Jay Kristoff: Říše upíra

Nakladatelství CooBoo vydává román Říše upíra, temnou fantasy ságu začínající ve chvíli, kdy přichází konec lidstva.

ANOTACE:
Od posledního východu slunce uplynulo již dlouhých dvacet sedm let.

Téměř tři desetiletí vedli upíři válku proti lidstvu; budovali své věčné království, zatímco ničili svět lidí. Nyní zbývá už jen několik nepatrných jiskřiček světla v moři temnoty.

Gabriel de León, napůl člověk, napůl monstrum a poslední stříbrosvatý – bratr Stříbrného řádu, který se věnuje obraně říše před nočními stvořeními – je vše, co stojí mezi nestvůrami a koncem světa.

Nyní je těmito nestvůrami uvězněn a donucen vyprávět svůj příběh – příběh o legendárních bitvách a zakázané lásce, o ztracené víře a přátelství, o Válkách víry, o Věčném králi a o hledání poslední naděje.

Svatého grálu.

 

O AUTOROVI:
Jay Kristoff se narodil v Perthu v Austrálii. Jako dítě rád a často hrál deskové hry a vášnivě četl. Poté vystudoval uměleckou vysokou školu. Nejdříve pracoval v reklamě, ale později se plně ponořil do vlastní literární tvorby. Žije v Melbourne se svou manželkou a psem. Proslavil se především trilogií Nikdynoc a sérií Illuminae, kterou napsal společně s Amie Kaufmanovou.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: CooBoo, červen 2022
Překlad: Adéla Michalíková a Kateřina Stupková
Obálka: Kerby Rosanes
Ilustrace: Bon Orthwick
Vazba: vázaná
Počet stran: 800
Cena: 599 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Neptej se mě, jestli Bůh existuje, ale proč je to takovej kokot.

Ani ti největší blázni nemůžou popřít existenci zla. Každý den prodléváme v jeho stínu. Ti nejlepší z nás nad ně povstanou, ti nejhorší z nás ho celé pozřou, ale všichni se jím brodíme až po pás v každém okamžiku svých životů. Kleteb i požehnání se dostává stejnou měrou krutým i spravedlivým. Na každou zodpovězenou modlitbu připadá deset tisíc nevyslyšených. A světci trpí po boku hříšníků, kořist pro nestvůry, které ze svých útrob vyvrhlo samo peklo.

Ale pokud existuje peklo, copak nemusí být i nebesa?

A pokud existují nebesa, nemůžeme se jich ptát proč?

Protože jestli je Všemohoucí ochoten ukončit veškerou špatnost, ale z nějakého důvodu to prostě nedokáže, pak není tak všemohoucí, jak nás kněží přesvědčují. Pokud je jak ochotný, tak schopný tomu všemu učinit přítrž, jak vůbec může zlo existovat? A jestli není ani ochotný, ani schopný podlosti zarazit, tak to vůbec není bůh.

Zbývá tedy jediná možnost: on to zastavit může. Jen se jednoduše rozhodl to neudělat.

Děti vytržené z náručí rodičů. Nekonečné planiny plné neoznačených hrobů. Neumírající Mrtví, kteří nás loví ve světle zčernalého slunce.

Teď jsme kořist, mon ami.

Jsme potrava.

A on nikdy ani nepohnul prstem, aby to zastavil.

Mohl.

Jen to prostě neudělal.

Přemýšlíš někdy, co jsme provedli, že nás tolik nenávidí?

 

ZÁPAD SLUNCE

Nadešel sedmadvacátý rok dne smrti v říši Věčného krále a jeho vrah čekal na smrt.

Zabiják držel hlídku u úzkého okna, netrpělivě vyhlížel svůj konec. Potetované ruce měl sevřené za zády, poskvrněné zaschlou krví a popelem bledým jako světlo hvězd. Jeho pokoj se nacházel vysoko v osamělé věži líbané nikdy nespícími horskými vichry. Dveře byly bezpečně zajištěné, těžké, zapečetěné jako tajemství. Ze své pozice sledoval slunce uléhající k nezaslouženému spánku a přemýšlel, jak asi chutná peklo.

Dlažební kameny na nádvoří dole pod ním mu slibovaly krátký let do temnoty beze snů. Ale okno bylo moc úzké, aby se jím protáhl, a jeho žalářníci mu nenechali nic dalšího, co by ho mohlo k tomuto spánku vyprovodit. Jen slámu místo postele a kbelík na sraní a taky výhled na křehký západ slunce, který poslouží jako mučení do chvíle, než nadejde doba mučení skutečného. Měl na sobě těžký kabát, staré vysoké boty, kožené kalhoty potřísněné dlouhým cestováním a sazemi. Bledou kůži měl smáčenou potem, ale dech se mu ve vzduchu srážel a v krbu za ním nehořel oheň. Ledokrevní by oheň neriskovali ani ve vězeňských celách.

Přijdou si pro něj už brzy.

Zámek pod ním se právě teď probouzel. Nestvůry vstávaly ze svých lůžek v chladné zemi a navlékaly si masku, ve které mohly předstírat, že jsou cosi podobného lidem. Vzduch venku zhutněl písní netopýřích křídel. Zotročení vojáci odění v temné oceli hlídkovali na cimbuří, na černých pláštích dva vlky a dva měsíce. Zabijákův ret se zkroutil v úsměšku, když je pozoroval – muže držící hlídku, ke které by se žádný pes nesnížil.

Obloha byla temná jako hřích.

Obzor rudý jako rty jeho dámy, když ji naposledy políbil.

Přejel palcem přes ostatní prsty, přes písmena vytetovaná hned za klouby.

„Trpělivost,“ zašeptal.

