J. R. Ward: Šakal

Nakladatelství Baronet vydalo paranormální romanci Šakal, první díl série Vězeňský tábor ze světa upírské ságy Bratrstvo černé dýky.

ANOTACE:
Po nájezdech už nikdo neví, kde se nalézá neblaze proslulý vězeňský tábor glymery. Když Nyx čirou náhodou narazí na vodítko k tomu, kde je možná dosud vězněna její sestra, rozhodne se najít tajný podzemní labyrint. Vydá se na cestu pod zem a dozví se strašlivou pravdu – a setká se s mužem, který navždy všechno změní.

Šakal je v táboře už tak dlouho, že si vůbec nepamatuje nic ze svobody, jakou kdysi znal. Uvězněn okolnostmi, které nemá pod kontrolou, pomůže Nyx, protože sám sobě pomoct nemůže. Potom co Nyx zjistí, co se stalo s její sestrou, stává se nutnost dostat ji zpátky ven pro oba smrtelně nebezpečnou misí.

Spojeni vášní, které nemůžou vzdorovat, vypracují společně plán útěku pro Nyx – ačkoli jejich osudem bude věčné odloučení. A když je na pomoc povoláno Bratrstvo černé dýky a Rhage zjistí, že má neprávem vězněného nevlastního bratra, ocitnou se v ohrožení dokonce i bratři.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Baronet, listopad 2021
Překlad: Jana Pacnerová
Obálka: Emil Křižka
Vazba: vázaná
Počet stran: 352
Cena: 379 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA PRVNÍ

Západ státu New York, současnost

Metafora „život je dálnice“ byla tak všední, tak omletá, tak opotřebovaná a otřepaná, až Nyx sedící na sedadle spolujezdce v deset let starém kombíku a zírající na měsícem osvětlenou asfaltku, která vedla křovím a ostružiním v západní části státu New York, sakra vůbec neuvažovala o nějaké případné podobnosti mezi silnicí a životem: může to být hladká jízda z mírného svahu. Ošklivé hrbolaté a nesjízdné úseky, na nichž vám drkotají zuby. Stoupání do kopce, které vám připadá, že nikdy neskončí. Nudné dlouhé úseky mezi daleko od sebe vzdálenými exity.

A pak se naskytnou překážky, jež se zčistajasna objeví a odvedou vás z plánované cesty tak daleko, že skončíte někde úplně jinde.

Některé z nich, analogicky i ve skutečnosti, mají čtyři nohy a potomka jménem Bambi.

„Bacha!“ zařvala, popadla rukou volant a chopila se kontroly nad autem.

Pozdě. Přes skřípot pneumatik zazněl odporně měkký náraz toho druhu, jako když ocel narazí na tělo, a její sestra zareagovala tak, že si zakryla oči a přitáhla kolena k tělu.

Nijak nepomohlo vědět, že Posie je ta, která má přístup k brzdovému pedálu. Ale taky že se chová naprosto typicky.

Kombík jakožto neživý předmět uvedený do pohybu neměl vlastní mozek, ale spoustu motivace v podobě devadesátikilometrové rychlosti, jíž ujížděl. Jako takové se staré volvo proměnilo v divokého mustanga, když opustilo venkovskou okresku a jeho tuhé, nemotorné tělo se dalo do hopsavých tanečních pohybů, při nichž Nyx narážela hlavou do čalouněného stropu, i když byla připoutaná.

Světlo reflektorů střídavě osvětlovalo to, co bylo před autem, mířilo a vystřelovalo do všech úhlů a směrů, kam právě směřovala mřížka chladiče. Většinou to byla jen listnatá bažina keřů, zelené měkké území, daleko lepší výsledek, než by předpovídala.

To vše se změnilo.

Jako kdyby z hlubin jezera vystupovalo nějaké stvoření, hnědé, silné a vertikální, vynořovalo se to ze zelené světelné show, mizelo to a znovu se objevovalo, jak se kužely světla zmítaly na všechny strany.

A sakra. Je to strom. A nejenže se jednalo o nehybný lesní předmět, představující tvrdé přistání, navíc jako by jeho silný kmen přitahoval podvozek kombíku neviditelným navijákem.

