Kateřina Ševčíková: Temnoty hlubin

 

Nakladatelství Fragment vydalo román Kateřiny Ševčíkové Temnoty hlubin, volné pokračování slovanské fantasy Přízraky noci.

 

Na rugijském knížecím dvoře si všichni myslí, že Noyiným posláním je bavit hudbou vybranou společnost. Nikdo netuší, že ve skutečnosti pracuje jako špeh pro odboj, který nesouhlasí se směřováním země. Noa ví, že by se měla držet stranou. O jejích nově nabytých schopnostech se říká, že takové, jako je ona, postupně přivedou k šílenství. Touha zapojit se, je však silnější než ona.

 

Jael nemá co ztratit. Jeho rodina se topí v dluzích, takže když přijde nabídka vydělat si, neváhá. Představa, že bude muset spolupracovat s Noou, ho dvakrát netěší.

 

Oba však brzy zjišťují, že existují horší věci než staré křivdy. Protože každý má svoje vlastní démony, jen někteří jsou hlasitější než jiní…

 

Vydal: Fragment, 8/2024

Vazba: brožovaná

Počet stran: 368

Cena: 399 Kč

 

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

NOA

 

Všechna tajemství měla svou cenu.

Dívka skrývající se v temnotě tajné chodby, mlčenlivá a neslyšná, to věděla lépe než kdokoliv jiný.

Byla zvyklá trávit večery ve stínech a poslouchat cizí tajemství, pikle a plány, které pro někoho jiného mohly znamenat trumf. Ve tmě bydlela, téměř ji nudila. Přes den hudebnice, v noci špeh.

Pravda, nebylo to tak vždycky. Zpočátku pro ni bylo slídění a vyzvídání jako nové, nepohodlné boty. Její bušící srdce připomínalo vyděšeného ptáčka, dlaně jí pokrývala vrstvička potu, v ústech měla sucho a hlavu omámenou panikou. Ticho ji škrtilo a tma byla plná zubů ostrých jako břitva. Teď už ty boty rozchodila, chůze v nich nebyla bolestivá. Jen někdy jí připadalo, že začínají být obnošené možná až příliš – vykukovaly jí z nich palce a hrozilo, že se jí na nohou každou chvíli rozpadnou. Že navzdory všemu upadne, prozradí se.

Musela být opatrná.

Ještě před chvílí se s nastraženýma ušima plížila potemnělou pracovnou a prohlížela si listiny a dopisy na stole – pátrala po čemkoliv, co by dokazovalo, k čemu se Rugie na popud rádoby knížete chystá, a studovala nová místa, kde se hromadili Jetrichovi vojáci, aby na první pohled dohlíželi na chod země a na druhý hledali každého, kdo s dosavadním chodem nesouhlasil.

V nose ji šimral prach a kouř z několika pableskujících svící, a když se k tomu později přidal ještě pach nebezpečí, stáhla se zpátky do tajné chodby ukryté za knihovnou z tmavého dřeva a nehnutě vyčkávala.

Netrvalo dlouho a ticho roztříštilo rázné otevření dveří. Dovnitř vpadli dva lidé. Noa zadržela dech, jako by chtěla zůstat jen nehybnou schránkou. Krev v žilách se jí rozproudila vzrušením.

„Myslela jsem, že jsem sem přišla i kvůli knížeti. Abych se na něj podívala.“

Pronikavý ženský hlas připomínal hrubý pergamen, suché klestí a sušené byliny. Noe se rozšířilo chřípí. Strigám se vyhýbala obloukem. Nelíbilo se jí, že jim stačil jeden pohled a hned věděly, co je zač. Co jedna z nich dělala v knížecí pracovně? Zvědavost ji však postrčila kupředu, aby přitiskla ucho ke stěně.

„Potřeboval bych si promluvit o Kazi.“ Slova hladká jako oblázky v potoce. Jetricha poznala Noa hned. A všimla si i příliš dlouhé mezery v promluvě. Téměř viděla neklid v jeho očích a nepochybovala, že ho postřehla i stará čarodějnice.

Strigám nikdy nic neuniklo.

 

Po pracovně se rozléhaly kroky. Možná muž začal rozsvěcet další svíce, aby skryl nervozitu, možná to byl jeho rádce Wizimir, který ho všude následoval jako proradný stín. Našeptávač s vlasy rezavými jako liška. Stejně všímavý a mazaný. Noa by se nedivila, kdyby se každou noc v její podobě proháněl po lese, vkrádal se lidem do kurníků a rdousil nebohá kuřata.