„Mohu vstoupit?“

Zabiják si nedovolil sebou trhnout – věděl, že by si v tom ledokrevný liboval. Místo toho dál zíral z okna na polámané klouby hor kdesi v dáli, ověnčené popelavě šedým sněhem. Cítil teď tu věc, stála za ním, její zrak pátral po jeho temeni. Věděl, co chce, proč je tady. Doufal, že to bude rychlé, a hluboko v srdci si byl jistý, že si budou vychutnávat každý jeho výkřik.

Konečně se otočil, cítil, jak se v něm při pohledu na tu stvůru vze­dmul oheň. Vztek byl starý přítel, vítaný a vřelý. Přiměl ho zapomenout na bolest v žilách, na cukání v jizvách, na roky v kostech. Když se díval na monstrum před sebou, okamžitě se zas cítil mladý. Nesený na křídlech čiré a dokonalé nenávisti směrem k věčnosti.

„Dobrý večer, chevaliere,“ pronesl ledokrevný.

Bylo to ještě mladé, když to zemřelo. Teprve chlapec. Patnácti- nebo šestnáctiletý, tak nějak, stále v něm byla ta vyhublá androgynie vlastní tělu na prahu mužství. Ale jen Bůh věděl, jak staré to bylo doopravdy. Tváře tomu zdobil náznak barvy, veliké hnědé oči lemovaly husté zlatavé lokny, jednu drobnou kudrnku měl pečlivě naaranžovanou u obočí. Kůže toho stvoření neměla póry, byla alabastrově bledá, ale rty naopak obscénně rudé, bělma očí stejně zarudlá. Právě se to nakrmilo.

Kdyby zabiják nebyl poučenější, řekl by, že to vypadá skoro živě.

Žaket z tmavého sametu vyšívaný zlatými ornamenty. Přes ramena to mělo přehozené plášť z havraního peří s vzhůru obráceným límcem připomínajícím řadu nablýskaných černých čepelí. Na hrudi to mělo vyšitý erb své pokrevní linie – dvojici zuřivých vlků a dva měsíce. Portrét doplňovaly tmavé kalhoty, hedvábná vázanka, punčochy a nablýskané boty. Monstrum oděné v kůži aristokrata.

Stálo to uprostřed jeho cely, ačkoli dveře byly pořád zapečetěné jako tajemství. Mezi sněhově bílými dlaněmi to svíralo tlustou knihu a hlas to mělo sladký jako ukolébavka.

„Jsem markýz Jean­-François z krve Chastainů, historik Její Jasnosti Margot Chastainové, první a poslední toho jména, Neumírající císařovny vlků a lidí.“

Zabiják nic neříkal.

„Ty jsi Gabriel de León, poslední ze stříbrosvatých.“

Zabiják jménem Gabriel stále nevydal ani hlásku. Oči té věci v tichu hořely jako světlo svíček, vzduch byl náhle lepkavě černý a šťavnatý. Na okamžik se mu zdálo, že stojí na okraji útesu a jedině chladný tlak těch rubínových rtů na hrdle by ho mohl zachránit. Cítil, jak mu naskakuje husí kůže, jak se mu při té představě vaří krev. Touha můry přitahované k plameni, která prosí o sežehnutí.

„Mohu vstoupit?“ zopakovalo to monstrum.

„Vždyť už jsi uvnitř, ledokrevný,“ odpověděl Gabriel.

Ta věc střelila pohledem kamsi pod jeho opasek a věnovala mu vědoucí úsměv. „Je vždy zdvořilostí se zeptat, chevaliere.“

Lusklo to prsty a pevně zamčené dveře se rozletěly dokořán. Dovnitř vklouzla hezká otrokyně v dlouhých černých šatech a korzetu. Její róba byla z mačkaného sametového damašku, s vosím pasem, kolem hrdla nákrčník z tmavé krajky. Dlouhé rudé vlasy měla spletené do copů, omotané přes oči jako řetězy z pálené mědi. Bylo jí něco přes třicet, podobně jako Gabrielovi. Dost stará na to, aby byla matkou toho monstra, pokud by to byl obyčejný kluk a ona jen obyčejná žena. Ale nesla kožené křeslo vážící stejně jako ona, oči upírala k zemi, když ho bez větší námahy postavila na podlahu vedle ledokrevného.

Pohled toho tvora se stále upíral na Gabriela. Bylo to vzájemné.

Žena dovnitř přinesla další křeslo a malý dubový stolek. Křeslo postavila vedle Gabriela, stolek mezi ně a pak zůstala stát se sepjatýma rukama jako kněžka při modlitbě.

Gabriel teď viděl jizvy na jejím hrdle, všeříkající rány pod krajkovým nákrčníkem. Pocítil pohrdání, které se mu plížilo pod kůží. To křeslo nesla, jako by nic nevážilo, ale teď, když stála v přítomnosti ledokrevného, téměř ani nedýchala a bledá ňadra se jí zdvihala nad korzetem jako panně o svatební noci.

„Merci,“ pronesl Jean­-François z krve Chastainů.

„K vašim službám, pane,“ zamumlala žena.

„Teď nás nech, lásko.“

Otrokyně se monstru zadívala do očí. Pomalu si přejela konečky prstů po oblouku prsou k mléčně bílé křivce svého krku a…

„Brzy,“ řekl ledokrevný.

Žena pootevřela ústa. Gabriel viděl, jak se jí při tom pomyšlení zrychlil tep.

„Vaše vůle budiž vykonána, pane,“ zašeptala.

A bez jediného pohledu na Gabriela udělala pukrle a vyklouzla z místnosti. Nechala tam zabijáka o samotě s nestvůrou.

„Posadíme se?“ zeptalo se to.

„Pokud nevadí, zemřu raději vestoje,“ odpověděl Gabriel.

