Chloe Gong: Naše zakázané vášně

Píše se rok 1926 a krvavý konflikt mezi dvěma gangy barví ulice Šanghaje do ruda. Láska i nenávist mohou být silnější než osud. Co zvítězí tentokrát?

ANOTACE:
Píše se rok 1926 a Šanghaj rozechvívá melodie zhýralosti.

Krvavý konflikt mezi dvěma gangy barví ulice do ruda a město se nachází v zoufalém víru chaosu. V srdci všeho stojí osmnáctiletá Juliette Caiová, která se vrátila, aby převzala svou roli hrdé dědičky Šarlatového gangu – sítě zločinců, kteří stojí vysoko nad zákonem. Jejich jedinými soky jsou členové znepřáteleného gangu Bílé květy, se kterými bojují už celé generace. A za každým pohybem rivalů stojí dědic Květů Roma Montagov, Juliettina první láska – a taky první člověk, který ji zradil.

Ale když zločinci na obou stranách barikády začnou vykazovat známky nevyrovnanosti, která se stupňuje až do chvíle, kdy si vyrvou vlastní hrdlo, lidé si začnou šeptat. O nákaze. Šílenství. Monstru skrývajícím se ve stínech. A protože mrtví přibývají, Juliette a Roma musí odložit zbraně a spolupracovat. Protože jestli se jim nepodaří tenhle zmatek zastavit, nebude už žádné město, kterému by mohli vládnout.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, červen 2022
Překlad: Kristýna Suchomelová
Vazba: vázaná
480 stran / 469 Kč

 

UKÁZKA:
Prolog

V zářivé Šanghaji se probudí nestvůra.

Její oči se v útrobách řeky Chuang-pchu rozletí dokořán a čelisti okamžitě doširoka rozevřou, aby ochutnala odpornou krev, která do vody prosakuje. Moderními ulicemi tohoto prastarého města se vinou rudé čáry: čáry, jež do dlažebních kostek kreslí sítě jako soustavu žil, a tyto žíly se kapku po kapce řinou do vody a odvádějí životní sílu města do cizího chřtánu.

Zatímco se snáší noc, nestvůra začíná stoupat, až se nakonec vynoří z vody s klidem zapomenutého boha. Když zvedne hlavu, je vidět jen boubelatý měsíc visící nízko na obloze.

Vdechne. Připlíží se blíž.

Její první nádech se promění v chladný vánek, jenž vtrhne do ulic a otře se o kotníky všem, kteří mají tu smůlu, že klopýtají domů během ďáblovy hodiny. Toto místo žije v rytmu zhýralosti. Toto město je špinavé a hluboko v područí nekonečného hříchu, tak prodchnuté polibkem dekadence, až hrozí, že obloha se zhroutí a za trest rozdrtí všechny, kdo pod ní nespoutaně žijí.

Ale žádný trest nepřichází – zatím ne. Dekáda je divoká a mravy ještě divočejší. Zatímco Západ zvedá ruce do vzduchu při jednom nekonečném večírku, zatímco zbytek Říše středu zůstává roztříštěný mezi stárnoucími vojenskými vůdci a pozůstatky císařské vlády, Šanghaj se nachází ve své vlastní malé bublině moci: Paříž Východu, New York Západu.

Navzdory jedu, který kane z každé slepé uličky, je toto místo tak velice, převelice živé. A i nestvůra se znovu zrodí.

Obyvatelé tohoto rozpolceného města nevědomky pokračují ve svých životech. Dva muži za hlasitého, pronikavého smíchu vyklopýtají z otevřených dveří svého oblíbeného nevěstince. Ticho této pozdní hodiny je v ostrém kontrastu s ruchem, z něhož se právě vynořili, a z toho náhlého přechodu jim hlasitě zvoní v uších, které se mu zatím nedokázaly přizpůsobit.

Jeden je malý a zavalitý, až by si téměř mohl lehnout na zem a začít se po chodníku kutálet jako cvrnkací kulička. Druhý je vysoký a nemotorný, končetiny samé pravé úhly. Drží se kolem ramen a klopýtají k nábřeží, k řece, jež sem vede od moře, kam obchodníci dnes a denně přijíždějí se zbožím.

Ti dva muži tento přístav dobře znají; koneckonců když právě nenavštěvují jazzové kluby nebo nenasávají nejnovější dodávky vína odněkud z ciziny, dělají tu poslíčky, stráží obchodníky, přenášejí zboží sem a tam – to vše pro Šarlatový gang. Znají tuto promenádu jako své boty, i když se z ní právě neozývá tisíc různých jazyků, kterými tu lidé obvykle pokřikují pod tisícem různých vlajek.

V tuto hodinu je tu jen tlumená hudba z nedalekých barů a velké obchodní poutače, jež se jim třepotají nad hlavami s každičkým poryvem větru.

A pět Bílých květů, kteří spolu zapáleně diskutují v ruštině.

Je to vina těch dvou ze Šarlatového gangu, protože si rámusu nevšimli dříve, ale mozky mají otupělé alkoholem a smysly jim příjemně mravenčí. Když už mají Bílé květy na dohled, když si všimnou, že jejich protivníci postávají u jednoho z přístavišť, předávají si mezi sebou lahev a za burácivého smíchu do sebe strkají rameny, ani jedna strana nemůže ustoupit, aniž by ztratila tvář.