Setřásla ze sebe jiskřičku naděje, kterou v ní rozžala slova strigy. Neexistovala možnost, že by ji za nemocným knížetem pustili – mohla by totiž zjistit věci, které vědět neměla. Kroq vládl už jen v myslích obyvatel Rugie. A i ti pojímali podezření, že je dávno všechno jinak. Noa si dovolila pocítit střípek škodolibé radosti, že se někdo vůbec odvážil na knížete zeptat.

„Jak jsem říkala, nemusíte mít o svoji choť žádné obavy, princi. Ona i dítě jsou v pořádku. Zdraví jako řípy. Nebude trvat dlouho a budete se moct radovat z chlapce,“ odpověděla stará žena netrpělivě. Noa si dokázala představit její tvář, pokreslenou časem k nepoznání, i ústa stažená do tenké linky.

„Nic prince samozřejmě netěší víc,“ ujistil strigu nový hlas. Noa si div neodfrkla. Nemýlila se. Vlastně by ji spíš překvapilo, kdyby rozhovor v pracovně rádce vynechal. „Dělá si však starosti o její schopnosti.“

Dívka ani nemukala.

Čarodějnice váhala. „Princezna se bude muset naučit žít bez nich. Pochopitelně.“

„Pochopitelně? Co tím myslíte?“ chtěl vědět princ. Zřejmě jej nikdy nenapadlo, že se Kaziny slábnoucí schopnosti nakonec vytratí stejně jako zářivé barvy z podzimního listí – na rozdíl od nich se ale nikdy nevrátí.

Noa vyzvídala na rugijském knížecím hradě celé měsíce. Byla zvyklá cestovat, na žádném místě neposeděla příliš dlouho. A přece už rok nepřemýšlela nad tím, kde večer složí hlavu nebo co si dá k snědku. Volnost vyměnila za pohodlí – a nejen za to. Tady na tvrzi sledovala Kazino rostoucí břicho a občas zaslechla o jejích léčitelských schopnostech. Jak princezně, která podobně jako její sestry Lada a Thea dostala do vínku nadpřirozenou moc, začala síla protékat mezi prsty.

Na rozdíl od jejího manžela Noa brzy pochopila, jak se věci mají. Napadlo ji něco o svalech a seně v hlavě. Kazi byla vlídnost, slunečné počasí, hrnek horkého čaje pro studené prsty – smutné, že si princezna vybrala právě jeho.

Striga nápadně dlouho mlčela. Musela věnovat pohled rádci, protože řekla: „Některé věci nejsou pro uši každého.“

Okamžik bylo ticho. Dívka si dokázala představit temnotu, která pohltila Wizimirovu tvář.

„Dobrá,“ pronesl po chvíli váhavě. Možná doufal, že si to princ ještě rozmyslí, možná zkoušel neochvějnost strigy. Nebylo mu to však nic platné. Místností se rozlehly zvučné, vzdalující se kroky.

Kdyby se dalo na uraženou pýchu sáhnout, právě by uprostřed pracovny ležel obrovský balvan.

Ohromená Noa si zastrčila za ucho pramen zbloudilých vlasů. Wizimir nebyl jen tak ledajaký rádce, který si příliš brzy zvykl na svoje postavení. Byl to čaroděj, volchv, podobně jako strigy vykládal znamení, věštil budoucnost a prováděl rituály. A přece ho cizí žena v místnosti vykázala pryč.

Kdo byla?

Nou potěšilo, že Wizimir odešel. Ačkoliv to nikdy neřekl nahlas, neměl ji rád. Noa se na něj za to téměř nezlobila, protože o něm nesmýšlela o nic lépe. Většinou s ní mluvil v hádankách a náznacích, jen vrstva pod jeho slovy nenápadně mrazila, jindy se tolik nehlídal a urážel víc okatě – nikdy se u toho však nepřestával zdvořile usmívat. Člověk pozorující jejich rozhovor z dálky by si nejspíš ničeho nevšiml, ale Noa viděla, jak se mu úsměšek z jedné strany odlupuje a odhaluje zášť. Rusalky podle něj patřily do jezera, neměly se co potulovat po cizích zemích nebo sloužit jako hudebnice na knížecím dvoře.

Zákeřné, vrtošivé bytosti. Lstivá stvoření.

Možná v ní spíš spatřoval něco ze sebe.