„Nejsem tu, abych tě zabil, chevaliere.“

„Tak co chceš, ledokrevný?“

Temnota šeptala. Monstrum se pohnulo, aniž by se to dalo spatřit – v jednu chvíli stálo vedle křesla, v další už se uvelebovalo v něm. Gabriel sledoval, jak si to oklepává neexistující smítko z brokátového žaketu, pokládá si knihu na klín. Byla to ta nejmenší ukázka síly – demonstrace moci, která ho měla varovat, aby se nepokoušel o žádné zoufale chrabré činy. Ale Gabriel de León zabíjel tyhle věci od chvíle, co mu bylo šestnáct, a až příliš dobře věděl, že nemá šanci.

Byl neozbrojený. Tři noci nespal. Hladověl, byl zavřený a potil se, trpěl, protože už dlouho neměl svou dávku. Slyšel, jak se k němu ozvěnou let nese hlas Šedorukého, došlapování vysokých bot se stříbrným podpatkem jeho starého mistra na dláždění San Michon.

První zákon: mrtví nemohou zabíjet Mrtvé.

„Musíš mít žízeň.“

Nestvůra odkudsi z kabátu vytáhla křišťálovou karafu, na zbroušených ploškách se zatřpytilo tlumené světlo. Gabriel přimhouřil oči.

„Je to jen voda, chevaliere. Pij.“

Gabriel tuhle hru znal: laskavost nabídnutá jakožto předehra k pokušení. Přesto mu vlastní jazyk přitisknutý na zuby připadal jako brusný papír. A ačkoli žádná voda nemohla skutečně uhasit jeho žízeň, popadl karafu z bledých rukou stvůry a nalil si doušek do dlaně. Křišťálově čistá. Bez zápachu. Ani stopa krve.

Napil se, styděl se za svou úlevu, ale přesto z ní vytřásl každou kapku. Pro tu jeho část, která byla stále ještě lidská, byla voda sladší než jakékoli víno nebo žena, které kdy ochutnal.

„Prosím.“ Oči ledokrevného byly ostré jako skleněné střepy. „Sedni si.“

Gabriel zůstal stát na místě.

„Sedni,“ rozkázalo to.

Gabriel cítil, jak se do něj opírá vůle toho monstra, tmavé oči v jeho zorném poli narůstaly, až neviděl nic jiného. Byla v tom určitá sladkost. Lákavost květu pro čmeláka, chuť obnažených mladých okvětních plátků zvlhlých rosou. Gabriel znovu pocítil, jak se jeho krev žene směrem na jih. Ale opět uslyšel v mysli hlas Šedorukého.

Druhý zákon: nasloucháš­-li jazykům Mrtvých, ochutnáš jazyky Mrtvých.

A tak zůstal Gabriel stát na místě. Stál jako hříbě na roztřesených nohou. Rty té stvůry poctil přízrak úsměvu. Zašpičatělé konečky prstů odhrnuly zlatou loknu z krvavě čokoládových očí a zabubnovaly na knihu v jeho klínu.

„Působivé,“ proneslo to.

„Kéž bych mohl říct totéž,“ odpověděl Gabriel.

„Trochu šetrnosti, chevaliere. Ještě raníš mé city.“

„Mrtví jsou jako zvěř, vypadají jako lidé, umírají jako ďábli.“

„Ach.“ Ledokrevný se usmál s náznakem ostří po okrajích. „Čtvrtý zákon.“

Gabriel se pokusil skrýt své překvapení, ale stejně cítil, jak se mu sevřel žaludek.

„Oui,“ přikývl ledokrevný. „Jsem obeznámen s principy vašeho řá­du, de Leóne. Ti, kteří se nepoučí z minulosti, utrpí v budoucnu. A jak si dokážeš představit, budoucí noci jsou pro nás neumírající poměrně důležité.“

„Vrať mi můj meč, pijavice. Ukážu ti, jak neumírající skutečně jsi.“

„Jak milé.“ Monstrum si prohlíželo své dlouhé nehty. „Výhrůžka.“

„Přísaha.“

„A před zraky Boha a jeho sedmi mučedníků,“ citovalo monstrum, „nyní přísahám: nechť temnota zná mé jméno a zoufá. Dokud plane, já jsem plamenem. Dokud krvácí, já jsem čepelí. Dokud hřeší, já jsem svatým. A já jsem stříbrem.“

Gabriel pocítil příval měkké a jedovaté nostalgie. Jako by uběhly celé věky od chvíle, kdy naposledy slyšel ta slova, znějící ve světle procházejícím vitrážemi v San Michon. Modlitba za pomstu a násilí. Slib Bohu, který nikdy skutečně neposlouchal. Ale slyšet je na tomto místě, ze rtů jednoho z nich…

„Pro lásku Všemohoucího, sedni si,“ povzdechl si ledokrevný. „Než upadneš.“

Gabriel cítil, jak něj vůle nestvůry tlačí, všechno světlo v místnosti se teď hromadilo v jeho očích. Skoro slyšel ten šepot, zuby lechtající jeho ucho, slibující spánek po té nejdelší cestě, chladnou vodu, kterou by si mohl spláchnout krev z dlaní, a teplou, klidnou temnotu, ve které by zapomněl tvar všeho, co dostal a ztratil.

Ale myslel na tvář své dámy. Na barvu jejích rtů, když ji naposledy políbil.

A stál.

„Co chceš, ledokrevný?“

Poslední výdech západu slunce proletěl oblohou, závan vůně dlouho mrtvých listů políbil Gabrielův jazyk. Touha se vrátila v plné síle a potřeba hned za ní. Žízeň mu přejela chladnými prsty po páteři, roztáhla mu černá křídla nad rameny. Jak dlouho to bylo, co naposledy kouřil? Dva dny? Tři?

