Zdeněk Žemlička: Vlčice a královna noci
Život v pradávné Evropě stále překypuje běsy smrtelnými i nadpřirozenými. Noc i den jsou plné hrůz.
Nakladatelství Epocha vydalo historický fantasy román Zdeňka Žemličky Vlčice a královna noci.
ANOTACE:
Vládce dětí noci Khan unikl kletbě sedminásobné smrti, kterou na něj uvrhla mocná bruxa Akivasha. Avšak život v pradávné Evropě stále překypuje běsy smrtelnými i nadpřirozenými. Noc i den jsou plné hrůz. Spolu s Kroanou, Lilit, svou dcerou Inanou, morou Nadjou a kupcem Valdomarem se Khan vydává na dalekou cestu, aby jménem krále Marobuda vedl jednání s Římem.
Pronásledování sadistického zabijáka vedle toho působí jednoduše, ale pro Khanovy blízké bude i to představovat výpravu plnou různorodých nebezpečenství. Vládce kikimor netuší, že Akivasha, hnána touhou po pomstě, mu jde vstříc. A v barbarských časech může každé zákoutí představovat nebezpečí, jelikož není nouze o lidské bandity či brány démonů.
INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, 2022
Ilustrace: Žaneta Kortusová
Obálka: Lukáš Tuma
Vazba: brožovaná
Počet stran: 376
Cena: 339 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
Prolog
Havran téměř nemával křídly. Vznášel se ve vzdušných proudech a využíval silného větru. Jeho oči však zkoumaly vše dole. V závratné hloubce se lesnatou krajinou sunul jako dlouhý had zástup mužů. Pochodovali ve spořádaných útvarech, zbroje se leskly v podzimním slunci. Havran je sledoval už měsíc. Každý den se objevil na obloze a létal nad nimi. Vojáci už si na jeho přítomnost zvykli, avšak v některých to vyvolávalo obavy.
„Co myslíš, Petronie, je to pořád ten samý?“
Otázku vyřkl mladý voják, na němž byl strach přímo znát. Petronius, již zkušený legionář, hned neodpověděl, jen civěl k obloze a žvýkal nějakou travinu, aby odstranil sucho v ústech. Vody bylo málo, potoky vyschly a řeky byly kalné. Narazili na dvě studny, leč obě byly otrávené vhozenými mršinami. Včera naštěstí objevili pramen a celý den strávili tím, že plnili měchy vodou.
„Zkurvený Germáni,“ ulevil si Petronius. „Jo, je to ten samej pták.“
„A jak to víš?“ zeptal se podrážděně jiný voják.
„Prostě to vím, Sixte,“ zavrčel Petronius. „Chová se divně. Kořist ho nezajímá. Prostě ho zajímáme my.“
„Třeba je to nějaká vědma,“ šeptl ustrašeně mladík. „Prý je jich v téhle zemi plno a mohou na sebe brát různé podoby.“
„Kdes to slyšel?“ zamračil se Sixtus. „Co je to za hovadiny?“
„On má pravdu,“ zastal se osočeného Petronius. „Lidí, co se měněj ve zvířata, je tady plno. Žijou tu lykantropové… ty se měněj ve vlky. Ale zdejší vědmy se můžou měnit na cokoliv. Ale nejradějc na sebe berou podobu ptáka. Koukni na něj. Přilítne, když je slunce v zenitu. A při soumraku vodlítne. Je to špeh. Marsové vědí, kudy pochodujeme. Proto všecko vykliděj. Když dojdeme k vesnici, je prázdná. A eště ty zkurvenci stihnou votrávit studnu chcíplotinou.“
„A co ho sestřelit?“ zeptal se Sixtus.
„Je moc vysoko,“ zavrtěl hlavou Petronius. „Na ptáka je moc chytrej.“
Petronius se nemýlil. Po západu slunce odletěl havran na východ, snesl se k zemi a slídil po potravě. Po chvíli vypátral mršinu jelena, přistál a začal se krmit. Už to byl jen docela obyčejný pták.
