Zakázaná láska chutná po krvi! Upíří fantasy, která si podmanila miliony čtenářů. Nakladatelství CooBoo vydalo román Zmije a křídla noci.
ANOTACE:
Oraya si vydobyla místo ve světě, který ji chce zabít. Aby adoptovaná lidská dcera upírského krále přestala být pro ostatní jen kořistí, musí se zúčastnit Kejari: legendárního turnaje bohyně smrti. Spojenectví s tajemným upírem Raihnem může naklonit misky vah na její stranu, ale také ji může zničit. Je to nemilosrdný zabiják, nepřítel koruny jejího otce… a její největší konkurent. Ještě víc však Orayu děsí to, jak neodolatelně ji přitahuje. V tomto království totiž není nic víc smrtícího než láska.
O AUTORCE:
Carissa Broadbent děsila učitele i rodiče pochmurnými příběhy zhruba od svých devíti let. Od té doby se její příběhy staly (o trošku) méně depresivními a (snad o dost) čtivějšími. Dnes je autorkou fantasy románů o nebojácných hrdinkách se špetkou romantiky. Žije na Rhode Islandu s manželem, jedním poslušným a jedním neposlušným králíkem a jednou ustavičně skeptickou kočkou.
INFO O KNIZE:
Původní název: The Serpent & the Wings of Night
Překlad: Alžběta Kalinová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 528
Cena: 499 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
Začalo to nevinně. Jenom malá hra, takové cvičení. Něco, co jsem si potřebovala dokázat. Ani nevím, kdy se to přehouplo v moji tajnou hanebnou rebelii.
Někteří by mohli namítat, že je hloupost, abych já, člověk, lovila v noci, když jsem proti své kořisti byla ve značné nevýhodě.
Tiskla jsem se ke zdi a dýku pevně svírala v rukou. Byl vlahý večer, kdy vzduch ještě dlouho po západu zůstával prosycen slunečním žárem. Okolo mě se válel hutný pach odpadků v uličkách, ale i hnijícího masa a seschlé krve. Tady, v lidských čtvrtích Domu noci, se upíři nenamáhali po sobě uklízet.
Uvnitř hradeb království měli být lidé v bezpečí – i oni tu žili jako občané, i když podřadní a ve všech ohledech slabší než temnorození. Tato druhá skutečnost ovšem často převážila nad první.
Ten muž byl Hiáj, křídla měl složená za zády. Očividně příliš nepoužíval magii, protože je neočaroval, aby si lov usnadnil. Nebo si možná jenom užíval, jak na svou kořist působí. Někteří z nich se rádi takto předváděli. Těšilo je, že z nich má někdo strach.
Sledovala jsem ze střechy, jak se plíží za svojí obětí – byl to chlapec, možná desetiletý, ale podvyživený. Hrál si s míčem na dvorku hliněného domu, znovu a znovu jej házel do prachu a o blížící se smrti neměl ani tušení.
Bylo to od toho chlapce opravdu, opravdu hloupé, že se po setmění pohyboval sám venku. Nicméně já sama moc dobře věděla, jak se život v neustálém ohrožení na člověku podepíše. Třeba tato rodina posledních deset let držela děti každý den po setmění doma. Stačilo jediné nedopatření, zaneprázdněná matka, která syna zapomněla zavolat, nabručené dítě, kterému se ještě nechtělo domů k večeři. Jediný večer v životě.
Stávalo se to tak často.
Ale dnes večer ne.
Jakmile se upír dal do pohybu, já ho následovala.
Seskočila jsem ze střechy na dlažbu. Chovala jsem se tiše, ale upíří sluch je neomylný. Muž se otočil a upřel na mě ledové oči. Pod jeho ohrnutým rtem se zablýskl ostrý špičák.
Věděl, kdo jsem? Někteří mě poznali. Tomuto jsem nedala možnost.
