Nisha J. Tuli: Výzva sluneční královny

Nakladatelství Yoli vydalo román Výzva sluneční královny, první díl romantické fantasy tetralogie pro dospělé čtenáře.

ANOTACE:
Deset dívek a soutěž na život a na smrt. Jen jedna může získat srdce Krále slunce.

Lor žije pod nadvládou krále Aurory už dvanáct let. Touží po jediném – pomstít se za všechna příkoří, která ji během té doby potkala a za roky věznění. Kola osudu se roztáčejí a Lor se ocitá v sousedním království mezi devíti Vyvolenými, které mají soutěžit o titul Sluneční královny. Pokud se Lor podaří získat si srdce Slunečního krále, získá nejen svobodu, ale konečně i kýženou odplatu.

Jenomže Lor nemá ve Výzvě sluneční královny co dělat a ostatní Vyvolené to vědí. Nezastaví se před ničím, aby Lor ze hry eliminovaly. A výhra se tak pro Lor stává otázkou života a smrti.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Yoli, červen 2024
Překlad: Martin Urban
Vazba: brožovaná
Počet stran: 368
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1. kapitola
LOR

Ta mrcha mi vzala mýdlo. Prohrabuju se malou dřevěnou skříňkou, ve které mám pár svých pozemských statků. Ošuntělou tuniku. Jedny ponožky. Pár odrbaných knížek, které jsem přečetla tolikrát, že z nich zůstal prakticky jen prach. Ale mýdlo tam není.

„Já ji zabiju,“ mumlám si, když vysypávám obsah skříňky na úzkou postel. „Pořežu v obličeji. Rozpárám odshora až dolů. Já ji…“

„Je to jen mýdlo, Lor.“

Ustanu v činnosti a prudce se k Tristanovi otočím. Opírá se o stěnu s rukama založenýma na prsou a nohama překříženýma v kotnících. Do očí mu spadá chomáč černých vlasů, na rtech mu pohrává lehký úsměv.

Celá se osypu při vzpomínce, co jsem musela podstoupit, abych si mohla dopřát luxus ve formě jediného kousku mýdla. Když jazykem přejedu po zadní straně zubů, stále cítím nakyslou, zkaženou chuť dozorcova potu… Nemysli na to!

„Není to jen mýdlo,“ syčím. „Víš vůbec, co jsem musela dělat, abych…“ Když mu povadne úsměv, zmlknu. Bratr přimhouří oči, spustí paže podél těla a popojde ke mně. Je o zhruba čtvrt metru vyšší než já, šlachovitý, hubený a nebýt tmavých kruhů pod očima, byl by neuvěřitelně pohledný – čehož si je velice dobře vědom.

„Co jsi dělala? Bylo to s Kelavou?“

Zachytím pohled své sestry. Willow sedí na pryčně hned vedle té mojí, zažíváme chvilku vzájemného porozumění. V jejích velkých tmavých očích je patrný strach, který se odráží i v těch mých.

„Nic,“ odpovím. To poslední, co teď potřebuju, je, aby si Tristan došlápl na ředitele věznice a hájil mou čest.

To, co mě Kelava přinutil dělat, není nic nového. Nebylo to poprvé, co jsem si v tomto prostředí musela něco vysloužit, a pokud díky tomu získám, co potřebuji, abych v Nostraze přežila byť jediný další den, udělám to znovu a znovu. Tristan to myslí dobře, ale někdy zapomíná, co obnáší život mezi těmito tísnivými kamennými zdmi.

„Lor,“ řekne Tristan varovným tónem.

„Prostě to nech plavat, dobrá? Bude lepší podrobnosti nevědět.“

Zacuká mu ve tváři, v očích mu zajiskří. Sice se mě snaží chránit, ale někdy jsem radši, když se stará sám o sebe.

Willow se zvedne z pryčny a opráší si šedou tuniku z tenké látky, jako by ji tím mohla zbavit všech nečistot. Místnost je přecpaná desítkami dalších postelí, které lemují všechny stěny. Strop je tak nízký, že Tristan musí ohýbat krk, aby se nepraštil do hlavy. Přikrývky, které mohly být v určité obskurní době své existence bílé, doplňují vybledlé šedavé polštáře nízké tak, že nedává smysl, aby tu vůbec byly. Když máte štěstí, dostane se vám luxusu ve formě hrubé vlněné deky, což je ovšem požitek asi stejně tak vzácný jako můj kousek mýdla. Kdo má deku, co není děravá jak řešeto, jako by se mu dostalo požehnání bohyně Zery.

