Namina Forna: Pozlacené

„Jsou to dívky, nebo démonky?“
Nakladatelství Fragment vydalo první díl strhující young adult fantasy, která vám vyrazí dech.

ANOTACE:
Šestnáctiletá Deka žije ve strachu. Blíží se obřad krve – okamžik, který rozhodne o tom, zda ji přijmou za členku vesnice a ona konečně začne někam patřit. Její nepřirozená intuice, kterou se už teď liší od ostatních, její obavy jen posiluje. Když pak v den obřadu krvácí zlatě – barvou nečistoty – ví, že bude čelit následkům horším než smrt.

Potom ji ale navštíví záhadná žena s nabídkou: buď může zůstat ve vesnici a podřídit se svému osudu, nebo odejít a přidat se k alaki – armádě dívek stejných jako ona. Jsou téměř nesmrtelné, mají neobyčejné schopnosti a jako jediné mohou ochránit císaře a celé impérium před hrozbou, která se blíží.

Deka si je vědoma nebezpečí, touží však po přijetí, a tak na nabídku kývne. Ale už cestou do hlavního města začne zjišťovat, že nic není takové, jak to vypadá – ani ona samotná…

 

O AUTORCE:
Namina Forna se narodila v Sierra Leone, ale kvůli občanské válce v devadesátých letech emigrovala se svou rodinou do USA. Pracuje jako scenáristka a producentka v Los Angeles. Namina byla finalistkou soutěže NBC Universal Writers on the Verge, semifinalistkou soutěže festivalu Sundance Screenwriting Lab a umístila se mezi 50 nejlepšími v prestižní soutěži Nicholls Fellowships in Screenwriting.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, 2022
Překlad: Dana Chodilová
Obálka: Tarajosu
Mapa: Robert Lazzaretti
Vazba: brožovaná
360 stran / 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PRVNÍ KAPITOLA

Dnes je den Rituálu čistoty.

Tahle úzkostná myšlenka mi táhne hlavou, zatímco pospíchám ke stodole a přitahuju si plášť k tělu, abych se zahřála. Je časně ráno, slunce ještě ani nezačalo šplhat nad zasněžené stromy kolem našeho malého stavení. V temnotě se shlukují stíny, dotírají na slabou louži světla mojí lampy. Pod kůží se mi rozlézá zlověstné mravenčení. Skoro jako by tam něco číhalo, na samém kraji mého zorného pole…

To jsou jen nervy, domlouvám si. Podobné brnění už jsem zažila mockrát, a nikdy se nestalo nic divného.

Vrata stodoly jsou otevřená, na sloupku visí lucerna. Otec už je uvnitř, rozhazuje seno. V přítmí se rýsuje jeho křehká postava, vytáhlé tělo jako by se hroutilo samo do sebe. Ještě před třemi měsíci byl mohutný, robustní, ve světlých vlasech ani stopa šedin. Pak přišly neštovice, skolily jeho i matku. Zůstal nahrbený a bledý, s uslzenýma očima a prořídlými vlasy, jako by mu rázem přibylo pár desítek let.

„Už jsi vzhůru,“ uvítá mě měkce a přejede po mně unavenýma šedýma očima.

„Nemohla jsem dospat,“ odpovím, popadnu džber na mléko a namířím si to k Norle, naší největší krávě.

Měla bych odpočívat o samotě jako všechny ostatní dívky připravující se na Rituál, ale na statku máme spoustu práce a málo rukou. Je tomu tak od té doby, co máma před třemi měsíci umřela. Sotva na to pomyslím, vstoupí mi do očí slzy, musím zamrkat, abych je zahnala.