Jednala jsem s naprostou jistotou. Za stovky předešlých nocí jsem svůj postup vypilovala k dokonalosti.
Nejdřív křídla. Dvakrát říznout, jednou do každého z nich – to jim znemožní létat. V případě Hiájů to bylo snadné. Kůže na jejich křídlech byla tenká jako papír. Občas jsem narazila na Rishana a s těmi to tak snadno nešlo. Propíchnout jejich opeřená křídla bylo náročnější, ale já si našla vhodnou techniku. Šlo o důležitý krok, a proto byl první na řadě. Potřebovala jsem je udržet na zemi. Jednou jsem křídla vynechala a málem jsem tu lekci nepřežila.
Nevynikala jsem nad nimi silou, takže jsem je musela převýšit přesností. Na chyby nebyl čas.
Upírovi se z hrdla vydralo cosi mezi bolestným stenem a zlostným zavrčením. Můj tep zrychlil a krev se mi nahrnula až těsně pod kůži. Napadlo mě, jestli ji cítí. Celý život jsem strávila snahou svoji krev skrývat, ale v těchto chvílích jsem za ni byla ráda. Otupovala je. Tenhle trouba nebyl ani ozbrojený, a přesto se na mě bezostyšně vrhl.
Byl to skvělý pocit – vážně skvělý –, když mě podcenili.
Jedno bodnutí do boku, pod žebra. Další do krku. Na zabití to nestačilo, ale na oslabení ano.
Přitlačila jsem ho ke zdi a píchla ho dýkou, abych ho znehybnila. Její čepel jsem předtím potřela Dhaivinthem – paralytickou látkou s rychlým nástupem, ale jen krátkou účinností. Působila pouhých pár minut, což mi ovšem zcela stačilo.
Ještě se mu povedlo škrábnout mě ostrými nehty párkrát do tváře, ale pak začaly jeho pohyby slábnout. A jakmile začal zrychleně mrkat, jako by se pokoušel probrat, zaútočila jsem.
Pokud chceš překonat hrudní kost, musíš zabrat vší silou.
A přesně to jsem udělala – tvrdým úderem jsem kost prorazila a otevřela si cestu k srdci. Upíři byli ve všech ohledech silnější než já – disponovali mohutnějšími svaly, rychlejšími pohyby, ostřejšími zuby.
Ale srdce měli stejně měkké jako každý.
V momentě, kdy moje dýka pronikla do jejich hrudi, jsem vždycky uslyšela otcův hlas.
Neuhýbej pohledem, malá zmije, zašeptal mi Vincent do ucha.
Neuhnula jsem. Ani tehdy, ani dnes. Protože jsem věděla, co tam v té tmě uvidím. Věděla jsem, že spatřím krásnou tvář chlapce, jehož jsem kdysi velmi milovala, a jak přesně vypadala, když mu můj nůž zajel do prsou.
Upíři byli dětmi bohyně smrti. A tak mi přišlo poněkud zvláštní, že z ní mají stejný strach jako my lidé. Pokaždé jsem měla možnost vidět, jak se jich zmocnila hrůza, když si uvědomili, že je blízko.
Aspoň v něčem jsme byli stejní. Tváří v tvář konci se z nás všech stali stejní srabi.
Upíří krev byla tmavší než lidská. Skoro černá, jako by ji lidská a zvířecí krev konzumovaná v průběhu staletí postupně ztmavila. Jakmile jsem nechala toho upíra padnout, byla jsem od ní úplně celá.
Couvla jsem od jeho těla. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že mě ta rodina pozoruje – jednala jsem tiše, ale ne dost tiše na to, aby si mě nevšimli, když se vše odehrálo v podstatě přímo u jejich dveří. Matka teď hocha pevně tiskla k sobě. Byl s nimi ještě muž a další dítě, mladší holčička. Byli pohublí a měli na sobě potrhané jednoduché oblečení, umazané od nekonečné práce. Všichni čtyři stáli ve dveřích a upřeně mě pozorovali.