Dveře se zaklaply a vzduch se rozvoněl starými tajemstvími. Koberec tlumil pomalé, těžké kroky – tentokrát po místnosti nepřecházel Jetrich.

Zatímco Noa tiskla ucho ke stěně, do nosu ji studila vůně chladného kamene a plísně. Za ty měsíce si dokázala vybavit pracovnu docela barvitě. Skomírající oheň v krbu, nábytek z tmavého dřeva, spousta knih – některé ohmatané více, některé méně – a obrazy v lesknoucích se rámech. Uprostřed toho stál princ Jetrich ve svém slušivém oděvu, samý sval a šlacha, a na krku mu visel jeho talisman z kančího zubu vsazeného do zlata.

„Schopnost léčit se princezně Kazi nevrátí, princi,“ promluvila konečně striga. „Je to daň za to, že pod srdcem nosí vaše dítě.“ Hlas ženy byl pevný.

Definitivní.

Noa ani nedutala.

„Pořád tomu nerozumím. Co s tím má společného naše dítě?“

Striga si povzdechla. „Kazi, Thea a Lada dostaly do vínku schopnosti. To není žádným tajemstvím. Ve skutečnosti se však nejedná o žádný zázrak, jak mnozí vykládají. Může za to pokrevní linie knížete Kroqa. Každá žena se svým narozením získá nadpřirozené schopnosti a oplývá jimi, dokud nepočne první dítě. Pak se v ní uzamknou. Předávají se dál. U mužské části rodu zrovna tak, jen se nijak neprojeví. Je mi líto, princi.“

 

Noa zatajila dech. Kazi čekala chlapce.

„Ale co mám říct těm davům lidí, kteří se neustále srocují před hradem a čekají, až jim Kazi pomůže?“

Jetrichův hlas vyzněl do prázdna. Jako by do ohně vhodil místo hrsti klacíků kamínky.

„Nikdy jsem neslyšel, že by Kazina babička nebo kdokoliv jiný z její rodiny někdy oplýval nadpřirozenými schopnostmi,“ namítl.

„Přivedla jsem na svět dvě knížecí generace. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Z aury člověka poznám mnoho. Někdy lidé nechtějí, aby každý znal jejich tajemství. Některé schopnosti nejsou k užitku, nebo dokonce děsí. Jak by asi lidé pohlíželi na vaši manželku, kdyby místo léčení měnila vodu v jed? Nebo četla myšlenky? Myslíte, že by chtěla, aby to o ní ostatní věděli, princi?“

Noa strnula. Aury? Rázem pochopila, proč byla striga pro knížecí rodinu tak významná, proč Wizimirovi nezbylo nic jiného než se jí podřídit.

Bušící srdce jí vystoupalo až do krku. Měla by jít – hned.

„Proč o ničem z toho Kazi neví?“ Jetrich rozčileně přešlapoval na místě, jako by snad ještě mohl pravdu zadupat do země.

„Kazi by možná dala přednost dítěti před svými schopnostmi, ale udělali by to tak všichni?“ pronesla striga. Noa pochopila, na co naráží. Snadno by se pak mohlo stát, že by se panovnický rod přestal rozrůstat. „Proč se na to raději nezeptáte knížete, princi?“ neodpustila si. V hlase se jí kroutila podezíravost.

Jetrich neodpověděl.

Noe se zvedl koutek úst. Ukročila dozadu a chystala se zmizet. Nevěděla však jednu věc. Že ve stejnou chvíli, kdy se z něčeho stane samozřejmost, se to kapku po kapce začne vytrácet.

A Noa získala sebejistotu ve špehování už dávno.

„Mohu se zeptat na jednu věc, princi?“ ujala se opět slova čarodějnice. „Víte, jak se otvírá tajný vchod za knihovnou? Zdá se, že tu máte špeha.“

Oči se Noe rozšířily hrůzou.

Bylo pozdě.

Rozběhla se do tmy tajné chodby. Rozpřáhla ruce, a zatímco klopýtala temnotou, špičkami prstů přejížděla po ledových zdech, aby se zorientovala. Srdce jí divoce tlouklo, snažilo se ze všech sil probít ven a nechat ji ve štychu – pospěš si, pospěš si – a ona se horečně snažila najít cestu pryč.

Musela odsud utéct. Jinak ji nečekalo nic dobrého – až by z ní dostali jméno toho, komu slouží, čekala by ji šibenice. Ačkoliv Jetrich dokázal vystupovat jako starostlivý manžel, ze všech nejlépe věděla, že je to jen jedna z masek v jeho rozsáhlé sbírce.