Táta dál rozhazuje seno do jednotlivých stání. „‚Požehnán budiž ten, kdo se probouzí do slávy našeho velikého Otce,‘ “ pronese citát z Nezměrných mouder. „Takže jsi na dnešek připravená?“

Přikývnu. „Ano, jsem.“

Dneska odpoledne mě staršina Durkas podrobí zkoušce Rituálu čistoty a spolu se mnou všechny ostatní šestnáctileté dívky. Jakmile se ukáže, že jsme čisté, oficiálně se začleníme do naší vesnice. Konečně se stanu ženou – budu se moci vdát, založit vlastní rodinu.

Jen na to pomyslím, zaplaví mě další vlna úzkosti.

Koutkem oka pohlédnu na otce. Je napjatý, pohybuje se s námahou. Taky má starosti. „Něco mě napadlo, táto,“ začnu. „Co když… co když…“ Zarazím se, nedokončená otázka zůstane těžce viset ve vzduchu. Setmělou stodolou se šíří můj nevyslovený strach.

Otec se na mě usměje, má to být konejšivý úsměv, ale koutky úst zůstaly napjaté. „Co když co?“ zeptá se. „Jen mi to řekni, Deko.“

„Co když nemám čistou krev?“ vyrazí ze mě ta strašná slova. „Co když mě kněží odvedou – co když mě vyženou?“

Mám takové noční můry, hrůzy se mísí s dalšími sny, ve kterých plavu v temném oceánu a volá na mě mámin hlas.

„Toho se bojíš?“

Přikývnu. Stává se to málokdy, ale každý zná něčí sestru nebo příbuznou, která byla shledána nečistou. Naposledy se to v Irfutu stalo před desítkami let, šlo o jednu z tátových sestřenic. Vesničané si dosud šeptají o dni, kdy ji kněží odvlekli a už ji nikdo nikdy neviděl. Na otcovu rodinu od té doby padl stín.

Proto se pořád chováme tak příkladně. V chrámu jsme vždycky jako první, mé tety se zahalují tak důkladně, že jim nejsou vidět ani ústa. Nezměrná moudra varují: „Jen nečisté, rouhavé a necudné ženy se odhalují očím Oyoma,“ tohle varování ale platí jen pro horní půlku obličeje, od čela po špičku nosu. Moje tety si zakrývají malými čtverečky průhledné látky i oči.

Když se otec vrátil z armády a přivedl si s sebou matku, celá rodina se ho okamžitě zřekla. Bylo to moc velké riziko, přijmout mezi sebe ženu, o níž nikdo nevěděl, zda je čistá, a navíc cizinku.

A pak jsem se narodila já – dítě tak tmavé, že by mohlo být jižan. Až na to, že mám tátovy šedé oči, důlek na bradě a mírně kudrnaté vlasy.

Celý život jsem se nehnula z Irfutu, narodila jsem se tu a vyrostla, a stejně se mnou jednají jako s cizinkou – pořád na mě zírají a ukazují si na mě, pořád mě neberou mezi sebe. Kdyby bylo po vůli některých tátových příbuzných, nepustili by mě dokonce ani do chrámu. Sice vypadám, jako bych mu z oka vypadla, ale to nestačí. Musím být ozkoušena, aby mě vesnice přijala, aby nás přijala otcova rodina. Až se ukáže, že mi v žilách proudí čistá krev, teprve pak sem budu konečně patřit.

Otec se konejšivě usměje. „Víš, co znamená být čistá, Deko?“

Odpovím pasáží z Nezměrných mouder: „‚Požehnané jsou pokorné a podřízené, skromné a věrné dcery člověka, neboť jsou neposkvrněné před tváří velikého Otce.‘“

Každá dívka to zná zpaměti. Odříkáváme to, kdykoli vejdeme do chrámu, abychom si pamatovaly, že ženy byly stvořeny coby pomocnice mužů, podřízené jejich touhám a příkazům.

„Jsi pokorná a to všechno ostatní, Deko?“ ptá se mě otec.

