Tracy Wolffová: Touha

Nakladatelství Fragment vydalo young adult fantasy román Touha, první díl stejnojmenné šestidílné upírské série.

ANOTACE:
Nástupem do Katmerské akademie se mi obrátil celý svět vzhůru nohama. Na téhle škole uprostřed aljašské divočiny je něco podivného, stejně jako na všech mých nových spolužácích. Připadám si tu jako obyčejná smrtelnice mezi bohy… nebo příšerami. Členy znepřátelených frakcí spojuje jen nenávist ke mně.

A pak je tu Jaxon Vega, upír se smrtícím tajemstvím, ke kterému mě to záhadně táhne. A já se začínám bát, že jsem se tu neocitla jen shodou nešťastných náhod. Někdo mě sem přivedl úmyslně… jako návnadu.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, 2023
Překlad: Drahomíra Michnová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 488
Cena: 499 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
0
Pokud nežijete na hraně, zabíráte moc místa

Stojím ve dveřích před asfaltovou vzletovou dráhou, dívám se na malé letadlo, do kterého mám nastoupit, a ze všech sil se snažím ovládnout strach a nervozitu.

Což se lehko řekne, ale hůř udělá.

Nejen proto, že mám za okamžik opustit všechno, co jsem dosud znala, i když jsem si ještě před dvěma minutami nepřála nic jiného. Ale jak si prohlížím tohle letadlo, které si snad ani tak vznešený název nezaslouží, zmocňují se mě úplně nové obavy.

„Tak co, Grace?“ Muž, kterého poslal strýc Finn, aby mě vyzvedl, na mě shlíží s trpělivým úsměvem. Myslím, že se představil jako Philip, ale nejsem si jistá. Skoro ho přes své divoce bušící srdce neslyším. „Jsi připravená na dobrodružství?“

Ne. Ne, vůbec nejsem připravená – ani na dobrodružství, ani na cokoli jiného, co mě čeká.

Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že budu zanedlouho stát na aljašském letišti ve Fairbanks, považovala bych ho za blázna.

A kdyby mi řekl, že tam budu stát proto, abych tímhle nejmenším letadýlkem ve vesmíru pokračovala na úplný konec světa – což je v tomhle případě nějaké městečko na
úpatí nejvyšší severoamerické hory Denali –, myslela bych si, že pořádně přebral.

Za třicet dní se toho ale může hodně změnit. A ještě mnohem víc se může pokazit.

Vlastně jsem za těch pár uplynulých týdnů mohla počítat jedině s tím, že ať už je situace jakkoli zlá, vždycky může být ještě hůř…

 

1
Přistání znamená prostě se vrhnout na zem a doufat, že se trefíte

A tady ho máme,“ oznámí Philip, když přeletíme nad několika horskými vrcholy, sundá ruku z kniplu a ukáže na malou skupinku budov v dálce. „Healy, Aljaška. Náš sladký domov.“

„Páni. Vypadá…“ Mrňavě. Vážně hodně, hodně mrňavě. Daleko mrňavěji než naše čtvrť v San Diegu, o celém velkoměstě ani nemluvě.

Ale takhle shora toho stejně moc nevidím. Ne kvůli vysokým horám, které se kolem něj tyčí jako dávno zapomenuté příšery, ale protože zrovna prolétáme jakýmsi zvláštním mlžným oparem, který Philip označí jako „soumrak“, i když ještě není ani pět hodin. Vidím však dost na to, abych pochopila, že takzvané „městečko“ je hrstka nesourodých budov, které jsou rozmístěny úplně náhodně, jako když hodíte kostkami.

„Zajímavě. Vypadá… zajímavě,“ vymáčknu se nakonec.

Není to první výraz, který mě napadl. Kdepak, ze všeho nejdřív mi blesklo hlavou to staré klišé o zamrzlém pekle – ale můj komentář byl ten nejzdvořilejší z možných. Philip už začíná navádět letadlo na přistání. Jsem skálopevně přesvědčená, že se připravuje na další z příšerných momentů, které mě trýznily už od chvíle, kdy jsem před deseti hodinami nastoupila do prvního z celkem tří letadel.

No jasně. Stačím jen na okamžik zahlédnout to, co v tomhle tisícovém městečku nazývají letištěm (díky, strýčku Google), a Philip už pronáší: „Teď se pevně drž, Grace. Přistávací dráha není moc dlouhá, protože jinak by se kvůli věčnému sněhu a ledu těžko udržovala. Takže to bude krátké přistání.“

Netuším, jak takové „krátké přistání“ vypadá, ale děsím se předem. Pevně se chytím madla na dveřích, které nejspíš slouží jen k tomuto účelu, a křečovitě se ho během postupného klesání držím.