Ztuhla jsem, jako když jelena v lese překvapí lovec.
Zvláštní, že právě tito vyhladovělí lidé, a ne ten upír, mě proměnili z lovce v kořist.
Možná šlo o to, že vedle upírů jsem věděla, kdo jsem. Ale když jsem se podívala na ty lidi, pohled se mi rozostřil, jako bych sledovala pokroucený obraz sebe sama.
Byli jako já. A přesto jsem neviděla nic, co bychom měli společného. Domnívala jsem se, že kdybych na ně promluvila, ani bychom nerozuměli zvukům, které druhá strana vydává. Připadali mi jako zvířata.
Ošklivá pravda byla, že jedna moje část jimi byla znechucená, stejně jako mě znechucovaly všechny mé lidské slabosti. A přesto jiná moje část – nejspíš ta, která si vzpomínala, že jsem kdysi žila v úplně stejném domě – toužila poznat je blíž.
Samozřejmě jsem to neudělala.
Ne, nebyla jsem upírka. To bylo nad slunce jasné, každou vteřinu každého mého dne. Ale nepatřila jsem ani k nim.
Vtom jsem na tváři ucítila cosi studeného. Zvedla jsem ruku a nahmatala kapku vody. Déšť.
Kapky narušily naše zaražené ticho. Žena udělala krok vpřed, jako by chtěla něco říct, ale to já už opět zmizela ve stínech.
Rozhodla jsem se, že to vezmu oklikou. Obyčejně bych vyšplhala po hradbách přímo ke svému oknu v západním křídle. Tentokrát jsem to vzala na východ, seskočila do zahrad a zamířila k pokojům služebnictva. Proklouzla jsem oknem za přerostlým keřem s indigově modrými květy, které se v měsíčním svitu stříbřitě leskly. Jakmile jsem došlápla na podlahu, zaklela jsem, protože jsem uklouzla na jakémsi kusu jemné látky, která jako by proměnila hladkou dřevěnou podlahu v led.
Přivítal mě smích podobný krákání havrana, který vzápětí přerostl v chrchlavý kašel.
„Hedvábí,“ zaskřehotala stařena. „Nejlepší past na zloděje.“
„Fuj, jako kdybych vlezla do pekla, Ilano.“
„Pcha.“ Ilana vyšla zpoza rohu, pohlédla na mě s přivřenýma očima, dlouze popotáhla z doutníku a vydechla dým nosem. Měla na sobě jakýsi hábit z vrstveného různobarevného šifonu a bohaté vlasy s černošedými pruhy vyčesané do mohutného drdolu. Z uší jí visely zlaté náušnice a vrásčitá oční víčka jí zdobily šedomodré stíny a tlustá černá linka.
Její příbytek působil stejně chaoticky jako ona – všude se válely kusy oblečení a šperky a jasné barvy. Okno, kterým jsem přišla, vedlo do obýváku. Zavřela jsem ho za sebou, aby dovnitř nepršelo. Byt byl maličký, ale mnohem hezčí než ty hliněné polorozpadlé chatrče v lidské čtvrti.
Prohlédla si mě od hlavy k patě a promnula si kůži na krku. „Taková promočená krysa jako ty mi nemá co vytýkat.“
Podívala jsem se na sebe a zbledla. Teprve teď, v hřejivém světle lucerny, mi došlo, jak příšerně vypadám.
„Člověka by ani nenapadlo, že pod tím vším jsi vlastně krásná, Orayo,“ pokračovala. „Proč se pořád tak snažíš vypadat nepřitažlivě? Což mi připomíná! Něco pro tebe mám. Tady je to.“
Sukovitýma rukama pokroucenýma artrózou něco vylovila z hromady vedle sebe a hodila mi kus smotané látky. „Chytej.“
Chytila jsem balíček do ruky a rozmotala ho. Pruh hedvábí se zlatem vyšívanými okraji měl nádhernou, temně fialovou barvu a byl skoro stejně dlouhý, jako já byla vysoká.
