Melissa Blair: Přelomená čepel

Nakladatelství Laser vydalo román Přelomená čepel, první díl romantické fantasy Sága Půlelfů.

 

Keera je nejtalentovanější špiónka v království. A králova oblíbená vražedkyně. Nyní ji vysílá vypátrat a zabít tajemného nepřítele Koruny známého jako Stín. Pokud se nevrátí s jeho hlavou, vezme si král tu její.

Jenže zdánlivě nelítostná vražedkyně má své tajemství – navzdory tomu, kolik nevinných mužů, žen i dětí v králově jméně popravila, touží i ona po pádu muže, který bez milosti vraždí a zotročuje všechny, kdo mu stojí v cestě.

A tak se Keera musí rozhodnout, zda konečně nadešel čas, kdy odhodí přetvářku a bude následovat hlas srdce a svědomí. Jenže, můžete důvěřovat někomu, koho se tak dlouho snažíte uštvat?

 

 

Vydal: Laser, 7/2024

Překlad: Ingeborg Fialová

Vazba: brožovaná

Počet stran: 360

Cena: 399 Kč

 

 

Mám na těle připevněno sedmnáct čepelí – každá z nich by byla schopna zabít jednou ranou muže, který sedí přede mnou. Ocelové ostří vsunuté do koženého pouzdra by dopadlo, aniž by zaznamenal pohyb. Vytáhnout dva meče, které mám připoutány na zádech, by trvalo o něco déle, ale výsledek by byl stejný. Je to jen člověk, Smrtelník. Nemůže mě přemoci. Každá z mých zbraní by byla schopna ho zabít, ale já tenhle život ukončím dýkou, kterou mám přivázanou ke stehnu. Stačí sevřít prsty kolem její kostěné střenky a bodnout. Ale nemůžu to udělat dřív, než dostanu, co potřebuju.

 

„Prosím,“ šeptá opuchlými rty a dívá se na mě oteklýma očima z rozbitého obličeje, na kterém jsem už přes hodinu pracovala. „Už jsem vám řekl všechno, co vím.“

 

„Ano,“ souhlasím, „byl jsi ochotnější než mnozí ostatní, které jsem vyslýchala.“ Někteří se svou výpovědí váhali, než jsem jim z těla vycedila půlku krve – tenhle se zhroutil po třetí ráně. Když jsem ho přivazovala k židli, jen chroptěl.

 

„Udělám pro krále cokoli, jen mě nechte jít!“ jektal. Mělo mi dojít, že je to padavka.

 

„Král od tebe očekává ještě jednu věc, než ti udělí milost,“ říkám a prsty tlačím na kostěnou střenku své dýky.

 

„Cokoli, udělám cokoli…“ chroptí a po tváři mu tečou slzy.

 

„Jméno!“ vyštěknu a přistoupím těsně k němu.

 

Škubne sebou a velkýma hnědýma očima těká od mé tváře k ruce na dýce. „Už jsem vám to řekl, říká si Stín. Tvář schovává pod kápí. To všechno přece víte!“ Nakloní se dopředu a bojuje s provazem, který ho poutá kolem hrudi. Na krku mu vystupují divoce pulzující žíly, rychle dýchá: ví dobře, jak to končí, když Králova Čepel přestane klást otázky.

 

„Ne tohle jméno,“ syčím. Nepotřebuji víc informací pro krále, tohle jméno chci jen pro sebe.

 

„Jaké jméno? Už jsem vám ho řekl,“ škytá a na horním rtu mu vyvstávají kapičky potu.

 

Musím to ukončit, nechci být zbytečně surová.

 

„Tvoje jméno.“

 

Zírá na mě, pak se ale zhroutí zpátky do židle, pohled se mu rozostří, brada klesne na hruď. „Proč?“ škytne.

 

Tyhle chvíle nemám ráda, když osoba, kterou vyslýchám, pochopí, že je konec, že teď ji zabiju. Náhlá, nečekaná smrt je mnohem jednodušší. Přistupuji těsně k němu, beru mu jemně bradu do ruky a zvedám mu hlavu, aby se na mě zase podíval. Copánek mých vlasů mu padá do tváře a šimrá ho.

