Milan Skála: Jednou se to stane

Po knize Vymazlené vraždy se Milan Skála představuje rozsáhlejším sci-fi románem Jednou se to stane, který neukazuje naši společnost v daleké budoucnosti, ale v současnosti, kdy je nucena čelit zjištění, jež pro ni mění všechno, a to od začátku. Je třeba se přizpůsobit novým informacím, novému světu. Jsou vlastně lidé schopni se přizpůsobit?

ANOTACE:
Už sto šedesát let víme, že časem se objeví Cosi a změní náš svět. Ale nejsme na to připraveni. Když Cosi přijde, svět začne reagovat freneticky. Sociální sítě šílí, agresivita lidí se stupňuje, strach ovládá davy, ty se ozbrojují, světoví politici opatrně vyčkávají, aby si nesnížili preference, a církev mlčí. Jen bohatí mocní začnou v pozadí jednat. Ale není to podle práva. Jde jim o hodně. O jejich majetky a skrytou moc.
Jak nás Cosi ovlivní? Zničí nás? Zahubí? Anebo nám bude prospěšné?

Román Jednou se to stane se dá označit za sci-fi, protože sci-fi prvky obsahuje. Primárně však jde o kritický pohled na lidstvo a euro-atlantskou civilizaci, která čelí velkému zjištění, jež mění všechno.

 

O AUTOROVI:
Milan Skála je vyučený strojní zámečník, který maturoval na silnoproudé průmyslovce a následně absolvoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy a postgraduálně studoval patentové právo, obecné právo a ekonomii. Dříve působil jako vedoucí tiskového útvaru Patentového úřadu, později jako daňový poradce se specializací na nemovitosti. I když na poli beletrie není známým autorem, má za sebou desítky uznávaných publikací v oblasti daní, publikuje odborné články a má za sebou také rozsáhlou přednáškovou a vzdělávací činnost. Závodně hrál stolní tenis a střílel ze sportovní pistole. Má rád filmy Clinta Eastwooda, povídky Roalda Dahla, horory Stephena Kinga, ale za největší horor považuje českou daňovou soustavu.
Představil se jako autor promyšlených a chytrých detektivních příběhů v knize Vymazlené vraždy (Golden Dog, 2021). Ale to byl teprve začátek. Nyní nastupuje svým prvním románem, sci-fi Jednou se to stane – vizí naší současnosti, která je jen trochu odlišná od té skutečné.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Golden Dog, září 2021
Obálka: Pavla Navrátilová, Michal Březina
Vazba: brožovaná
Počet stran: 336
Cena: 399 Kč (v e-shopu Golden Dog za 349 Kč)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1
Za brankou stála silueta. Žlutá pouliční výbojka prosvětlovala bělobu rozcuchaných vlasů a vytvářela světelné obrysy ramen, ruky a boku pomačkaných kalhot. Předek postavy byl tmavý, nečitelný.

„Ahoj bráško. Nedáme si panáka?“ řekla silueta vesele. Z místa, kde tušil ústa, vystupovaly do světla obláčky páry.

„Nejsem váš bráška, běžte si zvonit jinam,“ reagoval Filip. Narovnal se a do hlasu vložil rozhodnost, která neurazí. Potulných týpků se trošku bál. Zavíral zahradní branku, ale silueta pokračovala.

„Ale jsi můj bráška, Filipe. Měli jsme stejného tátu. Michala Taberyho, dětského lékaře. Zemřel předloni patnáctého března. Byl jsem v zahraničí a nestihl jsem pohřeb. Mrzí mě to, bráško.“

No ano. Předloni patnáctého března – kde to ten homeless vzal?

„Jsem mladistvý hřích našeho táty z brněnských studií,“ nepřestávala přes branku silueta. „Mám k tomu s sebou všechny papíry. Taky fotku našeho táty. S mojí mámou. Ještě zamlada. Taky mám lahev hodně staré tequilly. Je úžasná. Nedáme si panáka, bráško?“

Filip branku váhavě otevřel.

