Kate Golden: Úsvit Onyxu

Nakladatelství Fragment vydalo román Úsvit Onyxu, první díl romantické young adult fantasy série autorky Kate Golden.

 

Arwen Valondaleová by nikdy neřekla, že bude natolik statečná, aby nabídla svůj život za ten bratrův. Jenže přesně to je důvod, proč je teď zajatkyní obávaného Onyxského krále, jehož vojáky má pomocí svých magických schopností uzdravovat. Jedinou cestou ke svobodě je spolupráce s prohnaným spoluvězněm, kterému však dělá zvrácené potěšení hrát si s jejími nejhlubšími obavami. I bez jeho upozorňování totiž ví, že ten, kdoho snad kdysi milovala, je už nejspíš mrtvý. Co když jsou však tajemství Onyxu daleko děsivější, než si je dokázala představit?

 

Kate Golden je autorkou bestsellerového románu Úsvit Onyxu. Žije v Los Angeles, kde pracuje ve filmovém průmyslu a spolupracuje se scenáristy a filmaři na vývoji filmů. Když zrovna nevypráví příběhy, je Kate vášnivou čtenářkou, filmovou fanynkou a závislačkou na skládání puzzle. Se svým manželem pořádá příjemné herní večery a ráda chodí na výlety se svým roztomilým štěnětem Milem. Na Instagramu ji najdete jako KateGoldenAuthor a na TikToku jako Kate_Golden_Author. Často zveřejňuje pikantní i srdcervoucí upoutávky na své nadcházející knihy.

 

Vydal: Fragment; 8/2024

Překlad: Tereza Dubenská

Vazba: brožovaná

Počet stran: 424

Cena: 469 Kč

 

 

JEDNA

 

Ryder a Halden byli patrně mrtví.

Nevěděla jsem, z čeho je mi hůř. Jestli z té ošklivé pravdy, kterou jsem si konečně připustila, anebo od plic, jež jsem měla v jednom ohni. Přiznávám, že to druhé trápení jsem si přivodila sama – tenhle úsek mého ranního běhu patřil k nejnamáhavějším –, dnes ovšem utekl přesně rok od doby, kdy mi přestaly chodit dopisy, a ačkoli jsem se zařekla, že dokud nedostanu důkaz, nebudu myslet na nejhorší, s tím listovním tichem se dalo jen těžko polemizovat.

Srdce mi pukalo žalem.

Ve snaze hodit chmurné myšlenky za hlavu jsem se začala soustředit na to, abych doběhla na okraj mýtiny bez zvracení. Přidala jsem do kroku, stáhla lokty dozadu a ucítila, jak se mi mezi lopatkami rytmicky rozhoupal cop. Už jen pár metrů…

Jakmile jsem dorazila na paseku s vysokou chladnou trávou, zastavila jsem, zapřela se rukama o kolena a přerývaně se nadechla. Vzduch v Jantarovém království voněl vždycky stejně – ranní rosou, kouřem z ohnišť a svěžími, zemitými tóny pomalu tlejících rostlin.

Dýchala jsem zhluboka, avšak stále se mi nedařilo zaostřit zrak, takže jsem se svalila naznak, až pode mnou listí zakřupalo. I po zimě ho na zemi zůstala celá vrstva.

Přesně před rokem, v noci předtím, než byli všichni muži z našeho města odvedeni do boje, se celá moje rodina sešla na travnatém pahorku hned za naším domem. Naposledy jsme společně sledovali západ slunce mizejícího za Abbingtonem, který hrál všemi barvami jako modřina. Potom jsme se s Haldenem vykradli právě na tuto mýtinu a předstírali, že on a můj bratr Ryder neodcházejí.

Že se jednoho dne vrátí.

Zvony na náměstí odbíjely sice tiše, ale dost zřetelně na to, aby mě vytrhly z melancholického vzpomínání. S listím a větvičkami zamotanými ve vlasech jsem se zvedla do sedu. Přijdu pozdě. Zase.

Do šutru.

K-ruciš. Svraštila jsem obličej a postavila se. Vážně jsem se snažila neklít a nebrat si do pusy devět svatých kamenů, jež tvořily jádro kontinentu. Sice jsem nevěřila, že tím urazím evendellské božstvo, ale byla to zkrátka nepříjemná síla zvyku, která pramenila ze skutečnosti, že jsem vyrůstala v Jantarovém království, které Kameny uctívalo nejoddaněji.