 

Chodbou za Noyinými zády se ozýval dusot těžkých bot. Než zatočila za roh, stěn se jemně dotklo vzdálené světlo.

Do svalů se jí zahryzl strach.

Nemohla popadnout dech, hrůza se obtáčela kolem jejího těla a utahovala stále silněji a silněji. Zcela ochromená škobrtla a na poslední chvíli se zpocenýma rukama zachytila hrubé zdi. Dlouhé šaty jí překážely. Znovu se rozběhla.

Než před sebe stačila natáhnout paže, obličejem prudce udeřila do dveří vedoucích z tajné chodby. Omráčila ji žhnoucí bolest. Malou chvíli čekala, že se jí na místě rozskočí lebka. Z nosu jí vytryskla horká krev a pomalovala její šaty karmínovými květy.

Sáhla po otočné kouli, se vzdáleným křikem na pozadí vyklopýtala ven z tajné chodby a zabouchla za sebou. Rychle se rozhlédla. Nemohla uvěřit svému štěstí – myslela si, že na ni budou čekat vojáci, ale prostor byl prázdný.

Vrhla se na druhou stranu chodby. Z brady jí odkapávala rudá barva a zanechávala za ní zrádné stopy. Prudkým pohybem si ji otřela a rozmazala lepkavou krev po hřbetu ruky.

Nedostala se daleko, a už narazila na prvního vojáka.

„Stůj!“

Máchl po ní halapartnou, avšak šlahouny, které vystřelily z trámoví nad jeho hlavou, byly rychlejší. Obtočily se kolem jeho těla jako klubko hadů. Noyiny vlasy utíkaly z pevně spleteného účesu a kroutily se pod náporem magie. Znovu se rozběhla a zdolávala schody tak spěšně, div neuklouzla a neskutálela se dolů. Plíce ji pálily jako rozžhavený kov.

Jakmile se ocitla v přízemí, vrhl se k ní další voják. Srdce jí úlekem vyskočilo až do krku. Zvedla vlhkou ruku, prsty křečovitě zkroucené, zlaté prameny tančící vzduchem. Těsně před obličejem se jí mihl hrot ostrý jako smrt a v další chvíli strážného k sobě strhly šlahouny, které vyrašily ze dveří za jeho zády.

Schodiště se roztřáslo pod náporem těžkých bot. Už ji téměř měli.

Noa vběhla do chodby pro služebnictvo. Povyk vojáků ji poháněl kupředu. Rozrazila dveře do hradní kuchyně. Všichni uvnitř sebou polekaně trhli a vzduch prořízly poplašené výkřiky. Prohnala se okolo hospodyně a jejích pomocníků – nikdo se ji nesnažil zastavit, všichni při pohledu na ni uskakovali. Jekot prořezávalo řinčení nádobí, jedna ze služebných převrhla na zem celý pekáč.

Vyklopýtala z kuchyně. Zbýval jí poslední úsek chodby a vyběhla by na nádvoří, vojáci se už ale řítili přímo na ni. Rozlévali se prostorem jako záplava. Byl jich asi tucet. Při pohledu na jejich meče se snažila popadnout dech. Zvedla obě ruce.

„Dávejte pozor!“ vykřikl jeden z nich.

Měla pocit, že nikdy nemůže vyhrát. Ze dveří od hradní kuchyně však vyrašily úponky a bleskově rostly a prodlužovaly se.

Vrhl se na ni nejbližší voják.

Šlahouny po něm chňaply, pevně se kolem něj obtočily a vytrhly mu meč z ruky.

Stěny chodby od dveří až k ní pokrýval hustý spletenec větvoví. Noa se třásla po celém těle a její vlasy divoce vířily vzduchem. Taktak uskočila před dalším z mužů. Zaťala zuby. Okolo jeho kotníku se obtočil šlahoun a strhl ho k zemi.

Strážní kolem sebe sekali s urputnou zuřivostí, nebylo jim to však nic platné. Jednoho po druhém si přivlastňovaly oživlé šlahouny a balily je do spletitých kokonů. Muži hekali a supěli.

Noa se na roztřesených nohou sklonila a sáhla po opuštěném meči. Otočila se a s námahou se vydala kupředu.

Chodidla jí vrostla do země. Její kosti se s chrastěním rozklepaly, když pár kroků před sebou spatřila Wizimira.