Silueta se musela leknout jeho výrazu, hlas jí zvážněl. „Asi jsem tě vystrašil. Nechtěl jsem. Promiň mi ty srandičky. Jmenuji se Petr Stařík. Příjmení mám po mámě. Náš táta si ji nikdy nevzal.“ Pravou rukou sáhl do náprsní kapsy bundy a cosi podával Filipovi. „Můj pas. Vezmi si ho.“ Na Filipa zasvítil odlesk zlatých písmen République Françaisena tmavočerveném podkladu. „Nejsem ti nebezpečný. Rád bych se s tebou seznámil. Poznal tě. Nemám jiného příbuzného. Asi ani ty.“ Pootočil se doleva a bylo vidět špičku nosu a výseč hladce vyholené tváře.

Filip si pas nevzal. Chvíli otálel, pak váhavě ustoupil a uvolnil průchod. Silueta schovala pas, shýbla se pro sportovní tašku a společně prošli šerem jabloňového sadu do domu.

Světlo předsíně změnilo siluetu v člověka. Vysokého, hubeného, vojensky vzpřímeného, se širokými rameny a vráskami propadlou tváří uprostřed obláčků dlouhých, skoro úplně bílých vlasů. Jako by někdo narouboval starší hlavu na tělo mladého atleta. Trošku světlejší sušená švestka s kopicí šlehačky, položená na outdoor od Bushmana, řekla by Sara.

Petr položil tašku a podal Filipovi ruku. „Díky za přijetí, bráško. Rád tě poznávám.“

„I já tebe. Ale jsem z toho – promiň – no, asi jsem trošku překvapený,“ vyhrkl. Zasmál se, i když k tomu neměl důvod. Slovu bráška se vyhnul.

Petr se podíval na své tenisky a ohnul se ke tkaničkám, aniž by pokrčil nohy v kolenou. Prostě se zlomil v pase jako zavírací kudla, rozvázal tkaničky a kudla se zase otevřela. Klip klap. Ve tváři ani náznak námahy. Věděl dobře, jak to působí. „Dobrý, ne?“ Vycenil zuby v úsměvu. Byly příliš bílé a příliš pravidelné, než aby byly pravé. „Ten předklon mám natrénovaný na ženský. Docela z něj šílí. Mohu jít dál?“

V pokoji Petr vyndal z tašky dvě hnědé papírové krabice a položil je na stůl.

„Dvanáctiletá mexická tequilla. Herencia Historico. Slast pro chuťové buňky labužníků.“ Jednu krabici posunul k Filipovi. „Můj dárek pro tebe.“ Do druhé seshora plácl. „Tahle je k okamžité spotřebě. Abys nemusel rozbalovat dárek. Skleničky máš kde?“

Dárek rozbalili před půl devátou, když dopili tequillu určenou k okamžité spotřebě. To už se prolomily všechny ledy a pochybnosti a říkali si bráško oba. Kolem půl čtvrté nad ránem skočil Petr do auta pro třetí hnědou krabici. Začali se oslovovat brašule. Podivuhodná noc.

Petr byl dobrý společník. Měl dar trpělivě naslouchat, a i když mlčel, vytvářel atmosféru pochopení a důvěry; pozorně se díval na Filipa, jen občas přikývl, pousmál se nebo rukou mávl na gesto přitakání. Pokud mluvil, bylo to téměř vždy spisovně a v holých větách. Jako by pro něj byla souvětí moc složitá.

Vyprávěl o matce, kdysi uznávané primabaleríně, zvyklé na neutuchající potlesk vyprodaného Mahenova divadla v Brně. V období hlubokého socialismu emigrovala přes Francii do New Yorku v představě ovací diváků na Broadwayi. Ale osobní kontakty nebyly tak skvělé, jak se zdály v Brně. Po dvou měsících ve sboru New York State Theater se dozvěděla, že její umělecké pojetí neodpovídá dlouhodobým záměrům souboru. Znala tu formulku, používá se v případech, kdy baletka není dost dobrá. Pravda ale byla ještě daleko horší – pro americký balet už byla stará. Následovalo dva a půl měsíce hledání jiného angažmá, telefonáty, dopisy, osobní návštěvy, falešné úsměvy a ponižující prosby. Pak nic. Možnosti byly vyčerpány. Konec snu o baletu v New Yorku.