„Klídek, děvče. Vůbec nic se neděje,“ chlácholí mě Philip. Mimochodem, tahle věta by se určitě dostala do první pětky těch, které od pilota nechcete slyšet, dokud jste ještě ve vzduchu.

Země pod námi je bílá a neústupná, a tak raději pevně zavřu oči.

Za pár vteřin cítím, jak kola podvozku poskakují po zemi. Philip dupne na brzdy tak prudce, až to se mnou trhne dopředu. Nepraštím se do hlavy o palubní desku jen díky bezpečnostnímu pásu. Stroj zakvílí. Nevím, jestli ten příšerný zvuk vydává nějaká jeho konkrétní část, nebo jde o kolektivní umíráček, a tak si toho raději moc nevšímám.

Hlavně když mě to začne táhnout doleva.

Skousnu si ret a oči držím pořád pevně zavřené, i když hrozí, že mi srdce vyletí z hrudi. Jestli je tohle konec, nechci ho vidět přicházet.

Ta myšlenka mě rozptýlí. Začnu přemýšlet o tom, co asi viděli máma s tátou, a než se mi podaří tyhle představy
zaplašit, Philip špatně ovladatelné letadlo zastaví.

To se ještě párkrát lehce otřese a zachvěje.

Přesně vím, jaké to je. Momentálně se mi třesou i prsty na nohou.

Pomalu otevřu oči a odolávám nutkání se pohmatem přesvědčit, jestli jsem celá. Ale Philip se jen zasměje a prohlásí: „Učebnicové přistání.“

Možná, pokud je tedy učebnice horor, který navíc čtete vzhůru nohama a pozpátku.

Ale zdržím se poznámek. Usměju se na něj, jak nejlíp v téhle chvíli dokážu, a popadnu zpod sedadla batoh. Vyndám z něj rukavice od strýce Finna a natáhnu si je. Pak otevřu dveře a vyskočím na přistávací dráhu. Modlím se, aby mě při doskoku nezradila kolena.

Málem se to stane.

Pár vteřin počkám, jestli se nerozsypu. Pak si přitáhnu svoji zbrusu novou bundu těsněji k tělu, protože je tu fakt kolem deseti pod nulou, a přejdu dozadu vyndat si z letadla tři zavazadla se vším, co mi v životě zbylo.

Píchne mě při tom u srdce, ale už se nechci zabývat myšlenkami na všechno, co jsem musela opustit, stejně jako nechci myslet na to, že v mém rodném domě teď bydlí cizí lidé. Ostatně kdo by se trápil domem, výtvarnými potřebami nebo bicí soupravou, když jsem ztratila mnohem, mnohem víc?

Místo toho popadnu velký kufr, s námahou ho vytáhnu z malého zavazadlového prostoru a postavím na zem. To už dorazí Philip a chopí se zbytku zavazadel s takovou lehkostí, jako by v nich bylo peří, a ne celý můj život.

„Tak pojď, Grace, ať mi tu nezmodráš zimou.“ Trhne bradou směrem k parkovišti – nemají tu ani žádnou letištní budovu, jen parkoviště, a mně se chce zavýt zoufalstvím. Je tu taková zima, že mám konečně jiný důvod se třást. Jak může někdo takhle žít? Je to neskutečné, už jen proto, že ještě ráno jsem vstávala do příjemných dvaadvaceti stupňů.

Ale nezbývá mi než přikývnout, a tak to udělám. Vytáhnu držadlo od kufru a vleču ho k malému betonovému plácku, který je podle všeho místním letištěm. Zdaleka se nepodobá rušným terminálům v San Diegu.

Philip mě v pohodě obejde, v každé ruce jeden velký kufr. Chci ho upozornit, že mají kolečka, ale jakmile opustíme ranvej a vkročíme na okolní zasněženou plochu, pochopím, proč kufry nese – asi těžko by je mohl táhnout po sněhu.

V půlce parkoviště (kde je sníh naštěstí odklizený) jsem skoro zmrzlá, i když mám na sobě péřovou bundu a rukavice s podšívkou z umělé kožešiny. Nevím, jak se mám odsud dostat do internátní školy, kterou řídí strýc Finn, a tak se otočím k Philipovi a chci se zeptat, jestli tu vůbec existuje něco jako Uber. Jenže než stihnu otevřít pusu, někdo se odlepí od jedné zaparkované dodávky a běží přímo ke mně.

Myslím, že je to sestřenice Macy, ale těžko říct, když je od hlavy až k patě zachumlaná do zimního oblečení.

„Tak jsi tady!“ vykřikne pohybující se kupa čepic, šál a bund. Teď už je jasné, že jsem se nespletla – je to určitě Macy.