„Pojďme se nasnídat. Seženeme ti jiné mýdlo,“ špitne Willow, když se do mě zavěsí. Neupravené splihlé vlasy jí sahají těsně pod uši. Takhle jí stačily dorůst po poslední epidemii vší, kdy nám všem dozorci oholili hlavy. Celé týdny jsme pak vypadali jako armáda brambor zabalených do beztvarých šedivých pytlů. S ušklíbnutím si prohrábnu vlasy. Stejně jako oba sourozenci je mám černé jako noc, ale narostly mi o trochu víc než Willow, dosahují téměř k bradě.

Delší než do půlky zad jsem je nikdy neměla. Jenže to už bylo před mnoha lety, a i tehdy byly tak suché a roztřepené, že mi na polštáři po probuzení zůstávaly pramínky vlasů připomínající hnízdo vysušených červů. Dnes už vypadají o něco zdravěji, jenže Nostraza je čím dál přeplněnější a zamořenější chorobami, takže další epidemie vší je na spadnutí. Je zázrak, že ještě nenastala.

Přikývnu, vyvléknu ruku z ohbí sestřina lokte, nacpu věci zpátky do skříňky a dvířka zabouchnu tak prudce, až se na nožkách celá zatřese. Problém je, že na ní není zámek. Tady vlastně nikomu nic nepatří. Vše je jen na čas zapůjčeno, včetně našich těl a rozhodně i duší. To jediné, čeho se věznitelé zatím nezmocnili, je moje mysl, ačkoli mi s každým dalším rokem připadá, že už to není tak docela pravda.

Tristan a Willow jdou přede mnou, kráčím za nimi potemnělou úzkou chodbou, na cestu nám svítí poblikávající nástěnné svícny. Kamenné stěny jsou hladké a vlhce se lesknou. Vlhkost, která v Nostraze panuje neustále, rozhodně nepochází jen z vody, tím jsem si jistá. Už dávno jsem sama se sebou uzavřela dohodu, že se nebudu příliš zabývat tím, co asi tak může mezi kamennými bloky prosakovat. Právě díky takovýmto nesčetným drobným sebeklamům jsem schopná čelit dalším dnům.

Kvůli mně na snídani dorazíme pozdě a nejspíš na nás nic nezbyde. Bratr se sestrou si nebudou stěžovat ani mě obviňovat, ale nějak jim to musím vynahradit.

Když míjíme další cimru, nahlédnu dovnitř, protože vím, že tady přespává ta mrcha Jude. Možná jí taky něco ukradnu, abychom si byly kvit. A třeba ve své skříňce ukrývá moje mýdlo. Určitě je tak blbá, že ho schovala někam, kde ho může kdokoli najít. Už už se chystám rychle vklouznout do místnosti, když mě Tristan chytne za ruku.

„Nech to být. Nestojí to za to.“ Pohlédnu mu do očí a vzkypí ve mně hněv usazený uprostřed mé hrudi, kde připomíná kámen vystavený obrovskému tlaku. Akorát že tenhle nerost žádná budoucnost v podobě zářivého diamantu nečeká.

Tristan to nechápe. Patří totiž v téhle zaplivané díře k těm privilegovanějším. Na vězně je silný a zdatný, nemluvě o kouzlu osobnosti, takže si většinu dozorců omotal kolem prstu. Přezdívají mu princ Nostrazy, aby ho zesměšnili, ale jelikož na hru přistoupil, má navrch on.

„Seženu ti jiné.“ Jeho výraz zjihne. „Slibuju.“

Přestože jsou dozorci Tristanovi nakloněni, na mě ani Willow se jejich přízeň nevztahuje. Naše rodinné pouto zůstává tajemstvím kvůli bezpečí, takže on za nic nemůže, přesto někdy velice nelibě nesu, že to tu má o tolik snazší. Ale to bych byla nespravedlivá. Tristan od samého počátku dělá vše pro to, aby nás obě ochránil.

„Dobře,“ řeknu a silou vůle potlačím pláč. Naučila jsem se slzy drsným způsobem zadržovat a schovávat na příště. Jsou užitečné pouze jako zbraň.

Ale někdy nastanou dny, které jsou náročnější než obvykle.