*
1. Přichází čas válek
Kroana se probudila, avšak neviděla svět. Věděla, že je noc, zářící svitem planoucích hvězd, plná barev, jaké lidské oko nespatřilo, poněvadž to je dáno vidět pouze dětem noci. Ona je dítětem noci, a přece tu krásu nevidí. Okolo se míhají stíny živých bytostí i démoni. Vztekle zamručela. Ptačí maska z její tváře zmizela a ona konečně uviděla noc tak, jak ji byla zvyklá v poslední době vídat.
Za okamžik již celý oděv změnil podobu. Seděla pod stromem v haleně nachové barvy a černém krznu z něčeho, co vypadalo jako kůže. Věděla, že to není kůže, blůza není z látky a to, co připomíná kov, žádný kov není. Není to nic, co by se dalo vyrobit ve světě lidí. Už si na to zvykla, ale ve chvílích, kdy si to uvědomovala, se jí zmocňovala bázeň, plynoucí z vědomí, že nosí něco, co má tak strašlivou moc. Její pohled zabloudil k pouzdru s mečem, ležící v trávě. Neměla obavy, že by se ho někdo mohl zmocnit. Ta věc to nedovolí. Nelze prostě přijít a jen tak to sebrat. Nedokáže to člověk, vlkodlak ani kikimora. Jen já mohu. Jenom já.
Náhle zaslechla kroky. Věděla, že je to Khan. Po chvíli se vynořil z houští a s úsměvem na rtech se blížil. Jako vždy na něj zírala, ohromena jeho krásou. Viděla ji i v době, kdy ještě nebyla dcerou noci, avšak po své proměně ji vnímala nejen očima, nýbrž celou myslí i tělem. Jeho zjev ji prostoupil, ovládl a očaroval. Nebránila se.
Svlékla oděv. Nevadilo jí, že vane studený vítr, odnášející povadlé listy stromů, ani chlad, který pohlcoval Brdy den ode dne víc. Nebude jí vadit ani mráz a sníh. Cítila vnitřní žár, proudící jejím tělem jako tekutý oheň. Khan se také svlékl a objal ji. Neřekl nic, jenom ji líbal a miloval, jako by to bylo poprvé, jako by to bylo naposled, jako by to mělo být jedinkrát v životě. Spojili se a předávali si horko svých těl, sytili se svou krásou i nádherou vesmíru.
„Miluju tě,“ šeptal. „Miluju tě víc než kohokoliv nebo cokoliv na tomhle světě. Miluju tě. Miluju tě.“
Věřila mu každé slovo. Děti noci nemohou lhát. Nepotřebovala sliby, přísahy ani důkazy jako lidé. Každé jeho vyznání plnilo její duši blahem, poněvadž bylo pravdivé, ryzí a dokonalé. Miluju tě, Khane, i když mi to přes rty nejde tak snadno jako tobě. Chtěla bych zpívat, ale neumím to tak jako ty. Možná je to tím, že nejsem jen dítě noci, ale i vlkodlak a tak trochu i člověk. Ale ty to dokážeš, Khane. Zpívej, prosím! Prožili vrchol rozkoše. Khan vnímal její myšlenky a zpíval.
Já zpívám dceři noci, můj hlas pro její uši,
zapomeň na lid svůj i rod anebo dům,
vždyť král tvého srdce touží po tvé kráse,
chce být tvůj pán a milovat tvou duši
a otevřít ti bránu k tajným pokladům,
kéž každá dcera noci svůj dar ti nese
a mocní světa o přízeň ať tě prosí.
Tak jako dceru dávných slavných králů
chci obléknout tě do roucha ze záře hvězd
a místo na trůnu na rukou tě nosit,
po boku svém tě uvést do nádherných sálů
a paláců, v nichž tobě bude vzdána čest.
V průvodu slavících se ujmeme své vlády,
děti tvé se stanou velmoži tvé země,
tvé jméno po věky bude vzpomínáno
a v písních slaveno jak o hrdinech zvěst,
chválu ti budou vzdávat navěky a navždy,
však vyznání lásky budeš mít jen ze mě.
„Myslíš, že to bude pravda?“ zašeptala, opírajíc se o Khanovo rameno. „Zatím svět vypadá stále hůř.“
„Tak co jsi viděla?“ zeptal se.
