Hněv draků přináší pot, krev a slzy (ne)přátel
Evan Winter je v současnosti jméno skloňované snad všude. Jeho prvotina Hněv draků byla původně vydaná samonákladem. Záhy se z ní ale stal celosvětový hit, o jehož úspěchu se nejspíš nezdálo ani samotnému autorovi. U nás se této knihy chopilo nakladatelství Argo a překlad svěřilo Milanu Pohlovi.
Tau patří k nejnižší kastě Omehijců, národa Vyvolených, kteří zasvětili svůj život nikdy nekončící válce proti bezbohům. Nemůže si tak moc vybírat, co z něj jednou bude. Může se jen snažit ukázat, že je víc než jen obětní žrádlo pro nepřítele. Jenže Tau o takový osud nestojí, dokud nepřijde o otce a nevydá se na cestu za pomstou. Ta, jak víme, nikdy nepřináší nic dobrého a nemilosrdné soukolí války semlelo už nejednoho hrdinu. Jenže nebyla by to správná epická fantasy, kdyby se zrovna nepsaly dějiny a Tau nebyl u toho.
Hněv draků se nedávno dopracoval mezi sto nejlepších fantasy, které kdy vůbec byly napsány, podle týdeníku Time. Tento žebříček může být pro řadu čtenářů samozřejmě diskutabilní, nic to ale nemění na tom, že Evan Winter je momentálně jedním z autorů, kteří hýbou literárním fantastickým světem. A to v přeneseném i doslovném smyslu.
Tam, kde někteří Winterovi spisovatelští kolegové, jako například Nnedi Okorafor (Kdo se bojí smrti) nebo Marlon James (Černý Leopard, Rudý Vlk), šli cestou kmenové autentičnosti zavánějící místy samoúčelnou uměleckostí, která kombinovala až dětskou naivitu s neskutečnou brutalitou, krutostí a záměrně nesympatickými postavami, tam zvolil Evan Winter jiný přístup. Strach, že by se podbízel čtenářům, není na místě – to v žádném případě! (Tady si můžete představit mírně hysterický smích, když si připomenu, kolik nových pojmů a zvláštností tenhle příběh obsahuje…) Evan Winter se zkrátka rozhodl vyprávět epickou fantasy a tomu přizpůsobil výrazové prostředky. Africkou kulturu, mentalitu a potažmo víru dokázal ve výsledku čtenářům přiblížit stejně, ne-li víc než řada jiných autorů s africkými kořeny.
Když už byla řeč o nesympatických hrdinech… Tau Solarin není zrovna příkladným klaďasem, kterého budou čtenáři milovat a fandit mu vždy a za všech okolností. Spoustu věcí kolosálně zkazí kvůli svým nelichotivým vlastnostem, které – jak už to tak bývá – vůbec jako nelichotivé nevnímá. V tolika okamžicích budou mít čtenáři chuť ho proplesknout a zařvat na něj, ať se sakra probere… Ale nebude jim to nic platné, budou tu hořkou pilulku výchovné lekce muset spolknout spolu s Tauem, i když cena je leckdy vysoká. Už z principu typu příběhu, jenž Evan Winter vypráví, je jasné, že Tau je postava, která zahýbe dějinami a zaujme roli toho nejvýjimečnějšího. Je proto skvělé sledovat, jak zezačátku dostává neustále na budku. I to sebemenší zlepšení, kterého dosáhne, je vykoupeno potem, krví a slzami. Žádný úspěch není zadarmo.
Celý Hněv draků je jedna brutální řež – ať už se to týká výcviku, cvičných „přátelských“ bojů celých jednotek i samotné války proti bezbohům. Skoro jako by v knize neexistovala stránka, kde by se nemáchalo zbraněmi a netekla krev. V rámci výcviku a kladení důrazu na přátelství mi kniha hodně připomínala Enderovu hru. Ale tam, kde z Endera udělaly monstrum do značné míry vnější okolnosti, tam ze sebe Tau udělal monstrum sám a zcela dobrovolně. Celý román tak zanechává v jistém ohledu na patře hořkou pachuť, protože Tau není hrdina, kterého čtenáři chtějí, ale je to hrdina, kterého jeho svět potřebuje, protože kdokoliv jiný by pohořel v tom, co Vyvolené čeká. (Už jsem se zmínila o tom, že vlastně sledujeme uzurpátory, kteří se snaží vyhladit původní obyvatelstvo a my jim máme fandit…? Ne?) A v tomhle bodě Evan Winter exceluje, protože čtenáře zcela a bezvýhradně přiměje přistoupit na to, jakou hru rozehrál. Kromě toho tam, kde řada jiných autorů představuje pomstu jako něco ve své podstatě ctnostného a líbivého, co má hrdinovi přidat plusové body, tam Evan Winter ukazuje, jak moc jde ve skutečnosti o hnusnou, toxickou záležitost plnou nezřídka zaslepené nenávisti ničící všechno a všechny kolem. Tauovo sebedestruktivní chování o tom podá nejeden důkaz.
Hněv draků je často stavěn na piedestal také díky závažným tématům, která rozebírá. Nejenže v rámci epické, válečné fantasy přiřkl poměrně nezvyklé místo ženám (Omehijci jsou silně matriarchální) a žádná z jeho postav není běloch, ale také hodně řeší téma rovnosti a kastovního systému. Rozebírá nejen jeho nespravedlnost a krutost, ale poukazuje i na jeho nesmyslnost, kdy kvůli kastám daná společnost nemůže naplno využít svůj potenciál, protože záměrně přehlíží, nebo dokonce likviduje ty, kteří projeví talent či dovednosti, které jim podle zákona nepřísluší. Ve výsledku tím daná společnost pouze ničí sama sebe.
Podobných témat v poslední době ve fantastice přibývá, což je jedině dobře. U řady podobně laděných titulů ale občas mezi řádky vypluje na povrch jistý nešvar. Autoři (a často i čtenáři) přicházejí a říkají: „Hleďte, tahle kniha je skvělá, protože (!) obsahuje vážná témata.“ A pak se tu najednou objeví Evan Winter, napíše úžasně čtivou, brutální knihu o válčení a přátelství a řekne: „Moje kniha je prostě skvělá (!) a kromě toho (!) obsahuje i vážná témata.“ A v tom je propastný rozdíl, který je nejspíš jedním z důvodů, proč o autorovi ještě hodně uslyšíme.
Vydal: Argo, 2022
Překlad: Milan Pohl
Vazba: vázaná
Počet stran: 528
Cena: 598 Kč