 

Přeběhla jsem mýtinu a vyrazila zpátky po pěšině vedoucí za naší chalupou do městečka, které se právě probouzelo. Jak jsem uháněla úzkými uličkami, po nichž mohli jít bok po boku nanejvýš dva lidé, do mysli se mi vkradla skličující myšlenka. Abbington míval větší kouzlo.

Alespoň v mých vzpomínkách. Dlážděné ulice, kdysi zametené a plné pouličních hudebníků a zahálčivých obchodníků, byly nyní poseté odpadky a opuštěné. Nesourodé cihlové budovy, porostlé vinnou révou a ozářené blikajícími lucernami, zchátraly. Lidé je opustili, zpustošili nebo vypálili, případně udělali všechny ty tři věci postupně. Bylo to jako pozorovat hnijící jablko, z něhož den po dni vyprchával život, až jednou zmizí docela.

Zachvěla jsem se jak kvůli těm myšlenkám, tak kvůli počasí. S nadějí, že mi chladný vzduch osušil vlhké čelo – Nora neměla ráda zpocené učně –, jsem otevřela rozvrzané dveře a přes nos mě praštila moje nejoblíbenější vůně – líh a trpká máta.

„Arwen, to jsi ty?“ zavolala Nora, jejíž hlas se ke mně nesl chodbou špitálu. „Máš zpoždění. Sněť pana Doyla se zhoršuje. Ten prst mu možná upadne.“

„Co že mi upadne?“ vypískl mužský hlas za plentou.

Zpražila jsem Noru pohledem a vklouzla do provizorní vyšetřovny oddělené bavlněnými prostěradly.

Do šutru.

Pan Doyle, postarší plešatý chlapík, jehož hlavu snad tvořilo jen čelo a obrovské uši, seděl na lůžku a svíral svou nemocnou ruku jako uloupený zákusek, který mu někdo hodlal vzít.

„Nora si dělá legraci,“ ujistila jsem ho a přitáhla si židli. „Tohle byla ukázka jejího zábavného a velmi profesionálního smyslu pro humor. Postarám se o to, aby vám všechny prsty zůstaly, slibuju.“

Pan Doyle si pochybovačně odfrkl, váhavě mi podal ruku a já začala opatrně odlupovat vrstvy hnijící kůže.

V konečcích prstů mě svrběla má schopnost léčit. Toužila mu pomoci. Neměla jsem zrovna v úmyslu ji použít, jelikož mě tenhle pečlivý úkol bavil a léčbu sněti jsem považovala za rutinní zákrok.

Nikdy bych si ovšem neodpustila, kdybych porušila slib, který jsem dala rozmrzelému panu Doylovi.

Zakryla jsem si jednu ruku druhou, jako bych nechtěla, aby viděl rozsah svého zranění. Dovedla jsem šikovně skrývat, že pacienty léčím nadpřirozenou silou. Pan Doyle zavřel oči, zaklonil hlavu a z mých prstů vytryskl záblesk čirého světla jako šťáva z citronu.

Odumírající tkáň se zahřála, zrůžověla a zhojila přímo před mýma očima.

 

Byla jsem dobrá léčitelka. Vlastně skvělá. Měla jsem pevnou ruku, pod tlakem jsem zůstávala klidná a nikdy mi nevadil pohled na něčí vnitřnosti. Uměla jsem však také léčit způsobem, jenž se nedal naučit. Na můj povel mi z prstů vyšlehl paprsek pulzující, nevyzpytatelné záře, která pronikala do nemocných lidí a šířila se jejich tepnami a žílami. Dokázala jsem spojit zlomenou kost, vrátit barvu do chřipkou zmučeného obličeje a zašít ránu bez použití jehly.

Nejednalo se ovšem o obyčejné čarodějnictví. Ve své rodové linii jsem žádné čaroděje ani čarodějky neměla, a i kdybych měla, nemusela jsem svoje síly přivolávat zaklínadlem, po němž by následoval poryv větru a praskání statické elektřiny. Můj dar totiž vyvěral z mého těla a pokaždé vyčerpal mou energii i mysl. Jestliže čarodějky použily grimoáry a dostalo se jim správného vedení, dovedly kouzlit nekonečně dlouho. Moje schopnosti při přílišném používání vyprchaly a docela mě znavily. Někdy trvalo i několik dní, než se mi léčebná moc plně vrátila.