Deziluze byla jako rána palicí. Její psychika odmítala přijmout zborcení snu a další vývoj byl rychlý: deprese, alkohol, prášky, pak víc prášků zapíjených většími dávkami alkoholu, drogy a – jakkoli to Petr nerad přiznával – prostituce. Muži jí říkali East Snake Woman, Východní hadí žena, a s uznalým výrazem ve tváři si předávali její telefonní číslo. Někteří věděli, že je bývalou primabalerínou odkudsi z východní Evropy, a při odchodu tleskali a hluboce se ukláněli. Jen tak, pro legraci.

Takový byl její stav, když se mezinárodnímu Červenému kříži podařilo dostat Petra jako mladistvého z Československa, aby mohl žít s matkou v USA. Žil s ní čtyři měsíce. V den svých sedmnáctých narozenin od ní utekl a žil na ulicích Manhattanu. Gangy, rvačky, vloupačky, za účast na zabití motorkáře dva roky vězení pro mladistvé. Bylo mu přes dvacet let, když se vrátil do Evropy a vstoupil kamennou branou pařížského opevnění Fort de Nogent do náborového střediska francouzské Cizinecké legie. Ta se stala na dlouho jeho rodinou.

Celých patnáct let žil pod heslem „Legio Patria Nostra“. Legie je naše vlast. Nebo také „Marche ou crève“. Šlapej, nebo chcípni. Jak kdy. Posledních deset let v Cizinecké legii působil jako oceňovaný instruktor kontaktního boje Krav Maga v nejprestižnějším, druhém výsadkovém cizineckém pluku. Po odchodu z legie se stal žoldákem. Jižní Amerika, Afrika, Afghánistán, Dálný východ, Barma, Bosna, odskok do Salvadoru, znovu Afrika, zranění a léčení.

Koncem roku 2001 vytvořili s těmi nejlepšími jednotku specialistů na boj beze zbraní. Neobvyklý záměr, málokdo ho může zvládnout. Bezpečné doprovody, operace ve veřejných prostorách nebo akce ve státech s prohibicí zbraní, hlavně pak osvobozování rukojmích. Všude tam, kde lze dosáhnout výsledku jen schopností vlastního těla, bez přinesených zbraní.

Filip neměl moc co vyprávět. Do včerejška byl jedináčkem. Když doznělo řinčení klíčů sametové revoluce, získal jeho otec v restituci tři velké činžáky v centru Prahy. Nabídl synovi férový obchod: tři činžáky za vysokoškolský diplom do šesti let. Což Filip pochopil tak, že bude muset pět šest let studovat od nevidím do nevidím, aby pak už nikdy nemusel pracovat. Současně se vyloučí, že by otec daroval rodinný majetek nějakému dobročinnému ústavu; jako dětský lékař občas trpíval nezvladatelnými altruistickými záchvaty ve prospěch postižených dětí. Nabídka byla rozumná a Filip ji přijal.

Podal přihlášku na všechny vysoké školy, kde se neučila matematika. K překvapení všech se dostal na luxusní mezinárodní vztahy staroslavné Univerzity Karlovy v Praze a po pěti letech snesitelného úsilí promoval a stal se majitelem tří nepříliš udržovaných domů. Jeden prodal a z utržených peněz nákladně zrekonstruoval zbývající dva. Žil spokojeně z nájemného. Pokud ovšem právě nebydlel se Sarou.

Podle občanského průkazu Sara Horwath. Pružná postava, po maďarských předcích černé uhrančivé oči a dlouhé, lesklé, kudrnaté vlasy do půli zad, temně barevné oblečení a zlaté ozdoby cikánské princezny. Bývala jeho manželkou, i po rozvodu měli stejný vztah jako před rozvodem: neuměli žít spolu a nemohli žít bez sebe. Podle Filipa krásná, divoká, nezkrotná, přitažlivě rozmarná, celkově rozevlátá, s hlubokým zájmem o vše, co zavánělo metafyzikou, parapsychologií, reinkarnací, neevropským náboženstvím či alespoň to bylo nějak expresivní, nepraktické, zcela neprokazatelné, a hlavně finančně náročné.