„Hned jsem si na tebe vzpomněla.“ Ilana se opřela o rám dveří a znovu popotáhla z doutníku.
Neptala jsem se, kde něco takového vzala. Navzdory pokročilému věku měla prsty pořád obratné – a taky nenechavé.
„Měla by sis ji nechat. Já přece tyhle věci nenosím. To přece víš.“
Já nosila jenom obyčejné černé oblečení, které poutalo co nejméně pozornosti a umožňovalo mi volně se pohybovat. Nikdy jsem si na sebe nebrala nic výrazného (co by přitahovalo pohledy ostatních), volného (za co by mě někdo mohl chytit) nebo těsného (co by mi bránilo v souboji nebo v útěku). Většinu času jsem chodila v kůži, i v tom nejparnějším létě. Chránila mě a byla nenápadná.
Jistě, krásné věci mě lákaly stejně jako ostatní. Jenže jsem byla obklopená predátory. Marnivost tak musela ustoupit přežití.
Ilana si odfrkla. „Já vím, že se ti taky líbí, ty malá kryso. I když máš strach si ji vzít. Je to škoda. Mladí v tomhle světě přichází o mládí. A o krásu. Tahle barva ti prostě sluší. Klidně si v ní jenom tancuj nahá v ložnici.“
Se zvednutým obočím jsem si prohlédla její pestrobarevnou osobu. „Takže tohle ty děláš po večerech?“
„Tohle a ještě víc,“ mrkla na mě. „A nedělej, že ty ne.“
Ilana u mě v ložnici nikdy nebyla, ale znala mě dost dobře na to, aby věděla, že mám vlastní šuplík plný barevných cetek, které jsem za ty roky posbírala všude možně. Šlo o věci zbytečně výrazné na to, abych je nosila v tomto životě, ale aspoň jsem mohla snít o tom, že je nosím v jiném světě.
Snažila jsem se Ilaně svoji opatrnost vysvětlit už mnohokrát, ale ona jí nerozuměla. Často mi dávala jasně najevo, že má opatrnosti prostě dost!
Upřímně jsem netušila, jak ta stará vrána dokázala přežít tak dlouho, ale byla jsem za to ráda. Lidé, které jsem ráno viděla ve slumu, nebyli ani trochu jako já a upíři v mém okolí se mi podobali ještě míň. Jen Ilana se držela někde mezi, stejně jako já.
Ale z úplně jiných důvodů.
Já v tomhle světě vyrostla, ale Ilana se dobrovolně stala jeho součástí před deseti lety. Jako mladá dívka jsem jí byla fascinovaná. Znala jsem jen velmi málo jiných lidí, takže mi nedošlo, že Ilana je i mezi ostatními lidmi tak nějak… jedinečná.
Znovu si sáhla na hrdlo. Uvědomila jsem si, že hadřík, který žmoulala v ruce, nebyl červený, tedy původně. Došla jsem k ní blíž a všimla si ranek na jejím krku – tři dvojice. Pak obinadla na zápěstí, pod kterým se skrývalo bohyně ví kolik dalších.
Musela jsem se zatvářit vyděšeně, protože se znovu rozchechtala.
„Dneska byla hostina,“ vysvětlila mi. „Dostala jsem za ni slušně zaplaceno. Peníze za to, že mi krásní chlapi celý večer ocucávali krk. Moje mladší já by z toho bylo v sedmém nebi.“
Nedokázala jsem se ani pousmát.
Ano, neměla jsem ani tušení, jak se Ilaně podařilo přežívat tak dlouho. Většinu dobrovolných prodejců lidské krve – kterých nebylo mnoho – smrt dohnala po necelém roce práce. Také jsem moc dobře věděla, jak málo sebekontroly upírům zbyde, když je ovládne hlad.