 

„Co takhle jméno za jméno?“ navrhuji. „Já ti řeknu svoje a ty mi řekneš zase svoje.“ To je to jediné, co mu teď mohu nabídnout: pocit jisté kontroly.

 

Zvedne obočí a kývne. „Jmenuji se Matyáš,“ zašeptá a zadívá se na mě s jiskřičkou zvědavosti v očích.

 

„Matyáš…“ opakuji, když vytrhuji dýku z pouzdra. „Já se jmenuji Keera,“ říkám a jedním pohybem mu prořezávám hrdlo.

 

⚔

 

Stín. Už si nevzpomínám, kdy se tohle jméno začalo šeptat po Elveratu, ale bylo jasné, že o něm najednou vědí všichni. Nejen rybáři na Pobřeží smrtelníků: v království si tuhle přezdívku tiše šeptali prostě všichni. Všude, kam jsem přišla při honbě za nepřáteli Koruny, jsem na tohle jméno narazila: šlo od úst k ústům – v hospodách, ve skrytých bočních uličkách, vyslovovalo se s přídechem zbožné úcty, která mě děsila. Už dávno se nikdo neodvážil podniknout cokoli proti králi – pakliže šlo Stínovi o tohle.

 

Zuby jsem vytrhla korek z láhve vína, která tu zbyla od včerejška, a vyplivla ho na podlážku kočáru, který mě vezl do Koraty, hlavního města Elveratu. Než jsem stačila vypít půlku hořkého nektaru, už jsme byli před hradbami. Na oknech kočáru byly sice mušelínové záclonky, ale i přes ně jsem viděla nafouklá mrtvá těla visící z trámů hradeb: smrtelníci, kteří se dopustili nějakého zločinu, vraždy nebo zrady, půlelfové, kteří neuposlechli příkazů královského dekretu. Král jejich těla rád vystavoval, byl to jeho oblíbený způsob komunikace s poddanými, se všemi, kteří by měli chuť porušit jeho pravidla.

 

Smrtelníci nedosahovali králi ani ke špičkám bot a hybridi byli nahraditelný odpad. Věděla jsem to dobře. Mým úkolem bylo slídit po zločincích a nepřátelích Koruny. Někteří z nich byli smrtelníci, ale většinou to byli půlelfové – hybridi, míšenci, polokrevníci, podvraťáci, jak jim tu pohrdlivě říkali, kteří se snažili zakrýt svůj nečistý elfský původ a vyhnout se tak službě králi. Těm, kteří vypadali dost lidsky, se mohlo dařit skrývat se celá léta, než byli nakonec dopadeni. Většinou k tomu přispěli dobří sousedé, kteří si nakonec konečně všimli špičatějších uší nebo rychlejších reflexů nebo oranžové krve, která jim vytékala z rány, když se třeba náhodou řízli. To bylo neklamné znamení, že jsou poskvrnění: napůl smrtelníci, napůl elfové. Mezi sebou si říkali půlelfové nebo zkráceně pulfové.

 

Jemně hladím bříškem palce ostří své dýky. Koluje ve mně tatáž oranžová krev. Všichni míšenci jsou povinni sloužit králi. I já mu sloužím.

 

Tím, že nosím smrt.

 

Nerada jezdím do hlavního města, ale už jsem to nemohla déle odkládat. Musím králi ohlásit, že jsem odstranila dalšího nepřítele Koruny, který před smrtí vyslovil jméno Stín. Rybář, kterému jsem prořízla hrdlo, byl třetí osobou během několika měsíců, která se Stínem přišla do styku. Nikdo z nich ale neznal jeho pravé jméno, nikdo nespatřil jeho tvář. Přála jsem si věřit, že Stín je jen mýtem, ale v hloubi duše jsem tušila, že je pravý. Skrýval se za falešným jménem a pod černou kápí před lidmi, kteří ho chtěli chytit a zabít. Před lidmi jako já.

 

Stín mi kradl spánek, už ani víno mi nechutnalo, musela jsem na něj stále myslet. Jako králova nejlépe vycvičená agentka, Králova Čepel, jak znělo oficiální označení mé funkce, jsem měla povinnost ho chytit. Musím to být já! Před mým černým pláštěm a mou kápí se v úctě a hrůze musejí třást poddaní – a ne před tímhle nepolapitelným Stínem.