Občas u Filipa bydlela a přemlouvala ho (většinou úspěšně) k exotickým zahraničním cestám, které dokázaly spolykat značnou část měsíčních nájmů za dva domy. Do Indie za poznáváním karmy, do Nepálu za poznáním dharmy, na Jamajku za poznáním rastafari nebo do íránského Kermánu pro výuku radostného žití dle principů pársismu. Obvykle se zdůvodněním, že životní proudy jsou tam jiné, intenzívnější, probudí je, změní, vybičují sex k absolutnu a jejich vzájemné vztahy se prohloubí. Neprohloubily. Naposled se odstěhovala před třemi týdny, když ji našel ve vlastní posteli s malým šikmookým vyznavačem korejské sekty Donghak.

„Nejsem tvá manželka,“ komentovala tehdy klidně a se smutným úsměvem přidala rozpačité pokrčení ramen.

„Máš pravdu,“ reagoval Filip a sebral jí z kabelky klíče od domu.

Pokud ji nouze donutila, živila se hádáním budoucnosti. Měla překvapivě dobrou pověst, i znalci s úctou v hlase přiznávali, že má schopnost otáčet stránky knih života kousek dál, dál do budoucnosti. Některé věštby neuměl nikdo jiný na světě. Třeba uhodnout ženě těhotenství už hodinu po koitu a současně určit pohlaví dítěte. Ani jednou se prý nespletla a gynekologové i porodníci jen nechápavě kroutili hlavami. Neskutečné. „Nevím, jak to vím, ale vím, že to vím jistě,“ říkávala se zářivým úsměvem. Žádné televizní šarlatánství, ale neopakovatelný dar od boha. Nikoli však dar finanční, kriticky glosoval Filip. Její dceru, která se narodila předtím, než se s Filipem poznali, odmala vychovávala babička, které říkala maminko. Otce dcery důsledně tutlala, pokud ho vůbec uměla určit.

* * *

Ráno Filip akutně potřeboval záchod. Zjistil, že usnul v obýváku na sedačce, a jeho první pohled zavadil o tři lahve tequilly – dvě prázdné a třetí načatá. Výsledek čtrnáctihodinové pitky. Lehce se oklepal a odvrátil pohled. Vstal a překvapilo ho, že hlava nebolí, svět má teplé barvy a žaludek si užívá na pohodovém dětském kolotoči. Došoural se na záchod, pak do kuchyně, udělal si superkávu, nechal vyšumět aspirin a snažil se oživit omámené mozkové buňky.

Nový bráška. Brašule. He. Petr Stařík. Sáhl po papírech, které mu vnutil. Kopie rodného listu – je mu čtyřiapadesát, náběh na dědka. Výpis z osvědčení o službě ve francouzské Cizinecké legii, hodnost sergent-major; nevěděl, co to znamená. Malá, zažloutlá, ještě černobílá fotka otce hodně zamlada s útlou dívkou, v pozadí brněnský Špilberk. Výpis z obchodního rejstříku, podle kterého je Petr Stařík předsedou představenstva společnosti Glitnir se základním kapitálem dvaceti osmi milionů korun a potvrzení, že polovina akcií mu patří. Co je to za pitomý název, Glitnir? Notářsky ověřené prohlášení. Petr Stařík se v něm vzdává všech nároků na dědictví po zemřelém Michalu Taberym, pokud by takové nároky vůbec kdy vznikly.

Bráška Petr nekecá a je důkladný, o tom není pochyb. Kde vůbec je?

Filip prošoural dům a zjistil, že bráška zmizel. V koutě se válela jeho splasklá taška, takže neodjel. No, to by ani nemohl; v noci sál tequillu jako velbloud vodu po přechodu Sinajské pouště. Bude mu zle, staříkovi, jasně že, a někam zalezl. Kampak asi?