Můj permanentně prázdný žaludek a vyschlé hrdlo připomínají tu nejhlubší suchou jeskyni. Hojící se rány na zádech od bičování, které jsem si vysloužila před dvěma týdny, stále při prudkém pohybu bolí. Bičování bylo trestem za to, že jsem „nešťastnou náhodou“ převrhla misku horké polévky do klína obzvláště surovému dozorci. Zasloužil si to, ničeho nelituju. Doufám, že se mu scvrknou koule a pak odpadnou.

Dnes pociťuju dusivou tíži každičkého z dvanácti roků, které jsem strávila za zdmi této věznice. Dvanáct let za zločin, kterým bylo mé pouhé narození. Za to, že nosím znamení zničeného dědictví, o které jsem nežádala a nikdy mu pořádně neporozuměla.

Každičkou vteřinu. Každou minutu myslím na den, až budu konečně volná. Zdá se mi o něm a vidím ho, i když bdím. Cítím ho až v morku kostí. Až se odsud jednoho dne dostanu, zaplatí král Aurory za všechno, co ukradl. Za vše, co provedl.

Ale jen tak někam utéct nejde. I kdybych to dokázala, nemůžu odejít bez Tristana a Willow. Bez nich bych nebyla svobodná.

Jednou přijdu na způsob, jak nás odsud dostat všechny tři.

Kráčíme dál chodbou, pak mě Willow vezme za ruku a ustaraně se na mě podívá. Z naší otrhané trojice má nejmírnější povahu. Navzdory zničující drsnosti vězeňského prostředí zůstává dobrosrdečným motýlem, který potřebuje mou ochranu. A tak zatímco se tu dusíme, dělám maximum pro její bezpečí. Aspoň do té míry, jakou mi umožňuje život v místě, kde nemáme vůbec nic.

Ale staráme se jeden o druhého, a někdy nastanou chvíle, kdy já potřebuju ji.

Po chvilce mě někdo štípne do zadku, tak se prudce otočím s napřaženou pěstí, připravená zasadit zdrcující úder. Když spatřím Aera, zavrčím a stejně se po něm oženu. Vyhne se ráně, která ho mine o pouhý vlásek, a na tváři se mu rozlije široký úsměv.

„Ale no tak, Lor, cožpak takhle se zachází s nejoblíbenějším spoluvězněm?“

„Nejoblíbenějším,“ prohlásím výsměšně a otočím se. Jenže on mě čapne kolem pasu, přitáhne si mě k hrudi a zaboří mi bradu do ohbí krku. Cítím, jak se kření na Tristana a Willow.

„Minutku se zdrží.“

Willow si ode mě pohledem vyžádá souhlas, tak přikývnu. „Hned přijdu. Pár šutráků mi nechte.“ Willow odfrkne nad žertovnou přezdívkou pečiva v kantýně, zatímco Tristan Aera probodává varovným pohledem.

„Jen běž,“ uklidňuju ho. „Jsem v pohodě.“
„Jestli jí ublížíš, zabiju tě,“ řekne Tristan, načež obrátím oči v sloup a vymaním se z objetí.

Aero zvedne ruce na znamení, že se vzdává, usmívá se ještě víc. „Jasně, šéfe.“

„Tak už jděte,“ pronesu, načež se Tristan a Willow otočí a pokračují dál chodbou, dokud nezmizí za rohem. Ale ještě předtím vrhne Tristan na Aera další varovný pohled.

Jakmile jsou pryč, obtočí mi Aero opět paže kolem pasu, přitiskne mě ke stěně a prudce mě začne líbat na ústa. Je o pár palců vyšší než já, štíhlý a dlouhonohý. Na prahu věčného hladovění nemá v Nostraze nikdo kosti obalené přebytečným masem.

Přejede mi dlaněmi po zadku dolů ke stehnům, pak mě zvedne a já mu pevně obtočím nohy kolem pasu. Ovinu mu ruce kolem krku, zuby a jazyky se propojí ve vlhkém, horečném polibku. Není to něžné ani milé, ale na životě tráveném mezi těmito stěnami taky nic něžného ani milého není. Po tolika letech strávených na tomto místě je vzpomínka na něco příjemného vzdálená asi tak jako hvězdy na nebi.

Úzkou chodbu vyplní naše horečné oddechování, takže jsem ráda, že všichni už odešli na snídani. Aero mě drtí svými boky, tvrdým nachystaným ocasem mi tlačí na břicho. Jak na mě doráží, proplétám prsty jeho kaštanovou kšticí a sténám. Když sem před dvěma roky přišel, byl to temperamentní mladý zloděj, ale Nostraza ho o vitální životní jiskru připravila, ostatně jako každého z nás. Jeho jasně modré oči, kdysi svědčící o bystrosti a nezbednosti, potemněly s uvědoměním, že tu jednou zemře stejně jako všichni ostatní.