„Říkal jsem, že rusalka na tvrzi nemá co dělat. A tady to máme.“ Jeho hlas připomínal hnijící naděje a sny. Volchvovu mrtvolně bledou tvář proťal zlý úšklebek a lucerny na stěnách v jeho narezlých vlasech rozněcovaly oheň. Čarodějovy oči pozbyly veškerého bělma.

Pozřela je temnota, byly celé černé jako oči démona.

Volchv rozbalil pěst a foukl do prostoru prach. Couvla, nebylo jí to však nic platné. Neviditelné částečky se Noe usadily na každém kousku těla. Vletěly jí do očí, uší a nosu jako dotěrný hmyz, až jí vyhrkly slzy. Zuřivě mrkala, aby je vyhnala.

Wizimir otevřel ústa a chodbou se začal všemi směry plazit jeho hluboký hlas.

Monotónní. Omamný.

Udělal k ní krok.

Do Noy zatínal pařáty strach. Znovu couvla a napřáhla před sebe meč. Ke svojí hrůze sledovala, jak se zbraň rozpadá na prach. Pohlédla na svoji prázdnou, špinavou ruku a polkla. Hrdlo ji pálilo, jako by její útroby tvořilo suché listí.

A pak ten křik. Nedal se vydržet, drásal jí uši. Chtěla si je přikrýt dlaněmi a schoulit se do klubka. Volchvův hlas se roztrhl, zdvojil, znásobil, otřásal kamennými stěnami, rozpínal se, dokud všechno nepohltil. Polapil ji na místě, rozvířil její myšlenky.

 

Za jejími zády se ozvalo zašustění.

Rychle se otočila, ale viděla jen matně osvětlený prostor porostlý větvovím. Koutkem oka pohlédla na spoutané strážné. To oni tak křičeli, tváře stažené v agónii. Když se zaměřila na jejich obličeje, s hrůzou uskočila. Spatřila zatočené kly, srst, malá kulatá očka. A potom opět vousy porostlé čelisti, ostré nosy, vytřeštěné oči. Jejich podoba se přelévala z lidské na zvířecí a zase zpátky jako voda.

Chodbou se prohnal náhlý poryv větru a strhl Nou k zemi. V další chvíli se prostor roztříštil a začal se přetáčet. Míchal výkřiky do sebe, lomoz ji dočista ohlušil. Vyjekla. Skutálela se po podlaze a prudce se udeřila do brady, až jí zadrnčely zuby. V ústech se jí rozlila kovová pachuť.

Výsměšný smích se slil do jednoho hlasu a zase se rozbil na desítku dalších.

Vydrápala se na nohy. Srdce jí bolestivě vráželo do hrudního koše. Místo na podlaze stála na stěně chodby a kolem se povalovaly roztříštěné lucerny. Prostor osvětlovalo jen několik zbylých svící, které přestály pád, a teď se jejich plameny zoufale mihotaly jako ruce tonoucích. Nohy některých vojáků přišpendlených ke zdi visely ve vzduchu a jejich obličeji problikávaly zvířecí rysy.

Noa zuřivě mrkala, bláhově se snažila chaos proměnit zpátky v realitu. Zvedla třesoucí se ruce a přinutila šlahouny zesílit a vystřelit směrem k Wizimirovi. Jenže volchv byl ten tam. Jeho místo zabíral obrovský medvěd. Vyplňoval celou chodbu a tlapami drtil sklo luceren na zemi. Nespouštěl z ní žhnoucí oči. Blížil se.

Potřásla hlavou, ohnala se po vlezlém šepotu a zatlačila na svoji moc. Rostoucí větvoví však ucuklo, jako by se spálilo. Šlahouny se scvrkávaly, připomínaly kůži starého člověka, vysychaly a tvrdly na kámen. Noa vyděšeně ucouvla hlouběji mezi škubající se vojáky.

Divoký medvěd kráčel směrem k ní. Jeho řev jí rozechvěl prsty.

Zhasly další svíce. Temnota se rozpínala, stíny se rozpíjely a měnily na mazlavou hmotu. Černota se jí vsakovala do lemu sukně, plazila se po ní vzhůru, šaty jí těžkly a stahovaly ji k zemi. Prostor se třásl, až to jedna ze zdí chodby – možná strop, možná stěna, možná podlaha, Noa už nevěděla – nevydržela a prudce se roztrhla. Dovnitř se nahrnul sníh, zuřivá vánice, shlukoval se jako sivá mračna a dral se jí do očí, nosu, úst.

