoc na úklid a podobně. Ale, jak mi řekla máma a jak to řekla její máma jí – tam na hradě se zblázníte cobydup.“

 

Na pouhé zvěsti to tedy byla pořádná dávka detailů, i když zatím nemohla sama soudit. Lidé z města si mohli všechno vymyslet, ať už pro zábavu, nebo aby si ospravedlnili, proč se hradu vyhýbat. Mohlo jít o městské legendy – anebo to mohla být ryzí pravda. Rozhodla se být tak objektivní, jak to jen půjde. Sama dobře věděla, jak snadno mohou lži a pomluvy někomu zničit život. Než se stačila ponořit do vzpomínek, přišla další zatáčka a z mlhy se najednou vynořil obrys obrovských železných vrat. Zrychlil se jí tep. Corvina se předklonila a přimhouřila oči, aby si je prohlédla lépe.

 

Byla neuvěřitelně velká.

 

Mohutná vrata byla mnohem vyšší, než bylo, podle všech měřítek, potřeba. Na jedné straně je ohraničoval skalní masiv a na druhé straně útes, který strmě padal do údolí. Do školy se očividně nedalo dostat násilím. Při pomyšlení na nebezpečí jí přeběhl mráz po zádech. Mohlo ji ovšem zamrazit i ze studeného větru, který tu vál. Řidič pomalu zastavil a stáhl okénko, zatímco k nim ze strážnice u vrat vyrazil strážný v hnědé uniformě s deskami v rukou.

 

„Jméno?“ zeptal se Corviny úředním tónem. 

 

„Corvina Clemmová,“ odpověděla tiše a podívala se na něj. Měl světlé vlasy, majestátní, na koncích zakroucený knír a překvapivě přívětivé hnědé oči. Vypadal nesmlouvavě, ale cítila, že je to od přírody dobrý člověk. Netušila jak, ale vždycky dokázala odhadnout lidi, se kterými přišla do styku (její matka vždy říkala, že má dobrou intuici); i proto ji potěšilo, že první člověk, kterého na univerzitě potkala, byl poctivý. 

 

Pozorovala, jak listuje seznamem jmen, dokud se nezarazil. „Máte domluvenou schůzku, slečno Clemmová?“

 

„Ano. S Kaylin Crossovou ze správy univerzity,“ odpověděla Corvina. Poté, co jí poslala kladnou odpověď, obdržela od Kaylin Crossové návod, jak se dostat do školy, a seznam věcí, které si má vzít s sebou. Corvina proto věděla, že se o pokoj bude dělit s další studentkou ze své třídy, že všech-ny učebnice obdrží koncem týdne… a věděla, že má i šanci začít znovu v prostředí, kde nikdo neví, co je zač a čím si prošla. Dostala šanci na zlepšení vyhlídek do budoucna, na získání přátel. A možná, pokud jí osud bude nakloněn, i na nějaký vztah, o kterých dosud jen četla v knihách. 

 

Kníratý strážný přikývl, čímž přerušil její úvahy, a mávl na někoho na druhé straně strážnice. Obří vrata se pomalu začala otevírat s hlubokým vrzáním, které znělo jako mručení probouzející se nestvůry. 

 

„Vítejte v Nikdyvíc, slečno Clemmová,“ řekl a obrátil se k řidičovi. „Máš pět minut, Larry.“

 

„Jasně, Oaku.“ Řidič na něj kývl a znovu nastartoval auto. 

 

Corvina si prohlížela vysokou, litinovou bránu, zatímco jí pomalu projížděli, a uvědomila si, že se konečně ocitla na pozemku univerzity. Mírné mrazení v zádech bleskově přešlo v šok, když vystrčila hlavu z okénka a konečně zahlédla hrad usazený na vrcholku hory. Čím více se blížili, tím větší se zdál. Říkat budově podobné velikosti „hrad“ zdaleka nevystihovalo jeho reálné rozměry. Byla to architektonická obludnost; krásná, ohromující, rozlehlá obludnost. 

 

Auto zastavilo před velkými dřevěnými dveřmi a Larry vyběhl z auta, aby jí pomohl se zavazadly. Corvina sevřela svou tašku a také pospíchala ven. Vytáhla z ní nějakou hotovost, zatímco Larry donesl její kufr a příruční zavazadlo po dlážděné cestě až ke dveřím. 

 

„Tak, to bychom měli, slečno,“ řekl jí, zatímco do kapsy schovával bankovky, které mu podala. 

 

„Děkuji vám.“ Kývla na něj a Larry jí věnoval mírný úsměv, načež rychle skočil do auta a vycouval. Corvina sledovala, jak mizí za zatáčkou, která vedla k vratům. 

 

„Myslí si, že ho tady sežereme nebo co.“ Corvina se otočila za původcem suchého, ženského hlasu. Za ní stála hezká dívka se zelenýma očima a nakrátko zastřiženými, nahoru vyčesanými bílými vlasy. U boku měla zářivě růžový kufr. 

 

„Tý jo, ty máš ale voči.“ Obdivně hvízdla a Corvina si všimla piercingu v jejím obočí. 