Vzal si zimník a prošel jabloňovou zahrádku.

Bráška nikde.

Vybelhal se s funěním na ulici a nakoukl do Petrova jeepu.

Bráška nikde.

Začínal mít obavy. Třeba se mu fakt udělalo zle, vyšel na ulici a někde v boční uličce umrzl. Tráva ojíněná a na kalužích skelný povlak, v noci určitě bylo hodně pod nulou. To bych si brášky moc neužil. Bráška jen na dvě lahve staré tequilly. Nevěděl proč, ale přišlo mu to k smíchu. Vynadal si. Nervózně se rozhlížel, kterou boční uličkou zahájí záchrannou akci. Začal tou nejbližší, k lesu.

Pak uviděl přízrak. Z ojíněného stromoví vybíhal brašule v rozdrbaných teplákách a v propoceném tričku. V ruce velký mobil a ve tváři spokojenost.

„Dobré ráno, brašule!“ hulákal na něj od lesa. „Vytuhnul jsi. Tak jsem si šel zaběhat a trošku cvičit. Musím se držet fit.“

Filipa rozklepala zima. „Už jsem to pochopil,“ křičel afektovaně. „Jsi mimozemšťan a pohání tě tequilla. Co, pijí mimozemšťani ráno kafe?“

V teple pokoje si Petr sundal triko a špičky prstů bolestivě oťukával velkou děrovanou náplast pod levým prsním svalem vedle vytetovaných písmen AB Rh+ v levém podpaždí. „Není to obyčejné zranění. Velká rarita. Dvě příčně prostřelená žebra.“ Pravou rukou ukazoval, kudy letěla kulka. „Tudy. Tady mě lízla po povrchu. Proletěla dvěma žebry. Ale bolelo to. Jak pálení cejchem to bolelo. Taková pitomost. V luxusní cukrárně na vídeňské Mariahilferstrasse. Šest zaměstnanců. Osm dospělých návštěvníků. Devět dětí. K tomu dva upocení feťáci s pistolemi a podomácku vyrobenými granáty. Chtěli výkupné a auto. Taky letadlo a nádherný život v Jižní Americe. Měli pohřeb bez obřadu. Trvalo mi to sotva dvacet vteřin. Žebra mi vyspravili v Lyonu. Máme tam pojistný špitál. Ale není to ještě ono. No, není. Žebra chtějí čas. Známá věc. Dám si sprchu. Pak si vezmu z auta oblek. Mám nóbl jednání.“

Filip důvod zranění přešel. Který chlap se nevytahuje?

Vysprchovaný Petr se už jen kontroloval v zrcadle. „Vrátím se večer, brašule. Šlo by u tebe přespat? Když se Sara odstěhovala… No super. Taky bych mohl přitáhnout nějaký holky. Můžeme si s nimi dát panáka. Co myslíš?“

Slovo panák přehodilo Filipův žaludek z dětského kolotoče na hůře zvladatelnou lochnesku. Šel se dospat a po poledni sedl k internetu. Zadal do Googlu „Petr Stařík“. Našel nějaké občerstvení, fotografa, hajného. Žádný vysloužilý legionář, žádný expert na kontaktní boj, žádný specialista na osvobozování rukojmí. Asi je v utajení. Při jeho práci to bude normální.

Ve stejné době Petr v advokátní kanceláři Goldberg & Breux čekal na přijetí a přemýšlel, kam půjde lovit holky na večer. Musí na převaz do špitálu, tak by mohl sbalit pár sestřiček. S těmi je vždycky zábava, a co je důležité, znají lidské tělo.

Když ho advokáti s omluvami za čekání přijali, konstatoval, že potřebné informace se mu podařilo získat a potvrdil, že smlouvu může podepsat. Psaní nebyla jeho doména. Na papír vyplazoval jazyk, pero držel toporně mezi ukazováčkem a prostředníčkem, podpis mu trval celých pět vteřin a písmo měl veliké a kostrbaté, jak malované osmiletým klukem.