Travis Baldree: Legendy a latéčka
Nakladatelství Laser vydalo román Legendy a latéčka, horký šálek něžné fantasy s pořádnou čepicí našlehané poetiky.
ANOTACE:
Barbarská orkyně Viv je už unavená dlouhými léty neustálých bojů a vandrování. Naposledy tedy zasekne meč do lebky nepřítele a vydá se vstříc novému osudu. Zapomenutá legenda, jistý bájný artefakt a notná dávka naděje ji zavedou do ulic města Thune, kde si hodlá otevřít první kavárnu, ačkoliv zde o kávě dosud nikdo neslyšel. Její sny o novém životě, v němž bude místo smrtelných ran rozdávat šálky s lahodným nápojem, jsou však značně nejisté. Viv se musí vypořádat s řadou překážek jak ze strany svých starých známých, tak i nekalých živlů samotného města. Aby uskutečnila své plány a zbudovala podnik, který se ve městě udrží, musí si Viv získat nové přátelé a naučit se řešit problémy jinak než mečem. Příběh představuje horký šálek něžné fantasy s pořádnou čepicí našlehané poetiky.
INFO O KNIZE:
Vydal: Laser, červen 2023
Překlad: Jitka Čupová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 328
Cena: 399 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
Prolog
Viv s masitým křupnutím zasekla meč do skalvertčiny lebky. Meč Černokrevník jí vibroval v ruce, ale ona napjala svalnaté paže a vytrhla ho z rány. Skalvertská královna dlouze a rozechvěle zasténala… a pak se zhroutila na kamennou zem.
Viv úlevou vydechla a klesla na kolena. Vytrvalá bolest v bedrech se ozvala silněji. Zatnula pěst a bolavé místo si promnula klouby své mohutné ruky. Pak si z tváře otřela směs potu a krve a pohlédla na mrtvou královnu. Za ní se ozývaly výkřiky a jásot.
Sklonila se blíž. Ano, tady je to, přímo nad nosní dutinou. Hlava mrtvého zvířete byla dvakrát širší než ona sama. Pod nesčetným množstvím očí se nacházela obrovská podsazená čelist plná naprosto neuvěřitelných zubů a uprostřed tváře zašitá rána, o níž se Viv dočetla z knih.
Zabořila prsty do záhybu masitého švu a roztrhla ho. Z rány zazářilo matně zlatavé světlo. Vsunula dovnitř celou ruku, sevřela v pěsti hranatou organickou hrudku a škubla s ní. Ozval se zvuk, jako když se trhá šlacha, a věc byla venku.
Došel k ní Fennus a zastavil se za ní. Viv ucítila jeho parfém. „Hotovo?“ zeptal se téměř bez zájmu.
„Jo,“ odpověděla. Opřela se o Černokrevníka jako o hůl a se zaúpěním se zvedla na nohy. Aniž by se obtěžovala vytažený kámen otřít od krve, strčila si ho do váčku na bandalíru a meč si hodila přes rameno.
„A to se vážně spokojíš jen s tímhle?“ zeptal se a přeměřil si ji přimhouřenýma očima. V jeho krásné podlouhlé tváři bylo vidět pobavení.
Ukázal směrem k jeskyni, kde skalvertská královna uchovávala nevýslovné bohatství obalené v plátech ztvrdlých slin. Vozíky, truhly a kosti koní i lidí zde visely mezi zlatem, stříbrem a drahokamy jako lesknoucí se trosky staletí.
„Jo,“ řekla znovu. „Tohle mi stačí.“
To už se k nim blížili i ostatní v osobě Roona, Taivuse a malé Galliny za zvuku unaveného, avšak radostného klábosení vítězů. Roon si vyčesával špínu z vousů, Gallina zasunula dýky do pouzder a vysoký Taivus, který kráčel za nimi, nepřestával ostražitě sledovat okolí. Dohromady tvořili skvělý tým.
Viv se otočila a zamířila k východu z jeskyně, odkud stále ještě pronikalo slabé světlo.
„Kam jdeš?“ křikl na ni Roon svým drsným, ale přívětivým hlasem.
„Ven.“
„Ale… nechtělas…?“ ozvala se Gallina, ale někdo, nejspíš Fennus, ji syknutím umlčel.
Viv se zastyděla. Gallinu měla ze všech nejraději a asi jí to měla nějak vysvětlit. Ale tady skončila, tak nač to dál protahovat? Vážně se o tom nechtěla bavit, a pokud by teď něco řekla, hrozilo by, že si to ještě rozmyslí.