Bílé květy se narovnají a nakloní hlavy proti větru.

„Měli bychom jít dál,“ pošeptá malý člen Šarlatového gangu svému společníkovi. „Víš, co lord Cai říkal o další bitce s Bílými květy.“

Ten vyšší se jen kousne do tváří, zatáhne je, až vypadá jako samolibý, opilý démon.

„Říkal, že si nemáme začínat. O tom, že se vůbec nesmíme prát, neříkal nic.“

Šarlatoví muži mluví dialektem svého města, s jazyky naplocho a hláskami pevně sevřenými. I když sebevědomě zvedají hlasy, jelikož jsou na domácí půdě, cítí se nesví, protože nyní už je výjimečné, aby Bílé květy jejich jazyk neovládaly – někdy je jejich přízvuk od rodilých obyvatel Šanghaje k nerozeznání.

Což se potvrdí, když se jeden z Bílých květů zazubí a zaburácí: „No, a chcete se prát?“

Vyšší ze Šarlatových vydá hluboký hrdelní zvuk a namíří na Bílé květy plivanec. Přistane u boty nejbližšího z nich.

Rázem: jedna zbraň vedle druhé, každá ruka zdvižená, klidná a s prstem na spoušti, připravená stisknout. Je to výjev, nad kterým už nikdo nehne ani brvou, výjev, který je v opojné Šanghaji běžnější než opiový kouř linoucí se z tlusté dýmky.

„Hele! Hej!“

Do napjatého ticha se ozve hvízdání píšťalky. Strážník, jenž přiběhne na místo, jen dá najevo, jak ho celá situace obtěžuje. Tu samou scénu spatřil tento týden už třikrát. Vsadil členy znepřátelených gangů do vězení a zavolal úklidovou četu, když se místo toho navzájem prošpikovali kulkami a pozabíjeli. Je po celém dni unavený, chce jen jít domů, naložit si nohy do horké vody a dát si jídlo, které mu manželka nechala studené na stole. Ruka už ho svrbí nutkáním natáhnout se po obušku, chutí vtlouct do těch mužů trochu rozumu, připomenout jim, že k sobě nechovají žádnou osobní zášť. Pohání je jen bezhlavá, neopodstatněná oddanost Caiům a Montagovům, a to bude jejich konec.

„Tak to tady rozpustíme a vyrazíme domů?“ zeptá se strážník. „Nebo chcete jít se mnou a…“

Náhle se odmlčí.

Z vody se ozývá vrčení.

Varovný pocit, který z takového zvuku vyzařuje, se nedá jen tak zapřít. Nepodobá se paranoie, již člověk zažívá, když si myslí, že ho někdo pronásleduje opuštěnou křižovatkou; nepodobá se ani panice, která se dostaví, když v domněle prázdném domě zavrže podlaha. Je hmotný, hmatatelný – téměř do vzduchu vypouští vlhkost, tíhu, jež se snáší na holou kůži. Je to hrozba tak očividná jako zbraň namířená přímo do obličeje, a přesto následuje okamžik nečinnosti, váhání. Malý, zavalitý člen Šarlatového gangu zakolísá jako první a střelí očima k okraji promenády. Skloní hlavu, zahledí se do kalných hlubin, mžourá ve snaze sledovat rozbouřené, vlnící se pohyby zčeřené vodní hladiny.

Je přesně ve správné výšce na to, aby jeho společník mohl vykřiknout a srazit ho surovou ranou lokte do spánku, když něco vyrazí z vody.

Malá černá zrnka.

Zatímco se malý muž řítí k zemi a prudce do ní naráží, svět se na něj snáší ve smítkách – podivných tečkách, které nedokáže zcela rozeznat, jak se mu motá hlava a zvedá žaludek. Jen cítí, jak na něj dopadají krůpěje, svědí ho na rukou, na nohou, na krku; slyší, jak jeho společník křičí, jak na sebe Bílé květy nesrozumitelně rusky pořvávají a nakonec jak policista anglicky vříská: „Sundejte je! Dostaňte je ze mě!“

Muži na zemi dunivě, bouřlivě buší srdce. S čelem přitisknutým k promenádě odmítá uzřít, co to příšerné kvílení způsobuje, a jeho vlastní tep ho pohltí. Zaplaví každičký jeho smysl, a teprve když mu něco hustého a vlhkého vyšplouchne na nohu, se konečně s hrůzou vyškrábe do stoje, zmítá se přitom tak nesmírně, že si z nohy skopne botu, a neobtěžuje se ji zvednout.

Neohlíží se, zatímco utíká. Smete ze sebe špínu, která na něj napadala, a škytá, jak se zoufale snaží nadechnout, nadechnout, nadechnout.

Neohlíží se, aby se podíval, co ve vodě číhalo. Neohlíží se, aby si ověřil, jestli jeho společník nepotřebuje pomoc, a už vůbec se neohlíží, aby zjistil, co slizkého a lepkavého mu to přistálo na noze. Jen utíká a utíká, kolem půvabných neonů na budovách divadel, zatímco poslední z jejich světel zhasínají, kolem šuškání, jež se line zpod vstupních dveří nevěstinců, kolem sladkých snů obchodníků, kteří spí s haldami peněz pod matrací.

