Walter Jon Williams: Vichřice

Nakladatelství Argo vydalo sci-fi román Vichřice Waltera Jona Williamse, autora Hardwaru.

ANOTACE:
Steward je beta, tedy klon. Jeho vzpomínky však mají patnáct let zpoždění, protože si jeho alfa nenechal provést mozkový sken. Jenže za tu dobu se svět proměnil od základů. Stewardův někdejší chlebodárce, orbitální korporace Policorp, zbankrotovala, spousta jeho přátel padla ve vesmírné válce, lidstvo kontaktovala mimozemská rasa, jeho žena porodila dítě a rozvedla se s ním, jeho druhá žena jakbysmet a navíc ho někdo zavraždil.

Steward kdysi pracoval jako elitní voják a ze svých schopností nic nezapomněl. Jenže v novém světě se musí proměnit také v detektiva, poskládat si dohromady střípky ztracených znalostí a uplynulých let a vypátrat svého vraha. Vichřice se odehrává sto let po událostech slavného Hardwaru. Orbitálové žijí v nezávislých, feudálních společenstvích a k dispozici mají převratnou technologii – mezihvězdný pohon. V jádru se však lidé nezměnili a politické intriky zuří v novém světě stejně jako kdykoli dříve…

 

O AUTOROVI:
Americký spisovatel Walter Jon Williams publikuje od poloviny osmdesátých let minulého století. Prosadil se románem Hardware, s nímž se připojil k tehdy probíhajícímu kyberpunkovému hnutí. Zaujal také katastrofickým thrillerem The Rift či románovou dvojicí Metropolitan a City on Fire, v níž skupina vesmírných vzbouřenců využívá nově objeveného zdroje energie, plazmy. V dosud pětidílné série space oper The Praxis, The Sundering, Conventions of War, The Accidental War a Fleet Elements popisuje chaos a válku v galaktickém impériu, jemuž dosud despoticky vládl jeden z nespočtu mimozemských druhů. V o mnoho lehčím tónu se pak nesou dobrodružství nerozvážného šlechtice z fantasy trilogie Quillifer.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, červenec 2024
Překlad: Aleš Drobek
Vazba: vázaná
Počet stran: 352
Cena: 548 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:
KAPITOLA 1

Steward visel pod oblohou barvy mokré břidlice. Planeta pod ním byla temná, nezřetelná. Měl pocit, že se pohybuje, že plachtí. Občas se mu sevřel žaludek, když se propadl k neproniknutelné tmě pod sebou. Cítil stále napjatější nervy. Za chvíli bude připravený. Nebe se naklonilo a otočilo.

Jinak potemnělý obzor se před ním vlnil a pulzoval tmavě rudou, jako když šrapnel odhalí tepnu. Steward si uvědomil, že to není slunce, ale požár.

***

Po probuzení ze sna se nikdy nebál, nikdy nebyl překvapený. Procitl vždy čilý a plný energie, jeho končetiny dychtivé pohybu, tance, boje.

Netušil, k čemu se pod tím šedivým, studeným nebem blíží, ale věděl, že to chce.

***

Doktor Ashraf měl ordinaci v rohu jednoho vyššího patra nemocničního komplexu, kam mu ze dvou různých stran proudilo jasné arizonské nebe. Etienne Njagi Steward měl k dispozici měkkou pohovku a hleděl skrze skleněné stěny na město Flagstaff a horský hřeben za ním. Výhled na tři vrcholky byl přerušovaný řadami zrcadlových kondekologií, v nichž se odrážela úbočí, nebe, nemocnice a mihotavá, třpytivá stužka slitinové dálnice. Skleněné budovy realitu deformovaly, násobily. Její odraz byl zajímavější než ona sama.

Místnost byla dokonale zvukotěsná. Dokonce i rychlovlak, který občas proletěl před nemocnicí, jen mírně rozvibroval skleněné stěny. Steward měl na svět kolem sebe znamenitý výhled, ale zároveň byl od něho odříznutý, slyšel jen Ashrafův bezvýrazný hlas, šepot klimatizace a vzdálený šelest rychlovlaků. Říkal si, co s ním asi Ashraf plánuje.

Doktor Ashraf seděl za ním, u svého stolu. Steward věděl, že displeje na stole jsou napojené na senzory v pohovce, analyzátory hlasového stresu, monitory tepu a dýchání, možná dokonce i přístroje k analýze potu a svalového napětí. Sám na ně z pohovky neviděl, ale doktorovi se na tváři odrážel jejich načervenalý přísvit.

Stewarda učili, jak takové přístroje oklamat. Pamatoval si dlouhé hodiny v hluboké hypnóze, pod vlivem drog nacvičoval biologickou zpětnou vazbu. Zatím však neviděl mnoho důvodů své schopnosti využít, a tak to dělal, jen když mluvili o Natalie. A i to spíš proto, aby se sám uklidnil, než aby oklamal svého psychologa.