Po dvaadvaceti letech plných dobrodružství měla už dost všeho toho bahna, krve a marastu. Život orka, to je síla, násilí a nakonec náhlá smrt v boji, ale ať se propadne do pekel, jestli takhle skončí i ona.
Nastal čas zkusit něco nového.
1
Viv stála v chladném ranním ovzduší a dívala se na široké údolí před sebou. Město Thune se vynořilo z mlhy halící břehy řeky, jež ho protínala. Tu a tam se ve slunci zablýskla věžička s měděnou střechou.
Ještě před úsvitem složila stan a svýma dlouhýma nohama pak urazila posledních pár kilometrů. Na zádech ji tížil Černokrevník a skalvertský kámen měla zastrčený v jedné z vnitřních kapes kabátu. Cítila ho tam jako nějaké tvrdé, seschlé jablko a občas se ho přes oblečení mimoděk dotkla, aby se ujistila, že je stále na místě.
Přes rameno měla přehozenou koženou brašnu, napěchovanou převážně svými poznámkami a plány. Dále v ní bylo pár sucharů, měšec s platinovými plíšky a různými drahokamy a nakonec jedno pozoruhodné malé zařízení.
Jak kráčela po cestě dolů do údolí, mlha se kolem ní postupně rozplynula a minula ji ztěžka jedoucí vlečka vrchovatě naložená vojtěškou.
Cítila v sobě sílící nervózní očekávání, jaké už léta nezažila, něco jako bojový pokřik, který sotva dokázala potlačit. V životě se ještě na nic tolik nepřipravovala. Četla a ptala se, hledala a přemýšlela a nakonec si vybrala Thune. Když ze svého seznamu vyškrtala všechna ostatní města, byla si svou volbou konečně jistá. Teď jí to sice najednou připadalo jako bláznivé a ukvapené rozhodnutí, což ale nijak neumenšilo ono příjemné napětí z toho, co ji čeká.
Město Thune nebylo obehnané zdí. Dávno se rozšířilo za své původní hradby, ale Viv měla i přesto pocit, jako by se blížila k hranici něčeho. Už si ani nepamatovala, kdy na jednom místě zůstala déle než jen pár dní, během kterých tam měla co do činění. Teď se chystala zapustit kořeny ve městě, které navštívila za celý svůj život možná tak třikrát.
Zastavila se a ostražitě se rozhlédla, ačkoliv sedlák už dávno zmizel v mlze a nikde nikdo nebyl. Vytáhla z brašny kousek pergamenu a přečetla si slova, která si na něj opsala.
Blízko taumické linie
skalvertský kámen ohněm plá,
kruh štěstí tobě daruje
a naplní se touha tvá.
Viv opatrně zastrčila lístek zpátky do brašny a místo něj vytáhla nástroj, který si před týdnem koupila od taumického učence v Arvenne – čarodějnou hůlku. Šlo o malé dřevěné vřetýnko omotané měděnou nití, která překrývala runy vyryté po celé jeho délce. Seshora byla do drážky upevněna vidlicovitá větvička z jasanu tak, aby se mohla volně otáčet.
Sevřela vřetýnko v pěsti a cítila, jak měděné vlákno pohlcuje teplo její dlaně.
Vřeteno sebou sotva znatelně škublo.
Aspoň si myslela, že šlo o záškub. Když jí ho taumik předváděl, škubnutí bylo silnější. Viv zaplašila myšlenku, že to ze strany učence byl jen salonní trik. Lidé se stálou adresou se obvykle neodvážili podvádět orka, který byl dvakrát větší než oni a který by jim při silnějším podání ruky mohl snadno zlomit zápěstí.
Zhluboka se nadechla a s čarodějnou hůlkou v ruce vkročila do města.
***
Zvuky probouzejícího se města sílily, jak se Viv nořila hlouběji do jeho ulic. Zkraje byly domy většinou dřevěné, jen tu a tam měl některý z nich základy z říčního kamene. Čím dále šla, tím více kolem ní převládaly kamenné stavby, jako by se starší domy s přibývajícími léty postupně měnily v kámen. Blátivá hlína ustoupila kamenným uličkám a poblíž centra města pak i dlážděným cestám. Chrámy a krčmy se tísnily kolem náměstí, kde stály sochy, nejspíš představující významné osobnosti města.