 

„Bez urážky. Sorry. Čau, já jsem Jade.“

 

Corvině se hned zalíbila. 

 

„Corvina,“ představila se a vlastní hlas jí oproti Jadeinu zpěvnému altu připadal chraplavý. 

 

„Hustý jméno. Jsi prvák?“ zeptala se dívka a dřepla si na svůj kufr. Měla na sobě džínsové šortky, které odhalovaly krátké, bledé nohy. 

 

Corvinu napadlo, jestli jí není zima. 

 

„Ano. A ty?“ zeptala se, zatímco si mimoděk pohrávala s náramkem, který nikdy nesundávala. Dokázala si představit, jak ji Jade vidí. Corvina byla malá, štíhlá holka neurčité rasy, se šikmýma, fialovýma očima, opálená (přestože na slunci poslední dobou moc času netrávila), s kroužkem v nose, s černými vlasy zapletenými ve francouzském copu, který jí sahal až po pás, oblečená v pytlovitých černých kalhotách a tenkém fialovém svetru. 

 

Jade se uchechtla. „Nejspíš taky. Loni jsem byla v prváku, pak jsem ze školy utekla a potom jsem dostala rozum, tak jsem zase zpátky. Ale jsem si docela jistá, že budu muset opakovat ročník. Tady se na pravidla moc nehraje, ale těch pár, co tu platí, jsou jako slovo boží.“

 

Corvina zjistila, že se usmívá. Za pár minut toho Jade namluvila víc, než ona sama za celý předešlý rok. 

 

„Tenhle hrad je šílený místo. Nikdy si tady nezvyknu. Počkej, až ho uvidíš zevnitř – je ještě větší, než vypadá zvenčí. Hele, tebe na řeči moc neužije, co?“ zeptala se Jade a přimhouřila na Corvinu oči. 

 

Corvina zavrtěla hlavou; prostě si jen užívala rozmluvu s jinou dívkou, která byla od pohledu o pár let mladší. Stejně pochybovala, že by se jí podařilo ji přerušit. 

 

„To neva,“ přikývla Jade. „Chceš být moje spolubydla? Občas bývám trochu vlezlá, ale většinou se se mnou dá nějak vyjít. A taky znám spoustu místních drbů.“

 

Jade byla skvělá. Corvina se ještě nikdy nesetkala s nikým, kdo by s ní zacházel tak… normálně. Usmála se. „Myslím, že bych nic nenamítala.“

 

„Tý jo, úsměv ti sluší, Corvino,“ zašklebila se Jade. „Můžu ti říkat Cora? Jestli ti to neva.“

 

Corvina pokrčila rameny. Nijak jí to nevadilo. Pro ostatní byla dosud vždy jen Corvina. Tady má ale šanci obrátit nový list. Možná se může stát někým úplně jiným; někým bezstarostným a nezávislým. „Neva.“

 

V tu chvíli se otevřely dveře a prošla jimi žena s krátkými zrzavými vlasy zhruba ve věku Corvininy matky. Měla na sobě úhledný béžový kostýmek. 

 

„Hleďme, Jade.“ Přivítala se s její novou kamarádkou. „Ráda tě zase vidím. Corvino,“ otočila se k ní znenadání, „jsem Kaylin Crossová.“ Přistoupila k ní s nataženou paží. Corvina jí potřásla rukou a nepříjemně ji při tom zašimralo na dlani, kde se jejich ruce dotknuly. 

 

Kaylin vyprostila svou ruku z jejího sevření a bez přerušení pokračovala. „Říkej mi Kaylin, prosím. Tady na univerzitě Nikdyvíce působím jako specialistka náboru. Pokud se vyskytnou jakékoli obtíže, mou kancelář najdeš v křídle Správců.“ Ukázala na budovu, ze které právě vyšla. „Budu tam každý všední den od devíti ráno do tří odpoledne. Jade,“ – přísně se zadívala na druhou dívku – „tentokrát, prosím, už neutíkej. Budete bydlet spolu. Poberte svoje zavazadla, zbytek probereme cestou k vašemu pokoji.“

 

Kaylin jednala rychle. Její úsečná slova a rychlá chůze neposkytly Corvině šanci na nic jiného než k uchopení madla svého kufru na kolečkách. Jade se zařídila podobně a společně následovaly starší ženu do hloubi koleje. 

 

Jade měla pravdu. Hrad byl rozlehlý. 

 

Pečlivě pěstěné zahrady, v nichž se to hemžilo lidmi, oddělovaly jednotlivé trakty hradu. Na vrcholku věží spočívaly vysoké bašty. Kamenné stěny lemovala klenutá okna a popínavé dřeviny, na nichž rostly plané růže. Vysoko na hradbách trůnily šklebící se chrliče. Vrcholky věží pokrývaly tašky z tmavomodrého kamene, který jasně kontrastoval se světlehnědými zdmi. 

 

Bylo to dechberoucí. 

 

Corvina nikdy v životě neviděla nic podobného. V romantických knihách, které se k ní dostaly a ve kterých figurovaly hrady, obvykle nebyly obrázky. Měla tedy k dispozici jen svou představivost, a tento hrad ji ve všech ohledech překonal. 