Bože na nebesích, zabil by svou zasranou matku, jen kdyby…

„Jak jsem ti řekl,“ odpověděl ledokrevný, „jsem historikem Její Jasnosti. Správcem jejího odkazu a mistrem knihovny. Fabién Voss je díky tvé něžné péči mrtvý. Teď, když i ostatní Dvory krve poklekají, obrátila má paní svou pozornost k uchování příběhů. A tak než zemře poslední stříbrosvatý, než budou všechny znalosti tvého řádu smeteny do neoznačeného hrobu, má bledá císařovna Margot ti ve své nekonečné velkorysosti nabízí příležitost mluvit.“

Jean­-François se usmál vínem poskvrněnými rty.

„Přeje si vyslechnout tvůj příběh, chevaliere.“

„Tvůj druh si nikdy neosvojil smysl pro humor, že?“ zeptal se Gab­riel. „Necháváte ho ležet v hlíně té noci, co zemřete. Spolu s tím, co se snad kdysi tvářilo jako vaše zkurvená duše.“

„Proč bych žertoval, de Leóne?“

„Zvířata si s kořistí často pohrávají.“

„Pokud by si má císařovna chtěla hrát, byly by tvé skřeky slyšet až k Alethe.“

„Jak milé.“ Gabriel si prohlížel polámané nehty. „Výhrůžka.“

Monstrum naklonilo hlavu. „Trefa.“

„Proč bych své poslední hodiny na zemi plýtval na to, abych vyprávěl příběh, na kterém nikomu nezáleží? Jsem pro vás nikdo. Nic.“

„Ale no tak.“ Ta věc zvedla jedno obočí. „Černý lev? Muž, který přežil karmínové sněhy Augustinu? Který spálil tisíce mých druhů na popel a přitiskl Šílenou čepel k hrdlu samotného Věčného krále?“ Jean­-François nesouhlasně zamlaskal jako scholárka na neposlušného studenta. „Byl jsi nejmocnějším z vašeho řádu. Jediný, kdo ještě žije. Ta och­-tak­-široká ramena se nehodí skrývat pod pláštěm přehnané skromnosti, chevaliere.“

Gabriel sledoval, jak ledokrevný tančí mezi lžemi a lichotkami jako vlk následující jasný pach krve. A mezitím přemýšlel nad tím, co skutečně chce a proč ještě není mrtvý. A nakonec…

„Jde o grál,“ došlo Gabrielovi.

Tvář stvůry byla tak nehybná, jako by byla skutečně vytesaná z mramoru. Ale Gabriel měl za to, že v tom temném pohledu doopravdy spatřil vlnku.

„Grál byl zničen,“ odpovědělo to. „Proč by nás měl teď ten pohár zajímat?“

Gabriel naklonil hlavu a mechanicky zopakoval:

„Ze svatého poháru posvátné světlo povstane,

věrná ruka svět na správnou cestu dostane.

A pod dohledem sedmera mučedníků očí

pak pouhý člověk nekonečnou noc skončí.“

Od holých kamenných zdí se odrazilo chladné uchechtnutí. „Jsem kronikář, de Leóne. Zajímá mě historie, ne mytologie. Nech si své nezralé pověry pro dobytek.“

„Lžeš, ledokrevný. Nasloucháš­-li jazykům Mrtvých, ochutnáš jazyky Mrtvých. A jestli věříš, byť jen na vteřinku, že zradím…“

Jeho hlas zeslábl a pak utichl docela. Ačkoli se zdálo, že se monstrum vůbec nepohnulo, teď mělo jednu ruku nataženou před sebe. A tam, na sněhově bílé planině vzhůru obrácené dlaně, ležela skleněná vialka plná rezavě hnědého prachu. Jako prášek z čokolády a drcených okvětních plátků růže. Pokušení, o kterém věděl, že přijde.

„Dar,“ pronesl netvor a povolil uzávěr.

Gabriel tu vůni sušené krve cítil i z místa, kde stál. Hutnou, bohatou a měděně sladkou. Z toho pachu mu naskočila husí kůže. Rty se mu rozevřely v povzdychnutí.

Věděl, co stvůry chtějí. Věděl, že by ho ochutnání jen ještě víc zlákalo, znásobilo jeho žízeň. Přesto svůj hlas slyšel jakoby z dálky. A kdyby mu všechny ty roky a všechna ta krev před nedávnem nezlomily srdce, rozhodně by se mu zlomilo teď.

„Ztratil jsem svou dýmku… V Charbourgu…“

Ledokrevný odkudsi z žaketu vytáhl jemnou kostěnou dýmku a položil ji spolu s vialkou na stolek. Zachmuřeně ukázal na křeslo naproti sobě.

„Sedni.“

A Gabriel de León, ta zničená troska, konečně poslechl.

„Nabídni si, chevaliere.“

Dýmku měl v ruce dřív, než si to uvědomil, a už do ní sypal porci lepkavého prášku, třásl se tak divoce, až svou odměnu téměř upustil. Oči ledo­krevného se upíraly na jeho ruce, sledoval ho při práci, jizvy a mozoly a krásná tetování. Na hřbetě pravé ruky měl vytetovaný věnec z lebek, na levé kytici růží. Na prstech kousek pod klouby měl vytetované ­slovo trpělivost. Inkoust byl na jeho bledé kůži temný a kovově se leskl.

Stříbrosvatý si odhrnul jednu dlouhou černou kadeř z očí, poplácal se po kabátu, kožených kalhotách. Ale samozřejmě mu křesadlo vzali.

„Potřebuju oheň. Lucernu.“

„Potřebuješ.“

Mučivě pomalu k sobě ledokrevný přiložil špičky prstů obou dlaní v úrovni rtů. V tu chvíli neexistovalo nic a nikdo jiný na celém světě. Jen oni dva, zabiják a nestvůra, a taky dýmka v Gabrielových roztřesených rukách.