Když jsem se poprvé takto vysílila nad pacientem s obzvlášť brutálními popáleninami, myslela jsem si, že můj dar nadobro zmizel – a cítila nevysvětlitelnou směsici úlevy a děsu. Jakmile se konečně vrátil, došlo mi, že jsem vlastně ráda. Moje dětství provázely otevřené šrámy a končetiny zlomené do nepřirozených úhlů a já byla vděčná, že můžu samu sebe vyléčit dřív, než si máma nebo sourozenci všimnou, co můj otčím provedl. Taky jsem byla vděčná, že jsem mohla pomáhat trpícím lidem ve svém okolí a že jsem si léčením slušně vydělávala i v těchto nelehkých časech.

„Hotovo, pane Doyle, prst máte jako nový.“

Starší muž mě obdařil bezzubým úsměvem. „Děkuju.“ Spiklenecky se ke mně naklonil. „Nečekal jsem, že ho dokážete zachránit.“

„Uráží mě, že jste mi nevěřil,“ zažertovala jsem.

Nesměle vyšel z vyšetřovny a já ho následovala do předsíně. Jakmile se za ním zavřely dveře, Nora zavrtěla hlavou.

„Copak?“

„Jsi nějak moc veselá,“ zabručela, ale koutky úst se jí zvedly v úsměvu.

„Je úleva ošetřovat pacienta, který nemá smrt na jazyku.“ Ihned jsem se v duchu pokárala. Pan Doyle byl dost starý.

Nora se uchechtla a znovu sklopila zrak ke gáze ve svých rukou. Já se vrátila k lůžkům a pustila se do čištění chirurgických nástrojů. Měla bych být štěstím bez sebe, že dnes máme tak málo pacientů, ale z toho ticha se mi zvedal žaludek.

Ošetřování nemocných odvádělo mé myšlenky od bratra a Haldena a pomáhalo mi tlumit stesk a utrpení svírající moje útroby. Stejně jako běh zklidňovalo mou rozháranou mysl.

Ticho mělo opačný účinek.

Nikdy bych nečekala, že budu ze sněti nadšená. Avšak cokoli, co v tento čas nekončilo smrtí, jsme museli považovat za úspěch. Většinu našich pacientů přirozeně tvořili vojáci – zkrvavení, potlučení a polámaní z bitev – nebo sousedé, které jsem znala celý život a kteří chřadli kvůli parazitům ze skrovných zbytků jídel, na něž narazili. Pořád to bylo lepší než hladovět. Parazity jsme ve špitálu dokázali vyléčit. Hladomor nikoli.

Přes veškerou bolest a strádání, přes ztráty milovaných a zničené domovy bylo záhadou, proč proti nám Onyxové království rozpoutalo válku. Náš král Gareth nepatřil k těm, o nichž se bude psát v dějepisných tlustopisech, a Jantarové království nebylo známé ničím jiným než celoročními žněmi. Oproti tomu země jako Granát oplývaly mincemi a šperky. Perlové hory se zase mohly pyšnit starobylými svitky a nejvyhledávanějšími učenci kontinentu. Dokonce i Opálová území se svými lihovary a panenskou přírodou nebo Olivínové provincie s třpytivými zátokami plnými skrytých pokladů představovaly lepší místo pro začátek postupného získávání moci nad celým Evendellem než my. Prozatím však všechna ostatní království zůstala nepoškozená a osamělý Jantar se snažil, aby ani žádnou újmu neutržila.

Navzdory tomu po našem boku nebojoval jediný spojenec.

Onyx překypoval bohatstvím, klenoty a zlatem. Honosil se největším územím, nejúžasnějšími městy – jak jsem alespoň slyšela – a nejsilnějším vojskem. To mu však nestačilo. Onyxský král Kane Ravenwood proslul svou nenasytností a touhou vládnout snad celému kontinentu. Nejhorší ze všeho byla ovšem jeho nesmyslná krutost. Nechával naše generály věšet za ruce nebo nohy, někdy je dokonce dával stahovat z kůže nebo ukřižovat. Bral a bral, dokud našemu skromnému království nezůstalo nic než pár prostředků k boji, a on nám přesto dál zasazoval jednu zbytečnou ránu za druhou. Jen tak pro zábavu uřezával nohy v kolenou, ruce v loktech a uši u hlavy.