 

Už i král si všiml, že se něco děje, protože i jeho sloužící a celý dvůr měli Stínovo jméno stále na jazyku a přeli se a sázeli, kdo se to může pod černou kápí skrývat a co chystá. Je to smrtelník, nebo hybrid, který se maskuje, aby se nemusel podrobit královu dekretu? Není to nakonec elf, který přežil královu genocidu a teď se chystá pomstít? Nebo je to zbraň, kterou vyslali nymfové ze západu, aby se magickými kouzly konečně zbavili nenáviděného souseda? Nikdo nic nevěděl, ani armáda slídičů, kterou si král vydržoval, nic nezjistila. A já byla velitelkou téhle armády, takže budu muset předstoupit před krále a přiznat, že mám pořád ještě prázdné ruce. Zachvěla jsem se. Raději jsem pracovala daleko od jeho dohledu. Mít královy oči stále za zády bylo nepříjemné a nebezpečné. Věděla jsem to nejlépe za všech.

 

Kočár projel branami města a blížil se k paláci. Byla to velkolepá stavba z bílých kamenů, jejíž věže jako by vyrůstaly ze skály, na níž stála. Tisíce let před králem tu bydleli alefové, tajuplný národ, který byl ovšem dávno vyhuben. V každé ze tří věží byly za mozaikovými okny nádherné místnosti s vysokými stropy. Okna byla zvenčí porostlá divokým vínem, které pod paprsky dvou sluncí prospívalo a bujelo. Když se slunce opřela do barevných oken, vytryskly z nich na bílé stěny kaskády barev.

 

Víno bylo skoro dopito, projížděli jsme branami paláce. Povzdechla jsem si, když jsem zaslechla jejich zaskřípění. Už to nestačím dopít, než předstoupím před krále. Možná je to ale dobře, ještě cítím kocovinu z předešlé noci. Kočár zastavil, voják královské gardy otevřel dvířka. Vysunula jsem z kočáru hlavu ukrytou pod kápí. Voják mi nepomohl ven: dobře věděl, kdo jsem: Králova Čepel, určitě ne dáma. Podle elveratských pravidel jsem nebyla ani žena. Byla jsem hybrid-samice, živočich s poskvrněnou krví, napůl člověk, napůl zvíře. To, že nám neříkali žena a muž, byl promyšlený tah, který jen zvětšoval rozdíl mezi námi, opovrženíhodnými otroky, a smrtelníky. Voják ustoupil stranou: žádný smrtelník by se dobrovolně nedotkl hybrida. Kromě toho dobře věděl, že jsem nebezpečná: trénovali mě, abych uměla zabít holýma rukama na tisíc způsobů.

 

Ušklíbla jsem se a skočila do bláta na nádvoří. Stejně jsem měla boty už dávno zablácené od hodin a dnů strávených na pochodu a v sedle. Ani moje šaty nebyly zrovna vhodné k audienci u krále. Na vteřinu jsem pomyslela na to, že bych se měla jít do svého pokoje převléct, ale u vnitřní brány už stála agentka, která měla očividně příkaz ihned mě odvést ke králi. Neznala jsem ji, věděla jsem však, že patří k jednotce samičích hybridů, kterou si král vydržoval, aby plnila jeho rozkazy. Možná jsem ji kdysi i sama trénovala, ale to mi teď bylo jedno. Každopádně to nebyla přítelkyně – neměla jsem přátele. A i kdybych měla, určitě bych je nehledala mezi královými agentkami.

 

„Král vás očekává,“ řekla obřadně zpod stejné kápě, jakou jsem měla na hlavě i já.

 

„Však už jdu,“ odsekla jsem a cítila, jak mi z vína a kodrcání v kočáře těžknou nohy. Neměla jsem nejmenší chuť zakleknout před krále na studenou mramorovou podlahu. Měla jsem toho vína asi vypít víc.