„Pojďme tedy mluvit o potřebách, stříbrosvatý. Na důvodech nezáleží. Na prostředcích taky ne. Moje císařovna požaduje, abys vyprávěl svůj příběh. Takže tu můžeme sedět jako šlechta, zatímco si budeš vychutnávat svou nechutnou malou závislost, nebo se můžeme uchýlit do komnaty hluboko v útrobách zámku, kam se bojí chodit i ďábel. Císařovna Margot ten příběh získá v každém případě. Jediná otázka je, zda budeš vzdychat, nebo křičet.“

Dostalo ho to. Teď, když v ruce svíral tu dýmku, už dávno prohrál.

Stýskalo se mu po peklu a děsil se návratu.

„Dej mi ten zasranej oheň, ledokrevný.“

Jean­-François z krve Chastainů znovu luskl prsty a dveře do cely se se skřípěním otevřely. Venku čekala stejná otrokyně s lucernou s dlouhým skleněným krkem v rukou. V jejím světle působila jen jako silueta: černé šaty, černý korzet, černý nákrčník. Mohla by být Gabrielovou dcerou. Jeho matkou, manželkou – bylo to jedno. Záleželo jen na plameni, který nesla.

Gabriel byl napjatý jako dvě tětivy, jen matně si uvědomoval, jak nepříjemně se ledokrevný cítí v blízkosti ohně, jak mu dech syčivě, hedvábně lehce proniká přes ostré zuby. Ale teď mu bylo všechno jedno, kromě plamene a temného magiku, který měl následovat – z krve prášek, pak kouř, pak štěstí.

„Přines to sem,“ řekl ženě. „Rychle, pospěš.“

Položila lucernu na stůl a poprvé se mu zadívala do očí. A její bledě modrý pohled k němu promlouval, aniž by řekla jediné slovo.

A ty si o mně myslíš, že jsem otrokyně?

Bylo mu to jedno. Naprosto. Zkušenýma rukama zastřihl knot, zesílil plamen do požadované výšky, vzduch naplnil pach petroleje. Cítil to horko v kontrastu s ledovým chladem věže, podržel dýmku v dokonalé vzdálenosti, aby se směs začala vypařovat. V břiše se mu cosi jásavě zachvělo, když to začalo: ta nádherná alchymie, temná chymistrie. Drcená krev teď bublala, barva tála do vůně, aroma cesmínořene a mědi. A Gabriel přitiskl rty k té dýmce s větší vášní, než s jakou kdy kohokoli líbal a… ach, sladký Bože na nebesích, vdechl to.

Oslepující oheň se mu nahrnul do plic. Bouřící nebesa mu zaplavila mysl. Tu krystalizující, rozpadající se krvavou páru vtáhl do hrudi a cítil, jak jeho srdce tluče o žebra jako pták v kostěné besídce, péro se mu napínalo proti koženým kalhotám a tvář samotného Boha měl nadosah.

Vzhlédl do očí té otrokyně a spatřil, že je andělem v pozemské formě. Chtěl ji políbit, vypít, umřít v ní, sevřít ji v náruči, přejet rty po její kůži, zuby ho svrběly v dásních, cítil ten slib tepající pod obloukem její čelisti, pravidelný rytmus jejího pulzu bušící jako kladivo do jeho jazyka, naživu, naživu…

„Chevaliere.“

Gabriel otevřel oči.

Klečel na kolenou vedle stolku a lampa za ním na stěnu vrhala roztřesený stín. Neměl tušení, kolik uplynulo času. Žena zmizela, jako by tu ani nikdy nebyla.

Slyšel vítr venku za oknem, jeden hlas a tucty, šeptající tajemství mezi šindeli a vyjící kletby v okapech a syčící jeho jméno ve větvoví černých, nahých stromů. Dokázal spočítat všechna stébla slámy na podlaze, každý chloupek na jeho těle stál v pozoru, cítil starý prach a novou smrt, cesty, po kterých kráčel na podrážkách svých bot. Kaž­dý smysl měl ostrý jako čepel, jež byla zlomená a zakrvácená v jeho tetovaných rukou.

„Kdo…“

Gabriel zavrtěl hlavou, snaha uchopit slova byla jako pokus nabrat plné hrsti sirupu. Bělma jeho očí zrudla jako vražda. Podíval se na vialku, která teď zase spočívala v dlani monstra.

„Čí krev… to je?“

„Mé požehnané dámy,“ odpověděla nestvůra. „Mé temné matky a bledé milenky, Margot Chastainové, první a poslední toho jména, Neumírající císařovny vlků a lidí.“

Ledokrevný se na plamen lucerny díval s měkkou, toužebnou nenávistí. Můra bledá jako lebka vylétla z některého z temných rohů cely a teď kroužila kolem světla. Porcelánově bílé prsty se sevřely kolem vialky a zakryly tak Gabrielovi výhled.

„Ale ani jediná její další kapka už nebude tvá, dokud tvůj ­příběh nebude můj. Tak mluv, jako bys vyprávěl dítěti. Předpokládej, že ti, kteří ten příběh budou číst, snad za celé eony, o tomhle místě nic nevědí. Protože slova, která teď svěřím pergamenu, musí vydržet tak dlouho jako neumírající císařství. A tato kronika bude jedinou ne­smrtelností, kterou ty sám poznáš.“

Z kabátu pak vylovil dřevěnou truhličku, do které byli vyřezáni dva vlci a dva měsíce. Z ní vyndal dlouhý brk, černý jako řada per kolem jeho hrdla, na područku křesla položil lahvičku. Jean­-François ponořil pero do inkoustu a vzhlédl s očekáváním v temných očích.

Gabriel se zhluboka nadechl, na rtech stále cítil chuť rudého kouře.

„Začni,“ poručil upír.

 

Kniha první – Smrt dnů

I

O JABLKÁCH A STROMECH

„Všechno to začalo králičí norou,“ řekl Gabriel.

