Kristina Haidingerová (ed.): České temno

Festival HorrorCon & nakladatelství Golden Dog představují velkou sbírku původních českých hororových příběhů s názvem České temno.

V pořadí 5. kniha edice HorrorCon představí všechny naše „klasiky“ žánru, jako například Petra Bočka, Svatopluka Doseděla, Pavla Renčína, Otomara Dvořáka nebo Honzu Vojtíška, najdou se tu docela staré povídky, i úplně nové příběhy. Všech šestnáct autorů už za sebou má publikace, ať časopisecké nebo i románové. Sbírku sestavila Kristina Haidingerová a předmluvu napsal Martin Jiroušek. Poprvé také vyjde ve větším formátu a s obálkou s chlopněmi, navíc bude doplněna ilustracemi Jiřího Dvorského, který stojí i za nádherným obrazem na obálce. Určitě potěší jako vánoční dárek a bude stát za to dojet 13. 11. do Prahy na křest, neboť většina autorů se dostaví osobně.

 

ANOTACE:
„Tajemno a temnota – obojí stejnou měrou láká jako děsí. Vyprávění plná přízraků, netušených hrůz, napětí, zoufalství i naděje odpradávna přitahují.
V této bohatě ilustrované antologii, která vzdává hold domácím klasikům žánru, najdete příběhy inspirované sny, povídačkami i skutečnými událostmi, a hlavně českou kotlinou.
Kniha České temno přináší průřez tuzemským literárním hororem za posledních dvacet let a představuje jak nejvýraznější autory žánru, tak i jeho nové tváře.“

 

OBSAH:
Od gotických kobek k současnému hororu
Miroslav Pech: Zuby
Otomar Dvořák: Hagen
Vladimír Pospíchal: Hlad
Argonantus: Revenant Rappoltštejnský
Svatopluk Doseděl: Batalión
Alexandra Haverská: Semper Imperfectus?
Pavel Renčín: Skokani
Anna Šochová: Autobus
Ondřej Kocáb: Zatracenej
Honza Vojtíšek: Zahrada
Renata Bočková: Netvor
Božena Čechalová: Počítání rukou
Hanina Veselá: Člověk v kůži vázaný
Petr Boček: Přístěnek
Lenny Ka: Ti, co neumírají
Kristina Haidingerová: Synek
Doslov aneb proč se (ne)bát hororových povídek

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Golden Dog, listopad 2021
Ilustrace: Jiří Dvorský
Vazba: brožovaná
Počet stran: 408
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKY Z KNIHY:

Miroslav Pech: Zuby

Příští noc ji vyčenichali. Stáli před dědečkovým domem a zírali na dveře a okna. Pak jeden z nich vykročil a zaklepal. Celou dobu je pozorovala. Věděla o všem, co se venku děje. I tak sebou při tom zvuku trhla.

Netušila, jak dlouho tam stáli a pozorovali dům, ale pak se v jednu chvíli začala skupina pomalu rozpadat. Někteří zamířili do lesů, pár jich obloukem minulo kříž a vydali se na zasněžené pole – mezi těmi byli i dívčiny rodiče. Přešla k jinému oknu a sledovala zmenšující se postavy kráčející přes rozlehlou bílou planinu a bořící se do sněhu. Pak se svalila na dědečkův rozvrzaný kavalec a po bůhví kolika probdělých hodinách konečně usnula. Probudilo ji klepání na dveře. Na okamžik zapomněla, kde je, a už chtěla začít tlouct do zdi, aby přivolala matku, když si vzpomněla…