Nezbývalo mi než dívat se na situaci z té lepší stránky – třebaže to byla jen matná, rozmazaná světlá stránka, kterou jsem musela podplácet a přemlouvat, aby se mi vůbec ukázala. Nora tvrdila, že právě tohle byl důvod, proč si mě nechávala na blízku. Máš talent, jsi optimistka až do morku kostí a tvoje prsa k nám lákají zdejší kluky, aby darovali krev.

Děkuju, Noro. Jsi zlatá.

Když jsem uklidila košík s obvazy a mastmi, zvedla jsem k ní oči.

Nepovažovala jsem ji za nejpřívětivější společnici. Patřila však k matčiným nejbližším přítelkyním a pod drsným zevnějškem skrývala měkké srdce – vždyť mi po Ryderově odchodu dala tuhle práci, abych se mohla postarat o rodinu. Dokonce mi pomáhala s mou sestřičkou Leigh, když se mámě přitížilo a ona nebyla schopná vodit ji na vyučování.

Jakmile jsem si vzpomněla na mámu, úsměv mi zmizel ze rtů. Dneska ráno měla tak málo sil, že ani nedokázala otevřít oči. Připadalo mi jako krutá ironie osudu, že jsem léčila druhé, zatímco moje vlastní máma pomalu umírala na neznámé onemocnění.

Nejhorší – a možná nejironičtější – bylo, že moje schopnosti na ni nikdy nezabíraly. Ani když se pouze řízla papírem. Jednalo se o další znamení, že moje moc není čarodějného původu, ale nějakého mnohem podivnějšího.

Máma onemocněla v době, kdy jsem se učila mluvit, ale v posledních letech se nemoc zhoršila. Pomáhaly jí jedině odvary, které jsme s Norou míchaly. Směs z květů dosny, kopretin rostoucích v Jantaru a esenciálních olejů z vavřínu a santalového dřeva však přinášela jen dočasnou úlevu. Matčina bolest se každým dnem stupňovala.

Potřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala nepříjemné myšlenky.

Na to jsem se teď nemohla soustředit. Nejdůležitější bylo, abych se o mámu a sestru postarala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, když je Ryder pryč.

A už se možná nikdy nevrátí.

***

„Kdepak. Ty mě vůbec neposloucháš! Já neřekla, že je to hezoun, ale hlavoun. Jako že je chytrý,“ odsekla Leigh a hodila polínko do skomírajícího ohně v krbu. Přemohla jsem nutkání se zasmát a vytáhla z kredence tři misky.

„Hm, jasně. Jen si myslím, že jsi do něj krapet zamilovaná, toť vše.“

Leigh obrátila svoje bleděmodré oči v sloup, otočila se v naší prťavé kuchyňce a vzala do rukou příbory a hrnky. Naše chaloupka byla malá a chatrná, ale já ji z celého srdce milovala. Voněla Ryderovým tabákem, vanilkou, kterou jsme přidávali do pečení, a bílými liliemi. Leighiny kresby pokrývaly téměř každou stěnu. Kdykoli jsem prošla vchodovými dveřmi, rty se mi roztáhly do úsměvu. Domek stál na kopci a vyhlížel na téměř celý Abbington. Se třemi dobře izolovanými, útulnými pokoji patřil k nejpřepychovějším v našem městečku.

Můj otčím Powell ho pro nás zbudoval ještě před narozením mých sourozenců. Nejraději jsem sedávala v kuchyni u stolu, který Powell s Ryderem postavili jednoho léta, když jsme byli všichni malí a máma zdravější.

 

Bylo zvláštní, jak všechny ty hřejivé chvilky strávené v našem domě ostře kontrastovaly se vzpomínkami, které se mi v jednom kuse honily hlavou a zvedaly mi žaludek. Vzpomínkami na Powellovu přísnou tvář a sevřenou čelist. Na záda zjizvená jeho opaskem.

Zachvěla jsem se.

Leigh se protáhla kolem mě, vymanila mě tím z pavučin myšlenek a podala mi hrst kořínků a bylinek na maminčin lektvar.