Veškeré její pochybnosti ohledně čarodějné hůlky se rozplynuly. Nyní ji citelně táhla vpřed, jako by byla živá – počáteční občasná krátká cuknutí přerostla v neodbytné škubání. Předchozí průzkum tedy nebyl marný. Pod městem se zřetelně táhly linie ley, představující mocné kanály taumické energie. Učenci diskutovali o tom, zda se objevily v místech, kde se usadili lidé, nebo se naopak lidé usadili v jejich blízkosti, jako se člověk v zimě stahuje k teplu. Pro Viv bylo podstatné jen to, že byly tady.
Nalezení silné linie ley byl ale samozřejmě jen první krok. Jasanová větvička sebou trhala doleva a doprava, chvíli cukala jedním směrem, pak se zas obrátila a jako ryba na háčku táhla Viv na druhou stranu. Po chvíli už se na ni ani nemusela dívat. Stačilo, že cítí její pohyb, a svou pozornost mohla věnovat domům, kolem nichž procházela.
Magický nástroj ji vedl hlavními ulicemi i klikatými spojovacími uličkami, okolo kováren, nocleháren, tržnic a hostinců. Na ulicích bylo jen málo lidí, kteří se jí mohli rovnat výškou, a Viv se nikdy neocitla uprostřed tlačenice – o to už se jako obvykle postarala přítomnost Černokrevníka, který jí všem na očích visel u pasu.
V ulicích Viv narážela na různé vůně, které patří k městu – vůně čerstvě upečeného chleba, probouzejících se koní, mokré dlažby, rozžhaveného kovu, květinového parfému i starých výkalů. Podobné vůně lze cítit v každém větším městě, ale zde je navíc podbarvovala ranní svěžest říčního ovzduší. Mezerou mezi domy tu a tam zahlédla i lopaty vodního mlýnu, kde se mele mouka.
Viv nechala hůlku, ať ji vede, kam chce. Párkrát bylo škubnutí tak silné, že se zastavila a prohlížela si okolní domy. Nikdy ale nebyla s výsledkem spokojená, a tak pokračovala dál. Hůlka se v takových chvílích nějakou dobu bránila, ale pak to zřejmě vzdala a začala opět hledat nový směr.
Když pak přišlo opravdu silné škubnutí, Viv se napůl omámeně zastavila a věděla, že našla, co hledala.
Nebylo to sice na Hlavní třídě – to by bylo až příliš velké štěstí –, ale jen o ulici dál. Celou délku ulice lemovaly petrolejové pouliční lampy, nyní už zhasnuté, a celkově budila dojem místa, kde by člověk nečekal, že ho někdo po půlnoci pobodá. Všechny domy v Rudné ulici už poznamenal čas, avšak střechy se zdály být v dobrém stavu – s výjimkou jediného domu. A právě k němu ji hůlka přivedla.
Na to, k čemu dům sloužil, byl poměrně malý. Na jediném železném háku visela otlučená cedule s nápisem parkinova stáj, ovšem barva na reliéfním písmu už dávno oprýskala. V přízemí byla velká dvoukřídlá vrata z okovaného dřeva, která byla zrovna otevřena dokořán, a příčné břevno, sloužící jako závora, stálo opodál opřené o zeď. Nalevo od vrat se nacházely ještě jedny menší dveře, zhruba odpovídající výšce orka, které byly legračně zamčené pomocí visacího zámku. Viv prostrčila otevřenými vraty hlavu dovnitř, aby se podívala, jak to tam vypadá. Uvnitř spatřila širokou uličku vedoucí mezi šesti stájemi pro koně. Dírou ve střeše sem pronikalo světlo a na zemi leželo pár roztříštěných střešních tašek. Na půdu vedl dosti chatrný žebřík a nalevo byla malá kancelář s dveřmi do zadní místnosti. Ze žlabu v zadní části stáje se linul kyselý zápach tlejícího sena a v paprscích světla pronikajících střechou vířil prach, jako by se nikdy nechtěl usadit.
Ani nedoufala, že to bude tak dokonalé.
Zastrčila hůlku do brašny.
Když se znovu ocitla v sílícím ruchu ulice, spatřila starou ženu, která naproti přes cestu zametala verandu. Viv si byla docela jistá, že ji zametala už při jejím příchodu, zápraží se jen blýskalo, ale žena na něj dál odhodlaně útočila metlou a přitom každou chvíli střelila po Viv kradmým pohledem.
Viv přešla přes cestu na druhou stranu ulice. Žena se ze slušnosti zatvářila překvapeně a vyloudila cosi podobného úsměvu.