Dovlekla se k oknu. Tentokrát tam spolu s nimi čekal ďábel. Stál na všech čtyřech, porostlý krví slepenou srstí a s odulým břichem. Měl tělo jelena – podivně zdeformované, navíc bylo víc než patrné, že se v něm něco pohybuje. Cizorodý vetřelec, který svého nedobrovolného hostitele co nevidět roztrhá na kusy a ukáže svou zrůdnou tlamu. V místě, kde by za běžných okolností seděla hlava zvířete, na Elišku vrčela zdánlivě lidská ďáblova tvář. Potácel se na vratkých nohách s potrhanou kůží a vrážel do ostatních. Z lesa vyšla postava s obrovskou jelení hlavou a mohutným parožím – po holém mužském hrudníku a bílých ramenech stékala krev. Dívka zapomněla dýchat. Zvedla ruce k neexistujícím ňadrům, propletla prsty a v duchu spustila modlitbu. Ďáblovo tělo se zachvělo. Z boku se mu odloupl plát kůže a do mrazivého nočního vzduchu vystřelila ruka a hned po ní, jako obludný slepý červ s cvakající čelistí, hlava. Obrovské tělo se skácelo do sněhu a ze zvířecích útrob vylezli dva upíři pokryti krví a vnitřnostmi zabitého jelena. Další upír si sundal jelení hlavu. Nabodl ji na kříž, po kterém ostatní zrůdy vrhaly exkrementy, jež si vytlačily do nastavených dlaní. Kouřilo se z nich, jako z čerstvě vařeného ovaru.

Eliška modlitbu nedokončila. Došla k závěru, že Bůh ztratil nad osadou moc a velení převzal skutečný ďábel.

Upíři nadále postávali před domem a vrčeli na zamčené dveře. Eliška mezi nimi našla matčin obličej, a právě v ten moment se rozhodla.

Otočila klíčem, vzala za kliku a otevřela dveře. Jako na povel se k ní upíři nahrnuli a Eliška couvla dál od prahu. Odhodlání ji přešlo. Upírali na ni mrtvé oči, ohrnovali rty a vydávali děsivé savé zvuky. Teď už jim nic nestálo v cestě. Mohli se na ni vrhnout a roztrhat ji na kusy. Jenže to neudělali. Vzpomněla si na sousedy, jak důvěřivě vyslovili pozvání. Někteří vyšli před dům…

A Eliška byla němá. A strach měla příliš velký na to, aby se odhodlala vyjít jim vstříc. Pozpátku došla k houpacímu křeslu. Posadila se na něj, natáhla se pro deku a ovinula si ji kolem ramen. Pozorovala upíry a oni pozorovali ji.

A pak se s nadcházejícím úsvitem odebrali ke spánku.

Ráno navštívila rodiče. Matku našla ve skříni. Seděla tam zkroucená se zavřenýma očima, nedýchala. Otec ležel pod postelí s rukama pokojně složenýma na břiše. Z pokoje si vzala milovanou panenku, kterou jí otec vyrobil. Strčila ji do vaku a přidala k ní trochu jídla, které našla v komoře. Pak se vydala do několika dalších domů. K tetě a strýci, k panu Havlíčkovi, který vychovával osmiletého sirotka, za rodinou Jirousových. Nikdo z nich nedýchal. Přesto se měli už za pár hodin probudit a vyjít do noci.

Rozhodla se odtáhnout těžké jelení tělo blíž k lesu, aby se na něj nemusela dívat. Jenže bylo přimrzlé a dívka to po několika marných pokusech vzdala. Sundala aspoň hlavu z kříže a v podpaždí ji odnesla do lesa a zahrabala do sněhu. Dolehl k ní tichý šmátravý zvuk. Přikrčila se a pohledem rychle přejela po kmenech stromů, připravená na okamžitý útěk. Něco zahlédla a pomalu k tomu zamířila.

Dvanáctiletý Tonda ležel na zemi s nohou chycenou v železné pasti. Zuby pronikly kůží a zahryzly se do holenní kosti. Okolo jich muselo být mnohem víc. Osadníci je používali k lovu zvěře. Eliška se jich děsila, nejednou byla svědkem, když se některé zvíře chytilo do otcovy pasti. Pokoušela se těm ubožátkům pomoct, ale nikdy se jí to nepodařilo.