„Tady máš. Rozmarýn už došel.“

Shlédla jsem na tu blonďatou hlavu a nitrem se mi rozlilo teplo. Leigh byla sluncem i v temnotě a válečné bídě. Byla veselá, vtipná a nebojácná.

„Co je?“ podivila se a přimhouřila oči.

„Nic,“ odpověděla jsem a potlačila úsměv. Právě se začala považovat za dospělou a nesnesla, aby se s ní zacházelo jako s dítětem, tudíž pokládala za nepřípustné, aby ji její starší sestra zahrnovala láskyplnými pohledy. A ještě méně se jí líbilo, když jsem se ji pokoušela chránit.

Ztěžka jsem polkla a hodila bylinky do kotlíku v krbu, v němž už vřela voda.

Poslední dobou se hostinci, školami a tržišti šířily zvěsti. Všichni muži už odešli – Ryder a Halden pravděpodobně položili životy – a my s tím podlým královstvím ze severu stále prohrávali.

Jako další měly do boje odejít ženy.

Nešlo o to, že bychom byly méně schopné než muži. Slyšela jsem, že onyxské vojsko tvoří i silné a nelítostné ženy, bojující po boku mužů. Ovšem já osobně bych to nedokázala. Nemohla bych někoho zabít ve jménu svého království, nemohla bych bojovat za svůj holý život. Při pouhém pomyšlení, že bych opustila Abbington, mi naskakovala husí kůže.

Obávala jsem se však o Leigh. Ta měla až moc velkou odvahu.

Žila v domnění, že mládí ji činí nesmrtelnou, a kvůli touze po pozornosti příliš křičela, příliš riskovala a prováděla odvážné kousky, které hraničily s bezohledností. Vidina jejích zlatavých loken, jak poskakují v první linii, mi svírala žaludek.

A to nebylo všechno. Kdybychom obě narukovaly, máma by zůstala sama. Byla příliš slabá a křehká na to, aby mohla bojovat, takže by se nejspíš vyhnula odvodu, ale sama by se o sebe nedokázala postarat. Bez jediného ze svých třech dětí by nepřežila ani týden.

Jak jsem jen mohla obě ochránit?

„Ohledně Jacea ses úplně sekla,“ pronesla Leigh a s předstíranou sebejistotou na mě ukázala vidličkou. „Nikdy v životě jsem se do nikoho nezabouchla. A už vůbec ne do něj.“

 

„Fajn,“ řekla jsem a hledala u toho v kredenci mrkev. Napadlo mě, jestli se mě Leigh nepokouší rozptýlit – jestli nepoznala, že si dělám starosti. Ty jsem si dělala často, takže to bylo dost možné.

„Jako fakt,“ pokračovala, sesula se k našemu kuchyňskému stolu a strčila si nohy pod sebe. „Je mi jedno, co si myslíš. Podívej se na sebe a na kluky, co se líbí tobě! Jsi zaláskovaná do Haldena Brownfielda,“ obvinila mě a zatvářila se znechuceně.

Jakmile vyslovila jeho jméno, zrychlil se mi tep a na mysli mi vytanulo naše rande a moje úzkost z dnešního rána. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nejsem do něj zamilovaná. Mám ho ráda. Jako kamaráda. Jsme jenom přátelé.“

„Hm, jasně,“ záměrně zopakovala slova, kterými jsem před chvílí okomentovala ji a Jacea.

Mrkve k večeři jsem hodila do druhého kotlíku vedle toho s matčiným lékem. Od Ryderova odchodu jsem vypilovala dovednost soustředit se na víc věcí najednou. Otevřela jsem okénko vedle krbu, abych vyvětrala páru stoupající z obou zavěšených hrnců. Chladný večerní vánek pohladil mou lepkavou tvář.

„Co ti vlastně na Haldenovi vadí?“ neubránila jsem se zvědavosti.

„Nic. Jenom to byl nudný hnidopich. Nebyla s ním žádná sranda.“

„Přestaň o něm mluvit v minulém čase,“ odsekla jsem rázněji, než jsem měla v úmyslu. „Je v pořádku. Oba jsou v pořádku.“

Nenazvala bych to lží, ale optimistickým smýšlením, které se tu a tam nebezpečně blížilo popírání skutečnosti. Leigh se postavila, aby prostřela stůl a přinesla tři velké hrnky jablečného moštu.