Kdybyste usilovali o pořádnou kolizi, nic lepšího byste nenašli.

Nevyhnutelnost.

Jediná myšlenka Nyx patřila sestře. Posie byla vzepřená na místě řidiče, paže natažené před sebe, prsty roztažené, jako by se chtěla pokusit ten strom odstrčit…

Náraz byl jako rána pěstí do celého těla a určitě to prásklo, když se kov střetl se dřevem, ale přes zvuk airbagů a zvonění v uších toho Nyx moc neslyšela. Nemohla pořádně dýchat. Jako by ani neviděla.

Syčení. Kapání. Spálená guma a něco chemického.

Někdo kašlal. Ona? Nebyla si jistá.

„Posie?“

„Nic mi není, nic mi není…“

Nyx si mnula pálící oči a kašlala. Šátrala po dveřích, uvolnila zámek a prudce tlačila proti čemusi, co kladlo odpor. „Obejdu to a pomůžu ti.“

Pokud se z toho zatraceného auta dostane ven.

Zapojila rameno, protlačila dveře skrz něco huňatého a zeleného a keř zareagoval tak, že vrazil do auta jako pes, který chce všechno očichat.

Vypadla ze sedadla a převalila se. Chvilku lezla po všech čtyřech, pak se jí podařilo vstát a opřená o střechu obejít auto k místu řidiče. Otevřela Posie dveře a uvolnila bezpečnostní pás.

„Mám tě,“ hekala, jak vlekla sestru ven.

Opřela Posie o auto a shrnula jí z něžného obličeje blond vlasy. Žádná krev. Žádné střepy v dokonalé pokožce. Nos byl pořád krásně rovný.

„Nic ti není,“ oznámila Nyx.

„A co ta laň?“

Nyx si nechala kletby pro sebe. Byly asi patnáct kilometrů od domova a důležité bylo, jestli je auto pojízdné. Bez urážky k Matce přírodě a milovníkům zvířat, ale ten čtyřnohý prevít na silnici zaujímal na jejím seznamu priorit jedno z posledních míst.

Odpotácela se před auto a potřásla hlavou nad vzniklými škodami. Nejmíň šedesát centimetrů kapoty – a tudíž i motoru – bylo zmáčknuto kolem kmene, ohebného asi jako železná traverza, a ona sice nebyla žádný expert na auta, ale tohle se určitě neslučovalo s představou brum-brum, ve zdraví domů.

„Sakra,“ vydechla.

„Co ta laň?“

Zavřela oči a připomínala si pořadí narození. Je starší, zodpovědnější, černovlasá a rázná po nebožtíku otci. Posie je blond, dobrosrdečná, nejmladší, milá a slunná povaha, jakou mívala jejich mahmen.

A prostřední?

Králičí norou jménem Janelle se momentálně nemůže zabývat.

Nyx se vrátila ke svým otevřeným dveřím, naklonila se dovnitř a odsunula z cesty zplihlý airbag. Kde má telefon? Předtím si ho dala do držáku na kelímek poté, co vyšly z Hannafordu a poslala textovku dědečkovi. Skvělé. Není k nalezení…

„Zaplaťpánbůh.“

Opřela se rukou o sedadlo a pohroužila se pod volant. A nabrala plnou hrst špatných zpráv.

Displej byl prasklý a přístroj temný. Když se ho pokusila zapnout, nešlo to. Napřímila se a podívala se přes poničenou kapotu. „Posie, kde máš…“

„Co?“ Sestra upírala zrak na silnici, vzdálenou dobrých padesát metrů, zcuchané rovné vlasy jí splývaly po zádech. „Ha?“

„Telefon. Kde ho máš?“

Posie se ohlédla. „Nechala jsem ho doma. Tys měla svůj, tak jsem prostě… znáš to.“

„Musíš se odhmotnit zpátky na farmu. Říct dědečkovi, ať přijede s odtahem a…“

„Já odtud nejdu, dokud se nepostaráme o tu laň.“

„Posie, tady kolem je moc lidí a…“

„Trpí!“ Zatřpytily se slzy. „A to, že je zvíře, ještě neznamená, že na jejím životě nezáleží.“