Málem ho ani nepoznala. Kůži na obličeji měl seschlou a svraštělou, jako stoletý stařec. Tvář mu zčernala. Všimla si jeho na kost vyhublých prstů, jak pomalu šátrají po sněhu. Umíral. Už podruhé. Z těla stoupal slabý kouř, jak ho spékalo denní světlo. Odmítala uvažovat nad tím, jak dlouho už to musí trvat. Prasklé bulvy mu zamrzly v očních důlcích, přesto se zdálo, že ji vidí. Zcela jistě dívku slyšel přijít. Otočil hlavu jejím směrem, nepatrně zvedl ruce a vztáhl je k Elišce. Hladově vycenil zuby.

***

Hanina Veselá: Člověk v kůži vázaný

Věděl, že sběratelská vášeň může člověka zavést do nebezpečných dálek. Osoba vydávající se za Lustigova příbuzného byla teprve na začátku té cesty. To však neznamenalo, že Lži-Lustig nemohl mít částečně pravdu. Rudolf dostal instrukce s ním zdvořile vyrazit dveře a on sám se rozhodl proklepnout Lojzu. Kde ale hledat člověka, který žije na ulici? S povzdechem zapnul internet.

Lojza nebyl obyčejný bezdomovec obcházející popelnice a čpící močí. I když cítit byl, to zase ano. Býval profesorem. Za socialismu přednášel české dějiny na Karlově univerzitě. Členství v komunistické straně a konfidentská minulost mu však přišláply kariéru i manželství. Mluvil o tom s trpkou hořkostí lidí, co přišli o všechno. Karel měl ale podezření, že na vině byl hlavně Lojzův postupující alkoholismus.

Znali se skoro deset let. Karel mu občas zaplatil pivo. Lojza hýřil neotřelými historkami. Pořád se zajímal o věci a do Pražské ústřední knihovny chodil nejen kvůli teplu. U něj v krámě se stavoval, když se mu podařilo získat zvláštní exemplář. Rudolf s Veronikou měli instrukce ho nevyhodit. (Šéfe, je tu zase ten bezďák. Prý má pro vás nějaký zboží.) Někdy přišel i dvakrát do měsíce, jindy se neukázal rok. Oběma to vyhovovalo. Až dosud.

Věděl, že Lojza má rád Staré město, hlavně ráno, kdy šlo podsvětí na kutě, ale ještě nevylezli turisti. Matně vzpomínal, že přespává v opuštěné škole. Vedle měla stát druhá, funkční. Lojza si několikrát stěžoval na kravál z hřiště. Dětský řev, to si zapamatoval.

Ve vyhledávači projížděl pražská doupata a ilegální squaty. Trvalo mu asi hodinu zjistit, že barák je školka, v jejímž těsném sousedství opravdu stojí druhá, novější. Obě budovy se nacházely uprostřed panelového sídliště, kousek od zastávky metra. Dokonce se mu podařilo z Lojzova bejváku najít pár fotek. Místo vypadalo špinavě a neobydleně. To odpovídalo Lojzově nátuře. Ex-profesor byl samorost.

Vypravil se tam něco po sedmé, aby ještě zastihl Lojzu doma. (Rudolf už je v tramvaji na cestě do práce, Veronika nejspíš ještě chrápe.)

Začátek jara. Sytě zelená tráva, stromy olepené listím. Všechno mokré. Od rána mrholilo.

Došel k prosperující školce. Na pověstný řev bylo ještě brzo. Podél nově natřeného plotu se pustil dál. Ulicí se trousili rodiče s ratolestmi. Napadlo ho, že možná nezvolil vhodný čas. Co poví máma holčičce, až ho uvidí přelézat přes plot? (Kačenko, jdeme! Toho divného pána, co tam visí za kalhoty, si nevšímej.) Po jedné straně paneláky, po druhé zarostlá zahrada. Tady už z plotu opadával lak. Proti němu se ploužil postarší tlusťoch unaveného vzhledu, v odrbaných šatech a s igelitkou v ruce. Byl tu správně. Nápad vyptat se na Lojzu přišel, když už byl bezdomovec pryč. Škoda.