A je dávno pryč, když kolem šanghajských přístavišť leží už jen mrtvoly s rozervanými hrdly a skelnýma očima odrážejícíma světlo měsíce upřenýma na noční oblohu.

*

Kapitola první

ZÁŘÍ 1926

V srdci území Šarlatového gangu byl tím nejrušnějším místem kabaret.

Kalendář se nezadržitelně blížil ke konci ročního období, stránky každého data odpadávaly a ulétávaly rychleji než hnědnoucí listy na stromech. Čas byl uspěchaný i zpomalený zároveň, dnů už mnoho nezbývalo, a přece se příliš vlekly. Dělníci věčně někam pospíchali, nehledě na to, zda se skutečně hnali za nějakým cílem. V pozadí se věčně ozýval hvizd píšťalky; věčně bylo slyšet nepřetržité supění tramvají, jak se po ulicích vlekly na opotřebovaných kolejích; čtvrti věčně páchly rozhořčením, jež se vpíjelo hluboko do prádla, které před natěsnanými okny bytů vlálo ve větru jako obchodní poutače.

Dnešní den byl výjimka.

Hodiny se zastavily na Svátku středu podzimu – tohoto roku dle západních metod počítání času připadal na dvacátý druhý den v měsíci. Kdysi bývalo zvykem zapalovat lampiony a šeptem vyprávět nešťastné příběhy, uctívat, co předci vyznávali s měsíčním světlem v dlaních. Nyní byla nová doba – doba, která se na své předky dívala svrchu. Bez ohledu na to, na kterém území se nacházeli, obyvatelé Šanghaje byli od východu slunce ve víru novodobých oslav a právě teď, když zvony odbíjely devátou hodinu, slavnosti teprve začínaly.

Juliette Caiová si klub pozorně prohlížela, pátrala po jakémkoli náznaku potíží. Byl mdle osvětlený navzdory početným třpytivým lustrům zavěšeným ze stropu a atmosféra byla temná, šerá a vlhká. Juliette se pod nos také v závanech linul podivný vlhký pach, ale zdálo se, že lidem usazeným u rozličných kulatých stolků rozesetých po místnosti nedostatečná renovace náladu nijak nekazí. Lidé by si tu jen stěží všimli malého úniku vody v rohu, když jejich pozornost místo toho upoutávala neustálá aktivita. Páry si šeptaly nad balíčky tarotových karet, muži sebou navzájem s vervou třásli, ženy nakláněly hlavy, lapaly po dechu a vřískaly, když si vybavily příběh, který se zrovna nad poblikávajícím světlem plynových lamp vyprávěl.

„Vypadáš značně utrápeně.“

Juliette se okamžitě ve spěchu neotočila, aby zjistila, komu hlas patří. Nemusela. Bylo jen velmi málo lidí, kteří by ji oslovili v angličtině, natož v angličtině s plochými tóny rodilého mluvčího čínštiny a přízvukem člověka s francouzskou výchovou.

„To taky jsem. Věčně se trápím.“ Teprve tehdy zvedla hlavu, pousmála se a přimhouřila na sestřenici oči. „Nevystupuješ jako další?“

Rosalind Langová pokrčila rameny a zkřížila si ruce na prsou, přičemž se jí nefritové náramky kolem útlých zápěstí jeden o druhý rozcinkaly.

„Nemůžou představení zahájit beze mě,“ ušklíbla se, „takže si s tím nedělám těžkou hlavu.“

Juliette znovu očima přelétla dav, tentokrát ale měla konkrétní cíl. Kathleen, dvojvaječné dvojče Rosalind, spatřila poblíž stolu v zadní části klubu. Její druhá sestřenice trpělivě vyvažovala tác plný talířů a zírala na britského obchodníka, který se právě za přehnaného gestikulování pokoušel objednat si pití. Rosalind tu pracovala jako tanečnice. Kathleen sem chodívala dělat servírku, když se nudila, a pobírala za tu zábavu mizerný plat.

Juliette s povzdechem vyštrachala zapalovač, aby měla co dělat s rukama, škrtla jím a pak ho opět uhasila do rytmu hudby, která se nesla místností. Zamávala malou stříbrnou krabičkou sestřenici pod nosem. „Chceš?“

Rosalind v odpověď odněkud ze záhybů svého oblečení vytáhla cigaretu.

„Vždyť ty ani nekouříš,“ řekla, když Juliette zapalovač naklonila dolů. „Proč ho s sebou nosíš?“

Juliette s kamenným výrazem ve tváři odpověděla: „Vždyť mě znáš. Pobíhám po městě. Užívám si života. Dopouštím se žhářství.“

Rosalind poprvé potáhla a pak obrátila oči v sloup. „Ovšem.“

Zajímavější záhadu by představovala otázka, kde Juliette ten zapalovač vůbec měla. Většina dívek v kabaretu – tanečnice jakož i zákaznice – byla oblečená stejně jako Rosalind: v módním čchi-pchau, jež se Šanghají šířilo rychlostí blesku. S pobuřujícím rozparkem na boku, který odhaloval nohu od kotníku až po stehno, a vysokým límečkem, jenž dusivě svíral kolem krku, se v jeho střihu mísila západní okázalost s východními kořeny, a ženy tak v tomto městě rozpolcených světů představovaly chodící metafory. Ale Juliette – Juliette se změnila se vším všudy a maličké korálky na jejích módních amerických šatech bez kapes svištěly s každičkým pohybem. Vyčnívala tu, to bylo jisté. Byla jasná, planoucí hvězda, symbol vitálnosti Šarlatového gangu.