„Kašlu na laň.“ Nyx se mračila přes změť, z níž stoupala pára. „Musíme ten problém vyřešit hned…“

„Neodejdu, dokud…“

„… protože se nám vzadu rozpouští nákup za dvě stě dolarů. Nemůžeme si dovolit přijít o týdenní…“

„… se nepostaráme o to ubohé zvíře.“

Nyx odvrátila oči od sestry, bouračky, průšvihu, který musí vyřešit, aby ta zatracená Posie mohla dál rozdávat srdce světu a starat se o jiné věci než o placení nájmu, obstarávání potravin a zajišťování takových exotických luxusů, jako je elektřina a tekoucí voda.

Když se ovládla natolik, aby se mohla otočit zpátky, aniž by svou hromskou sestru zahrnula hromadou neslušných slov vyzývajících k praktičnosti, nepozorovala v Posiině rozhodnosti absolutně žádnou změnu. A to byl ten problém. Milá povaha, ano. Ty protivné kecy o srdíčku a empatii, ano. Železná vůle? Když na to přišlo, měla jí tuny.

Ta ženská se ohledně té věci s laní nepodvolí.

Nyx rozpřáhla ruce a zaklela – nahlas.

Zpátky do auta. Otevřít přihrádku v palubní desce. Vyndat pistoli ráže 9 mm, kterou tam vozila pro případ nouze.

Když obcházela kombík zezadu, podívala se na plastové tašky s nákupem. Při nárazu je to zmáčklo a to bylo dobře i špatně. Všechno rozbitné bylo nadranc, ale aspoň že se chlazené zboží srazilo k sobě a spojilo síly k boji proti sedmadvaceti stupňům teploty srpnové noci.

„Jé, děkuju, Nyx.“ Posie sepjala ruce pod bradou, jako by se modlila. „Pomůžeme té – Počkat, na co máš tu pistoli?“

Nyx se nezastavila, když ji míjela, takže ji Posie popadla za paži. „Proč máš pistoli?“

„Co myslíš, že s tou zatracenou věcí mám dělat? Dát jí umělé dýchání?“

„Ne! Musíme jí pomoct…“

Nyx přiblížila obličej těsně k sestřinu a promluvila smrtícím tónem. „Jestli trpí, utratím ji. Tak je to správně. Tak pomůžu tomu zvířeti já.“

Posie vylétly ruce k obličeji a přitiskly se k tvářím, které zbledly. „Je to moje vina. Já tu laň přejela.“

„Byla to nehoda.“ Nyx otočila sestru čelem ke kombíku. „Zůstaň tady a nedívej se. Já to vyřeším.“

„Nechtěla jsem ublížit…“

„Jsi ta poslední bytost na planetě, co by někomu záměrně ublížila. Teď sakra zůstaň tady.“

Zvuk Posiina tichého pláče doprovázel Nyx zpátky k silnici. Podél rýh od pneumatik v hlíně a poničeného listí našla laň asi čtyři a půl metru od místa, kde dostaly smyk…

Nyx zůstala stát jako zkamenělá. Párkrát zamrkala.

Chtělo se jí zvracet.

Nebyla to laň.

Mělo to paže. A nohy. Hubené, to ano, a pokryté oblečením barvy bláta, rozedraným na cáry. Ale nic z toho, do čeho narazily, nebylo zvířecí povahy. A co hůř? Pach prolité krve nepatřil člověku.

Byl to upír.

Srazily jednoho ze svých.

Nyx doběhla k tělu, odložila zbraň a poklekla. „Jsi v pořádku?“

Blbá otázka. Ale zvuk jejího hlasu zraněného probral, obrátila se k ní děsivá a vyděšená tvář.

Byl to muž. Pretrans. A panebože, bělma obou očí měl zrudlá, ačkoliv nepoznala, zda to způsobila krev stékající po obličeji, nebo nějaké vnitřní zranění mozku. Co však bylo jasné? Umíral.

„Pomoz… mi…“ Slabý sípavý hlas přerušovalo slabé pokašlávání. „Z vězení… schovej… mě…“

„Nyx?“ zavolala Posie. „Co se děje?“

Na zlomek vteřiny nedokázala Nyx přemýšlet. Ne, to byla lež. Přemýšlela, jenom ne o autu, o nákupu, o umírajícím klukovi ani o své hysterické sestře.