„Jsem tady,“ souhlasím stručně a zvažuju, jestli je už pozdě přehodnotit nabídku pěstounské péče. Nebo se osamostatnit. Jakýkoli život v San Diegu musí být lepší než žít v městečku, jehož letiště sestává z jedné přistávací dráhy a mrňavého parkoviště. Heather z toho trefí šlak, až jí to napíšu.

„Konečně!“ dodá Macy a chce mě obejmout. Je to trochu zvláštní, částečně kvůli tlustému oblečení, co má na sobě, a taky kvůli tomu, že – ačkoli je ve svých šestnácti o rok mladší než já – měří asi o dvacet centimetrů víc. „Čekám tu na tebe už přes hodinu.“

Krátce ji obejmu a začnu se omlouvat: „Promiň, letadlo ze Seattlu mělo zpoždění. Nemohlo vzlétnout kvůli bouřce.“

„Jo, to slýcháváme často,“ odpoví a ušklíbne se. „Určitě tam mají ještě horší počasí než my.“

Chci něco namítnout – kilometry sněhu a vrstvy oblečení, za které by se nemuseli stydět ani kosmonauti, mi připadají naprosto šílené. Ale neznám Macy tak dobře, třebaže jsme sestřenice, a v žádném případě ji nechci nějak urazit. Kromě strýce Finna a Philipa je jediná, koho tady znám.

Nemluvě o tom, že její rodina teď představuje mé jediné příbuzné.

Takže jen pokrčím rameny.

Musí to být dostačující odpověď, protože se usměje a pak se otočí k Philipovi, který pořád drží mé kufry. „Díky moc, žes ji vyzvedl, strýčku Philipe. Táta říkal, že u něj máš basu piva!“

„To nestojí za řeč, Mace. Beztak jsem si musel ve Fairbanks něco zařídit.“

Vyzní to tak, jako by skočit do letadla a uletět pár stovek kilometrů opravdu nebyl žádný problém. A možná není. Aspoň ne tady, kde jsou všude kolem jen hory a sníh. Nakonec podle Wikipedie vede do Healy jen jediná silnice, a ta bývá v zimě někdy uzavřená.

Celý minulý měsíc jsem si představovala, jak to tady asi vypadá. Jaké to ta­dy je.

Myslím, že to už brzy zjistím.

„Ale stejně. Táta říkal, že bude v pátek doma i s pivem, takže se spolu můžete podívat na zápas jako v pravé bromanci.“ Obrátí se zpátky ke mně. „Tátu fakt moc mrzí, že tě nemohl vyzvednout, Grace. Ve škole došlo k nějaké mimořádné situaci, kterou nemohl vyřešit nikdo jiný. Ale máme za ním přijít hned, jak dorazíme.“

„To je v pohodě,“ řeknu. Co taky jiného? Jestli jsem se za ten měsíc od smrti rodičů něco naučila, tak hlavně to, jak je většina věcí nedůležitá.

Koho zajímá, kdo mě vyzvedne, když se do té školy nějak dostanu?

Koho zajímá, kde budu bydlet, když už to nikdy nebude u mámy s tátou?

Philip nás doprovodí na konec odklizeného parkoviště a teprve tam mi předá kufry. Mace ho na rozloučenou krátce obejme. Podám mu ruku a zamumlám: „Díky, že jste mě vyzvedl.“

„Není zač. Až budeš potřebovat někam zaletět, jsem ti k službám.“ Mrkne na mě a zamíří zpátky k letadlu.

Chvilku se za ním díváme a pak Macy popadne držadla obou kufrů a vyrazí dál. Kývne na mě, abych udělala to samé a já poslechnu, přestože mám sto chutí rozběhnout se za Philipem, naskočit do letadla a trvat na tom, aby mě odvezl zpátky do Fairbanks. Nebo ještě líp, zpátky domů do San Diega.

Ten pocit se ještě zhorší, když se Macy zeptá: „Nemusíš na záchod? Do školy je to dobrá hodina a půl jízdy.“

Hodina a půl? Nějak se mi tomu nechce věřit, protože se zdá, že celé městečko se dá přejet během patnácti, nanejvýš dvaceti minut. Ale je fakt, že jsem během přeletu neviděla žádnou budovu ani vzdáleně tak velkou, aby to mohla být internátní škola pro skoro čtyři sta studentů, takže možná není přímo v Healy.

Nedá mi to, abych si znovu nevybavila všechny ty hory a řeky, které tohle městečko obklopují, a říkám si, kde proboha nakonec dneska skončím. A kam bych si tady mohla podle ní odskočit.

„Jsem v pohodě,“ odpovím, i když se mi žaludek svírá nervozitou. Celý dnešek byl o tom, jak se sem dostat, a bohatě mi to stačilo. Jenže když táhneme kufry soumrakem a mrazivý vzduch mě při každém kroku štípe do tváří, všechno začne být až moc skutečné a děsivě rychlé. Hlavně když Macy dojde k zaparkovanému sněžnému skútru.