Juliette s Rosalind obě tiše upřely pozornost k pódiu, kde žena zpívala píseň v jazyce, jejž ani jedna z nich neznala. Zpěvačka měla krásný hlas a šaty se jí na tmavé kůži třpytily, ale nebyl to ten typ vystoupení, kterým jsou podobné kabarety proslulé, takže nikdo kromě nich dvou neposlouchal.

„Neříkala jsi, že tu dneska budeš,“ ozvala se po chvíli Rosalind a z úst jí přitom vyšel rychlý proud kouře. Zněla, jako kdyby se tím cítila zrazená, jako kdyby vynechávání informací neměla Juliette v povaze. Juliette, která se minulý týden vrátila, nebyla ta samá Juliette, s níž se sestřenice před čtyřmi lety rozloučily, ale ke změnám došlo na obou stranách. Když Juliette přijela, ještě než vůbec vkročila zpátky domů, doneslo se k ní, jaký má Rosalind podmanivý šarm a nenucenou noblesu. Po čtyřech letech odloučení se Juliettiny vzpomínky na lidi, které opustila, už neshodovaly s tím, kým se stali. Zub času nic v její paměti neušetřil. Město se přetvořilo a všichni v něm bez ní dál postupovali kupředu, obzvláště Rosalind.

„Rozmyslela jsem si to na poslední chvíli.“ V zadní části klubu britský obchodník začal s Kathleen komunikovat posunky. Juliette na tu scénu ukázala bradou. „Pa-pa už začíná mít plné zuby toho, jak se nějaký obchodník jménem Walter Dexter dožaduje schůzky, takže mám vyslechnout, co chce.“

„To zní nudně,“ odvětila monotónně Rosalind. Slova její sestřenice zněla vždy kousavě, i když je pronášela tím nejsušším tónem. Juliette se na rtech objevil nepatrný úsměv. I když jí Rosalind připadala cizí – byť povědomá –, alespoň bude vždycky znít stejně. Juliette by mohla zavřít oči a předstírat, že jsou znovu děti a popichují se kvůli nesmírně pohoršujícím věcem.

Povýšeně ohrnula nos a tvářila se, že ji to urazilo. „Ne všichni můžeme být tanečnice vycvičené v Paříži.“

„Tak víš co, ty si vezmeš na starost moje číslo a já budu dědičkou podsvětního impéria tohohle města.“

Pobavená Juliette krátce a hlasitě vyprskla smíchy. Její sestřenice se změnila. Všechno se změnilo. Ale Juliette se učila rychle.

Tiše povzdechla a odrazila se od zdi, o kterou se opírala. „Tak jo,“ prohlásila s pohledem upřeným na Kathleen. „Povinnosti volají. Uvidíme se doma.“

Rosalind jí zamávala na rozloučenou, odhodila cigaretu na zem a zašlápla ji botou na vysokém podpatku. Juliette ji správně měla napomenout, ale podlaha už byla tak špinavá, že se její stav nijak zhoršit nedal, takže jaký by to mělo smysl? Od chvíle, kdy sem vešla, se jí na podrážky nejspíš nalepilo pět různých druhů opia. Nezbývalo jí než se klubem prodírat co nejopatrněji a doufat, že služebné její kožené boty nepoškodí, až je budou později dnes večer čistit.

„Teď už to můžeš nechat na mně.“

Kathleen překvapeně vzhlédla a nefritový náhrdelník na jejím krku se ve světle zatřpytil. Rosalind jí říkávala, že pokud bude tak drahocenný kámen nosit na tak nápadném místě, někdo jí ho ukradne, ale Kathleen ho tam měla ráda. Vždycky říkala, že když už jí mají lidé zírat na krk, byla by radši, kdyby to bylo kvůli náhrdelníku, a ne kvůli vystouplému ohryzku pod ním.

Její překvapený výraz rychle vystřídal úsměv, když si uvědomila, že na místo vedle britského obchodníka vklouzla Juliette.

„Dejte mi vědět, jestli vám můžu něco přinést,“ řekla Kathleen sladce v perfektní angličtině s francouzským přízvukem.

Zatímco se otáčela k odchodu, Walteru Dexterovi spadla brada. „Ona mi celou tu dobu rozuměla?“

„Pane Dextere, brzy se naučíte,“ začala Juliette, natáhla se po svíčce uprostřed stolu a přičichla si k vonnému vosku, „že když rovnou předpokládáte, že někdo neumí anglicky, obvykle si z vás začne dělat legraci.“

Walter na ni zamrkal a potom naklonil hlavu. Povšiml si jejích šatů, amerického přízvuku a toho, že zná jeho jméno.

„Juliette Caiová,“ usoudil. „Čekal jsem vašeho otce.“

Šarlatový gang se označoval za rodinný podnik, ale tam to nekončilo. Caiovi tvořili jeho bijící srdce, ale gang sám o sobě sestával ze sítě gangsterů, pašeráků, obchodníků a všemožných překupníků a všichni do jednoho se zodpovídali lordu Caiovi. Méně nadšení cizinci by Šarlatový gang označili za tajný spolek.