„Nevíte, komu patří tenhle dům?“ zeptala se jí Viv a ukázala na stavbu se stájí.
Stará paní byla víc než o polovinu menší než Viv a musela se prohnout v zádech, aby se jí podívala do očí. Následně svraštila tvář do změti vrásek, v nichž se jí oči docela ztratily.
„Ta stáj?“
„Jo.“
„Nó,“ protáhla zamyšleně slabiku, ačkoliv Viv měla pocit, že odpověď moc dobře zná. „Ta je starýho Ansoma, pokud se nemejlím. Ten chlap nikdy neměl buňky na žádnou práci nebo na obchod, a jak jsem slyšela jeho starou paní, tak ani na to, co ženská čeká vod manžela.“
Viv neuniklo, jak žena výmluvně povytáhla obočí.
„Takže to není Parkin?“
„Kdepak. Ansom byl jenom línej vyměnit tu ceduli, když to tady koupil.“
Viv se pobaveně usmála a odhalila přitom spodní špičáky. „Netušíte, kde bych ho našla?“
„Najisto ti to nepovím, ale hádám, že se věnuje tomu jedinýmu, co mu vždycky šlo vod ruky,“ řekla žena a volnou ruku si přiložila k ústům coby pomyslnou čutoru. „Jestli s ním vážně chceš mluvit, projdi podniky v Morkový ulici. Asi šest bloků tímhle směrem,“ dodala a ukázala na jih.
„Takhle po ránu?“
„Jó, tuhle prácičku von dělá důkladně.“
„Díky, madam,“ řekla Viv.
„Ále, jakápak madam!“ zachechtala se stařena. „Říkej mi Laney. Máš v plánu stát se mojí novou sousedkou…?“ zeptala se a gestem naznačila, že nezná její jméno.
„Viv.“
„Viv,“ zopakovala Laney a přikývla.
„To se ještě ukáže. Uvidíme, jestli je vážně tak mizerný obchodník, jak říkáte.“
Stařena se pořád ještě smála, když Viv vykročila k Morkové ulici.
***
Navzdory tomu, co řekla Laney, Viv nečekala, že na onoho tolik opovrhovaného Ansoma v tuto denní dobu natrefí. Říkala si, že se po něm zeptá v každé nálevně, kde bude ještě otevřeno, a když zjistí, kam chodívá, večer si ho tam pak najde.
Jak se však ukázalo, stačilo navštívit pouhé tři hospody a narazila na něj osobně. Hostinský si ji po jejím dotazu prohlédl odshora dolů a zpátky a prudce zvedl obočí, když spatřil rukojeť Černokrevníka, která ji vykukovala přes rameno.
„Nechci dělat potíže, jde mi jen o obchod,“ řekla klidným hlasem a snažila se přitom působit co možná nejméně hrozivě.
Hostinský si zjevně oddechl, že se Viv nehodlá s nikým prát, palcem ukázal do rohu a pokračoval ve smetání drobků z barového pultu na jiná, mnohem zajímavější místa.
Cestou k dotyčnému stolu měla Viv neodbytný pocit, jako by vstupovala do doupěte nějaké postarší lesní šelmy. Nejspíš šlo o jezevce. Ne, že by vnímala nějaké nebezpečí, spíš šlo o atmosféru místa, kde jeho obyvatel strávil tolik času, že prostor zcela nasákl jeho odérem.
Muž dokonce i vypadal jako jezevec. Hustý a mastný černý plnovous, v němž prosvítaly bílé prameny, mu splýval až na prsa. Seděl zády ke stěně a zabíral přitom stejně velký prostor na výšku jako na šířku, takže pokaždé, když se nadechl, se stůl jemně zhoupl na nohách.
„Vy jste Ansom?“ zeptala se Viv.
Ansom připustil, že je to tak.
„Můžu přisednout?“ řekla, načež si rovnou sedla a Černokrevníka si opřela o opěradlo židle. Popravdě řečeno, nebyla moc zvyklá žádat někoho o svolení.
Ansom na ni pohlédl přes opuchlá spodní víčka – ne vyloženě nepřátelsky, spíš ostražitě. Před sebou měl korbel a džbán, oba téměř prázdné. Viv upoutala pozornost hostinského, ukázala na dopitý korbel. Ansom očividně zjihl.
„Moc děkuju,“ zamumlal.
„Slyšela jsem, že vám patří ta stará stáj v Rudné ulici. Je to tak?“ zeptala se ho Viv.
Ansom připustil, že ano.