„Halden je srandovní a zajímavý… hnidopich,“ uznala jsem. „V tom ti dávám za pravdu. Je trochu upjatý.“ Leigh se usmála s vědomím, že mě dostala.

Zamyslela jsem se nad svojí sestřičkou. Za krátkou dobu tak neuvěřitelně dospěla, že jsem už vlastně ani nevěděla, před jakými informacemi ji chráním.

„Dobře,“ připustila jsem. „Párkrát jsme si vyšli.“

Leigh našpulila rty a zakmitala obočím.

„Ale popravdě řečeno, o nějaké zamilovanosti nemohla být řeč. Fakt.“

„Proč ne? Protože sis uvědomovala, že musí odejít?“

Nespouštěla jsem zrak z mihotavých plamínků v krbu a dlouho jsem uvažovala nad odpovědí.

Bylo to povrchní, ale když jsem uslyšela Haldenovo jméno, ze všeho nejdřív mi na mysli vyvstaly jeho vlasy. Někdy, zvlášť v měsíčním svitu, působily jeho kučery tak bíle, že mi přišlo, jako by zářily. Přitahovaly mě od samého začátku. Halden byl jediný téměř bělovlasý chlapec v našem městě. V Jantaru se rodily především čokoládové brunetky jako já nebo plavovlásci jako Leigh a Ryder.

Do těch platinových kadeří jsem se zamilovala v sedmi letech, v době, kdy se Ryder s Haldenem stali nerozlučnou dvojkou. Byla jsem přesvědčená, že si ho jednoho dne vezmu, a nevadilo mi přihlížet jejich dobrodružstvím a účastnit se jejich her, které často končily odřenými koleny. Při pohledu na Haldena jsem si připadala bezpečně. Za jeho úsměvem bych šla na konec světa. V den, kdy do Abbingtonu přišla zpráva o odvodech, jsem ten úsměv viděla ochabnout teprve podruhé.

Poprvé se to stalo, když zahlédl moje jizvy.

Jestli jsem byla Haldenem unešená od dětství, tak proč jsem necítila lásku, když moje city konečně opětoval?

Neznala jsem správnou odpověď, a už vůbec jsem nedokázala přijít na odpověď vhodnou pro desetileté dítě. Nemilovala jsem ho, protože jsem doposud nezažila, aby někomu láska přinesla štěstí? Například naší mámě? Nebo proto, že jsem se ho občas ptala, co si myslí o rozšiřování už tak rozhlehlého území Onyxu, a jeho pohrdavé názory mi z neznámého důvodu lezly na nervy? Možná zněla odpověď mnohem hůř. Byla tu totiž věc, o níž jsem doufala, že není pravdivá, avšak které jsem se obávala nejvíc – že nejsem schopná milovat.

Nikdo si nezasloužil lásku víc než Halden. Máma, Ryder i Powell by nám to přáli.

„Nevím, Leigh,“ odvětila jsem popravdě.

Znovu jsem se začala soustředit na přípravu večeře a dala se do krájení zeleniny. Pracovaly jsme mlčky, jelikož Leigh vycítila, že jsem tuhle debatu ukončila. Když se matčina medicína dovařila, přesunula jsem kotlík na pult. Až se vylouhuje a vychladne, naliju ji do lahvičky, kterou jako obvykle strčím do látkového sáčku visícího na kredenci.

Možná to zvládnu. O všechny se postarám.

Domem se nesla slaná vůně husté zeleninové polévky smíšená s odérem matčiných léků. Znala jsem ji dobře a měla jsem ji ráda. Jantarové království obklopovaly hory, což znamenalo, že v údolí, v němž jsme žili, byla rána chladná, dny svěží a noci studené. Na každém stromě celoročně chřadlo hnědé listí. Každá večeře se sestávala z kukuřice, tykve, dýně a mrkví. I ta nejtužší zima přinášela jen déšť a holé větve a během toho nejparnějšího léta, jaké si pamatuju, se zazelenaly pouhé dva stromy. Většinou bylo počasí sychravé a příroda zahnědlá každičký den v roce.

Během těch dvaceti let, co jsem byla na světě, se občas stalo, že mi kukuřice a dýně lezly krkem. Zkoušela jsem si představit svůj život plný jiných chutí, krajin, lidí… Ale viděla jsem toho tak málo, že ty představy byly rozmazané, mlhavé a tvořené podivnou směsicí příběhů, které jsem četla, a historek, které jsem za ty roky slyšela.