 

Agentka neodpověděla, jen pokrčila rameny. Jestlipak i zakroutila očima? Přes kapuci jí nebylo vidět do tváře. Všechny jsme takovou nosily, abychom skryly svou identitu. A nosily jsme i tutéž černou halenu a černé kalhoty. Při výcviku nám říkali, že uniforma je důležitá, že nás chrání, abychom nebyly snadno identifikovatelné. Já si ale myslím, že nám chtěli tou uniformou říci, že to naše osobnosti nejsou vůbec důležité, důležitá je jen naše služba králi. Byly jsme zaměnitelné a nahraditelné jako všichni půlelfové, možná ještě víc.

 

Jediné, co nás dvě teď odlišovalo, byla naše výška a plášť: ten se nefasoval, ten se dědil. Já ho měla, ona ne. Agentka netrpělivě zatřásla prsty a vyrazila. Následovala jsem ji rychlým krokem: raději ať mám tu audienci už za sebou, aspoň budu mít volný večer.

 

Před dveřmi do trůnního sálu stáli dva strážní. Proti obrovským vratům vysokým přes tři patra vypadali malincí. Bílý lak na nich za ta staletí už poněkud zežloutl, ale vyřezávané rostlinné ornamenty a barevné mozaikové sklo v nich byly nádherné jako za starých časů.

 

„Tady ji máme!“ zahřměl králův hlas, sotva jsem překročila práh.

 

Vyschlo mi v hrdle, toporně jsem udělala několik kroků k trůnu, oči jsem zabodla do jeho zlaceného podstavce, vystoupila jsem na první schůdek vedoucí k trůnu a v příslušné vzdálenosti jsem poklekla. Cítila jsem, že se mi králův pohled zavrtává do kápě, ale nezvedla jsem k němu zrak. Kroutil se mi žaludek a nebylo to jen vínem.

 

„Tak co je nového na Pobřeží smrtelníků?“ zeptal se, jako by šlo o nezávaznou konverzaci. Srdce se mi prudce rozbušilo v hrudi. Král z podnosu, který stál na stolku vedle trůnu, sebral pohár a podával mi jej. Těžká vůně elfího vína naplnila vzduch. V hlavě mi bušilo, jazyk se mi lepil na patro. Všecka drahá vína, která jsem pila včera a dnes, byly jen koňské chcanky proti kolekci královských vín.

 

„Měl jste pravdu, Veličenstvo,“ odpověděla jsem stále ještě klečíc, ale z hlavy jsem si odhrnula kápi a pohlédla na něj. Jeho zlatě plavé vlasy zářily ve slunečních paprscích padajících barevnými okny. Jen na skráních nad ušima už bělely. Byla to jediná známka stárnutí, kterou byl král ochoten připustit.

 

„Rybář, kterého agentky chytily, opravdu obchodoval se zločincem, kterému se říká Stín,“ pokračovala jsem a mírně se zhoupla na kolenou, abych přenesla váhu na chodidla. „Nakonec docela spolupracoval, prozradil mi spoustu jmen, která ihned předám na velitelství Arzenálu.“

 

„Pokud vím, tak ses v Arzenálu neukázala už celé měsíce,“ zvedl král husté světlé obočí.

 

Sklopila jsem hlavu a těžce polkla: „Agentky, které jste si vybral, jistě vykonávají svědomitě svou práci i v mé nepřítomnosti,“ odpověděla jsem co možná devótně a doufala, že to králi bude stačit.

 

Jako Králova Čepel jsem byla velitelkou Arzenálu a všech agentek, ale každodenní přítomnost tam mě unavovala. Nechtělo se mi dohlížet na práci agentek rozesetých po celém kontinentu, na trénink, na verbování nových branců do králových služeb. Spousta lidí v jednotce tohle uměla lépe než já. Já jsem byla dobrá v terénu, uměla jsem pít víno a zabíjet. Připadalo mi to jako férový obchod.

 

Král na mě upřeně hleděl svýma zelenýma očima. Pátrala jsem v jeho tváři po znamení toho, co teď přijde, po hněvivě zkroucených rtech, zuřivém zablýsknutí v očích. Nepřišlo ale nic: král se naučil skrývat své pocity už dávno před tím, než jsem se stala jeho Čepelí.

 

„Vstaň!“ poručil král. Rychle jsem vstala, pozadu sestoupila ze stupínku a nahrbila se: nikdo nesměl mít v králově přítomnosti hlavu výš než on.