Došel až k vratům. Nebyl na nich zámek, pouze nalepený papír. Na něm propiskou napsáno: Prosím neparkovat, vykládka vozidel!

Pootevřeno. To dávalo smysl, Lojza nebyl „přelézací“ typ.

Před ním se táhl chodník mizející v trávě. Všude rašila náletová zeleň, dokonce i na střeše, kam napršelo celé jezírko. Mnoho nechybělo a mohly se tam usadit kachny. Příroda si brala zpátky, co bylo původně její.

Karel zaklel. Málem někomu šlápl do večeře. V trávě ležel papírový talíř plný těstovin. Na pohled čerstvých. Překročil ho a zamířil k hlavnímu vchodu. Zamčeno, ale sklo v dolní polovině dveří bylo vymlácené.

Jít dírou nebo hledat důstojnější přístup?

Prolezl dírou. Proto si vzal seprané džíny, starý svetr a olezlou bundu z nekvalitní koženky, která dávno měla jít do kontejneru. Možná ji tu nechá. Chápal, proč na něj holčička s maminkou koukaly tak divně.

Ve vstupní chodbě leželo na dlaždičkách pár střepů. Stěny pokrývaly abstraktní obrazy a nápisy anonymních tvůrců. Samé jásavé odstíny. Jedovatě zelená, masově růžová, světle žlutá.

„Nikomu nepřej
nic špatnýho, tak ať se k
tobě lidé chovají 2x tak jak
ty knim, mrdko!
Amen!“

„Proč pomáhat
a chránit když
nemůže se bránit?
Ničit a škodit
kariéru rodit“

„Chybovat
je lidské
odpouštět je božské“

Na bílé omítce moudra svítila jako zelené masařky na hromadě hnoje.

Karel zabočil za roh. Ocitl se v dlouhé chodbě. Po pravé straně byly průchody do bývalých tříd. Už bez dveří. Levou lemovala okna. Některá rozbitá, ale ne úplně všechna, a dvě nebo tři zůstávala pootevřená. Slyšel, jak mu pod podrážkou praskají střepy.

Nakoukl do první třídy.

Skromný socialistický nábytek a poházené hračky, které si pamatoval z fotek z internetu, nahradily odpadky.

Na chvílí zapomněl, proč sem přišel. Koukal na to jak u vytržení. Podlaha byla oceánem lidské marnosti. Pluly tu kusy starého oblečení a prádla, plastové láhve, potravinové obaly, útržky novin a časopisů, láhve od vypitého alkoholu a prázdné cigaretové krabičky. Za smetištěm se v rohu povalovaly dvě tři nepovlečené prošívané deky. Momentálně tu nikdo nenocoval.

Potlačil chuť píchnout do sebe nejméně pět tetanových injekcí a zkusil další třídu. Situace se opakovala. Třetí třída byla vypálená. Požár strávil zbytky nábytku i všechny nápisy. Zbyly jen očouzené zdi a propálený otvor na uhlově černém stropě. Tak nějak si představovat díru, kterou měl ďábel odnést doktora Fausta v oblíbené pověsti. Pod zčernalými trámy se dlouho nezdržoval.

Na konci chodby stála obrovská stará televize. Za ní se kupilo několik vrstev matrací; prázdných, ale z boční místnosti se ozývaly šoupavé zvuky.

Opatrně tam nakoukl.

Na zemi seděl muž v kulichu zachumlaný do rozepnutého spacáku. „Co tu chceš? Vypadni!“ zachrčel. V obličeji byl zarostlý, ale ne tak jako Rudolf. Toto byl poctivý prales.

„Hledám jednoho kámoše. Bydlí tu. Třeba ho znáš.“ Karel mu smířlivě nabídl cigaretu.