„Můj otec nemá čas na obchodníky bez věrohodné minulosti,“ odvětila Juliette. „Pokud půjde o něco důležitého, zprávu mu předám.“

Naneštěstí se zdálo, že Waltera Dextera mnohem více než obchodní záležitosti zajímá klábosení.

„Naposledy jsem o vás slyšel, že jste se odstěhovala do New Yorku.“

Juliette odložila svíčku zpátky na stůl. Plamen se zatřepotal a vrhl na obchodníka ve středním věku přízračný stín. Osvětlení jen prohlubovalo vrásky na jeho věčně svraštěném čele.

„Na Západ mě bohužel poslali jen za vzděláním,“ odpověděla Juliette a opřela se o zakřivené opěradlo sedačky. „Teď jsem už dost stará na to, abych se zapojila do chodu rodinného podniku a tak dál, takže mě sem přitáhli zpátky, i když jsem se zuby nehty bránila.“

Obchodník se jejímu vtipu nezasmál, jak zamýšlela. Místo toho si poklepal na spánek a přitom si pocuchal stříbrem protkané vlasy.

„Nevrátila jste se na krátkou chvíli i před pár lety?“

Juliette ztuhla a její úsměv znejistěl. U stolu za ní se hosté kvůli nějaké soukromé poznámce hlučně rozesmáli, až se za břicha popadali. Z toho zvuku ji brnělo za krkem a polil ji horký pot. Čekala, až se hluk utiší, a snažila se vyrušení využít, aby rychle vymyslela, jak z té situace vybruslí.

„Jen jednou,“ odpověděla rozvážně. „V New Yorku nebylo za Velké války bezpečno. Rodina o mě měla obavy.“

Obchodník téma stále odmítal opustit. Uvážlivě zabručel. „Válka skončila před osmy lety. Vy jste tu byla před pouhými čtyřmi.“

Juliette se úsměv z tváře zcela vytratil. Odhrnula si do mikáda zastřižené vlasy z čela.

„Pane Dextere, jsme tu, abychom probírali vaše rozsáhlé znalosti mého soukromého života, nebo měla tahle schůzka nějaký opravdový účel?“

Walter zbledl. „Omlouvám se, slečno Caiová. Můj syn je ve vašem věku, takže se ke mně náhodou doneslo…“

Všiml si, jak ho Juliette probodává pohledem, a rychle zmlkl. Odkašlal si.

„Schůzku s vaším otcem jsem si vyžádal proto, že jsem si s ním chtěl promluvit o novém produktu.“

Navzdory tomu, jak neurčitá Walter Dexter volil slova, bylo zcela jasné, na co naráží. Šarlatový gang byl v prvé řadě síť gangsterů a gangsteři se jen zřídkakdy výrazně neangažovali na černém trhu. Pokud Šarlatoví vládli Šanghaji, nebylo nijak překvapivé, že černému trhu vládli také – nic se nedělo bez jejich svolení, rozhodovali o tom, kdo smí prosperovat a kdo musí zemřít. V částech města, které stále náležely Číňanům, Šarlatový gang nad zákonem jen nestál: Šarlatový gang zákon určoval. Obchodníci by bez gangsterů neměli žádnou ochranu. Gangsteři by bez obchodníků neměli téměř žádný účel ani práci. Bylo to ideální partnerství – takové, které neustále ohrožoval vzrůstající vliv Bílých květů, jediného dalšího gangu v Šanghaji, jenž měl skutečnou šanci Šarlatové na černém trhu předstihnout. Přece jen na tom už po generace pracovali.

„Tak produktu?“ zopakovala Juliette. Nepřítomně vzhlédla. Účinkující se vyměnili, světla reflektoru se ztlumila a ozvaly se první úvodní tóny saxofonu. Rosalind, vystrojená v blýskavém novém kostýmu, vkráčela na pódium. „Pamatujete si, co se stalo posledně, když Britové chtěli do Šanghaje začít dovážet nový produkt?“

Walter svraštil čelo. „Narážíte na opiové války?“

Juliette si začala prohlížet nehty. „Myslíte?“

„Nemůžete mě přece vinit z něčeho, co způsobila moje země.“

„Ne? Copak to tak nefunguje?“

Nyní se neohromeně zatvářil pro změnu Walter. Založil si ruce na hrudi, zatímco na pódiu za ním šustily sukně a míhala se holá kůže.

„Tak jako tak potřebuju pomoc Šarlatového gangu. Mám velké množství lernicromu, kterého se potřebuji zbavit, a je jisté, že z něj bude příští nejžádanější opiát na trhu.“ Walter si odkašlal. „Pokud vím, tak se právě snažíte získat převahu.“

Juliette se přiklonila blíž. Tím náhlým pohybem se korálky na jejích šatech zběsile rozcinkaly a ten zvuk se tloukl s jazzem hrajícím v pozadí. „A vážně si myslíte, že nám převahu můžete zajistit vy?“

Nekonečný spor mezi Šarlatovým gangem a Bílými květy nebyl žádné tajemství. Právě naopak, protože krevní msta nezuřila pouze mezi příslušníky rodu Caiů a Montagovů. Byla to záležitost, kterou brali osobně i řadoví členové obou frakcí, s téměř nadpřirozeným zápalem. Cizincům, již do Šanghaje poprvé přijeli za obchodem, se dostalo jednoho varování dřív, než se dozvěděli cokoli dalšího: vyberte si stranu a udělejte to rychle. Pokud jedinkrát uzavřeli obchod se Šarlatovým gangem, patřili k Šarlatovým jednou pro vždy. Na jejich území pak byli vítáni, a pokud se zatoulali do oblasti, kde vládly Bílé květy, čekala je smrt.