 

„Zjistilas jeho jméno? Toho… toho Stína, co o něm všichni žvaní?“ Král postavil svůj pohár na tác. Tváře měl začervenalé vínem, ale žádná opilecká radost či otupělost v jeho rysech nebyla.

 

Znovu se mi rozbušilo srdce: král Aemon byl proslulý prudkými změnami nálady, a když se rozzlobil, byl navýsost nebezpečný.

 

„Ne, Veličenstvo,“ odpověděla jsem pokud možno pevným hlasem a zrak zabodla do mramorové podlahy. Nebylo to poprvé, kdy jsem se před trůn vracela se špatnými zprávami. Byla jsem nakonec velitelkou agentek, a tedy určena k plnění nejtěžších úkolů.

 

„Chceš říct, že ti zase upláchl?“

 

Otázku nepoložil král, nýbrž korunní princ Damien, který právě vešel tajnými dveřmi umístěnými za trůnem, vedoucími do králových komnat. Ležérně se opřel o zeď. Všimla jsem si, že si dal ostříhat své dlouhé blond kudrny, které nosíval stažené do culíku, takže se mu teď kroutily kolem uší. Dámy u dvora jistě omdlévaly nadšením. Damien to věděl, prohrábl si vlasy nad ušima a zašklebil se na mě.

 

Musela jsem se kousnout do rtu, abych se nezašklebila také. „Neupláchl, vaše Výsosti,“ odpověděla jsem s očima sklopenýma, „nikdy jsem ho neviděla.“

 

„A k čemu je nám Čepel, která nemá do čeho říznout?“ posmíval se Damien.

 

Zvedla jsem k němu oči: „Mým úkolem bylo zadržet a vyslechnout rybáře, Veličenstvo. Tento úkol jsem splnila v poloviční době, než jaká mi byla vyměřena.“

 

„Jenom aby,“ pochyboval Damien. „Co když je to tak, žes ho chytila, ale bála ses s ním utkat jako tehdy ve Volkaru, a tak jsi ho zase nechala běžet?“ Damien loudavým krokem došel k trůnu a postavil se těsně za otce.

 

Zaťala jsem čelisti: při průzkumu na západě mě u městečka Volkar Stín opravdu přepadl. Byla jsem zaskočená, ale neporazil mě. Bojovali jsme spolu několik minut, on pak přes střechu skočil do jedoucího vozu a zmizel.

 

„Až ho potkám příště, bude to jeho smrt,“ procedila jsem skrz zuby.

 

„Tak dobře,“ chytil mě Damien za slovo a zle se usmál, „udělejme z toho oficiální rozkaz: Do Koraty se nevrátíš dřív, než budeš mít Stínovu hlavu v cestovním vaku.“

 

Srdce mi poskočilo radostí. Sice se mi hnusilo dělat cokoli, co by potěšilo prince Damiena, ale přesně tohle jsem chtěla také! Dostat Stína, vrazit mu meč do břicha a vychutnat si jeho porážku. A nemuset se ukazovat v Koratě. Další nezdar by mě totiž jistě stál hlavu.

 

„Ne!“ zahřměl král a praštil pěstí do lenošky trůnu, až se zatřásl pohár s vínem na stolku a vystříklo z něj několik kapek vzácného moku.

 

„Proč ne?“ protestoval Damien. „To je absurdní…“

 

Král zvedl ruku, Damien zmlkl. Škodolibě jsem se ušklíbla.

 

„Stín je sice problém, ale máme i větší problémy. Dvorní lučištnice Hildegarda mě informovala, že má důvod se domnívat, že se lord Curringham paktuje s nymfy.“

 

Králova tvář byla nyní celá zarudlá vínem i hněvem. Vztah Koruny a Svartalfu, říše nymfů, byl napjatý, ne-li otevřeně nepřátelský. Král podnikl několik pokusů o jejich vyhubení – a skoro se to podařilo. Na konci dlouhé krvavé války byli nymfové ochotni podepsat příměří, které jim výměnou za to, že se žádným způsobem nebudou plést do chodu elveratského království, přidělilo kus země daleko na západě, kde mohou trávit své nekonečné životy.

 

Nyní, když zemřela i jejich posední žena, nemohli se dál množit a předávat svá magická tajemství dalším generacím. Nymfové tak sdíleli osud těch několika přeživších elfů, kteří unikli královu meči.