Tu vousáč neodmítl, ale pořád se strašlivě mračil. „Nestarám se vo vostatní. Tady si každej hledí svýho. Radši byste měl jít.“

Karel si dřepl proti němu a vyskládal na zem několik dalších cigaret. „Dej mi minutku a vypadnu. Mého člověka nepřehlídneš. Říká si Lojza nebo Šedej Alois. Je to velký chlap, má šedé vlasy, dlouhé jako ženská, a plnovous. Vypadá jako nějaký prorok. Mluví vždycky hlubokým hlasem a zní hodně učeně. Nehledám ho kvůli penězům, ale kvůli knížce, kterou jsem od něj koupil. Chtěl bych vědět, kde ji sehnal. Pro něj je to pár slov, ale pro mě je to všechno.“

Vousáč shrábl cigarety a jednu po druhé je uložil do tabatěrky, kterou odkudsi vytáhl. „Vím, vo koho jde,“ řekl potichu. „Ten už tu nepřespává.“

„Jak to? Kdy odešel?“

„Je to pár dnů. Ráno se zvedl jako dycky a už se nevrátil. Jeho kvartýr je už zabranej.“

Karel ucítil na páteři Le Fanův mrazivý záchvěv hrůzy. Lojza zmizel krátce poté, kdy mu prodal Lustiga. Možná ještě tentýž den.

„Odešel a nikomu nic neřekl?“ zeptal se vousatého bezdomovce.

„Pane, takový věci se dějou. A jestli tu po něm něco zůstalo, věřte, že už je to pryč.“

***

Argonantus: Revenant Rappoltštejnský

Egenolf se rozhlédl, protože měl pocit, že výtečnému průběhu uvítání něco přece jenom chybí. Pak si vzpomněl, co to je a trochu se zachmuřil. Řekl stranou francouzsky k Thanovi: „Dojdi k paní a vyřiď, že přikazuji, aby sem přišla. Jeden z těch hlupáků na dvoře jí měl oznámit, že tu hosté už dávno jsou.“ A pokud tomu cizí rytíř rozuměl, nedal nic najevo.

Během dalších chvil se v sále rytířů postupně shromáždili všichni hosté z ciziny, ženich a nevěsta, a s nimi možná dvacet dalších obyvatel hradu, kteří většinou neměli právo sedět u stolu s urozenými. Rappoltštejn rozhodně nešlo srovnávat s běžnými panskými dvory, které znali ti cizinci, připomínal rozsahem spíše knížecí dvůr. A Egenolf si připadal hned lépe, když si to uvědomil. Mohla tu být stovka mužů a žen přímo na hradě, a k tomu další stovky a možná i tisíce poddaných ve městě a mnoha vesnicích. A všechno to bylo zburcováno k nejvyšším výkonům, protože svatba nejstaršího syna je výjimečná událost, která musí být pro všechny pamětihodná. I když je na ni zoufale málo času.

Koutkem mysli si ovšem Egenolf stále uvědomoval, že přípravy nejsou tak daleko, jak by být měly. Nebyl si jist, čím to přesně bylo. Hosté rozhodně dorazili přesně včas; jejich vina to rozhodně nebyla. Than také zjevně splnil vše, co mu bylo uloženo. Kuchaři pekli a smažili, strážní čistili a uklízeli. Ale přesto někde stále chyběl nejméně den příprav.

Během další nezávazné rozmluvy, vyplněné zejména loveckými příhodami, si Egenolf zlostně uvědomil, že to je již delší doba, kdy odeslal Thana pro svoji manželku. Ta však stále nepřišla. Což bylo rozhodně velice nevhodné a dařilo se to zakrýt jenom tím, že v sále byla spousta dalších lidí.

A najednou se Than objevil. Vypadal přímo vyděšeně. Naklonil se k Egenolfovi a řekl tiše: „Pane, odpusť; ale sluhové nemohou paní Elinor najít.“

Egenolf se vztekle vymrštil: „Jakže? Nemohou ji najít? Co je to za nesmysl?“ Pak se nerozhodně zarazil, když si uvědomil, co právě prozradil hostům.