Přesto představuje jednu z mála krásných věcí, ke kterým se můžu v téhle pekelné díře upnout.

„Večer se sejdeme za kovárnou,“ řekne se rty stále přitisknutými k mým. Rukama mi zajede pod tuniku, hladí mě po zádech a prsty něžně přejíždí po jizvách. „Potřebuju tě.“

Drtivý polibek mou odpověď utlumí, ale přikývnu a zasténám rozkoší, když se naše jazyky spojí. V tomto bezútěšném životě je chvilka rozkoše slabým světýlkem problikávajícím štěrbinami temnoty.

Když někdo záštiplně zasyčí: „Couro,“ odtrhneme se od sebe. V chodbě stojí Jude, špinavá blond kštice jí zplihle visí k bradě. Hubené paže má založené na prsou, našpulené rty jsou plné opovržení. „V Nostraze asi budeš běhna číslo jedna, viď, Lor? Když se takhle páříš na veřejnosti?“

Pronikavým pohledem těká po Aerovi, svou nespokojenost dá najevo ještě větším zamračením.

„Táhni, Jude,“ řeknu a pohledem pátrám po stopách mého mýdla, jako by ho snad měla mít přichycené na řetízku kolem krku. Jako by mi četla myšlenky, domýšlivě se zakření, pak si nenuceně začne přejíždět prsty po krku a po pažích, jako kdyby se myla ve sprše. Úšklebek jí oplatím. Sice teď může mít moje mýdlo, ale dobře vím, že po Aerovi koukala od chvíle, co ho sem zavřeli za vloupačku do Smaragdové čtvrti, což je ta nejbohatší část království Aurory.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla bez sebe radostí, když místo ní projevil zájem o mě. Abych se jí ještě víc zavrtala pod čerstvě umytou kůži, vezmu ho kolem ramen a druhou rukou mu přejedu po hrudi, pak si jeho hlavu přitáhnu blíž, abych ho mohla hluboce a dlouze políbit.

Můj vztah k němu je komplikovaný.

Mezi zdmi Nostrazy je těžké někoho milovat, protože vám ho dříve nebo později vezmou. Jedinými lidmi, kterým otvírám své srdce, jsou Tristan a Willow, ale možná je to chyba. Pokaždé, když se o ně otře smrt nebo jednoho z nich zbijí či zavřou na samotku, snažím se je z duše odstranit v naději, že až umřou, nebude to tolik bolet.

Nezbývá než doufat, že nás jednou odsud dostanu pryč. Je to nesplnitelný sen, ale přesto se ho držím, protože nic jiného nemám.

Jude zavrčí a jak se protahuje kolem, drcne do mě ramenem, pak odpochoduje směrem ke společné jídelně.

„Taky bychom se měli jít najíst,“ poznamená Aero, „nebo na nás nic nezbyde. Sejdeme se, až budeš mít po šichtě?“ Vezme mě za ruku a vydáme se dál chodbou.

Přikývnu. Dnes mám službu v prádelně. V tamním ulepeném horku strávím dlouhé hodiny u obřích kádí, kde si budu namáhat záda i paže mácháním mydlinami a vodou nasáklých prostěradel, která se vší silou drží vzpomínky na barvu, jíž kdysi oplývala. Potom budu potřebovat rozveselit, což Aero většinou dočasně zařídí.

Zajdeme za roh a vstoupíme do společné jídelny, kde stovky spoluvězňů hučí jako v úlu. Kakofonie hlasů je jako obvykle téměř ohlušující. Vězňové si chtějí užít každičkou vzácnou vteřinu z té trochy volna, které máme – třicet minut na snídani, třicet minut na večeři. Mezi tím dřeme dlouhé hodiny jako koně – někteří v drahokamových dolech, jiní v kuchyni, další v kovárně, někdo uklízí, šije nebo plní některou z další stovky vysilujících povinností, k nimž by se žádný svobodný člověk neuvolil.

Po šichtě si můžete vyšetřit hodinku oddechu, ale pouze v případech, kdy nejste natolik vyčerpaní, že se okamžitě zhroutíte na pryčnu. Dnes večer v sobě dostatek energie najdu, protože v místě, kde panuje jen utrpení, musím hledat naději, kde se dá.