„Ta římská výprava zatím neuspěla. Germáni, kteří tam žijí, se vyhýbají boji. Dokonce Římany ani nenapadají, prostě vyčkávají. Takže legie táhnou od jedné prázdné vesnice ke druhé.“
„To je snad dobře, ne?“
Zavrtěla hlavou.
„Nahlédla jsem do myšlenek muže, který je vede. Germanicus je velmi ctižádostivý člověk a baží po poctách a slávě. Nespokojí se s neúspěchem. Dychtí po vítězné bitvě a nepřestane. Může to zkoušet znovu. Snaží se zničit Arminiovy spojence. Je podezřívavý a mohlo by ho napadnout, že Marobud je Arminiův spojenec.“
„Ale to přece tak není,“ namítl Khan.
„To víme my. Germanicus to neví a jedná podle dohadů. Nepotřebuje důkazy, stačí mu podezření. Pak by napadl Marobuda a tím i nás.“
Khan se mračil. Nechápal složitosti lidského myšlení. V podstatě ho tyto věci nebavily, avšak Kroana ho nutila, aby se pokusil v tom vyznat. Khan se učil mnohé z lidského světa, ale co se týkalo politiky, těžko by Kroana hledala natvrdlejšího žáka. A přece se to naučit musel, takže se podvolil. Stále žil svým snem, že bude králem, a tato vidina ho poháněla vpřed.
„Nemrač se a poslouchej,“ napomenula jej Kroana. „Někteří lidé jsou prostě takoví. Chápeš to?“
„Neřekl bych, že chápu, ale beru to jako pravdu o lidech. Chápu to tak, že s touhle vlastností vládců musím počítat.“
„Výborně, Khane. Přesně toho jsem chtěla docílit.“
„Dobře. A co s tím budeme dělat?“
„Zatím nic, protože s tím v této chvíli nic dělat nemůžeme, aspoň mě nic nenapadá. Ale budeme ostražití a musíme se připravit.“
„To děláme. Cvičíme lidi jako vojáky. Grund a Marokvart se toho ujali. Kromě více než stovky vaperů mám vojsko tří set bojeschopných mužů a výcvikem prochází padesát dalších. Osadu jsme opevnili, postavili jsme valy s kamennými tarasy a palisády. Vapeři hlídkují u hranic. Co se ještě dá udělat?“
„Já přece netvrdím, že jsme toho udělali málo. Mohu dokonce přidat, že kupec Valdomar nám nosí zprávy o dění v Římské říši od Alexy a Vannia. Ale nesmíme polevit. Ale dost. Někdy moc mluvím.“
„Tak nemluv,“ řekl tiše. „Je nádherná noc. Já se učím mnoho věcí, takže i ty by ses měla učit.“
„Čemu?“
„Naslouchat noci. Můžeš se mnohé dozvědět i bez lidských knih.“
Khan se zvedl. Chvíli mlčel a stál, paže zvednuté ke hvězdám. Potom už podruhé zazpíval:
Nebesa hovoří o slávě bohů,
obloha o všem, co konat chtějí,
náš osud je vepsán v záři hvězd
a každou noc si o něm přečíst mohu.
Tak jako dny si všechno vyprávějí,
i noc noci předává tajnou zvěst
a poznání, jež skryto lidským očím.
Není to žádný jazyk lidí,
takový hlas od nich neslyšíme.
Jejich tón po celé zemi zvučí,
co ucho neslýchalo, oči neuvidí,
my, děti noci, z těch zvěstí víme.
Pak se otočil ke Kroaně. V očích mu hořel oheň hvězd jako dosud nikdy. Kroana se pomalu zvedla a kráčela k němu.
„Je čas,“ řekl. „Je čas, abys přijala svůj úděl dcery noci. Je čas, abys byla Anat a slyšela vše, co vypráví noc. Je čas, abys to vyzpívala.“
Pak se to stalo. Ucítila to v plné síle. Doposud noc vnímala jen svými smysly, avšak nyní jí pronikla do mysli. Už nebyla jenom Kroanou. Jméno Anat, které do této chvíle užívala jen příležitostně, se stalo součástí její bytosti. Její myslí i tělem procházela moc a nádhera, jakou ještě nepoznala. Nemohla mlčet, neboť noc mluvila k jejímu srdci s takovou naléhavostí, že se až roztřásla.