 

„Nymfové nás nemůžou ohrozit,“ protestoval Damien, „jsou to naši spojenci. Stín představuje větší nebezpečí.“

 

„Spojenci?“ štěkl Aemon. „Spojenci jsou jen proto, že jich není dost na to, aby začali rebelii. Každopádně nesnesu, aby se tihle bastardi za mými zády paktovali s mými lidmi.“

 

„Ty jsi král,“ sklonil Damien hlavu, „ale stejně si nemyslím, že by ti prašivci proti tobě cokoli podnikli.“

 

„Jsi hlupák!“ zpražil ho Aemon. „Když si myslíš, že mě nymfové opravdu někdy přijali za krále.“

 

V trůnním sále se rozhostilo trapné ticho. Připomínalo mi to ticho před bitvou, těsně než zazní povel k útoku.

 

„Proč se jich bojíš?“ odmlouval dál Damien a zálibně se díval na své krásné ruce s dokonale upravenými nehty. „Jejich magické síly je opustily, nic už nezmůžou.“

 

Král se zamračil: „My dva žijeme sice mnohem déle než kterýkoli ze smrtelníků, to ale není nic ve srovnání s nesmrtelností nymfů. My žijeme stovky let, oni tisíce. A dokud žijí, jsou hrozbou.“

 

Damien nedbal otcových zlobně zúžených očí a diskutoval dál: „Elfů ses zbavil poměrně snadno a nymfové bez svých magických sil přece nepředstavují větší nebezpečí než elfové.“ Pro jistotu ale o krok ucouvl od otcova trůnu.

 

„Jenom doufáme, chceme věřit, že pozbyli svých magických sil. Jistě to ale nevíme. Elfy se nám podařilo vyhubit proto, že byli ohavností před tváří bohů, škodná havěť, kterou i bohové zavrhli a poznamenali tím, že jim dali hnědou krev. S nymfy to tak snadné nebude.“ Král sklonil zrak k velkému zlatému prstenu na své ruce. Nosil ho po celu dobu elfích válek. Za vyčištění království od této škodné havěti, jak jim sám říkal, za každého zabitého elfa mu bohové slíbili rok života navíc. Tak o tom aspoň zpívali dvorní minesengři ve svých oslavných ódách.

 

Král zachytil můj pohled, který jsem upřela na prsten. Honem jsem odvrátila zrak a podívala se zase na prince.

 

„Lord Curringham žádné nebezpečí nepředstavuje, je to ­jenom zženštilý Květinový baron,“ řekl Damien a zasmál se hloupé přezdívce, kterou Curringhamovi sám kdysi udělil.

 

Král otevřel ústa k ostré odpovědi, ale patrně si uvědomil, že se nesluší, aby na veřejnosti opravoval svého syna, člena královské rodiny, který se ovšem důkladně pletl. Lord Curringham byl hrozbou a král věřil, že fámy o tom, že se paktuje s nymfy, jsou pravdivé. Odpověděl Damienovi klidným hlasem: „Curringham je možná zženštilý osel, ale odevzdává na daních největší díl úrody v celém království.“

 

„Pšenici a kukuřici,“ mávl Damien pohrdlivě rukou a sesul se do křesla vedle královského trůnu.

 

„Ano, pšenici a kukuřici, která nás všechny živí. A vzhledem k tomu, že vinice na východě letos nevydaly žádnou úrodu, jsou Curringhamovy pozemky jediným zdrojem vinvry pro královské sklepy.“ Král pozdvihl pohár a zakroužil jím, jako by chtěl demonstrovat, co právě řekl.

 

Damien si konečně všiml zlobného napětí v otcově tváři a hlase a navrhl: „Možná bychom v této konverzaci měli pokračovat v soukromí, otče.“

 

Král si pohrdlivě odfoukl: „Pchá. Tady Čepel už si dávno všimla, že můj syn je pitomec a že království, které zdědí, bude určeno k zániku.“

 

Ztuhla jsem, ucítila jsem na sobě Damienův nenávistný pohled. Za tuhle královu poznámku se mi jistě pomstí.

 

„Trvám na tom, že nymfové nepředstavují pro království žádné nebezpečí,“ řekl Damien co možná nejdůstojněji.