„Myslím si,“ řekl tiše Walter, „že Šarlatový gang ztrácí kontrolu nad svým vlastním městem.“

Juliette se opřela o sedačku. Pod stolem zatnula pěsti, až jí zbělely klouby. Před čtyřmi lety na Šanghaj pohlížela s jiskrou v očích, na Šarlatový gang s nadějí v srdci. Tehdy ještě nechápala, že Šanghaj je ve své vlastní zemi cizím městem. Nyní už jí to bylo jasné. Kus patřil Britům. Kus ovládali Francouzi. Ruské Bílé květy zabíraly jediné části, které byly formálně stále pod čínskou vládou. K této ztrátě kontroly se schylovalo dlouho – ale Juliette by si raději ukousla vlastní jazyk, než aby to otevřeně přiznala nic nechápajícímu obchodníkovi.

„Ohledně vašeho produktu se vám ozveme, pane Dextere,“ prohlásila po dlouhé odmlce a nenuceně se na něj usmála. Nepostřehnutelně vydechla, a uvolnila tak napětí, kterým se jí až bolestivě svíral žaludek. „A teď mě omluvte…“

Celý klub ztichl a Juliette najednou mluvila příliš nahlas. Walter vykulil oči na něco za jejím ramenem.

„No tohle,“ vydechl. „Vždyť to je jeden z těch bolševiků.“

Jakmile to řekl, Juliette ztuhla krev v žilách. Pomalu, nesmírně pomalu se otočila tam, kam se Walter Dexter díval, a pátravě hleděla skrz kouř a stíny, které tančily kolem vchodu do kabaretu.

Prosím, ať to není on, žadonila. Kdokoli, jen ne…

Před očima se jí udělaly mžitky. Na děsivý okamžik se svět vychýlil ze své osy a Juliette se na jeho okraji jen taktak udržela, stačila ještě chvilka a zřítila by se. Pak se podlaha vrátila do původní polohy a Juliette mohla opět dýchat. Postavila se, odkašlala si, ze všech sil se soustředila na to, aby zněla co nejznuděněji, a prohlásila: „Montagovové emigrovali dávno před bolševickou revolucí, pane Dextere.“

Než si jí mohl kdokoli povšimnout, vklouzla do stínů, kde tmavé zdi mírnily třpyt jejích šatů a promáčená podlahová prkna tlumila klapání jejích podpatků. Její obezřetnost byla zbytečná. Všechny oči se soustředěně upíraly na Romu Montagova, zatímco procházel klubem. Rosalind pro jednou vystupovala, aniž jí kdokoli věnoval pozornost.

Na první pohled se mohlo zdát, že šok, který čišel od všech kulatých stolků, způsobila skutečnost, že do klubu vstoupil cizinec. V místním davu však bylo cizinců mnoho a Roma se svými tmavými vlasy, temnýma očima a bledou pletí mohl s Číňany splynout stejně přirozeně jako bílá růže natřená na červeno s vlčími máky. Nešlo o to, že je Roma Montagov cizinec. Byl za tím fakt, že dědice Bílých květů na území Šarlatového gangu všichni okamžitě rozpoznali jako nepřítele. Juliette již koutkem oka zpozorovala pohyb: pistole vytahované z kapes, tasené nože, těla vyburcovaná nevraživostí.

Vystoupila ze stínů a zvedla ruku směrem k nejbližšímu stolu. Byl to prostý signál: čekejte.

Gangsteři znehybněli, každá skupinka se řídila příkladem těch okolních. Vyčkávali a předstírali, že pokračují ve svých rozhovorech, zatímco Roma Montagov s očima přimhouřenýma soustředěním míjel stůl za stolem.

Juliette se začala plížit blíž. Přitiskla si ruku na hrdlo a potlačila knedlík, který tam cítila, přiměla se dýchat pravidelně, až nebyla na pokraji paniky, až dokázala na tváři vykouzlit oslnivý úsměv. Kdysi by ji Roma okamžitě prohlédl. Ale už uběhly čtyři roky. Změnil se. A ona také.

Juliette natáhla ruku a zezadu se dotkla jeho saka. „Zdravím, cizinče.“

Roma se otočil. Na okamžik se zdálo, že vůbec nevnímá, co vidí. Zíral pohledem tak bezvýrazným jako čiré sklo, bez jakéhokoli náznaku pochopení.

Pak se přes něj pohled na dědičku Šarlatového gangu přelil jako kbelík ledové vody. Otevřel ústa a krátce vydechl.

Když ji viděl posledně, bylo jim patnáct.