Přikývnu. „Myslím, že ano.“

V očích mu probleskne nejistota, ale usměje se a políbí mě na čelo. „Pak bude všechno v pořádku.“

Vrátí se ke svému senu. Usadím se vedle Norly, ale starost ve mně hlodá dál. Koneckonců připomínám matku ještě jinak, o tom táta ani neví – a kdyby se to dozvěděli vesničané, nenáviděli by mě ještě víc.

Musím se postarat, aby to zůstalo v tajnosti. Vesničané na to nikdy nesmějí přijít.

Nikdy.

Ještě pořád je brzo ráno, když dojdu na náměstíčko. Ve vzduchu se vznáší chlad, ze střech okolních domů visí rampouchy. Ale slunce je neobvykle jasné, jeho paprsky se odrážejí od vysokých sklenutých sloupů Oyomova chrámu. Ty sloupy symbolizují modlitbu, rozjímání o každodenním putování Oyomova slunce po nebi. Vysocí kněží s jejich pomocí volí, které dva dny roku se bude konat jarní a zimní Rituál. Sotva je vidím, už mnou zase projede úzkost.

„Deko! Deko!“ Z druhé strany cesty na mě nadšeně mává známá nemotorná postava.

Pospíchá ke mně Elfriede, zahalená do pláště tak, že vidím jenom její jasně zelené oči. Na náměstí se obě vždycky snažíme zakrývat si tvář – já kvůli odstínu pleti a Elfriede pro tmavě červené mateřské znamínko, které jí pokrývá levou půlku obličeje. Dívky smějí až do Rituálu chodit odhalené, ale nemá smysl přitahovat pozornost, zvlášť v takovýto den.

Dneska ráno je dlážděné náměstíčko Irfutu zaplaveno stovkami návštěvníků a vozy každou chvíli přivážejí další.

Přijíždějí z celé Otery: nadutí jižané tmavě hnědé pleti a kudrnatých vlasů, dobráčtí zápaďané s dlouhými černými vlasy v drdolech, s tetováním po celé zlaté kůži, neomalení seveřané růžové pleti a světlých vlasů, zářících v chladu, a zamlklí výchoďané všech barev pleti od tmavě hnědé až po smetanovou, rovné černé vlasy jim jako hedvábně lesklé řeky tečou po zádech.

Irfut je sice odlehlá vesnice, ale pověstná svými hezkými děvčaty. Muži se sjíždějí zdaleka, aby si prohlédli ta na vdávání, dříve než se budou muset zahalovat. Spousta dívek si dnes najde manžely – pokud se už tak nestalo.

„Není to napínavé, Deko?“ hihňá se Elfriede.

Ukáže na náměstí, pro tuhle příležitost slavnostně vyzdobené. Dveře všech domů, kde mají dospívající děvčata, byly natřeny lesklou červenou barvou, v oknech se vesele třepotají fábory a prapory, každý vchod zdobí pestrobarevné lucerny. Jsou tu i maskovaní tanečníci na chůdách a chrliči ohně, proplétají se davem a soupeří o pozornost s prodavači pytlíků pražených oříšků, uzených kuřecích stehýnek a kandovaných jablek.

Při tom pohledu mě přemůže nadšení. „To teda je,“ zaculím se, ale Elfriede už mě táhne dál.

„Dělej, dělej!“ pobízí mě a prodírá se davem návštěvníků. Mnozí z nich se zastavují a nesouhlasně se na nás kaboní, že nemáme mužský doprovod.

Ve většině vesnic nemohou ženy vyjít z domu, pokud je nedoprovází muž. Irfut je ale malý a mužů je nemnoho. Spousta mládenců na ženění vstoupila do armády, stejně jako táta zamlada. Pár jich dokonce přečkalo výcvik, stali se z nich jatuové, císařova elitní garda. Všimnu si jich, jak postávají v hloučku na kraji náměstí v lesklé červené zbroji, všechno sledují.