„Kde,“ pronesla Nyx naléhavě. „Kde je tábor?“

Možná po všech těch letech… přijde na to, kam odvedli Janelle.

To musí být Osud.

***

Podle historie, jak ji Šakalovi popisovali, byl „Hungry Like the Wolf“ hudební „singl“, vydaný roku 1982 ve Spojených státech britskou senzací „nové vlny“ jménem Duran Duran. Video, zjevně pracující s tématem Indiana Jonese – ať to bylo cokoli – běželo každou chvíli na „MTV“ a tohle „televizní přehrávání“ vystřelilo skladbu do hitparády Billboardu a udrželo ji tam celé měsíce.

Jak se přesouval jedním z nečetných podzemních tunelů vězeňského tábora, slyšel píseň a vracel se do jejích typických úryvků, jako by znovu četl knihu, kterou už uměl nazpaměť. Tak to ale s informacemi tady dole chodilo. Mysl toužila a hladověla po podnětu, přesto se jen zřídkakdy dočkala něčeho nového. Takže si každý musel věci přehrávat, zrovna jako si jeho spoluvězeň musel přehrávat skladbu na tom „kazetovém přehrávači“.

Šakal se pohyboval jako stín za plechovým refrénem, odrážejícím se od vlhkých kamenných zdí. Vybavovalo se mu, že slyšel o „videu“. Simon Le Bon, zřejmě hlavní zpěvák, byl oděn ve světlém plátěném obleku a procházel mnoha přeplněnými ulicemi v nějakém tropickém městě. Načež pokračoval do džungle a pak do řeky… a celou dobu ho pronásledovala nějaká krásná žena… Nebo to bylo naopak?

Ejhle, drama a intriky.

A moc se mu stýskalo po světě venku.

Jedno sto let po jeho uvěznění byly svět nad zemí, svoboda, čerstvý vzduch… jako zkreslený zvuk té písně: otupělé plynutím času a nedostatkem osvěžení v reálném čase.

Šakal zahnul a vstoupil do bloku cel, kam byl už dlouho přidělen. Zamřížované klece, kde se měli zdržovat, byly zasazené v pravidelných rozestupech do skály, ačkoliv brány všech zůstávaly otevřené. Když se kolem pohybovaly stráže, stíny ve tmě, nebylo třeba nic zamykat. Nikdo se neopovážil odejít.

Smrt by byla požehnání v porovnání s tím, co by Velení udělalo, kdybyste se pokusili uprchnout.

Zdroj přízračné písně, která se už blížila ke konci, byl o tři cely dál, a tak se zastavil v průchodu k řečenému vězni. „Jestli tě s tím přistihnou, tak…“

„Tak co? Strčí mě do vězení?“

Muž, který promluvil, ležel na kavalci, obrovské tělo uvolněné a natažené, pohlaví mu zakrývala jen rouška uvázaná kolem boků. Nemrkající žluté oči zíraly kolmo vzhůru a v poťouchlém úsměvu bylo vidět dlouhé, ostré tesáky.

Lucan byl lakonický prevít, trochu zlý a možná nedůvěryhodný. Ale v porovnání s mnoha ostatními to byl jednooký král mezi slepými.

„Jen si dávej bacha.“ Šakal ukázal na stříbro-černý kazetový přehrávač, přitisknutý k mužovu boku. „I na tu mašinku.“

„Všichni jsou v Úlu, včetně stráží.“

„Moc riskuješ, kamaráde.“

„A ty, Šakale, se moc držíš předpisů.“

Skladba skončila, Lucan stiskl tlačítko přetáčení a ozvalo se vrčení. Pak tichá hudba spustila nanovo.

„Co uděláš, když se páska přetrhne?“

Muž s druhým já pokrčil rameny. „Teď ji mám. Na ničem jiném nezáleží.“

Vlkani byli ošemetný, nebezpečný poddruh, a to platilo, ať už mohli volně šmejdit nocí nad zemí, nebo trčeli tady dole ve vězení. Ale Velení znalo řešení, jak udržet mužovo druhé já na uzdě – a totéž mělo i pro všechny ostatní vězně. Mužovo silné hrdlo obepínal těžký ocelový obojek, který mu bránil odhmotnit se nebo proměnit.