Poslední stříbrosvatý zíral do blikotajícího plamene lucerny, jako by to byly tváře dávno zesnulých. Vzduch pořád hmoždil náznak červeného kouře a on slyšel, jak každé vlákno knotu lucerny hoří v jiné tónině. Roky, které uplynuly mezi tehdy a nyní, byly v jeho mysli pouhými minutami, planoucí tepem krvopísně.

„Přijde mi to směšné,“ povzdechl si, „když se na to všechno zpětně ohlížím. Zůstala za mnou hromada popela čnící až do nebes. Katedrály v plamenech a města v troskách, hroby překypující zbožnými i zlotřilými, a právě tam to skutečně začalo.“ Udiveně potřásl hlavou. „Tou malou dírou v zemi.

Lidé si to samozřejmě budou pamatovat jinak. Čaropěvci budou drnkat na harfy a zpívat o proroctví a kněží blekotat o plánu Všemohoucího. Ale já nikdy nepotkal barda, co by nebyl lhář, ledokrevný. Ani světce, co by nebyl zmetek.“

„Údajně jsi i ty světec, stříbrosvatý,“ pronesl Jean­-François.

Gabriel de Léon se zadíval monstru přímo do očí a mírně se na něj usmál.

„Do chvíle, než padne noc, zbývaly dvě hodiny, když se Bůh roz­hodl nachcat mi do kaše. Místní strhli most přes Keff, takže jsem musel na jih k brodu poblíž Dhahaethu. Bylo to dost nepříjemné místo, ale Spravedlivý měl…“

„Zadrž, chevaliere.“ Markýz Jean­-François z krve Chastainů pozvedl ruku a položil brk mezi stránky. „Takhle ne.“

Gabriel zamrkal. „Ne?“

„Ne,“ odpověděl upír. „Tohle je příběh o tom, kdo jsi. Jak se to všechno seběhlo. Takové příběhy nezačínají v polovině. Začínají na začátku.“

„Chceš se dozvědět všechno o grálu. A právě v králičí noře to všechno začíná.“

„Jak jsem řekl, zapisuju toto vyprávění pro ty, kteří budou žít dlouho poté, co z tebe bude potrava pro červy. Začni zlehka.“ Mávl štíhlou ručkou. „Narodil jsem se. Vyrůstal jsem…“

„Narodil jsem se v blátivý kaluži jménem Lorson. V rodině kováře. Nejstarší ze tří děcek. Nebyl jsem ničím výjimečný.“

Upír ho přejel pohledem od hlavy až ke špičkám bot. „Oba víme, že to není pravda.“

„Věci, co o mně víš, ledokrevný? No, kdybys je všechny smetl na hromádku a vyždímal dosucha, skoro by daly dohromady velký prd.“

Ta věc zvaná Jean­-François předstírala drobné zívnutí. „Pak mě tedy pouč. Tví rodiče. Byli věřící?“

Gabriel otevřel ústa, aby ho něčím odpálkoval. Ale slova mu odumřela na rtech, když se zadíval na knihu v jeho klíně. Došlo mu, že si ledokrevný nejen zapisuje každé slovo, které řekl, ale také kreslí. Využíval svou nepřirozenou rychlost k tomu, aby mezi každým nádechem načrtl pár čar. Gabriel viděl, jak se z nich teď splétá obraz: muž z tříčtvrtečního profilu. Ztrápené šedé oči. Široká ramena a dlouhé vlasy černé jako půlnoc. Ostře řezaná čelist posetá jemným strništěm a se stružkami zaschlé krve. Dvě jizvy pod pravým okem, jedna dlouhá, druhá krátká, skoro jako kanoucí slzy. Byla to tvář, kterou znal Gab­riel stejně dobře jako svou vlastní.

Protože samozřejmě byla jeho vlastní.

„Dobrá podoba,“ pronesl.

„Merci,“ zamumlala nestvůra.

„Kreslíš i portréty dalších pijavic? Po nějaké době musí být těžké vzpomenout si, jak jeden vypadá, když ani zrcadlo se nesníží k tomu, aby odrazilo vaši podobu.“

„Jen plýtváš jedem, chevaliere. Jestli chceš tedy tuto ubohost nazývat jedem.“

*

Gabriel na upíra zíral, konečkem prstu si přejížděl přes rty. V sevření krvopísně – toho spěšně pulzujícího daru z dýmky, kterou vykouřil – byl každý pocit tisíckrát zveličený. Žilami mu proudila moc staletí.

Cítil sílu, která mu byla darována, odvahu, která s ní kráčela ruku v ruce, odvahu, která ho provedla peklem Augustinu, věžemi Charbourgu a řadami Nekonečné legie. A ačkoli věděl, že až příliš brzy zmizí, nyní byl Gabriel de León naprosto nebojácný.

„Přinutím tě ječet, pijavice. Nechám tě vykrvácet jako prase na porážce, to nejlepší z tebe si nacpu na později do dýmky a pak ti ukážu, za kolik ta tvoje nesmrtelnost stojí.“ Zíral do prázdných očí nestvůry. „To bylo dost jedovaté?“

Upírovy rty zkroutil úsměv. „Skutečně jsem slyšel, že máš poněkud výbušnou povahu.“

„Zajímavé. Já o tobě neslyšel vůbec.“

Úsměv pomalu roztál.

Uběhl pořádný kus ticha, než monstrum znovu promluvilo.