„Juliette,“ vyhrkl automaticky, ale už si nebyli tak blízcí, aby se mohli oslovovat křestním jménem. Už dlouho ne.

Roma si odkašlal.

„Slečno Caiová. Kdy jste se vrátila do Šanghaje?“

Nikdy jsem ji neopustila, chtěla Juliette odpovědět, ale to nebyla pravda. Její mysl tu zůstala – její myšlenky se neustále točily kolem chaosu, nespravedlnosti a sžírajícího vzteku, který zuřil v místních ulicích –, ale její tělesnou schránku podruhé poslali do úschovy za oceán. Nemohla to vystát, tak strašlivě jí vadilo, že je pryč, že ji síla toho pocitu každou noc když odcházela z večírků a tajných barů, doháněla k horečkám. Tíha Šanghaje byla ocelová koruna, již měla přibitou k hlavě. V jiném životě, kdyby dostala na vybranou, by se ke všemu možná otočila zády, odmítla by roli dědičky impéria plného gangsterů a obchodníků. Jenže na vybranou nikdy neměla. Tohle byl její život, její město, její lidé, a protože jí na nich záleželo, už dávno si slíbila, že svou roli bude hrát setsakra dobře, protože nikým jiným být nemůže.

Všechno je to tvoje vina, chtěla říct. To kvůli tobě jsem byla nucena opustit svoje město. Svůj lid. Svou krev.

„Jsem zpátky už nějakou dobu,“ zalhala Juliette bez váhání a bokem se opřela o prázdný stůl po levé straně. „Pane Montagove, promiňte, že se ptám, ale co tady děláte?“

Sledovala, jak Roma téměř neznatelně hýbe rukou, a odhadovala, že si ověřuje, jestli u sebe má své skryté zbraně. Sledovala, jak si ji prohlíží a pomalu váží slova. Juliette měla čas se připravit – sedm dní a sedm nocí na to, aby vkročila do tohoto města a zbavila svou mysl vzpomínek na všechno, co se tu mezi nimi stalo. Ale ať už Roma očekával, že tady v klubu najde cokoli, zajisté to nebyla Juliette.

„Potřebuju si promluvit s lordem Caiem,“ řekl nakonec a sepnul ruce za zády. „Je to důležité.“

Juliette přistoupila o krok blíž. Prsty opět zavadila o zapalovač ze záhybů svých šatů a začala palcem přejíždět po škrtacím kolečku, zatímco zamyšleně broukala. Roma jméno Cai vyslovil jako obchodník z ciziny, s ústy roztaženými doširoka: kaj. Čínština i ruština pro Cai sdílely tu samou hlásku: caj, jako škrtnutí sirkou. Jméno zkomolil záměrně, komentoval tím současnou situaci. Juliette mluvila plynně rusky, on plynně ovládal jedinečný šanghajský dialekt, a přece tu teď spolu oba hovořili anglicky s rozdílnými přízvuky jako pár obyčejných obchodníků. Kdyby přešli do jedné ze svých mateřštin, bylo by to, jako by zaujímali stranu, a tak se spokojili s kompromisem.

„Předpokládám, že to musí být důležité, když jste přišel až sem.“ Juliette pokrčila rameny a pustila zapalovač. „Řekněte to místo toho mně a já zprávu předám. Od jednoho dědice ke druhému, pane Montagove. Můžete mi věřit, ne snad?“ Byla to směšná otázka. Její slova říkala jednu věc, ale její chladný, netečný pohled zcela jinou – Jediný chybný krok na mém území a zabiju tě holýma rukama. Byla poslední, komu by důvěřoval, a to platilo i opačně.

Ale ať už Roma potřeboval cokoli, muselo to být skutečně vážné. Nehádal se.

„Mohli bychom…?“

Ukázal ke straně, do stínů a potemnělých rohů, kde je jako druhé představení nebude sledovat tak velké publikum čekající jen na moment, až Juliette odejde, aby se na něj mohli vrhnout. Juliette sevřela rty, otočila se a mávla na něj, aby ji místo toho následoval do zadní části klubu. Byl jí rychle v patách, rozvážně za ní kráčel v takové blízkosti, až korálky na Juliettiných šatech naštvaně cinkaly. Nevěděla, proč se s ním obtěžuje. Měla ho předhodit Šarlatovým, nechat je, aby se s ním vypořádali.

Ne, rozhodla se. Vypořádám se s ním já. Zničím ho já.

Juliette se zastavila. Nyní stáli ve stínech jen ona a Roma Montagov, ostatní zvuky byly tlumené a okolí potemnělé. Promnula si zápěstí, aby svůj tep přiměla zpomalit, jako kdyby to bylo v její moci.

„Tak ven s tím,“ řekla.

Roma se rozhlédl. Než promluvil, sklonil hlavu a ztišil hlas, až Juliette musela napínat uši, aby ho slyšela. A to vskutku udělala – odmítala se k němu přiklonit blíž, než bylo nezbytně nutné.

„Včera v noci v přístavu zemřelo pět Bílých květů. Měli rozdrásané krky.“

Juliette na něj zamrkala.

„A?“

Nechtěla být bezcitná, ale členové obou gangů se mezi sebou zabíjeli týden co týden. Juliette sama již k počtu mrtvých přispěla. Pokud z toho hodlal vinit její Šarlatové, ztrácel čas.