 

„Plánují rebelii už celá staletí!“ vykřikl král a bouchl pěstí do opěradla. „Nedej se zmýlit jejich nečinností. Je jich sice málo, ale jsou nesmrtelní. Jen čekají, až království projeví jakoukoli známku slabosti. Ten takzvaný Stín je jistě jejich spojenec.“ Král si sáhl na hruď, kde visel velký zlatý medailon, a vzrušeně ho mnul mezi prsty.

 

„Království je silné jako nikdy předtím,“ pohodil Damien pohrdlivě hlavou.

 

Král na něj vrhl kritický pohled. Zkřížila jsem paže za zády a snažila se být neviditelná. Dvůr byl sice bohatý, ale poddaní hladověli. Stačila jiskřička, aby vzplál plamen vzpoury.

 

„Myslíš,“ obrátil se král k princi, „že je to náhoda, že se nymfové začali hýbat právě ve chvíli, kdy vinice vinvry nevydaly úrodu? Pokud vím, čerpají svou magickou sílu přímo z půdy.“

 

Vinvra byla poslední magickou rostlinou, která v království rostla. Vypadala jako obyčejný vinný keř s tmavými listy a tmavočervenými, skoro černými bobulemi, ale měla magické účinky: dal se z ní vyrobit nejen léčivý lektvar, ale i prudký jed, který byl schopen několika kapkami zabít stolovníky u velké tabule. K růstu potřebovala vinvra magickou půdu, ale ta z království vůčihledně mizela.

 

Král se k Damienovi předklonil, oči měl zúžené do tenkých štěrbinek: „Království padne, jestliže se lord Curringham spolčí s nymfy. Kdybych ti to vysvětloval ve tvých dvaceti, bylo by to v pořádku, ale tobě už je třicet! Třicet století. Možná bys měl trávit méně času na večírcích a více studiem. Vezmi si za příklad svého bratra.“

 

Damien zrudl a kousl se do rtu. Nemohl svého mladšího bratra Kiliána ani vystát. Proto byl mladší princ taky sotva doma.

 

„Ano, otče,“ procedil Damien skrz zuby.

 

„Dobře,“ kývl král. „Jak jsem řekl: tenhle Stín je jen drobná nepříjemnost, musíme se věnovat důležitějším věcem, zajistit si loajalitu lorda Curringhama, než se stane něco zlého. Kdyby měla magická síla vyprchat i z jeho půdy, nebudeme mít co sklízet. Květinový baron se pak může lehce stát vojevůdcem chudých, kteří povstanou proti nám. Chápeš to, synu?“

 

Damien zaťal prsty do stehna, až mu zbělely kotníky. Otec ho ponížil, a navíc mu dával za příklad mladšího bratra Kiliána. Nenáviděl ho! „Ano, otče,“ odpověděl jakoby smířlivě, ale uvnitř jím jistě lomcoval vztek.

 

Král zavrtěl nespokojeně hlavou a pak se obrátil ke mně. „Vyrazíš okamžitě. Nymfové nesmějí dostat čas, aby se zmocnili Curringhama a jeho půdy.“

 

Uklonila jsem se: „Ano, Veličenstvo, vyrazím ještě před svítáním.“ Stejně jsem ve městě neměla nic na práci a pálila mě tu půda pod nohama. Jen na teplou koupel a několik hodin spánku v měkké posteli jsem se těšila.

 

„Chceš s sebou nějaké agentky?“

 

„Ne, pane, raději…“

 

„Pracuješ sama, já vím,“ dokončil král větu za mě. „Tak dobře. Ale pracuj rychle a zdatně. Stín a nymfové. Když neuspěješ, najdu si jinou Čepel.“

 

Mráz mi přeběhl po zádech. „Co mám dělat s lordem Cur­ringhamem?“ zeptala jsem se.

 

„Nech ho naživu. Aspoň prozatím. Může se nám ještě hodit,“ odpověděl král a v očích mu zaplály červené jiskřičky. „Ale zjistíš-li, že na těch fámách o zradě je něco pravdy, smíš zabít tolik nymfů, kolik jen chceš.“

 

Ohnula jsem koleno: „Jak si přejete, králi.“