Jsem píseň sama a jako řeka plynu,
mně z hloubi srdce slova slávy tryskají,
já zazpívám je nyní svému králi:
Ty nejkrásnější ze všech noci synů,
tvé rty mi slova lásky tiše šeptají,
kéž by ti bohové mocně požehnali.
Boky si opásej, bohatýre, mečem
a důstojností svojí velebnou,
se zdarem setkáš se v každém boji,
vítězně vyjdeš i z nejkrutější seče
a lidé ke tvým nohám mlčky pokleknou
a nepřítel žádný před tebou neobstojí.
Dokážeš činy, jež doprovází sláva,
máš ostré šípy, zasáhneš srdce lživých,
tvůj trůn, ó božský, bude dlouho stát,
tvým žezlem královským je žezlo práva,
a proto dočkáš se i časů přívětivých
a ze štěstí svého budeš se radovat.
Pak budeš vyvýšen nad všechny svoje druhy!
Tvé roucho voní převzácnými bylinami
a palácem zní hudba tobě pro radost
a děti noci i dne jsou jen tvými sluhy.
Já však jsem milována před všemi královnami,
já, dcera králů, tvůj nejvzácnější skvost!
Už nepochybovala. Její bytost pronikla jistota, že ať se stane cokoliv, ona bude královnou a Khan králem. Řeč noci byla jednoznačná a nezanechala v ní ani stín obav. Vaper k ní přistoupil a vzal ji za ruku. Stáli tam nazí a krásní a stáli by tak ještě dlouho, leč byli vyrušeni. Muž, který přicházel od osady, se zarazil, když je spatřil, a v rozpacích sklopil zrak k zemi. Poté se ještě uklonil.
„Oblékneme se,“ usmál se Khan, „ať toho člověka neuvádíme do zmatku. Jeho žena je prý velmi žárlivá. Nedávno trochu víc zíral na Jezabel a manželka se na něj vyřítila jak rozběsněná fúrie a ječela, až uši zaléhaly. Ostatně musím Jezabel a Dalilu napomenout, aby se v osadě chovaly poněkud důstojněji.“
Kroana přikývla a rychle se oděla. Stihla to rychleji než Khan, neboť cherubínský oděv se navlékal skoro sám, a proto jako první vykročila muži vstříc. Pořád měl ještě sklopenou hlavu a očima šmejdil po zemi, jako by tam bylo něco navýsost důležitého.
„Už se můžeš dívat,“ vyzvala ho. „Neboj se, já to tvé ženě neřeknu. Proč jsi sem přišel? Co si přeješ?“
„Je vás třeba v osadě, paní. Stala se nepříjemná věc. Nebo spíš… dělo se to už dlouho, ale teď se to už musí řešit.“
„To nemůže rozhodnout Lilit?“ zeptal se Khan.
„Lilit tam není. Večer odjela na projížďku s Inanou na koních. Říkala, že se vrátí až za dvě nebo tři noci.“
„Tak co se děje?“ otázala se o poznání laskavěji Kroana.
„Znáš, paní, Bruna a jeho ženu Bertu? Jsou to kopáči, hledají zlato, ale Brunovi se nedařilo, tak se nedávno přihlásil do výcviku a žijí v osadě.“
„Znám,“ přikývla. „Co je s nimi?“
„Tak tedy… Bruno se opíjí a pak svou ženu mlátí.“
„Počkej,“ zarazil muže Khan. „Vy lidé máte přece samosprávu. Proč to neřeší vaši starší? Dal jsem jim pravomoc trestat provinilce. Jak dlouho to trvá?“
„Už od doby, co se vzali, pět roků, ale do osady přišli nedávno. Kdyby šlo jen o mlácení, starší by to vyřešili. Jenže ji skoro zabil. On to popírá, ale Berta leží jako tělo bez duše, takže nemáme důkaz ani svědka. Potřebujeme pomoct.“
„Nu,“ pokrčila rameny Kroana, „vládnutí má i své stinné stránky. Jdeme do osady a vyřešíme to.“