Jednou Ashrafovi vyprávěl o svém snu. „Možná je to vzpomínka na Šeol,“ prohlásil. „Paravýsadek nebo něco takového.“

„Přece víte, že to není možné,“ namítl doktor Ashraf.

Stewardovi někdy přišlo, že se v něm skrývá stejně tolik osobností, kolik odrazů se mihotá na stěnách skleněných věží, že si někdy zkouší osobnosti jako šaty v krámě, jednu za druhou, jen aby se přesvědčil, jestli mu sedí. Bylo zřejmé, že snění je pro doktora Ashrafa nepřijatelné.

Steward ten sen už pak nikdy nezmínil.

***

Podél nemocničních stěn se táhly jasně barevné pruhy odpovídající barvám identifikačních náramků pacientů. Kdyby se v těch rušných, sterilních chodbách někdo náhodou ztratil, stačilo, aby se nechal vést miniaturními šipkami zapuštěnými do jednotlivých pruhů, a nakonec by došel do svého oddělení vymalovaného jeho barvou, kde by ho přivítal povědomý antiseptický odér a známé sestry. Jejich uniformy rovněž zdobily odpovídající barevné proužky – žlutá pro popáleniny, červená pro intenzivní péči, konejšivá modrá pro porodnické. Stewardův náramek měl příjemný světlezelený odstín, což znamenalo, že je doma v psychologickém oddělení.

Neměl žádné jiné zdravotní potíže, a tak mu nechali civilní šaty. Po nemocnici se procházel v dlouhém rukávu a náramek si pokaždé vytáhl vysoko na předloktí.

Nechtěl tady být za blázna.

***

„V Marseille spolu válčily gangy puberťáků,“ prohlásil Steward. „Čas od času se to mezi nimi rozhořelo. Já patřil ke Canards Chronique, od svých dvanácti. Prodávali jsme hlavně informace. Software, zakázaný wetware. Taky drogy. Celý široký sortiment toho, čemu se v Americe říká zločiny mladistvých. Byli jsme chytrá děcka.“ Pamatoval si, jak seděli s jednou blonďatou holkou na balkoně s kovaným zábradlím, popíjeli whisky a ještě naposled sledovali Středozemní moře, tak krásné, až z toho bolelo srdce, modřejší a hlubší než oči té holky, než odraz nebe na věžích za Ashrafovými okny. Pamatoval si, jak z dálky zněla střelba automatických zbraní, odrážela se ozvěnou od štukových omítek domů a v nízkých betonových okapech. A také si pamatoval, jak byl unavený, že už takhle nechtěl dál žít. Tu hru uměl hrát až moc dobře. Už ho nebavilo manipulovat lidmi.

Dívka naklonila hlavu a zaposlouchala se. „To vypadá, že Femmes Sauvages brání své teritorium,“ prohodila. „Kdo k nim asi vpadl?“

Etienne tu informaci sháněl posledních dvanáct hodin. „Kožení samurajové,“ odpověděl.

Dívka pokrčila rameny. Na tvářích a nose byla lehce spálená od slunce. Podívala se na něho. „Chceš jít dovnitř?“

Etienne Njagi Steward si zapálil cigaretu. „D’accord,“ přisvědčil. Nejspíš ji už nikdy neuvidí.

„Bylo mi teprve šestnáct,“ řekl, „ale už tehdy jsem věděl, že život toho nabízí víc než smrt za pár bloků ve Staré čtvrti.“

Naolejované vlasy spadaly Ashrafovi k ramenům. Jeho masitá, nehybná tvář neprozrazovala ani špetku zájmu. „Proto jste se rozhodl narukovat?“

„D’accord,“ přisvědčil Steward.

***

Když se Steward probudil poprvé, byl slabý jako dítě. Z hrdla mu vybíhala trubička a dýchal za něho stroj. Spousta věcí mu chyběla – implantáty, zdířka kybernetického jacku pod zátylkem. Na povrch vědomí mu vyplouvaly vzpomínky na reflexy, které najednou neměl, a na sílu, která se z něho vytratila, zatímco se nedíval. Každý den se dlouhé hodiny trýznil činkami a běžeckým trenažérem a protahoval si křehké svaly v nohou, pažích a ramenou. Cvičil i bojová umění, v osamělém koutku tělocvičny, boxoval a kopal a skákal, zas a znovu, chladnokrevně a cílevědomě. Muži a ženy, kteří zde podstupovali rekonvalescenci po operaci, nebo staří lidé podnikající své první krůčky v mladých, roztřesených tělech, od něho odvraceli zrak, od toho zachmuřeného, agresivního muže, který mlátil vzduch, své vzpomínky, sám sebe.

