Veronika Matysová: Hodina psodava

Nakladatelství Fortuna Libri vydalo fantasy román Veroniky Matysové Hodina psodava.

ANOTACE:
Mladá Rynanka Runa je unesena do znepřáteleného Arhenu. Netuší však, že to není jen pomsta jejím rodičům-povstalcům, ale zároveň součást velkého plánu, jehož cílem je zničit svět v jeho současné podobě. Přátelství, láska, ale i bolestná zrada ji čekají na cestě za záchranou sebe sama i ostatních.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Fortuna Libri, říjen 2022
Vazba: pevná
Počet stran: 400
Cena: 499 Kč

 

Křest se bude konat v úterý 11. října od 16:00 v knihkupectví Luxor na Hlavním nádraží v Praze.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Silná exploze rozerve přední část slinktrainu. Žena sedící jen o několik sedadel dál pocítí ostrou bolest v hrudi. Vyděšeně hledí k místu, kde byly ještě před pár okamžiky toalety, do kterých vešel její manžel.

Teď tam zeje rozšklebený otvor, z jehož zubatých okrajů stoupá štiplavý dým. Za otvorem prosvítají šedavé skály, jen tu a tam porostlé mechem.

„Glefi! Glefi, ne!“ S hrůzou v očích otočí hlavu a spatří svou dcerku krčící se na vedlejším sedadle; je celá potřísněná tmavohnědou krví. Natáhne ruku a chce se k ní naklonit, ale bolest na prsou prudce zesílí. Šokovaněsi uvědomí, že má v hrudi zabodnutou kovovou tyč z konstrukce vozu.

Uchopí ji oběma rukama a pokouší se ji vytáhnout. Stejně tak by se mohla snažit vyndat si vlastníma rukama vnitřnosti. Zoufale vykřikne a tyč pustí. Pohlédne na své dlaně –jsou od krve. Vhrudi jí palčivě tepe.

Pocítí záchvat paniky. Dýchá stále rychleji.Tohle ne. Tohle prosím ne.

Tyč zabodnutá v těle pálí, jako když kdysi cejchovali uprchlé fríky. Žena znovu přidušeně zasténá, ale uvědomuje si, že by ne-měla děsit svoji dceru víc, než už se stalo.

Pochopí, že krev na dívence je její vlastní, prýštící z rány v hrudi. Znovu se pokusí naklonit k dítěti, ale tyč jí znemožňuje pohyb. Je doslova připíchnutá jako ripous na špendlíku.

Dívenka vydá táhlé, tiché zakvílení, zvedne své mandlově hnědé oči k matce a natáhne k ní ruce. Ženu rozbolí srdce.

Vtom uslyší hlasité výkřiky v arhenštině. Zezadu proudí do slinktrainu arhenští vojáci. Fríkové. Postupují vpřed a pročesávají sekci za sekcí, sedadlo za sedadlem. Dupají v těžkých botách a křičí v obecné fromorštině: Jsou tu děti? Kde máte děti?

Slyší křik a výstřely.

Spoustu výstřelů.

S narůstající panikou si uvědomí, že její dcera je jediné dítě na palubě.

Vzdušný prostor mezi Rynanem a okolními zeměmi zůstává uzavřený, nedávno ale otevřeli pozemní komunikace se severním Yyinolem.

Většina Rynanů považovala přeshraniční dopravu za příliš nebezpečnou na to, aby s sebou brali děti. Ona ale chtěla znovu vidět zemi, odkud pocházela, a přála si, aby dcerka konečně poznala prarodiče tváří v tvář, nejen přes věčně vypadávající vitron…

Hlasy jsou stále blíž. Už jsou v prostředku slinktrainu a znějí stále hrozivěji.

I když netuší proč, připadá jí, že arhenští vojáci hledají právě její malou. Nebo že by hledali jakékoli děti? Myšlenky jí víří.

Její dceru nedostanou!

Dívenka se krčí vedle nís děsem v očích.

S obrovským sebezapřením žena uchopí tyč oběma rukama a ze všech sil zabere. Zkrvavené ruce na hladkém kovu prokluzují. Sáhne si pravou rukou do kapsy a vytáhne šátek. Obalí jím tyč těsně u těla a stiskne zuby.

Vydere se z ní přímo zvířecí výkřik, ale tyč je z těla venku. Zhnuseně ji odmrští do uličky; dopadne na zem s hlasitým břinknutím.

Z hrudi se jí proudem řine hnědá krev. Žena si na ránu tiskne šátek, který je okamžitě mokrý. S námahou se skloní ze sedadla a pokusí se odklopit podlahovou schránku na zavazadla. Je těžká jako tisíc závaží.

Motá se jí hlava a před očima se jí dělají různobarevné mžitky. Doufá, že neztratí vědomí, než bude dítě vbezpečí.

Chvíli lomcuje páčkou na poklopu, než konečně povolí a víko se s tichým zasyčením odklopí. Žena se zasténáním vytáhne zevnitř cestovní tašku a hodí ji na sedadlo z druhé strany, kde předtím seděl… Ne, na to teď nesmí myslet.

Arhenští vojáci už jsou za poslední přepážkou, oddělující je od jejich sekce.

Žena se otočí k dívence, dá si prst před rty a zasípá: „Zalez dovnitř, prosím, zlatíčko. Maminka si pak pro tebe přijde. Teď ale musíš být úplně zticha. Dokud jsou tady ti zlí lidé, ani hlásku. Rozumíš?“

Dívenka kývne, sklouzne ze sedadla a beze slova se položí do zavazadlového prostoru. Skrčí se, přitáhne si nohy k sobě, obejme je rukama a svýma mandlovýma očima s důvěrou hledí na matku.

Krvácející žena si z posledních sil strhne z krku přívěsek složený z různě velkých korálků v odstínech bílé, od perleťové přes nažloutlé, namodralé i našedlé, a podá jej dívence, která ho sevře v dlani.

Zavře poklop a sesune se na sedadle. Vydechne úlevou. Cítí, jak se jí zpomaluje dech. Je obklopená Rynany i Yyinolci, mrtvými, položivými i umírajícími.

Těžké kroky už jsou u ní. Jeden z Arhenů křičí: „To děcko tu musí někde být!“

Vtom uslyší zasyčení a veškerý prostor zaplní narůžovělý plyn. Napůl přivřenými víčky sleduje, jak arhenští vojáci padají k zemi jako loutky, a pak už i ona vydechne naposledy.