„Tvůj otec. Kovář. Byl to zbožný muž?“

„Byl to beznadějný opilec s úsměvem, kterým by vymámil prádlo i od jeptišky, a pěstmi, kterých se báli i andělé.“

„Napadá mě cosi o jablkách a o vzdálenosti, kterou urazí od stromu, ze kterého padají.“

„Nevzpomínám si, že bych tě žádal o názor na mou osobu, ledokrevný.“

Monstrum právě stínovalo oblast kolem Gabrielových očí, zatímco mluvilo dál. „Pověz mi o něm. O tom muži, co vychoval legendu. Jak se jmenoval.“

„Rafael.“

„Tedy pojmenován po jednom z těch andělů, kteří se ho báli. Stejně jako ty.“

„A já nepochybuju, že jsou kvůli tomu pěkně nasraný.“

„Vycházeli jste spolu vy dva?“

„Vycházejí spolu někdy otci a synové? Až když člověk dospěje, vidí, kým skutečně je ten, kdo ho vychovával.“

„Tak o tom nic nevím.“

„Ne. Ty nejsi člověk.“

Oči mrtvé věci se zatřpytily, když vzhlédla. „Lichotky ti otevřou snad každé dveře.“

„Ty jak lilie bledé ruce. Ty zlaté lokny.“ Gabriel sjel upíra přimhouřenýma očima. „Narodil ses v Elidaenu?“

„Když to říkáš,“ odpověděl Jean­-François.

Gabriel přikývl. „Co potřebuješ vědět o ma famille, upíre, než se dostaneme k jádru pudla, je, že pocházíme ze severu. Jasně, tady na východě se rodíte jako fešáci. Ale v Nordlundu? My jsme nelítostní. Vichry vanoucí z Bohem seslaných hor v mojí vlasti sekají jako meč. Je to nezkrocená země. Násilná země. Před Augustinským mírem byl Nordlund napaden víckrát než jakékoli jiné království v dějinách říše. Slyšel jsi někdy legendu o Matteovi a Elaině?“

„Jistěže,“ přikývl Jean­-François. „Seveřanský válečný princ, který se oženil s elidaenskou královnou v dobách před počátky říše. Říká se, že Matteo svou Elainu miloval tolik jako čtyři obyčejní muži. A když zemřeli, Všemohoucí je umístil jakožto hvězdy na nebesa, aby spolu mohli být navždy.“

„To je jedna z verzí toho příběhu,“ usmál se Gabriel. „A Matteo svou Elainu opravdu prudce miloval, to je pravda. Ale v Nordlundu si ten příběh vyprávíme jinak. Víš, Elainina krása byla proslulá ve všech pěti královstvích a každé z nich vyslalo prince, aby ji požádal o ruku. Prvního dne jí princ z Talhostu nabídl stádo jedinečných poníků z tundry, chytrých jako kočky a bílých jako sníh v jeho domovině. Druhého dne jí princ ze Sūdhaemu přinesl korunu z třpytivého zlatoskla, vytěženého v horách jeho rodiště. Třetího dne princ z Osswaye nabídl princezně loď vyrobenou z cenného věrodřeva, která by ji přenesla přes Věčnomoře. Ale princ Matteo byl chudý. Od roku, kdy se narodil, byla jeho země okupovaná Talhostem, Sūdhaemem i Osswayem. Neměl žádné koně, žádné zlatosklo ani věrolodě, které by mohl darovat. Místo toho Elaině přísahal, že ji bude milovat tak prudce jako čtyři běžní muži. A aby to dokázal, zatímco stál před jejím trůnem a sliboval jí své srdce, položil jí k nohám srdce jejích ostatních nápadníků. Princů, kteří okupovali jeho rodnou zemi. Celkem čtyři srdce.“

Upír se uchechtl. „Takže chceš říct, že všichni seveřani jsou vraždící šílenci?“

„Říkám jen, že jsme vášniví,“ odpověděl Gabriel. „S tím dobrým i zlým, co k tomu patří. Abys pochopil ma famille, abys poznal mě, musíš to vědět. Naše srdce mluví hlasitěji než naše hlava.“

„Takže, tvůj otec?“ nadhodil Jean­-François. „I on byl muž vášně?“

„Oui. Ale ne v dobrém. On ne. Byl zkažený skrz naskrz.“

Stříbrosvatý se naklonil dopředu a opřel se lokty o kolena. Cela byla tichá, až na rychlé škrábání brku ledokrevného, kterým črtal portrét, myriády šepotů větru.

„Nebyl tak vysoký jako já, ale byl stavěný jako cihlová zeď. Sloužil jako zvěd v armádě Philippa IV. celé tři roky, než starý císař zemřel. Ale během tažení v Osswayské vysočině uvízl pod sněhem. Zlomil si nohu, která se mu už nikdy pořádně nezahojila, takže se stal kovářem. A když pracoval v pevnosti místního baronství, poznal se s mou mama. Byla to krasavice s havraními vlasy, vznešená a pyšná. Nemohl si pomoci, zkrátka se do ní zamiloval. Nikdo jí nedokázal odolat. Dcera samotného barona. La demoiselle de León.“

„Jméno tvé matky bylo de León? Měl jsem za to, že se u tvého druhu jména dědí po otci, stříbrosvatý. Ženy se svých jmen ve svazku vzdávají.“

„Mí rodiče nebyli svoji, když jsem byl zplozen.“

Upír si přikryl ústa zašpičatělými prsty. „Skandální!“

„Můj děd si to rozhodně myslel. Dožadoval se, aby se mě zbavila, jakmile to začalo být znát, ale mama odmítla. Děd ji vyhnal se všemi kletbami, na které přišel. Ale moje mama byla jako skála. Před nikým se nesklonila.“

„A jak se jmenovala?“

„Auriél.“

„Překrásné.“

„Tak jako ona. A ta krása zůstala neposkvrněná, dokonce i v takové díře, jako je Lorson. Ona a papa se tam nastěhovali jen s tím, co unesli na zádech. Porodila mě ve vesnickém kostele, protože jejich chatrč tehdy ještě neměla střechu. O rok později se narodila má sestra Amélie. A pak moje druhá sestřička Celene. Mama a papa už tehdy byli svoji a moje sestry dostaly příjmení po něm, Castiová. Ptal jsem se otce, jestli ho můžu mít taky, ale odmítl. To mělo být první vodítko. To a taky způsob, jakým se mnou jednal.“

Gabrielovy prsty přejely po tenké jizvě na bradě, oči upíral kamsi do dálky.