Cvičením si kromě posilování a pilování reflexů také krátil dlouhou chvíli. Žil jen v bezprostřední přítomnosti, což mu prozatím vyhovovalo. Neměl chuť prodlévat ve vzpomínkách.

A tak ve svém koutě donekonečna procvičoval chvaty na drcení kostí, dloubání očí a lámání páteří.

Přestože netušil čích.

***

V sousedním pokoji pobýval jakýsi Corso, který si nesl na zádech břemeno vyšinuté provinilosti a paranoie z druhé ruky. Když se probudil, zjistil, že jeho nejhorší obavy se naplnily. Jeho Alfovi se před časem svět roztříštil jako zrcadlo a on se těmi střepy mučil celé měsíce, než nakonec skočil z mostu. A když se probudil, pochopil, že jeho muka neskončila. Corso před sebou viděl jen nekonečnou agónii, zlý sen, ze kterého nikdy neprocitne…

Lékaři mu podávali medikamenty, aby byl jeho svět znovu hřejivý a příjemný, než mu začne zabírat terapie, ale Stewarda každou noc stále budilo sténání a výkřiky. Ležel v posteli a poslouchal, jak ty zvuky vyrážejí ze tmy, zíral skrz průsvitné záclony do měkké tmy a na sítnici mu hasl paobraz hořícího obzoru a nebe hlubšího než okolní tma.

Pokoj na opačné straně měli manželé Thornbergovi. Ti během života vydělali spoustu peněz, které investovali do mladých těl. Většinu nocí promilovali. Byli docela fajn, ale bavili se převážně o investicích, ideálních nových příležitostech a sportech jako squash a golf. Steward o investicích věděl kulové a ze sportů se zajímal o ty, na které mohl sázet – závody, jai alai a australský hasičský fotbal, který v předchozím životě chytal ve dvě ráno z pirátských družic. Thornbergovi kdysi žili v jakési presbyteriánské kondekologii v Kalifornii, kde byly zakázané přijímače pirátských družic, sportovní sázky, zprávy z oblastí non grata nebo porno. Byli to staří lidé v mladých tělech. Steward si s nimi neměl co říct.

Takových pacientů bylo v psychologickém křídle nemocnice hodně. Steward nevěřil, že by si takovou osobnost dokázal úspěšně osvojit, ale možná ho o to Ashraf stejně požádá.

***

„Říkal jste si někdy, proč vybrali zrovna vás?“ zeptal se doktor Ashraf.

„Odpovídal jsem jejich profilu,“ odpověděl Steward.

„Ale víte, oč šlo Coherent Lightu? Hlásila se spousta lidí, ale oni vybrali vás. Dali vám vzdělání, jídlo, ubytování a výcvik. Vy a ostatní Ledoví jestřábi jste je přišli na mnohem víc peněz než běžní zaměstnanci. Zajímalo vás někdy proč?“

„Chtěli mě. Víc jsem nepotřeboval vědět.“

„Ke Canardům jste necítil kdovíjakou loajalitu. Ani k jejich cílům, ani k teritoriu.“

„Protože loajalita byla Canardům cizí. Byli to ideologičtí anarchisté, plánovaně nemorální. Prodávali všechno a každému.“

„Ale vy jste si uvědomil, že už to nechcete dál dělat.“

„Ne, měl jsem toho po krk. Časem už mi to… nic nedávalo.“

„Viděl jsem profily Coherent Lightu,“ prohlásil Ashraf. „Dnes jsou už odtajněné. Vcelku standardní záležitost pro Vnější polifirmy.“ Ashraf si rád sepínal konečky prstů před ústy a Steward věděl, že to dělá i teď, aniž by se musel podívat.

„Hledali lidi, kteří se potřebovali oddat nějakému cíli,“ prozradil Ashraf, „kterým v životě něco chybělo, nějaký smysl bytí. Nechtěli si jen pronajmout něčí služby. Stáli o chytré a nadané jedince, kteří by ideálům Coherent Lightu odevzdali své srdce a svou duši. Kteří měli pocit, že v jejich životě zeje nějaká mezera a že Ledoví jestřábi ji snad vyplní. V CL vyžadovali absolutní loajalitu, horizontálně ke skupině i vertikálně ke své polifirmě, a tak hledali lidi, kteří zase toužili někam patřit. Kteří dychtili po osobním spasiteli, spasiteli jménem Coherent Light.“ Ashraf se odmlčel. Steward hleděl na hory rozdělené odrazným ledem. „Co si o tom myslíte?“ pobídl ho psycholog.

„Já myslím, že přesně takové našli,“ odpověděl Steward.

***

Doktor Ashraf byl přesvědčen, že Steward by si ještě neměl začít shánět informace o Šeol. Stewarda to zaujalo. Nevěděl, jestli ho má poslechnout, nebo ne. Nakonec se rozhodl pro kompromis – zavolal do knihovny a vyžádal si informace o Mocnostech.