U stolu poblíž konce fronty na jídlo sedí Jude se svou partou spoluvězenkyň; všechny se tváří nevrle, jeden krysí výraz horší než druhý. „Co říkáte na aroma mého nového mýdla? Kůže mi doslova voní po růžích,“ vykládá Jude, pak si vyhrne rukáv tuniky a strčí předloktí před obličeje svých přisluhovaček.

Zastavím se a pohledem jí zkouším vypálit do lebky díru. Pozvedne hlavu a na špičatém obličeji se jí pomalu rozlije úsměv. Čubka jedna!

Pohnu se dřív, než si to stačím rozmyslet. Zavrčím, přiskočím k ní a popadnu ji pod krkem. Jak do ní vrazím, převrátí se s ní židle a obě tvrdě dopadneme na podlahu. Obkročmo se na ni posadím a stisknu jí hrdlo, Jude vříská a nehty mi drásá kůži na předloktí.

Pak se ožene pěstí a zasáhne mě ze strany do hlavy, až mi zajiskří před očima. Ve chvilce dezorientace povolím sevření jejího hrdla, načež mě ze sebe shodí a přimáčkne mě pod sebou. Další ránu dostanu do čelisti, ucítím krev. Já ji vážně zabiju.

Tentokrát ji chytnu za zápěstí a vší silou ho zkroutím, dokud se neozve nechutné, ale uspokojivé křupnutí kosti. Skopnu ze sebe vřískající Jude a už mám opět navrch, se zuřivostí démona jí sázím údery do břicha, do žeber a hlavy.

„Lor!“ Zaslechnu své jméno, pak mě něčí ruce uchopí za paže a kolem pasu a snaží se mě odtáhnout dál.

„Pusť!“ ječím a stále tluču Jude.

„Lor!“ Poznávám Tristanův hlas. Když mě od ní silou odtáhne, ztěžka oddechuju, třeští mi hlava. Dozorci kolem nás utvořili kruh, ve kterém mě uvěznili jako divoké zvíře, což ostatně jsem. Ležící Jude úpí, na podlaze se kolem ní tvoří krvavá louže. Mně z brady odkapává něco teplého a barví mi to tuniku do karmínového odstínu. Chci si otřít ústa, ale Tristan mi pevně drží ruce za zády.

„Pusť mě,“ syčím a snažím se vykroutit z jeho ocelového sevření.

„Až se uklidníš.“

Pošklebující se a štěbetající hlasy rázem ztichnou, když se jídelnou rozezní těžké kroky. Všichni si to představení užívali a byli rádi, že to nebyli oni, kdo dnes ztratil vládu nad svým rozumem. Dívat se, jak někdo dostává čočku od ředitele věznice, se v Nostraze považuje za zábavu, protože jiné rozptýlení tu stejně není.

„Co se to tady děje?“ vyzvídá Kelava.

„Nic, pane,“ odpoví Tristan nechutně patolízalským tónem. Nejradši bych mu za to jednu vrazila, jenže právě takhle tu on dokáže přežívat, což mu nemůžu vyčítat. Všichni děláme to, co musíme.

Kruh kolem nás se v jednom místě rozestoupí, Kelava do něj vkročí a zastaví se přede mnou, zatímco se stále vzpírám Tristanovu sevření. Krev mi z úst kape na podlahu a na špičky bot. Když na mě ředitel věznice upře své pichlavé oči, ve spáncích a ve rtu mi bolestivě škubne.

„Nevaroval jsem tě, že pokud se zase dostaneš do maléru, poneseš si následky?“

Nic neříkám, jen ho probodávám pohledem a snažím se vymanit z bratrova sevření.

„Ach, Lor. Proč musíš být zrovna taková?“

V Kelavových vodnatě modrých očích se objeví cosi jako otcovská starost o mou poskvrněnou duši. On si snad o sobě vážně myslí, že je dobrák. Chci po něm plivnout. Chci mu dát pěstí. Chci ho nakopat do koulí tak, aby ho to bolelo ještě tehdy, až se jako vetchý stařec bude držet posledních zbytků své důstojnosti.

Z místa, kde se válí na podlaze, Jude opět zaúpí a drží se za zápěstí, které viditelně visí v nepřirozeném úhlu. Herečka jedna!

Ředitel věznice na ni pohlédne, potom na mě a zamračí se.