„Ty pěsti, co se jich báli i andělé?“ zamumlal Jean­-François.

Gabriel přikývl. „Jak jsem říkal, byl to muž vášně, Rafael Castia. A ty vášně ho ovládaly. Mama byla zbožná žena. Vychovávala nás v Jedné víře a požehnané lásce Všemohoucího i matky­-panny. Ale jeho láska byla jiná.

Měl v sobě nějakou nemoc. Teď to vím. Bojoval ve válce jen tři roky, ale nesl si ji v sobě po zbytek života. Nikdy nedržel v ruce lahev, aniž by se o závod hnal k jejímu dnu. Nikdy nepotkal pěknou holku, které by řekl ne. A my všichni jsme měli raději jeho aféry, abych řekl pravdu. Když se někde kurvil, aspoň jednoduše na den či dva zmizel. Ale když byl doma a pil… bylo to jako žít se soudkem černého ignisu. Prach jen čekající na jiskru.

Jednou mi o záda zlomil sekeru, když jsem nenasekal dost dříví. Bušil mě do žeber, až se zlámala, když jsem zapomněl přinést vodu od studny. Nikdy se nedotkl mama, Amélie ani Celene, ani jednou. Ale já znal jeho pěsti stejně dobře jako vlastní jméno. A myslel jsem si, že je to láska.

Následujícího dne byla ta písnička vždycky stejná. Mama zuřila a papa přísahal při samotném Bohu a sedmi mučednících, že se změní, ach ano, změní se. Přísahal, že se pití už ani nedotkne, a nějakou dobu jsme byli šťastní. Bral mě na lov nebo na ryby, učil mě bojovat s mečem, jak to uměl z dob, kdy dělal zvěda, nebo přežití v divočině. Jak si rozdělat oheň i z mokrého dřeva. Jak chodit po suchém listí a nevydat jediný zvuk. Jak nastražit oko, které to, co chytíš, nezabije. A co je hlavní, učil mě o ledu. Učil mě o sněhu. Jak padá. Jak zabíjí. Klepal si na tu svou zlomenou nohu a učil mě pravdu o vánici, o sněžné slepotě, o lavinách. Spali jsme pod hvězdami v horách, jako by to snad udělal skutečný otec.

Ale nikdy to nevydrželo navždy.

‚Válka nikoho nenaučí, jak být zabijákem,‘ řekl mi jednou. ‚Je to jen klíč, který otvírá dveře. V krvi všech mužů je zvíře, Gabrieli. Můžeš ho vyhladovět. Zavřít do klece. Proklít. Ale nakonec zaplatíš i s úroky – nebo si tu platbu vybere na tobě.‘

Pamatuju si, že jsem na svůj osmý svatoden seděl u stolu a mama mi z tváře stírala krev. Milovala mě, moje mama, navzdory tomu, co ji moje narození stálo. Věděl jsem to, stejně jako jsem věděl, jaké to je, když mi kůži polechtá slunce. A ptal se jí, proč mě papa nenávidí, když ona mě může tolik milovat. Toho dne se mi podívala do očí a povzdechla si z hloubi srdce.

‚Vypadáš přesně jako on. Bože, pomoz mi, vypadáš přesně jako on, Gabrieli.‘“

Poslední stříbrosvatý si protáhl nohy a pohlédl na upírovu kresbu.

„Zvláštní bylo, že můj papa byl podsaditý a pomenší a já byl už tehdy vysoký. Jeho pleť byla opálená a moje bledá, jako bych byl duch. Viděl jsem matčiny rysy v křivce svých rtů a šedé barvě svých očí. Ale ­pravda byla, že já a papa jsme si vůbec podobní nebyli.

Sundala si prsten – jediný poklad, který si přinesla z domova svého otce. Byl stříbrný s erbem rodu de Leónů. Dva lvi po stranách štítu a dva překřížené meče. Navlékla mi ho na prst a pevně mi stiskla ruku.

‚Krev lvů ti proudí v žilách,‘ řekla mi toho dne. ‚A jeden den lva je deset tisíckrát důležitější než jeden den jehněte. Nikdy nezapomínej, že jsi můj syn. Ale je v tobě hlad. Hlad, na který musíš dávat pozor, můj sladký Gabrieli. Nebo tě celého pohltí.‘“

„Zní jako respekt vzbuzující dáma,“ pronesl Jean­-François.

„To byla. Kráčela po blátivých cestách Lorsonu jako vznešená dáma pozlacenými chodbami na císařském dvoře. Ačkoli jsem byl parchant, řekla mi, ať svoje šlechtické jméno nosím jako korunu. Ať plivu čirý jed na kohokoli, kdo by prohlašoval, že na ně nemám nárok. Má matka samu sebe znala, a v tom se skrývá děsivá síla. Vědět přesně, kdo jsem a čeho jsem schopen. Většina lidí by to nejspíš nazvala arogancí. Ale většina lidí jsou zasraný blázni.“

„Copak vaši kněží nekážou ze svých kazatelen o vznešenosti, která se skrývá v pokoře?“ zeptal se Jean­-François. „Neslibují, že pokorní podědí zemi?“

„Žil jsem třicet pět let se jménem, které mi má matka dala, ledokrevný, a nikdy jsem neviděl, že by pokorní podědili cokoli jiného než zbytky, co po sobě nechají silní.“

Gabriel střelil pohledem z okna na hory v dálce. Temnotu, která se snášela jako hříšník padající na kolena. Hrůzy, které se v ní plížily bez omezení. Maličké jiskřičky lidskosti, popraskávající jako svíčky v hladovém větru, které budou brzy navždy uhašeny.

„A kromě toho, kdo by chtěl, kurva, zdědit zemi v tomhle stavu?“