„Mocnosti“, tak zněl doslovný překlad toho, jak si mimozemšťané sami říkali. Byli to tvorové se čtyřma nohama, dvěma rukama, velcí asi jako poník. Ve videích, které Steward zhlédl, klusali rychle, vykazovali podivné, trhavé pohyby a jejich jazyk sestával z cvakání a frkání a varhanního skučení. Celé to znělo trochu jako lidská hudba. Jejich hlavy nebyly vyztužené lebeční kostí, takže se neustále kroutily a splaskávaly jako nafukovaný a vyfukovaný balón.

Steward si je prohlížel se zájmem. Podle jeho informací byli právě oni začátkem i koncem války.

Proletěl si videa ještě jednou a pak soubor zavřel. Už věděl, že na Šeol šlo o něco jiného.

***

„Co se s ním stalo?“ zajímal se Steward. Dnes seděl v měkkém křesle naproti Ashrafově stolu, zády ke skleněné stěně.

„Zemřel. Na Ricotu.“

„To vím. Ale jak?“

„Záleží vám na tom?“

Ano, záleží, pomyslel si Steward. Ale Ashraf by asi neměl vědět, jak moc. A tak jen pokrčil rameny. Ucítil, že má schopnost nedat na sobě znát, co se v něm odehrává. Použil ji.

„Možná potkám lidi, kteří ho znali. Bylo by užitečné vědět, co se s ním stalo.“

Ashraf o tom chvíli přemýšlel. V očích se mu odráželo červené světlo displejů. „Byl zavražděn, pane Stewarde.“

Steward měl pocit, že mu někdo do těla pustil vysoké napětí. Nemohlo za to překvapení, z nějakého důvodu ho to nepřekvapilo, ale něco jiného. Ale nesměl na sobě nechat znát dychtivost.

„Jak?“ zeptal se nenuceně.

„Na tom nesejde.“

„Kdo ho zabil?“

„Neznámý pachatel nebo pachatelé.“

To už Stewarda překvapilo. „Vážně zemřel na Ricotu?“

„Ano.“

„To je zvláštní. Na Ricotu žije nepočetná, přehledná populace a mají tam přísná bezpečnostní opatření. Najít tam vraha by nemělo být těžké.“

„A přesto ho nenašli. I váš Alfa pracoval v bezpečnosti. Možná byl zabit při výkonu služby.“

Možná to vědí, pomyslel si Steward. Možná to vědí, ale ututlali to.

Usoudil, že další otázky si raději nechá pro sebe. Ashraf si to zjevně přál.

***

„Vy jste jim naletěl.“ Stewarda překvapilo, když v Ashrafově hlase uslyšel tu výčitku. Nevzpomínal si, že by kdy jeho psycholog dal najevo emoce. „V Coherent Lightu vás naučili bojovým uměním a zenu,“ pokračoval psycholog. „Jistému typu zenu.“

„Mysl jako voda,“ odcitoval Steward. „Ryzost konání. Jednota šípu a cíle. Zdokonalení činu, jeho oproštění ode všeho krom ducha.“

„Oni vás programovali,“ řekl Ashraf, „učili vás neohlížet se na nic jiného než na jejich vlastní zájem. Odříznout čin od důsledků, vytrhnout ho z kontextu. Dělali z vás morálního imbecila. Robota naprogramovaného ke korporátní špionáži a sabotáži. Krádeže, bombové útoky, vydírání.“

Stewarda znovu překvapil ten nevybíravý tón. Odvrátil se od okna a podíval se na Ashrafa. Psycholog měl prsty sepnuté před ústy, ale tentokrát měl v očích hněv.

„A také vraždy,“ podotkl Steward.

„Správně, na ty bychom neměli zapomenout.“

„Já si nikdy na nic nehrál. Nikdy jsem nenalhával nic sobě ani jiným ohledně toho, co jsem zač.“

„Ale já nemluvím o hraní nebo předstírání,“ namítl Ashraf. Steward se naježil při kritice Coherent Lightu, která dodnes dráždila jeho loajalitu. Přinutil se uvolnit. Ta firma byla mrtvá, už dávno neexistovala.

Mysl jako voda, připomněl si.

„Naprogramovali vás, abyste nesměšoval korporátní morálku s tou osobní,“ pokračoval Ashraf. „Jste zombie.“

Steward se na něho zamračil. „Možná je u mě morálka latentní.“ Zadíval se na Ashrafa. „Na psychoanalytika jste neobvykle konfrontační.“

„Já tu nejsem od toho, abych vás analyzoval. Mám vám jen dát rychlokurz reality a pak vás vykopnout do světa.“ Ashraf pomalu položil dlaně na stůl a vzhlédl ke Stewardovi.

Mysl jako voda, uklidňoval se znovu Steward.

Nepomáhalo to.