„Voní to tu božsky.“

Zabloudila jsem pohledem k mámě, která se vpotácela do kuchyně. Dnes se jí očividně přitížilo. Vlasy měla svázané do vlhkého copu. Teprve překročila čtyřicítku, ale vyhublá postava a nezdravě nažloutlá pokožka ji dělaly starší.

„Ukaž, pomůžu ti,“ pravila jsem a přistoupila k ní.

Leigh rychle sklouzla ze stolu a nechala jednu svíčku nezapálenou, aby ji podepřela z druhé strany.

„Nic mi není, vážně,“ ujišťovala nás máma, ale my si jí nevšímaly. Už jsme byly sehrané.

„Růže a trní?“ zeptala se, jakmile jsme ji usadily.

Moje milá maminka se navzdory své chronické únavě, bolesti a trápení vždycky zajímala, jaký jsme měly den, a její láska ke květinám se odrážela i v tomto večerním rituálu.

Máma se mnou přijela do Abbingtonu, když mi bylo téměř dvanáct měsíců. Otce jsem nikdy nepoznala, ale Powell se uvolil, že se s ní ožení a mě vychová jako vlastní. Za necelý rok se jim narodil Ryder a sedm let nato Leigh. V našem konzervativním městě se často nevídalo, aby žena měla děti se dvěma různými muži, nikdy však nedovolila, aby nevlídná slova zkalila dobrou náladu, kterou kolem sebe šířila. Neúnavně se dřela, aby nám poskytla střechu nad hlavou, jídlo do žaludku a každý den tolik smíchu a lásky, kolik se obvykle dětem dostane za celý život.

„Moje růže je, že jsem zachránila panu Doylovi prst před amputací,“ spustila jsem a Leigh vydala zvuk, jako by se dávila. Svoje trní jsem nezmínila. Nehodlala jsem jim připomínat, že uběhl přesně rok ode dne, kdy nám bratr napsal naposledy.

„Moje růže byla, když mi Jace řekl, že…“

„Jace je ten kluk, o kterém Leigh tvrdí, jaký je to hezoun,“ přerušila jsem ji a spiklenecky kývla na mámu, která mi pohled oplatila teatrálním mrknutím. Leigh na nás zlostně přimhouřila oči.

„Že jeho sestřenice slouží jako armádní poslíček a doručuje plány přímo od krále Garetha jeho generálům tam, kam se ani havrani nedostanou,“ pokračovala Leigh. „Prý v hlavním městě Onyxu viděla okřídleného muže.“ Její oči byly veliké a modré jako moře.

Obrátila jsem pohled k mámě, abych naznačila, jak absurdní mi to připadá, ale ta jen zdvořile přikývla. Pokusila jsem se udělat totéž. Neměly bychom si z Leigh tropit žerty.

„To je zvláštní. Věříš mu?“ zeptala se máma a zamyšleně si podepřela bradu rukou.

Zatímco Leigh dumala, já si usrkla mrkvové polévky.

„Ne, nevěřím,“ odpověděla po zralé úvaze. „Podle mě je možné, že pár fae přežilo, ale spíš si myslím, že šlo o nějaké kouzlo. Ne?“

„Jasně,“ souhlasila jsem, třebaže jsem věděla své. Fae vyhynuli před lety – pokud vůbec kdy existovali. Nerada bych ji ovšem připravila o iluze.

Usmála jsem se na ni. „Už chápu, proč ses do Jacea zamilovala. Může ti předávat všechny zajímavé informace.“

Máma potlačila úsměv. Zapomněla jsem, že si z Leigh nechci dělat legraci. No, zvyk je železná košile.

Leigh se zamračila a zahájila proslov o tom, že k tomu klukovi fakticky vůbec nic necítí. Ušklíbla jsem se, protože jsem tuhle ohranou písničku moc dobře znala.

Příběhy, jako byl ten od Jaceovy sestřenice, kolovaly naším městem odjakživa. Zejména historky o Vrbolamu, o tajemném hlavním městě Onyxu. Večer předtím, než Halden odešel, mi vyprávěl, že v něm prý žijí nejroztodivnější obludná stvoření. Draci, skřeti, zlobři. Poznala jsem, že mě chce vyděsit v naději, že se schovám do bezpečí jeho náruče a dovolím mu, aby mě ochránil před vším, co číhá za hranicemi našeho království.