„Třeba se jí stalo něco vážného,“ navrhl von Kaunitz a jeho tvář nenaznačila ani stín úsměvu. „Nabízím pomoc. Viděl jsem v životě už mnoho podivných, nepochopitelných i smutných věcí, a udělám vše pro to, abych splnil úkol, který mi uložil sám král; dovedl nevěstu k oltáři. Pokud chybí ženichova matka, prostě ji najdeme.“

Egenolf byl v první chvíli v pokušení odmítnout, ale potom si začal uvědomovat, jak důmyslné řešení trapné situace mu jeho host nabídl. Žádná pomoc samozřejmě potřeba nebyla. Egenolf byl přesvědčen, že Elinor má jednu ze svých nesnesitelných nálad a sedí uraženě nahoře ve věži. Ovšem pokud by se všichni přesto rozhodli tvářit, že jde o nehodu, pak by se žádná trapná situace nemohla odehrát. „Děkuji ti, pane von Kaunitz. Jsi velice laskav. Následuj mne tedy. A ty také, Thane. Ne, ty ne, Johane. Dohlédni na to, ať ostatní zůstanou v sále a baví se.“

Egenolf je vedl zadními dveřmi ze sálu průchodem do kaple. Slabá naděje, že tu najdou Elinor, zhasla okamžitě; podle všeho rozumného očekávání nebyl v kapli vůbec nikdo. Ani kněz Ulrych, kterého bylo možno předtím zahlédnout v Sále rytířů. Egenolf chtěl už vyjít ven na dvůr, když si všiml, že starý rytíř za ním málem zakopl o malou závoru na podlaze kaple, která zřejmě zajišťovala padací dveře krypty. Jeho sluha se na ty dveře zadíval se zájmem. Když se Egenolf přesvědčil, že se vlastně nic důležitého nestalo, pokračoval dál postranním vchodem zase ven z kaple a na horní nádvoří.

Venku již vládl soumrak, bylo stále hůře vidět a teplo bylo mnohem snesitelnější. Zastihli tu na dvoře hocha s kuší, který tu střílel na netopýry. „Gerberte, řekl jsem, že tě s kuší na hradě nechci vidět, než zase někoho zraníš. Odlož kuši a věnuj se hostům,“ pravil přísně Egenolf. A viděl, že Gerbert váhá a do sálu se mu vůbec nechce. Tak pohled ještě zpřísnil na vysloveně hrozivý, a Gerbert se už raději nechtěl pouštět do předem prohrané bitvy. Předal kuši strážnému a poslušně se odšoural stejným směrem, kterým prve přišli.

Přímo před nimi se tyčila v příšeří ohromná zadní obytná věž. Další kamenné schodiště vedlo rovnou do jejího prvního poschodí.

Prohlédnout obytnou komnatu pánů hradu nebylo složité. Našli tu malého Martina v péči jedné komorné. „Hraje si tu už dlouho,“ vysvětlila ustrašená komorná, když na ní udeřil s dotazem, „a paní tu nebyla celou dobu. Vlastně jsem ji naposledy viděla po obědě na nádvoří.“

Egenolf byl zklamán; právě prošli všechna nejpravděpodobnější místa, kde se jeho žena obvykle nacházela. Její komnata ve věži, kaple a Sál rytířů, v tomto pořadí. Nezbývalo, než začít prohledávat i ta méně pravděpodobná místa. Prvním z nich bylo dolní patro obytné věže. Elinor si tam prostě mohla zajít pro nějaké oblečení nebo jiné věci. Již u dveří ho čekalo další překvapení. Dveře nešly otevřít. Zamčené zvenku při tom nebyly.