Je jich tu dnes nejmíň dvanáct, mnohem víc než obvyklí dva nebo tři, které císař vždycky posílá na zimní Rituál. Možná je pravda, co si lidé šeptají: že letos proniklo přes hranice mnohem víc smrtizvěstů.

Ty nestvůry obkličují jižní hranice Otery už stovky let, ale v posledních několika letech jsou mnohem agresivnější. Obyčejně útočí kolem dne Rituálu, ničí vesnice a pokoušejí se ukrást nečisté dívky. Říká se, že nečisté jsou mnohem chutnější…

Irfut naštěstí leží v jedné z nejodlehlejších oblastí na severu, obklopený horami se zasněženými vrcholky a neprostupnými lesy. Smrtizvěsti si sem nikdy nenajdou cestu.

Elfriede si mého zadumání nevšímá, kření se na vojáky. „Že jim to ale v té rudé sluší? Slyšela jsem, že jsou to nováčci, na okružní cestě po provinciích. Úžasné, že je sem císař poslal na Rituál!“

„Asi ano…,“ zamumlám.

Elfriede zakručí v břiše. „Dělej, Deko,“ pobídne mě a vleče mě s sebou. „U pekařství bude brzo hrozná fronta.“

Táhne mě tak, až se zapotácím a narazím do mohutné, pevné postavy. „Omlouvám se,“ hlesnu a vzhlédnu k ní.

Shlíží na mě jeden z návštěvníků a zubí se vlčím úsměvem. „Copak to tu máme, takové sladké soustíčko?“ Ušklíbne se a přistoupí blíž.

Honem couvnu. Jak jsem mohla být tak hloupá? Muži z cizích vesnic nejsou zvyklí na ženy bez doprovodu, můžou si myslet bůhvíco. „Omlouvám se, musím jít,“ špitnu, ale než stačím vycouvat, popadne mě, jeho prsty se lačně natáhnou po knoflíku na mém plášti.

„Nebuď na mě taková, drobečku. Buď hodná holka, sundej ten plášť, ať se podíváme, co to tu máme –“ Nějaké velké ruce ho odtáhnou, než to stačí doříct.

Obrátím se a vidím, že na něj zlostně shlíží Ionas, nejstarší syn staršiny Olama, hlavy vesnice. Po obvyklém úsměvu není v jeho tváři ani stopy. „Jestli chceš bordel, najdeš ho tímhle směrem, ve své vesnici,“ varuje ho a v modrých očích se mu blýská. „Asi by ses tam měl vrátit.“

Rozdíl jejich postav stačí na to, aby muž zaváhal. Ionas je jeden z nejhezčích chlapců ve vesnici – ty světlé vlasy a dolíčky –, ale navíc patří i mezi největší, je mohutný jako býk a stejně hrozivý.

Muž si naštvaně odplivne na zem. „Nerozčiluj se, chlapče. Jenom jsem špásoval. Tahle přece není ani seveřanka, u svatého Oyoma.“

Všechny svaly na těle se mi napnou, když slyším tu nemilou připomínku. Ať jsem jak chci nenápadná a neškodná, moje kůže mě vždycky označí za jižanku, jako bych patřila k nenáviděným kmenům, které kdysi dávno dobyly sever a přinutily ho připojit se k Jednotné říši, nyní známé jako Otera. Moje místo mi tu zajistí jedině Rituál čistoty.

Prosím, ať jsem čistá, prosím, ať jsem čistá, vyšlu rychlou modlitbičku k Oyomovi.

Přitáhnu si plášť k tělu, nejradši bych se propadla do země, ale Ionas k tomu muži přistoupí ještě blíž, v očích má bojovný výraz. „Deka se narodila a vyrostla tady, stejně jako my ostatní,“ zavrčí. „Už se jí ani nedotkneš.“

Zírám na něj, šokovaná tím nečekaným zastáním. Muž zafuní. „Jak jsem říkal, chtěl jsem si jenom zašpásovat.“ Obrátí se ke kamarádíčkům. „Tak jdeme, dáme si něco k pití.“

Skupina se dá na odchod, muži si mezi sebou tiše mumlají.