Mě to však nevystrašilo. Věděla jsem, jak to s takovými povídačkami chodí. Jak putovaly od úst k ústům, překrucovaly se a z obyčejných mužů se stávaly nelítostné bestie vládnoucí neznámou silou a schopné nevýslovného zla. Ve skutečnosti to byli jen… lidé. Špatní, mocichtiví, zkažení, zhýralí lidé. Nic víc, nic míň a nic horšího než člověk, který žil v mém vlastním domě. Můj otčím byl podlejší a krutější než jakákoli zrůda z těch báchorek.

Nevěděla jsem, jestli by v den, kdy byl s Ryderem poslán do války, tohle poznání pravdy o lidské povaze přineslo Haldenovi nějakou útěchu. Kdybych já měla jít do bitvy, rozhodně by mě to neuklidnilo.

Pravdou bylo, že ačkoli náš král Gareth dělal, co mohl, Onyx se pyšnil větší armádou, lepšími zbraněmi, silnějšími spojenci a nespočtem dalších výhod, kterých jsem si určitě nebyla vědoma. Bylo mi jasné, že Onyx tuhle válku nevyhrává díky nějakým tajemným nočním tvorům.

Matčin povzdech vrátil moje myšlenky, které se zatoulaly ke zlomyslným stvořením s křídly, zpátky do naší teplé, dřevem obložené kuchyně. Poslední zbytečky denního světla se vykradly z místnosti, ale ani sluneční paprsky, ani plameny tančící v krbu nevyhnaly z matčina sinalého obličeje stín.

„Moje růže je tato polévka a moje dvě krásné holčičky, které sedí přede mnou. Moje laskavá, zodpovědná Arwen.“ Otočila se k sestře. „A moje smělá, statečná Leigh.“

Naprázdno jsem polkla a krev v žilách mi ztuhla v led. Nepochybovala jsem, co bude následovat.

„A mým trním je můj syn, který mi neskonale chybí. Už je tomu rok, co jsme o něm slyšely naposledy. Myslím si,“ dlouze vydechla, „že je načase se smířit s tím, že…“

„Že je v pořádku,“ skočila jsem jí do řeči. „Ryder je v pořádku. Nedokážu si ani pomyslet, jak obtížné musí být odeslat dopis v podmínkách, ve kterých teď asi žije.“

„Arwen,“ promluvila máma hlasem tak vřelým a příjemným, až mě z toho začala svrbět kůže.

Jenomže já mlela dál: „Ty si dokážeš představit, že bys psala do pidi městečka, jako je to naše? Z džungle? Nebo… z lesa? Zprostřed oceánu? Kdo ví, kde teď je?“ Začínala jsem znít hystericky.

„Taky jsem z toho smutná, Arwen,“ Leighin hlásek jsem snášela ještě hůř. „Ale myslím, že mamka má pravdu.“

„Je zdravé o tom mluvit,“ přikývla máma a vzala mě za ruku. „Mluvit o tom, jak moc nám chybí a jak těžké bude pokračovat bez něj.“

Hryzla jsem se do spodního rtu. Při pohledu na jejich vážné tváře jsem se cítila rozpolceně.

Souhlasila jsem s nimi. Ovšem jen pomyšlení, že to vyslovím nahlas…

Matčin dotyk mě sice uklidňoval, já však ruku stáhla a odvrátila se k oknu. Nechala jsem chladný večerní vánek, aby mi ševelil po tváři, a zavřela jsem oči.

Nasála jsem do plic vůni soumraku.

Nechtěla jsem jim to ztěžovat.

Obtočila jsem ruce kolem svojí misky v naději, že se mi přestanou třást, a obrátila jsem se zpět k jediným členům rodiny, kteří mi zbyli.

„Máte pravdu. Není pravděpodobné, že by…“

Vchodové dveře hřmotně třískly. Miska mi vyskočila z rukou, roztříštila se o podlahu a zářivě oranžová polévka se rozprskla jako čerstvá krev. Otočila jsem se a zahlédla, jak mámě spadla brada. Před námi, těžce oddychující, se zakrváceným obličejem, opírající se o rám dveří a s vykloubeným ramenem, stál můj bratr Ryder.