Legendy ožívají – čas draků opět nastal! (PR)

Nakladatelství COSMOPOLIS v ediční řadě Young Adult vydává další fantasy dobrodružství. Tentokrát se proletíte na křídlech draků. Dračí dcera od Liz Flanaganové je napínavý příběh plný napětí, nebezpečí, akce a draků, který stojí na pomezí dětské a young adult literatury.

 

ANOTACE:
Když se služebná Milla stane svědkem vraždy, obrátí se jí život vzhůru nohama. Stane se totiž opatrovnicí posledních čtyř dračích vajec – a záhy také první dračí jezdkyní nové éry! Jenže vládce ostrovního města Arcosi je odhodlán existenci magických tvorů za každou cenu utajit. Dívka se rázem ocitá v centru mocenských bojů o samou duši Arcosi a jeho obyvatel.

Městem zuří nepokoje. Staří Arcosané se vracejí a dožadují se svých práv. Přinesou draci spásu, nebo plameny? A kdo je vlastně Milla – dívka bez minulosti a rodiny?

 

O AUTORCE:
Liz Flanaganová je britskou autorkou celé řady knih pro děti a mládež, z nichž jí největší úspěch přinesly mysteriózní YA román Eden Summer a zejména strhující fantasy série o dracích z Arcosi. Když zrovna nevábí mladé čtenáře do svých knižních světů, živí se výukou tvůrčího psaní.

Inspiraci pro napsání série o dracích – Dračí dcera (Dragon Daughter) a Rise of the Shadow Dragons – našla nejen v již existujících fiktivních příbězích, které kdy četla, ale také ve skutečných zvířatech. V samotném příběhu Dračí dcery pak můžeme najít jistou podobu s Popelkou, kdyby teda Popelka měla draky.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Cosmopolis, květen 2022
Překlad: Karolína Medková
Vazba: brožovaná
Počet stran: 320
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA SEDMÁ

Domů se dostali těsně před východem slunce. Nebe bledlo do mlžných odstínů modré, a dokonce i Tarja zívala a klopýtala, když procházeli bránou Žlutého domu. Milla ji přesvědčila, aby se vrátila na taneční parket – „No tak, Tarjo! Ukaž mu. Ukaž všem, jakou máš kuráž!“ –, a tak tam zůstala celou noc a vyhýbala se Vigovu pohledu.

Ačkoliv byla Milla vyčerpaná, posadila se a čekala, až všichni ostatní usnou. Slamník měla přistrčený do rohu v chodbě v prvním patře, aby byla po ruce, kdyby ji Tarja v noci potřebovala. Převlékla se zpátky do své obvyklé tuniky a nohavic a snažila se přitom být úplně potichu. Potom se s našpicovanýma ušima kradla po hlavním schodišti dolů. Zastavila se v chodbě u mozaiky s portrétem Vianny a pokusila se setřást pocit, že na ni nesouhlasně hledí. Neslyšela nic kromě hlubokého oddechování a řezavého chrápání a také vzdálené hudby z večírků dole ve městě.

Teprve pak se vyplížila zpátky do zahrady.

Nastal čas odhalit tajemství schované brašny. Připadala si zvláštně, že dělá něco zcela pro sebe, něco, o čem věděla jen ona sama. Pokud ale v brašně bylo něco nebezpečného, bude lepší, když to ublíží jen jednomu člověku. A jestli v ní budou rubíny,

no tak vida, otevře se pro Tarju, Isaka i ji samotnou vytoužená úniková cesta.

Vyšvihla se znovu do větví pomerančovníku a prodrala se listím a haluzemi do své zelené jeskyňky s pocitem, že to je možná naposledy. Už to nebyl její bezpečný přístav.

Stáhla brašnu z větve a opatrně si ji dala kolem krku. Dvě vycpané kapsy jí visely u lopatek a druhé dvě jí spočívaly na prsou. Byly lehčí, než očekávala, a když se pohnula, neozvalo se žádné šplouchání, jen uprostřed každé z kapes vnímala zvláštní hutnost. Brašna byla překrásná, hlavní popruh měl na sobě zlatou nití vyšité propletené listí a plameny. Každá kapsa měla jinou barvu v jemných odstínech drahokamů: karmínová červeň, ledňáčková modř, prvosenková žluť, mechová zeleň. Ta brašna měla větší hodnotu než cokoliv, co kdy vlastnila, nemluvě o tom, co bylo uvnitř.

Milla natáhla ruku a odhrnula stranou několik větví, aby do úkrytu vpustila víc světla. Potom roztřesenými prsty uchopila jeden vyřezávaný slonovinový knoflík a snažila se ho vyvléknout z tenkého poutka. Konečně se jí podařilo otevřít klopu na modré kapse. V tu chvíli se první paprsky slunce prodraly dovnitř a potřísnily ji svým jasem.