Jakmile jsou pryč, obrátí se Ionas ke mně a k Elfriede. „Není ti nic?“ zjišťuje starostlivě.

„Nic. Jenom jsem se trochu lekla,“ vypravím ze sebe.

„Ale neublížil ti.“ Teď mě provrtává očima a já mám co dělat, abych se pod tím upřeným pohledem nezačala kroutit.

„Ne.“ Zavrtím hlavou.

Přikývne. „Omlouvám se ti za to. Mužští se někdy chovají jako zvířata, zvlášť k takovým hezkým holkám jako ty.“

K takovým hezkým holkám jako ty…

Ta slova jsou tak opojná, že mi chvíli trvá, než si uvědomím, že mluví dál. „Kam míříte?“ ptá se.

„K pekaři,“ odpoví Elfriede, protože mně zamrzl jazyk. Pokývne k malému úhlednému domku hned na druhé straně ulice.

„Dohlédnu na vás odsud,“ řekne Ionas. „Abyste se tam dostaly bezpečně.“

Znovu na mně uvízne pohledem.

Tváře se mi rozehřívají.

„Děkuju,“ vyhrknu a rozběhnu se k pekárně. Elfriede se rozhihňá.

Ionas udělal, co řekl, celou dobu ze mě nespustil oči.

V pekárně je už plno, přesně jak Elfriede předpovídala. Ženy zaplnily každý kout krámku, jejich masky se lesknou ve slabém světle, kupují drobné růžové koláčky čistoty a bochníky nezměrnosti ve tvaru sluncí na oslavu této události. Masky bývají obyčejně prosté, vyrobené z tenkého dřeva nebo pergamenu, pomalované modlitebními symboly pro štěstí. Ale ve svátky, jako je dnes, ženy nosí ty nejpropracovanější kousky, tvarované jako slunce, měsíc či hvězdy, precizně zdobené zlatem či stříbrem. Oyomo není jenom bůh slunce, ale také bůh matematiky. Většina ženských masek ctí božskou symetrii, aby potěšila boží oko.

Po dnešku ji začnu taky nosit, mohutnou bílou poloviční masku z těžkého pergamenu a tenkých kousků dřeva, přikryje mi tvář od čela po nos. Není to moc, ale je to nejvíc, co si táta může dovolit. Pak se mi možná Ionas začne dvořit.

Hned tu absurdní myšlenku zaženu.

Ať budu nosit cokoli, nikdy nebudu tak hezká jako jiné dívky ve vesnici, ty s útlými postavami, hedvábnými světlými vlasy a růžovými tvářemi.

Já mám mnohem rozložitější postavu, pleť tmavě hnědou a jediná moje přednost jsou hebké černé vlasy, které se mi kroutí kolem obličeje.

Máma mi kdysi řekla, že dívky, které vypadají jako já, jsou v Jižních provinciích považované za krásné, ale je jediná, kdo si to kdy myslel. Všichni ostatní vidí jenom to, jak moc se od nich liším. Budu mít štěstí, jestli najdu manžela v nějaké okolní vesnici, ale zkusit to musím. Kdyby se s tátou něco stalo, jeho příbuzní by si našli důvod, aby mě vyhnali.

Zalije mě studený pot, sotva si představím, co by mě čekalo pak: život ve vynucené zbožnosti a těžké práci chrámové služky, nebo ještě hůř, v domech rozkoše v Jižních provinciích.

Elfriede se ke mně obrátí. „Vidělas, jak se na tebe Ionas koukal?“ zašeptá. „Já už si myslela, že tě unese. Taková romantika!“

Poplácám se po tvářích, abych si je ochladila, a neubráním se úsměvu. „Neblázni, Elfriede. Byl jenom slušný.“

„Ale jak se na tebe díval, to bylo –“

„Co? Co to bylo, Elfriede?“ přeruší nás roztomile sladký hlásek a na závěr se zachichotá.