„Uvnitř jsou cenné zásoby, pokladna a podobně,“ vysvětloval Than hostům, „a věž je možno samostatně hájit. Proto mají dveře nejen zámek zvenku, jak je běžné, ale nezávisle na tom i závoru zevnitř, aby bylo možno místnost opevnit. Pak vede dolů ještě jedno schodiště zezadu shora, přímo ze světnice, ale tam jsem se díval před chvílí a je tam také zavřeno zevnitř.“

Egenolf nezaváhal ani na okamžik. Když je to nehoda, tak budeme pokračovat ve hře, pomyslel si chmurně. „Otevřete dveře, kdybyste je při tom měli rozbít.“

Což se snadno rozkázalo, ale pro dva strážné, které Than přivolal, to znamenalo asi půlhodinu práce se sekerou, než se dostali skrz dveře k závoře a dokázali s ní pohnout. Když pak sešli po dřevěných schodech a zapálili olejovou lampu uprostřed místnosti, věci se najednou zcela změnily.

Mezi mnoha truhlami nalezli na zemi dvě ženy.

Zcela uprostřed, tváří k zemi, ležela Elinor von Rappoltstein.

Ze všech možných myšlenek na světě, které v takovou chvíli mohly Egenolfa napadnout, převládla jediná; on již není tím, kdo tu vládne. Viděl ta slova před sebou jasně napsaná. Minulou neděli něco podobného vyprávěl při kázání v kapli kněz Ulrych; o proroku Danielovi a králi s nějakým nevyslovitelným babylonským jménem. Jak že to znělo? Mene tekel phares? Byl jsi shledán lehkým?

Potom si teprve trochu zahanbeně uvědomil, že to není jeho pohroma, ale je to jeho žena Elinor, kdo tu leží na zemi. Than a von Kaunitz mezitím Elinor obrátili. Ukázalo se, že má děsivým způsobem rozdrásané hrdlo a že je nepochybně mrtvá. A uprostřed čela má zaražený velký hřeb.

Ta druhá žena, schoulená v méně nápadném koutě, měla šrámy na rukou i na krku. Egenolf si ji vůbec nevybavoval; zjevně nemohla na hradě sloužit dlouho. Když se k ní sluha pana von Kaunitz sklonil, řekl překvapeně: „Ještě žije. Je v bezvědomí, ale žije. Třeba nám později řekne, co se tu stalo.“

Pan von Kaunitz mezitím zkoumal zadní schodiště. Byl klidný, tichý, a tvářil se, že podobné chvíle zažil už mnohokrát. V Egenolfově hlavě ožila myšlenka, že vlastně ano, byl to vlastně soudce. Možná měl opravdu daleko víc zkušeností. Možná vycítil neštěstí mnohem dříve, než si ho Egenolf vůbec připustil.

Pozornost starého rytíře patřila zcela schodišti a dveřím. Egenolf nechápavě potřásl hlavou. Schodiště. Co je na něm, proboha, zajímavého? Je točité, v síle zdi, pro potřeby pánů; z jejich světnice, kde spali, rovnou do pokladny. Zkratka. Od dolní i horní místnosti oddělují schody na každém konci dveře. Oboje je možno zavřít na závoru z obou stran, a oboje byly i zde pečlivě zavřené zevnitř. Bylo to stejné jako na hlavním schodišti vpředu.

Obě ženy by se mohly dostat ven, ale nikdo nemohl vejít k nim dovnitř.

Than mlčel také, protože hledal stopy krve na podlaze. A Egenolf si pomalu s hrůzou uvědomil, na co se vlastně dívá.

Byl, stejně jako všichni muži v místnosti, už vícekrát v bitvě a věděl přesně, jak ohavně takové zranění krku vypadá; jak se krev nezadržitelně valí všemi směry a je jí nečekaně mnoho, třeba půl vědra. Možná se všechna ta krev stačila vsáknout do pískovcové podlahy. Ale už když se na tu podlahu podíval poprvé, sám tomu nevěřil. Bližší zkoumání potvrdilo jeho obavy. Podlaha byla dokonale suchá, písek byl šedivý a nijak nezměnil barvu.

Nakonec promluvil pan von Kaunitz a jeho hlas zněl vážně: „Toto zde nebyl obyčejný vrah. Možná někdo dokáže nějakou lstí za sebou zavřít dveře na závoru, která je z druhé strany. Ale nikdo nedokáže ukrást mrtvému krev, aniž by zanechal stopy kolem.“