V některých věcech jsme se s Ilanou nikdy nemohly shodnout.
„Na nějakou dobu teď zmizím,“ změnila jsem téma. „Jen jsem ti to chtěla říct, aby sis nedělala starosti.“
Ilana ztuhla. Dokonce i ve sporém světle jsem si všimla, jak zbledla. „Ten mizera. Takže ty to uděláš.“
Do tohohle rozhovoru se mi nechtělo, ačkoli byl nevyhnutelný.
„Možná bys měla na čas odejít z vnitřního města,“ pokračovala jsem. „Vrátit se do lidské čtvrti. Vím, že to tam nesnášíš, ale tam aspoň…“
„Na to kašlu.“
„Začíná Kejari, Ilano. Tady pro tebe není bezpečno. Mimo chráněné čtvrti jsou lidi v nebezpečí.“
„Chráněné čtvrti. Takhle říkají těm slumům. Já vím, proč jsem jeden z nich opustila. Páchne to tam zoufalstvím.“ Nakrčila nos. „Zoufalstvím a močí.“
„Je tam bezpečno.“
Neušlo mi, jak ironicky to zní, když jsem se z jednoho takového místa právě vrátila celá od krve.
„Pcha. Bezpečnost se přeceňuje. Co je to za život? Chceš mě vyhnat, když má přímo u mých dveří dojít k té nejvíc vzrušující události za poslední dvě století? Kdepak, zlato. Ani mě nehne.“
Byla jsem připravená, že zachovám klid. Věděla jsem, že Ilana mě nejspíš neposlechne. Ani tak se mi nepodařilo zamaskovat zklamání v hlase.
„Chováš se jako blázen. Jde jenom o pár měsíců. Možná jenom pár dnů. I kdybys měla odejít jenom na zahájení…“
„Blázen!“ vyprskla. „Takhle to říká? Tohle ti tluče do hlavy, kdykoli se chystáš udělat něco, co nemá pod kontrolou?“
Vydechla jsem skrz zaťaté zuby. Ano, Vincent mi říkal, že se chovám jako blázen, když jsem se bezdůvodně odmítala chránit. A měl pravdu.
Lidská čtvrť je možná slum, ale aspoň se v ní lidé mohou utěšovat zdáním bezpečí. Tady? Nedovedla jsem si představit, co bude s Ilanou – nebo s jinými lidmi ve vnitřním městě –, až Kejari začne. Zvlášť s těmi, co svoji krev už někdy nabídli.
Slyšela jsem spoustu historek o tom, jakou v těchto turnajích mají lidé roli. Nevěděla jsem, které z nich byly pravdivé a které přitažené za vlasy, ale i tak se mi z nich obracel žaludek. Občas jsem se na ně chtěla zeptat Vincenta, ale bylo mi jasné, že by si myslel, že mám strach o sebe. A nechtěla jsem, aby si o mě dělal ještě větší starosti než dosud. A navíc… neměl ani tušení, jak moc jsme se s Ilanou v posledních letech sblížily.
Vincent neměl ani tušení o spoustě věcí. O těch částech mého já, které se tak docela neshodovaly s jeho představou o tom, jaká bych měla být. Podobně jako mě v něčem nikdy nemohla pochopit Ilana.
A stejně jsem nevěděla, co bych bez jednoho nebo druhého dělala. Neměla jsem žádnou rodinu. Ať se mnou v tom domě, v jehož troskách mě Vincent našel, žil kdokoli, byl po smrti. Pokud mi zbyli nějací vzdálení příbuzní, zůstali někde mimo můj dosah. Aspoň do doby, než zvítězím v Kejari. Ale měla jsem Vincenta a měla jsem Ilanu a ti se stali mojí rodinou, ačkoli mi ani jeden z nich nemohl ve všem tak docela porozumět.