Celé tělo mi zamrzne. Prosím, dneska ne…

Obrátím se. Za mnou stojí Agda a s ní skupina dívek z vesnice. Hned je mi jasné, že mě viděla, jak mluvím s Ionasem, protože se ježí vztekem. Agda je sice nejhezčí holka z vesnice, má bledou pleť a světlé, skoro bílé vlasy, ale pod tou rozkošnou slupkou se skrývá jedovaté srdce a nenávistná povaha.

„Ty myslíš, že když dneska možná projdeš zkouškou, tak si kluci najednou začnou myslet, že jsi hezká?“ odfrkne si. „Sice si to asi moc přeješ, Deko, ale maska tu tvou škaredou jižanskou kůži nikdy neschová. Uvažuju, co si počneš, když tě žádný muž nebude chtít. Skončíš jako odporná, zoufalá stará panna bez manžela a bez rodiny.“

Zatínám pěsti tak, až se mi nehty zarývají do masa.

Neodpovídej, neodpovídej, neodpovídej…

Agda sjede opovržlivým pohledem k Elfriede. „Tahle si aspoň může zakrýt obličej, ale ty, i když schováš celé tělo, stejně budou všichni vědět, co je pod –“

„Pozor na jazyk, Agdo,“ ozve se přísný hlas zepředu krámku a zarazí ji.

Patří paní Norlim, její matce. Dojde k nám, četné drahokamy na masce se jí třpytí, až to oslepuje. Paní Norlim je manželka staršiny Norlima, nejbohatšího muže z vesnice. Na rozdíl od jiných žen, které si mohou dovolit jen poloviční zlaté masky nebo celé stříbrné, ona se honosí slavnostní zlatou maskou, která jí zakrývá celou tvář, se slunci kolem světle modrých očí. I ruce si vyzdobila, na kůži má nalepené pláty zlata a drahé kamínky.

„‚Slova ženy mají být sladká jako ovoce a med,‘“ připomene Agdě. „Tak tvrdí Nezměrná moudra.“

Agda pokorně sklopí hlavu. „Ano, matko.“

„Kromě toho,“ dodá paní Norlim a lítost v jejích očích nesedí k té vesele se šklebící masce, „Deka za to nemůže, že má špinavou kůži, jakou mívala její matka. Stejně jako tady Elfriede nemůže schovat svoje znamínko. Tak se narodily, chuděrky.“

Moje vděčnost se mění ve vztek, krev mi vře v žilách. Špinavou? Chuděrky? Už jen schází, aby řekla, že jsem nečistá. Mám co dělat, abych udržela pokorný výraz, než dojdu ke dveřím, ale nějak se mi to povede. „Děkuji vám za ta laskavá slova, paní Norlim,“ přinutím se ze sebe vymáčknout, než vyjdu ven.

Stojí mě to všechny síly, abych se udržela a nepráskla za sebou dveřmi.

A pak už jsem venku, rozdýchávám se, snažím se uklidnit, zahnat slzy vzteku, které mě pálí v očích. Málem si ani nevšimnu, že Elfriede vyšla za mnou.

„Deko?“ ozve se. „Jsi v pořádku?“

„Jsem,“ zašeptám a přitáhnu si plášť, aby neviděla, že brečím.

Aby neviděla můj vztek.

Nezáleží na tom, co říká paní Norlim a ostatní, domlouvám si v duchu. Budu čistá. Přemáhají mě pochybnosti, připomínají mi, že mám stejné zvláštní podivnosti jako máma. Zaženu ty myšlenky. Matka dokázala ty rozdíly skrývat až do smrti, a mně se to povede taky. Stačí jenom přečkat příštích pár hodin, pak dokážu, že jsem čistá.

A budu konečně v bezpečí.