„A,“ pokračoval napjatě Roma a zcela zřejmě odolával nutkání dodat kdybys mě to nechala doříct, „jeden od vás. A navíc jeden městský strážník. Brit.“

Tentokrát Juliette mírně svraštila čelo ve snaze vybavit si, jestli včera v noci nezaslechla někoho mumlat o smrti jednoho ze Šarlatových. Bylo zvláštní, že se na místě činu našla těla členů obou gangů, jelikož k vraždám s větším počtem obětí obvykle docházelo při přepadení ze zálohy, a ještě zvláštnější, že mezi mrtvými byl i policista, ale přece jen by to neoznačila za mimořádné. Jen na Romu nezaujatě hleděla s povytaženým obočím.

Dokud nepokračoval: „Všechna zranění si způsobili každý sám. Nešlo o územní spor.“

Juliette opakovaně cukla hlavou do strany, aby se ujistila, že ho slyšela dobře. Když se přesvědčila, že ucho ničím zacpané nemá, vyhrkla: „Sedm mrtvých se zraněními, která si způsobili sami?“

Roma přikývl. Znovu se ohlédl přes rameno, jako kdyby gangsterům jen tím, že na ně bude dávat pozor, mohl zabránit v tom, aby na něj zaútočili. Nebo na ně možná vůbec pozor dávat nechtěl. Možná mu šlo jen o to, aby se nemusel dívat přímo před sebe na Juliette.

„Jsem tu, abych našel nějaké vysvětlení. Ví o tom váš otec něco?“

Juliette si odfrkla a zvuk, který přitom vydala, byl hluboký a rozhořčený. Hodlal jí tvrdit, že pět Bílých květů, jeden ze Šarlatových a policista se sešli v přístavišti a pak si rozdrásali vlastní hrdla? Znělo to jako začátek příšerného vtipu, kterému schází pointa.

„Nemůžeme vám pomoct,“ prohlásila Juliette.

„Jakékoli informace by mohly být klíčové, abychom zjistili, co se stalo, slečno Caiová,“ nepolevoval Roma. Pokaždé, když ho něco podráždilo, se mu mezi obočím objevila malinká rýha ve tvaru půlměsíce. Měl ji tam i teď. U těch úmrtí šlo o víc, než dával najevo, kvůli obyčejnému přepadení by se tak nerozčiloval. „Mezi mrtvými byl jeden z vašich…“

„S Bílými květy spolupracovat nebudeme,“ přerušila ho Juliette. Jakékoli předstírané pobavení se jí z tváře dávno vytratilo. „To bych ráda vyjasnila, než budete pokračovat. Ať už můj otec o včerejších úmrtích něco ví, nebo ne, s vámi se o to nepodělíme a nebudeme udržovat žádné styky, které by mohly ohrozit naši vlastní obchodní činnost. A teď sbohem, pane.“

Zcela jasně Romu vykázala, a přesto zůstal na místě a probodával ji pohledem, jako kdyby v ústech cítil kyselou pachuť. Už se otočila na patě a chystala se odejít, když zaslechla, jak Roma jízlivě šeptá: „Co se s tebou stalo?“

Mohla odpovědět jakkoli. Mohla svá slova zvolit se smrtící jedovatostí, kterou v sobě nahromadila za ta léta, kdy byla pryč, a všechnu ji vyplivnout. Mohla mu připomenout, co před čtyřmi roky udělal, probodnout ho ostřím viny, až by začal krvácet. Než ale stihla otevřít ústa, klub proťal výkřik a přerušil všechny ostatní zvuky, jako kdyby se šířil na jiné frekvenci.

Tanečnice na pódiu ztuhly, hudba ustala.

„Co se to děje?“ zamumlala Juliette. Jakmile se dala do pohybu, aby to prozkoumala, Roma ostře sykl a chytil ji za loket.

„Juliette, ne.“

Jeho dotek jí sežehl kůži jako bolestivá spálenina. Juliette mu ruku vytrhla rychleji, než kdyby byla opravdu v plamenech, a z očí jí sršely blesky. Neměl právo. Právo předstírat, že ji kdy chtěl chránit, mu dávno nepatřilo.

Vyrazila na druhý konec klubu a nedbala toho, že ji Roma následuje. Zděšené mumlání se ozývalo čím dál tím hlasitěji, třebaže Juliette nechápala, co tu reakci vyvolalo, dokud se s průbojným šťouchnutím neprotlačila rostoucím davem. Poté spatřila muže, který se zmítal na zemi a vlastními prsty si drásal krk.

„Co to dělá?“ vyjekla Juliette a vrhla se vpřed. „Zastavte ho někdo!“

Většina jeho nehtů však už byla zabořená příliš hluboko do masa. Zarýval je do sebe s téměř zvířecím nasazením – jako by tam něco cítil, jako kdyby mu pod kůží lezlo něco, co nikdo jiný nevidí. Hlouběji, hlouběji a ještě hlouběji, až měl prsty zcela zanořené a vytahoval si ven šlachy a žíly a tepny.

V příští vteřině klub utichl úplně. Nebylo slyšet nic kromě přerývaného dechu malého, zavalitého muže, který se zhroutil na podlahu, krk rozervaný na kusy a ruce celé od krve.