„Radši uteč, Šakale.“ Jedno žluté oko mrklo. „Ať se nedostaneš do průšvihu.“

„Jen to ztlum. Nerad bych tě musel zachraňovat.“

„Kdo to po tobě chce.“

„Tíha svědomí.“

„O tom nic nevím.“

„To máš kliku. Se svědomím je život mnohem složitější.“

Vydal se od kamaráda dál, minul svou celu a ocitl se v hlavní chodbě. Jak se blížil k Úlu, vzduch houstl, pachy vězeňské populace mu ucpávaly dýchací cesty, šum tlumených hlasů vnikal do uší…

První výkřik mu naježil vlasy v týle a sevřel mocné svaly v ramenou.

Jak vstoupil do velkého otevřeného prostoru, upíral oči přes tisíce ježatých hlav ke třem krví potřísněným kmenům stromů, zabetonovaným do vyvýšené kamenné římsy v popředí. Vězeň, připoutaný k prostřednímu sloupu, se svíjel v řetězech, jež ho držely na místě, krví podlité oči třeštil hrůzou na koš u svých nohou.

V koši se něco pohybovalo.

Dvojice strážných v čistých černých uniformách stála po obou stranách obviněného, v obličejích smrtící klid toho druhu, jaký budí opravdový strach. Znamenalo to, že si ani v nejmenším neváží života. Bylo jim jedno, jestli vězeň žije, nebo zemře. Konali svou práci a na konci služby odcházeli na svou ubytovnu s vědomím, že ať způsobili jakoukoli bolest, jakoukoli zkázu, jakoukoli škodu, udělali to v rámci povinnosti.

Ať si počínali jakkoli zvráceně, svědomí měli čisté.

Což by měl ten pitomý vlk brát v úvahu, když takhle kašle na předpisy.

Otrhaný bručící dav kypěl adrenalinem, těla do sebe vrážela, hlavy se otáčely a mluvily a pak se znovu soustředily, dychtící touhou po podívané. Tyhle malé „nápravy“ pořádalo Velení pravidelně, zčásti šlo o krvežíznivou exhibici, zčásti o odstrašující příklad.

Kdybyste se zeptali kohokoli z vězňů, muže či ženy, řekl by, že tohle pravidelné veřejné mučení nesnáší, ale to by lhal – aspoň částečně. Ve skličující nudě a otupující beznaději tady v podzemí představovalo narušení jednotvárnosti.

Divadelní představení, které má každý rád.

Ale na druhé straně nebylo na zdejší Broadwayi moc z čeho vybírat.

Na rozdíl od ostatních vězňů Šakal sklouzl zrakem stranou od římsy. Vnímal, že Velení se dnes v noci – nebo možná ve dne – zúčastní akce osobně. Nevěděl, jestli je venku světlo, nebo tma.

Přítomnost Velení byla neobvyklá a Šakal se v duchu ptal, jestli si toho všiml ještě někdo jiný. Pravděpodobně ne. Velení se drželo ve skrytu, ovšem tyhle ukázky své moci mělo v oblibě.

Jeden ze strážců zvedl víko koše a Šakal zavřel oči. Pronikavý výkřik, který se rozlehl Úlem, cítil až v morku kostí. A pak následoval pach čerstvé krve.

Musí odtud sakra vypadnout. Vnitřně umírá: nezbyla mu žádná víra. Ani láska. Ani naděje, že se někdy něco změní.

Ale osvobodil by ho jen zázrak, a jestli ho život něčemu naučil, tak tomu, že zázraky se na zemi nedějí. A nahoře ve Stínu taky jen zřídka, pokud vůbec někdy.

Dav začal skandovat, nebylo cítit nic než krev a Šakal se otočil k podívané zády a klopýtal zpět do hlavního tunelu. I ve své beznaději a navzdory nespočtu mužů a žen namačkaných v jeskyni cítil v zádech oči sledující jeho odchod.

Velení pozorovalo jen a jen jeho.

Jako vždy.