„To ty sis začala?“

Otevřu ústa, abych se obhájila. Nikdo z přítomných mě nezradí. Dokonce i kriminálníci a padlé duše zachovávají kodex cti.

Až na Jude. Ta na mě žádné ohledy nemá.

„Jo, to ona!“ vyprskne, protože konečně našla ztracený hlas, i když ho tlumí oteklé zkrvavené rty. „Napadla mě naprosto bez důvodu!“

„Ukradla mi mýdlo!“

„Neukradla! Nemůžeš to dokázat!“

Kelava nás umlčí pozdvihnutím ruky. Jude začíná otékat obličej, přední část košile má zmáčenou šarlatovými skvrnami. Vypadá příšerně. Tohle pro mě nevěstí nic dobrého.

„Řediteli,“ pronesu a vyloudím nesmělý úsměv ve snaze chytit se čehokoli, co by mě mohlo zachránit. „U tebe v pracovně by se určitě našel způsob, jak to vyřešit.“ Už jen z náznaku v těch slovech mi do krku vystoupají žaludeční šťávy.

Nesnáším to, ale jiné platidlo k dispozici nemám.

Stejně bylo chybou něco takového říkat, protože Kelavova klidná, trpělivá maska popraská a zorničky se mu zvětší tak, že má z očí dvě černé díry. Dozorci nás sice můžou využívat pro své temné choutky, ale očividně i násilníci mají jakousi čest, když předstírají, že se za zamčenými branami Nostrazy nic nekalého neděje. Ředitel ukáže na dva surové dozorce, s jejichž pěstmi jsem velice dobře obeznámena.

„Odveďte ji do Doliny,“ Přikáže Kelava, když mě ti strážní odtrhnou od Tristana. Slouží mu ke cti, že se mě bratr nevzdal snadno.

„Ne,“ dere se mi z hrdla sevřeného vzrůstající panikou. Tohle ne. Cokoli, jen to ne. Naposledy mě to málem stálo život. Týden v Dolině mě téměř zlomil, zůstala ze mě pouhá duševní i tělesná troska. „Prosím, ne. Omlouvám se. Už se to nikdy nestane.“

Ředitel věznice přiblíží obličej k tomu mému, zatímco se kroutím ve spárech dozorců. Je tak blízko, že na rtech cítím jeho vlhký dech páchnoucí po tom, co zhltnul k snídani.

„Dva týdny by ti mohly uštědřit lekci, protože očividně nic jiného nepomáhá.“

„Ne!“ ječím, zmítám sebou a zkouším se osvobodit. „Ne! Prosím!“ Teď už vzlykám, po tvářích mi tečou horké slzy, místností se rozléhá můj křik. Porušila jsem pravidlo ohledně pláče. Tyhle slzy neslouží jako zbraň proti jiným. Tyhle budou použity pouze proti mně.

Tristan už za mě u ředitele oroduje, ale Kelava si užívá pohled na mé utrpení s lehkým úsměvem na bezkrevných rtech.

Ředitel věznice přiblíží obličej k tomu mému, zatímco se kroutím ve spárech dozorců. Je tak blízko, že na rtech cítím jeho vlhký dech páchnoucí po tom, co zhltnul k snídani.

„Dva týdny by ti mohly uštědřit lekci, protože očividně nic jiného nepomáhá.“

„Ne!“ ječím, zmítám sebou a zkouším se osvobodit. „Ne! Prosím!“ Teď už vzlykám, po tvářích mi tečou horké slzy, místností se rozléhá můj křik. Porušila jsem pravidlo ohledně pláče. Tyhle slzy neslouží jako zbraň proti jiným. Tyhle budou použity pouze proti mně.

Tristan už za mě u ředitele oroduje, ale Kelava si užívá pohled na mé utrpení s lehkým úsměvem na bezkrevných rtech.

Jekot ustane, když mi jeden z dozorců dá pěstí na solar a já se ohnu v pase tak prudce, že málem zvrátím skrovný obsah žaludku. Lapám po dechu jako ryba na suchu, načež mě škubnutím vytáhnou za paže na nohy takovou silou, až mi lupne v ramenním kloubu a můj řev vyplní každý kout místnosti.

„Odveďte ji,“ opakuje Kelava. „Uvidíme se za dva týdny, vězeňkyně, pokud z tebe ještě vůbec něco zbyde.“

Jak mě táhnou pryč, neslyším nic než příšerný hukot v uších.