Nejdřív mě napadne, že si ze mě chtěla vystřelit, ale jakmile začne nakládat kufry do připojených saní, dojde mi, že to není vtip. Za chvíli opravdu pojedu na sněžném skútru skoro setmělou Aljaškou, ve víc než minus dvaceti, jestli teda appka v mém mobilu nelže.

Jediné, co tomu ještě chybí, je zlá ježibaba, která by se zlověstně chechtala a hrozila, že mě chytí a sní. Ovšem za daných okolností by to bylo nejspíš jedno.

Zděšeně a zároveň fascinovaně sleduju, jak Macy pomocí popruhů upevňuje kufry do saní. Asi bych jí měla nabídnout pomoc, ale stejně bych nevěděla, kde začít. A protože nechci, aby všechny moje zbývající věci skončily rozházené na úbočí nějaké hory, řeknu si, že tohle je přesně ten případ, kdy je lepší nechat to na odborníkovi.

„Na, budeš potřebovat tohle,“ řekne Macy a otevře malou tašku připevněnou k saním. Chvilku se v ní přehrabuje a pak vyndá tlusté oteplovačky a vlněnou šálu. Obojí je křiklavě růžové, což byla v dětství má nejoblíbenější barva.

Teď už se mi zas tolik nelíbí. Ale je jasné, že si to Macy pamatuje z doby, kdy jsme se naposledy viděly, takže když mi je podá, jsem z toho docela dojatá.

„Díky.“ Usměju se na ni, jak to za daných okolností nejlíp zvládnu.

Po několika neúspěšných pokusech se mi podaří natáhnout si oteplovačky přes termoprádlo a flísové kalhoty od pyžama se vzorem smajlíků (jediné flísové kalhoty v mém vlastnictví), které jsem si podle strýcových pokynů oblékla před nástupem do letadla v Seattlu. Pak omrknu způsob, jakým má Mace omotanou duhovou šálu kolem krku a obličeje, a udělám totéž se svou.

Zamotat ji tak, aby mi zakrývala nos a zároveň nespadla, jakmile se pohnu, je těžší, než se zdá. Nakonec to přece jen zvládnu a Macy sáhne po jedné z přileb zavěšených na řídítkách sněžného skútru.

„Ta helma je polstrovaná, takže ti v ní bude teplo a zároveň ti ochrání hlavu před nárazem,“ vysvětlí. „Kromě toho má štít, který ti bude krýt oči před mrazivým vzduchem.“

„Můžou mi zmrznout oči?“ zeptám se zděšeně, převezmu přilbu a snažím se nevnímat, jak těžko se mi přes tlustou šálu dýchá.

„Oči nezmrznou,“ odpoví Macy a krátce se zasměje, jako by si nemohla pomoct. „Ale ten štít zabrání tomu, aby ti slzely. Cesta je pak výrazně pří­jemnější.“

„Aha.“ Sklopím hlavu a cítím, jak mi hoří tváře. „Jsem blbá.“

„Ne, nejsi.“ Macy mě vezme jednou rukou kolem ramen a pevně mě stiskne. „Aljaška, to není jen tak. Každý se tady musí chvilku rozkoukávat. Brzy na všechno přijdeš.“

Na to bych nesázela – nedovedu si představit, že se s tímhle studeným, cizím místem někdy sžiju –, ale raději mlčím. Zvlášť když se Macy tak snaží, abych se tu cítila vítaná.

„Je mi moc líto, že jsi musela přijet,“ pokračuje. „Teda, jsem hrozně ráda, že tu jsi. Jen bych si přála, aby to nebylo kvůli tomu, že…“ Její hlas utichne dřív, než větu dokončí. Ale na to už jsem zvyklá. Po těch týdnech, kdy kolem mě kamarádi a učitelé chodili po špičkách, jsem už pochopila, že ta slova nechce nikdo vyslovit.

Ale jsem moc unavená, než abych ji doplnila, a taky se mi nechce tohle téma otvírat. Místo toho si nasadím přilbu a zapnu si ji podle pokynů.

„Připravená?“ zeptá se Macy, když mám obličej a hlavu tak ochráněné, že už to víc nejde.

Od té doby, co mi Philip ve Fairbanks položil stejnou otázku, se odpověď nezměnila. Ani náhodou. „Jo. Naprosto.“

Počkám, až Macy nasedne, a pak se usadím za ni.

Nastartuje a ještě křikne: „Chyť se mě pevně kolem pasu!“ Poslechnu ji.

Za pár vteřin už vyrážíme do tmy, která se před námi prostírá až do nekonečna.

Ještě nikdy v životě jsem nebyla tak vyděšená.