Vykřikla.

Chtěla se nadechnout, místo vzduchu jí však mezi rty vletěl sníh. Plnil jí útroby, přinutil ji zdušeně umlknout, a pak to nebyl sníh, ale peří, prachové a lehounké jako vánek. Lepilo se jí na patro a ucpávalo nitro.

Znovu se za ní ozvalo zašustění. Otočila se, lapala po dechu, ale nic neviděla.

 

Do paží se jí zaryly cizí prsty a strhly její tělo na zem. Do tváře jí dýchal přízračný šepot.

Kopala okolo sebe. Snažila se zpřetrhat průsvitné nitky pavučiny, hrůzu, která jí svazovala tělo pevně jako drát.

Viděla krvavý úsměv, zuby pokryté rudou.

Vzduch prosytil pach vlhké zeminy. Do zad ji bodaly drápy mrazu ostré jako střepy.

Nad ní visela medvědí tlama, žhnoucí oči, rezavé vlasy, pokřivený úsměv, srst, bílá tvář, velké tesáky, špičatá brada. Podoba stvoření problikávala a Noyina mysl byla příliš rozedřená na to, aby pochopila, co se děje.

„Ne!“

Natáhla se po svojí moci a snažila se přimět šlahouny znovu ožít. Se smíchem jí však utíkala mezi prsty jako voda v ledovém potoce.

Žhnoucí oči, liščí vlasy, zkrvavělý chrup, bledá tvář, ostré tesáky, orlí nos.

Byl to právě povědomý orlí nos a zkrvavený úsměv, který jí přiškrtil výkřik v hrdle.

Stala se do kouta zahnaným zvířetem. A právě tak jako se k smrti vyděšený tvor sápe po každém záchranném stéblu, jak okolo sebe v poslední snaze cvaká zuby a seká drápy, ona sáhla po něčem, co mělo hnít zavřené pod zámkem.

Zaťala do měňavce nad sebou prsty a jednou myšlenkou mu sebrala dech.

Tisíckrát znásobený šepot vířící prostorem jako lusknutím prstů ustal. Rozhostilo se ticho, bouře ustala, svět se převrátil a zase narovnal.

Nad Noou stál Wizimir, držel se za krk a snažil se s chrčením nadechnout. Třeštil oči a jeho bílá tvář rudla.

Pozadu se od něj plazila pryč, do dlaní se jí s cinkotem zarývaly střepy. Sledovala, jak k ní křečovitě natahuje prsty, jak škobrtá, jak se kácí na zeď. Noa třesoucí se po celém těle tomu přihlížela, ústa stažená do tenké linky tvrdé jako kámen.

Útroby hradu rozezněl nový dusot.

To Nou probudilo. Potřásla hlavou a vyškrábala se na nohy. Wizimir se svezl na zem a dávil se, jak se rychle snažil nadechnout.

„Pekelná stvůro,“ zasípal. „Jsem… jsem si jistý, že na tebe v navu čekají.“

To už však byla pryč.

Noa s mečem v ruce rozrazila dveře a vběhla na nádvoří. Ve světle plápolajících pochodní stál kočár se dvěma koňmi. Nejspíš jím dorazila striga. Kočí při pohledu na ni vyděšeně ucouvl.

Otevřenou branou na nádvoří právě vjížděla trojice vojáků. Když Noa spatřila jejich varkoče s erbem knížecího rodu, paže jí zhrubly husí kůží a hrůza ji bolestivě zatahala za vlasy na zátylku. Spustil se křik.

Z druhé strany se k ní hnali dva strážní. Byla jako zajíc lapený v ohradě. Vyrazila ke kočáru a zatínala zuby, vyčerpání ji táhlo k zemi.

Koně se začali plašit. Noa se na ně upřeně zadívala a zvířata strnula v napjatém očekávání.

Namířila meč na kočího, ale ten jen s vyjeknutím uskočil. Přeťala popruhy, které koně poutaly k povozu, zbraň odhodila a na jednoho z nich se vyšvihla.

Nádvořím kroužil povyk. Noa vyrazila k bráně, která se spěšně zavírala, na kamenné dlažbě zvonily podkovy. Taktak se vyhnula vojákům, které koně v poslední chvíli shazovali ze svých hřbetů, a prohnala se ven do bezhvězdné noci.

Všechna tajemství měla svou cenu.

Dívka prchající studenou temnotou, bledá a roztřesená, si přála, aby ta dnešní nebyla tak vysoká.