A když se teď možnost, že bych o Ilanu přišla, stala mnohem hmatatelnější, strach mi sevřel srdce ledovými kleštěmi a odmítal mu ulevit.
„Ilano, prosím,“ naléhala jsem podivně zastřeným hlasem. „Prosím, odejdi.“
Ilaniny rysy změkly. Nacpala doutník do přetékajícího popelníku a popošla ke mně tak blízko, že jsem rozeznala jednotlivé vrásky okolo jejích očí. Pohladila mě vyžilou rukou po tváři. Voněla dýmem a výrazným růžovým parfémem… a krví.
„Jsi tak sladká,“ řekla. „Pichlavá, ale sladká. Sladkokyselá. Jako… jako ananas.“
Teď už jsem se navzdory strachu neudržela a usmála se. „Ananas?“
Směšné slovo. Nejspíš si ho vymyslela, to by jí bylo podobné.
„Jenže já jsem unavená, zlato. Strach mě unavuje. Odešla jsem ze čtvrti, protože jsem chtěla zjistit, jak se žije tady, a je to přesně takové dobrodružství, jaké jsem čekala. Každý den nasazuju život, abych tady mohla být. Jako ty.“
„Ale nemusíš to přehánět.“
„Lehkomyslnost je svým způsobem rebelie. A já vím, že to víš stejně jako já. I když máš všechny barvičky nacpané v šuplíku.“ Významně pohlédla na mé zakrvácené oblečení. „I když to schováváš ve stinných uličkách čtvrti.“
„Prosím, Ilano. Aspoň na týden, když ne na celý Kejari. Tumáš,“ podala jsem jí šálu. „Vezmi si tuhle nevkusnou věc a můžeš mi ji dát, až se vrátíš. A já ti dokonce slíbím, že ji budu nosit.“
Dlouho mlčela a nakonec si ten kus hedvábí vzala a nacpala si ho do kapsy. „Dobře. Ráno odjedu.“
Úlevně jsem si vydechla.
„Ale ty. Ty, paličatá kryso…“ Přitiskla mi dlaně k tvářím. „Ty buď opatrná. Nebudu tě poučovat o tom, do čeho tě on nutí…“
Vytrhla jsem se z jejího překvapivě pevného sevření. „On mě do ničeho nenutí.“
„Pcha!“ Uhnula jsem právě včas, protože vyprskla tak silně, že se jí od úst rozletěly sliny. „Nechci se dívat, jak se stáváš jednou z nich. To by bylo…“ Pak zavřela pusu a s až nezvyklou něžností mi pohlédla do očí. „To by byla strašná nuda.“
Tohle nechtěla říct a já to věděla. Ale tak už to mezi námi dvěma chodilo. Tolik syrové upřímnosti a nepříjemné něhy skryté v nevyřčeném. Já neřekla nahlas, že se zúčastním Kejari, a ona zase neřekla nahlas, že má o mě strach.
I tak mě překvapilo, že má na krajíčku. Teprve v tu chvíli mi došlo, že ona má jenom mě. Já měla aspoň Vincenta, ale ona byla úplně sama.
Pak jsem sjela pohledem k hodinám a zaklela jsem.
„Musím jít,“ vyhrkla jsem a zamířila k oknu. „Ne aby ses upila k smrti, ty stará čarodějnice.“
„Pýcha předchází pád,“ odvětila a otřela si oči. Veškeré stopy její zranitelnosti zmizely.
Babo bláznivá, pomyslela jsem si láskyplně.
Otevřela jsem okno, z něhož se na mě vyvalila vlhkost letního deště. Neplánovala jsem se zastavit – na jazyku mi však sedělo něco těžšího, slova, která jsem dosud vyřkla nahlas jen jednou a byla určená někomu, kdo si je zasloužil méně.
Jenže Ilana už mezitím zmizela ve své ložnici. Spolkla jsem, co jsem se chystala říct, a zmizela do noci.