Zadržela dech. Jak se může vznítit střelný prach? Vyslala do bledého rána modlitbu a podívala se dolů.

Uviděla hladký lesklý povrch něčeho, co bylo uložené v sametovém pelíšku. Byla to zaoblená kupole. Byla světle tyrkysově modrá s temně zlatými tečkami, které ji zkrápěly jako první kapky deště na kameni. Milla jemně vložila prsty dovnitř kapsy a vytáhla předmět ven.

Byl hladký a vypadal jako vejce. Byl větší než obě její ruce. Držela ho v dlaních a zírala. Bylo to skutečné? Žádný pták přece nemohl snášet takhle velká vejce… Možná to byla ozdoba?

Zlehka na tu věc zaklepala nehtem. Neznělo to dutě, ale ani plně, spíš jako něco mezitím. Možná šlo o vzácného ptáka – orla, kterého by si vévoda mohl brát na lov?

Sklonila se a dotkla se vejce rty. Překvapilo ji, jak je teplé a trochu vlhké. Rozhodně nebylo vytesané z kamene. Byl z něho cítit potenciál. Živý a probouzející se. Po zádech jí přejela vlna vzrušení, když se jí v hlavě vylíhl nápad.

Ta stará žena na plese mluvila o tom, že se draci vrací na Arcosi. Byl zabit neznámý muž. A jestli jsou tohle dračí vejce, tak by to vysvětlovalo proč.

Dračí vejce?

Nesmysl. Byla unavená. Něco se jí zdá. Neříkala jí snad Josi, že má příliš bujnou představivost?

Muži bojovali, umírali plavili se na konec světa, aby našli dračí vejce. Nikdo se nevrátil ani s náznakem zvěsti, že by kdo nějaké spatřil.

Musí to být něco cenného. Nějaký drahokam, možná lazurit nebo křemen?

Srdce jí ale říkalo něco jiného.

„Ahoj, ty tam,“ zašeptala v rozpacích, že k té věci mluví. Cítila se jí ale nevysvětlitelně přitahována. Seděla tam ještě dlouho, a když se úsvit proměnil v den, chovala vejce v náručí a tiskla si ho k hrudi, jako by to bylo její vlastní srdce.

Nakonec už byla tak unavená, že zavrávorala a málem spadla z větve. Neochotně vrátila modré vejce zpátky do bezpečí kapsy, aby ho ještě neupustila. Otevřela i další kapsy a ujistila se, že v nich jsou další tři vejce, každé v téže barvě jako jejich hnízdečka: žluté, červené a zelené.

Měla by jít rovnou za Nestanem a říct mu, co objevila. To by rozhodně udělal dobrý sloužící. On by věděl, co je to za vejce.

Věděl by, co dělat. Jenže to by taky musela přiznat, že tu byla – že viděla vraždu a nic neudělala. Co když jí to bude dávat za vinu? Její ospalá hlava byla zamlžená a zmatená.

Zeptá se dvojčat, rozhodla se a zívla. Jakmile bude vhodná příležitost. Až se Tarja uklidní, zeptá se jí na radu.

Nyní musela splnit slib, který dala mrtvému muži, a také se v ní probudila jakási nová a hluboce zakořeněná potřeba ta vejce chránit. „Postarám se o vás!“ zašeptala. Ať už byla čímkoliv, nevzdá se jich. Věděla to stejně dobře, jako znala vlastní jméno.

Chránila vejce stejně obezřetně jako právě narozené miminko. Jednou rukou objímala přední kapsy a druhou se držela. Pomalu lezla dolů a snažila se brašnou neházet. Když se plížila přes zahradu, srdce jí pod vycpanou látkou prudce bušilo. Obešla budovu s kuchyní a pohybovala se u toho stejně tiše jako Skalla, když lovil myši. Udírna přiléhala k zadní části komína hlavních kamen. Odhrnula kožený závěs zakrývající dřevěné dveře a vklouzla dovnitř.

V hrdle se jí okamžitě usadil kouř, hutný, pronikavý a trochu štiplavý, v němž se mísily pachy uzených ryb a sýrů. Natáhla ruku do tmy nad sebou a snažila se prodrat kolem těžkých boků ryb až k velkým svazkům šalvěje, které sem rozvěsila včera. Sundala je dolů, pověsila nahoru brašnu a pak bylinky vrátila na místo.

„Tak, tady budete v bezpečí.“ Nikdo jiný neměl sebemenší důvod sem chodit a dívat se do potemnělého teplého kouře. A i kdyby ano, těžko by si brašny všimnul.

Odpotácela se ke svému slamníku. Ležela s očima otevřenýma a zírala na strop. Snažila se přijít na to, co má dělat, až ji nakonec přemohla únava. Pak usnula lehkým spánkem.