 

„Naše univerzita je relativně malá,“ spustila Kaylin, zatímco je vedla po pravé straně zahrady a Jade s Corvinou táhly svá zavazadla po dlážděné cestě, na které kolečka hlasitě drkotala. Na schodech vedoucích ke věži po její levici seděla skupinka mladíků, a když procházely kolem, studenti ztichli a upřeně je sledovali. 

 

Corvina cítila, že se pod jejich pohledy červená. 

 

Zastyděla se. 

 

Nikdy se příliš nevybavovala s muži – pokud tedy nepočítala lékaře – i když o nich ráda četla. Už před lety začala z knihovny domů pašovat romantiku a knihy četla potají po nocích, když její matka šla spát. Koneckonců, matka s ní kromě vyučování mluvila jen zřídka. Knihy se staly jejím útočištěm, především knihy, kde se muži – ať už šlo o lidi, vlkodlaky, nebo mimozemšťany – bezhlavě zamilovali a tělem i duší se oddali svým ženám. Takové knihy se jí líbily nejvíc. 

 

Přesně po tom Corvina toužila. Chtěla, aby ji někdo měl rád, aby se do ní někdo zamiloval, aby ji zbožňoval bez ohledu na cokoliv a bez ohledu na její minulost. Chtěla to tak moc, až jí občas připadalo, že po lásce hladoví a že může hlady zemřít. Jako by jí někde v duši zela bezedná jáma a nešlo ji zaplnit. Věděla ale, že všechny ty knihy byly jen vymyšlené příběhy a že její šance na podobný vztah jsou mizivé. 

 

Stiskla rty, zahnala neodbytné myšlenky a pokusila se usmát na chlapce, kteří si je prohlíželi. 

 

Nový začátek, nové já.

 

„Nikdyvíce mají zhruba dva tisíce studentů, plus mínus sto nebo dvě stě,“ strhla na sebe Kaylin pozornost a pokračovala hlasem, ve kterém bylo znát, že podobný nacvičený proslov už pronášela mnohokrát.

 

„Škola byla založena před více než sto padesáti lety. Jejím cílem vždy bylo vzdělání a výchova nadaných studentů, kteří by si jinak z různých důvodů nemohli dovolit studium na standardní univerzitě. Všichni naši studenti pochází z komplikovaného rodinného zázemí. Snažíme se pokrýt veškeré náklady z vlastních zdrojů. Naštěstí patří mnozí ze členů školní rady mezi vlivné osobnosti, takže se nám zatím vždy podařilo s financemi vyjít. Někteří z nich na škole také kdysi studovali. Řada dalších bývalých studentů se rozhodla škole odvděčit tím, že se stali členy profesorského sboru. Nejsme sice elitní vzdělávací institucí, ale rozhodně jsme exkluzivní. A teď mezi nás patříš i ty.“

 

Zatímco Kaylin mluvila, Corvina spočítala, že minuly čtyři věže. U páté, nejzazší věže se zastavily a Kaylin se k nim obrátila. „Jade už zná cestu do pokoje, takže můžete jít spolu. V pokoji najdeš uvítací balíček, který obsahuje mapu univerzity, tvůj rozvrh a seznam profesorů, kteří tě tento semestr budou učit. Pokud budeš mít jakékoli další dotazy, obracej se na mě. Vítej na univerzitě Nikdyvíce.“

 

S tím se otočila a odešla zpět směrem, ze kterého přišly. 

 

„Pořád ti to sekne, Jade,“ zavolal na ně pohledný modrooký blonďák ze skupinky mladíků sedící na schodech u věže kterou před chvílí minuly. „Už jsem si říkal, jestli tě tu ještě někdy uvidím.“

 

Jade zaskřípala zuby a ukázala mladíkovi prostředníček. Nehty měla nalakované zářivě růžovým lakem. 

 

„Kretén,“ zamumlala. „Pojď už, prosím.“

 

Corvina přikývla. Nevěděla sice, proč Jade utekla, ale zatím se k ní chovala hezky a stala se tu její první kamarádkou. Nechtěla, aby se kvůli ní cítila nepříjemně. 

 

„Hej, Fialko,“ zavolal ten samý mladík i na Corvinu, zrovna když se chystala vejít do věže. Očividně narážel buď na její výrazné oči, nebo na její svetr. Na chvíli zaváhala na prahu a zvažovala, zda se otočit nebo ne, zvláště vzhledem k tomu, že široko daleko se nenacházelo nic dalšího, co by mělo fialovou barvu.

 

První den školy bys neměla nikoho ignorovat, Corvino. 

 

Povzdechla si a obrátila se k chlapci, který se na ni potměšile usmíval. „Dávej si na ni bacha.“ Ukázal na Jade. Corvina pozdvihla obočí; očividně jí chyběl kontext. Znovu se vydala ke dveřím, když promluvil podruhé a jeho slova prořízla chladný, suchý vzduch. 

 

„Její poslední spolubydlící skočila ze střechy věže. Takže, být tebou, fakt bych si dával bacha.“