„Mám zájem ten dům koupit,“ řekla. „A mám dojem, že i vy byste ho možná rád prodal.“
Na jeho tváři se objevilo překvapení, ale jen na okamžik. Hned totiž zbystřil, a i když možná neměl buňky na podnikání, Viv bylo jasné, že na smlouvání je určitě má.
„Možná jo,“ zabručel. „Ale povídám vám, že jde o prvotřídní nemovitost. Prvotřídní! Už jsem pár nabídek dostal, ale většina z těch lidí v tom vidí jenom ten barák a vůbec nedocení hodnotu daný lokality. No a pak chtějí, abych to prodal pod cenou.“
V tu chvíli mu hostinský vyměnil prázdný korbel za plný a Ansom při pohledu na něj viditelně pookřál.
„Jak říkám, dostal jsem spoustu trapně nízkejch nabídek. Upozorňuju vás, že znám hodnotu toho pozemku a prodal bych ho jedině serióznímu podnikateli. Ehm… nebo podnikatelce,“ dodal.
Viv si vzpomněla na Laney a pobaveně se pousmála.
„Víte, Ansome, existují různé druhy podnikání.“ Při myšlence na Černokrevníka, který se jí zezadu opíral o židli, Viv napadlo, jak by právě to její podnikání – tedy její staré podnikání – dokázalo tohle jednání rychle zkrátit. „Můžete mi ale věřit, že ať už jde o jakýkoliv obor, vždycky jednám seriózně.“
Sáhla po brašně, vytáhla z ní měšec s platinovými plíšky a potěžkala ho. Pak z něj vytáhla jediný plíšek, podržela ho mezi palcem a ukazovákem, znalecky na něj pohlédla a nechala ho blýsknout se ve světle hospody. Platina představovala měnu, kterou ve městě, jako bylo tohle, málokdy někdo zahlédl, a Viv bylo jasné, že si ji brzy bude muset vyměnit za nižší nominální hodnoty, ale část si chtěla nechat u sebe právě pro takovéto příležitosti.
Ansom vyvalil oči. „Páni. Tomu říkám seriózní přístup! Na mou duši!“ řekl, načež si dlouze přihnul piva, aby skryl své překvapení.
Ty jeden mizero, pomyslela si a potlačila úsměv.
„Jelikož jsme tedy oba seriózní podnikatelé, nechci mrhat vaším časem,“ řekla, načež se opřela o loket a posunula po stole osm platinových plíšků. „To dělá takových osmdesát zlatých sovereignů. Podle mého to pokrývá hodnotu celého vašeho pozemku. Určitě se shodneme na tom, že budova je ztrátová, a šance, že vás osloví… nějaká další podnikatelka, která by vám za to zaplatila hotově na dřevo, je podle mě mizivá.“
Ansom jí upřeně hleděl do očí a Viv neuhnula pohledem.
Korbel si držel u pusy, ale nepil.
Viv začala shrabovat plíšky zpátky k sobě. Ansom spěšně natáhl ruku, ale těsně před tou její, která byla mnohem větší, ucukl, aby se jí nedotkl. Viv povytáhla obočí.
„Vidím, že se vyznáte,“ řekl Ansom a nestačil ani mrkat.
„To teda jo. Jestli si do oběda uděláte čas a přinesete mi podepsanou smlouvu, počkám tu na vás. Ale budu tady jenom do dvanácti.“
Ukázalo se, že starý jezevec je mnohem hbitější, než vypadá.
Poté, co Viv podepsala listinu a schovala si klíče do kapsy, Ansom si vložil platinu do peněženky s úlevou, že obchod je uzavřen. „Teda… odhaduju, že asi nebudete mít zájem vést stáj,“ troufl si poznamenat Ansom.
Bylo všeobecně známo, že koně si na orky moc nepotrpí.
„To tedy ne. Otevřu si obchod s kávou.“
Ansom se zatvářil zmateně. „Ale proč si teda potom kupujete stáje?“
Viv se na chvíli odmlčela a pak mu věnovala pohled plný odhodlání. „Věci nemusí vždy zůstat v původní podobě,“ řekla, složila listinu a strčila si ji do brašny.
Když odcházela z hospody, Ansom na ni ještě zavolal: „Hele, a co to u všech pekelnejch vlastně je, ta káva?“
***
Cestou ke svému novému domu se Viv musela stavit ještě na třech různých místech.
Po návštěvě směnárny jí v měšci přibyla měď, stříbro a zlato, načež se vydala do aténea, tedy vědecké knihovny při malé taumické univerzitě, která stála na severním břehu řeky. Stejně chtěla zjistit, kde to je, kdyby si potřebovala něco přečíst.
Ještě důležitější bylo, že Teritoriální pošta jezdila mezi vědeckými i běžnými knihovnami většiny velkých měst a bylo na ni spolehnutí. Díky měděným věžičkám navíc nebylo obtížné tahle místa najít.
Viv usedla u jednoho z velkých stolů rozmístěných mezi regály a na pár listů pergamenu napsala dva dopisy. Vůně papíru, prachu a času jí připomněla všechen ten čas, který v poslední době strávila četbou na podobných místech.
Dosavadní život naplněný tréninkem svalů, reflexů a psychické odolnosti vyměnila za čtení, plánování a shromažďování detailů. Smutně se pousmála.
Gnomida u poštovní přepážky na ni nepřestávala zírat, zatímco razítkovala voskovou pečeť. Byla tak nervózní z toho, že v knihovně vidí orka, že se jí na každou adresu ptala dvakrát.
„Sháním zámečníka. Nevíte o někom zkušeném?“
Gnomida na ni zůstala chvíli koukat s otevřenou pusou, pak se vzpamatovala a prolistovala seznam ležící za pultem. „Markev a synové,“ řekla. „Kamenická ulice 827,“ dodala a zhruba popsala cestu.
Viv jí poděkovala a odešla.
Firmu Markev a synové našla přesně na uvedené adrese. Chvíli nato odtamtud odešla o stříbrňák a tři měďáky lehčí, avšak s obrovskou a dosti těžkou truhlou, kterou svírala pod svalnatou paží.
***
Když došla při západu slunce zpátky do Parkinovy stáje, zavřela vrata a odemkla dveře do kanceláře. Obešla pult ve tvaru písmene L a postavila za něj nový trezor. Dovnitř vložila kupní smlouvu i své peníze, zamkla ho a klíč si pověsila na krk.
Po chvíli zkoušení pomocí nohou a posléze i konečky prstů našla v průchodu mezi stáními uvolněný dlažební kámen. Pořádně se do něj opřela a s velkou námahou ho zvedla a odsunula. Z místa pod ním odebrala trochu hlíny a do prohlubně pak opatrně vložila skalvertský kámen. Zahrnula ho hlínou a znovu nad něj zasadila dlažební kámen. Nakonec vzala do ruky tuhé a poněkud vypelichané koště na vymetání stájí a smetla roztroušenou hlínu, aby plocha vypadala neporušeně.
Několik okamžiků na zametené místo hleděla a všechny její naděje se soustředily na kamínek, vsazený jako tajné srdce do půdy Parkinovy stáje.
Ne, teď už to není žádná stáj.
Teď to byl její dům.
Rozhlédla se kolem sebe. Její dům. Žádná dočasná zastávka nebo místo, kde si na jednu noc rozloží na zem stočenou cestovní matraci. Tohle tady bylo její.
Otvorem ve střeše dovnitř vanul svěží večerní vzduch, takže přinejmenším dnes si nejspíš bude připadat jako každou jinou noc, kterou prospala pod hvězdami. Pohlédla na půdu a na žebřík, který na ni vedl. Nohou vyzkoušela jednu z nižších příček, a ta se rozštípla jako balza. Pohrdavě si odfrkla, odepla si Černokrevníka a oběma rukama ho hodila na půdu, čímž vyplašila několik holubů, kteří vylétli dírou ve střeše ven. Chvíli hleděla nahoru a pak si v jednom stání rozbalila spací podložku. Dneska to určitě bude bez táboráku a o lucernách tu evidentně nemohla být ani řeč, ale to nevadilo.
Ve slábnoucím světle soumraku si uprostřed archivních koňských koblih a všudypřítomného prachu prohlížela interiér. V domech se příliš nevyznala, ale bylo jí jasné, že tenhle si vyžádá neskutečné množství práce.
Ale koneckonců to bude příležitost něco pro změnu vybudovat, a ne rozsekat.
Samozřejmě to znělo směšně. Kavárna? Ve městě, kde nikdo ani neví, co je to káva? Ještě před půl rokem ani ona sama netušila, co to vlastně je – neznala její vůni ani chuť. Na první pohled se to zdálo být naprosto absurdní.
Viv se ve tmě pousmála.
Když konečně ulehla na cestovní matraci, začala si sepisovat úkoly na další den, ale nedostala se dál než ke třetímu.
Spala jako zabitá.