Hannah Mathewsonová: Opačno

Nakladatelství CooBoo vydává první díl fantasy série Opačno z alternativní magické verze Londýna.
Vítejte v Opačnu a v tak trochu jiném Londýně, jehož ulice přetékají magií. Také je to ale město rozdělené mezi šest frakcí – a křehký mír právě ohrozil vůdce Měňavců Gedeon Ravenswood.

ANOTACE:
Vítejte v Opačnu, v Londýně, který není tak úplně stejný jako ten náš. V únoru tu je léto, metro je jeskyní plnou divů a ulice plní magie. Ale London je taky rozdělený na části mezi šest soupeřících frakcí, kdy každá ovládá jedinečné dovednosti – a vůdce Měňavců Gedeon Ravenswood se právě utrl ze řetězu a hrozí, že přetrhá křehká pouta, která desítky let držela Londýn pohromadě.

Ilsa patří mezi Měňavce a 17 let života strávila v tom nesprávném Londýně, kde je skutečná magie považována za dílo ďábla. Rodiče ji po narození opustili, a tak se musela o život rvát – nejdřív jako kapsářka a později na pódiu jako asistentka iluzionisty, kde oslňovala publikum tajným používáním svých schopností. Když Ilsa projde portálem do Opačna, konečně má pocit, že někam patří.

Ale její nový domov stojí na pokraji občanské války a Ilsa se ocitne přímo uprostřed dění. Jediný způsob, jak Londýn zachránit, je najít Gedeona, Ilsina dlouho ztraceného bratra, jednoho z posledních členů rodiny, která ji opustila ve špatném světě. Ilsa je ze všech stran obklopena nepřáteli i Měnivci, kteří mají být jejími spojenci, avšak nosí tváře, které jim nepatří. Přišel čas vytáhnout z rukávu všechny triky a trumfy, aby vůbec přežila.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: CooBoo, září 2021
Přeložila: Petra Badalec
Ilustrace: Hannah Mathewsonová
Vazba: vázaná
Počet stran: 408
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1

Ilsa už neměla zapotřebí lidi okrádat, někteří si to ovšem zasloužili.

A tenhle provokatér hned vedle ní si o to vyloženě říkal. Nebylo to jen tím, že ten kluk vepředu vypadal hladově a čepice položená před ním byla skoro prázdná. Nebo tím, že se snažil publikum zaujmout, i když jeho karetní triky byly otřepané. A nebylo to ani tím, že Ilsa jakožto pouliční umělkyně vnímala, jak se chlapec začervenal pokaždé, když na něj muž zabučel.

Šlo o to, že ji rozptyloval.

Vmáčkla se do davu na začátku uličky, aby měla šanci všimnout si čehokoli zvláštního na chlapcově technice. Málokdy, třeba v jednom ze sta případů, zaznamenala něco, co by se dít nemělo. Muže, který se davem pohyboval až příliš rychle. Dívku, která zaregistrovala, že si o ní Ilsa s Marthou šeptají, i když stály padesát kroků od ní. Šálek, který spadl na zem a roztříštil se, vzápětí byl ovšem zase celý.

Tyhle věci Ilse skoro nestály za povšimnutí, věděla ale, že pokud jsou v Londýně další lidé se zvláštním nadáním, najde je mezi kouzelníky, a tak sledovala každičkého z nich.

Tomuhle mladému iluzionistovi nemohlo být víc než deset nebo jedenáct let a balíček karet, který používal, byl pro jeho drobné ruce příliš velký. Karta před ním levitovala neobratně, a pokud člověk věděl, kam se dívat, bylo naprosto zjevné, jak to dělá. Trik se čtyřmi esy trochu zbytečně přehrával, ale vyšel a diváci se tvářili, že jim to nevadí.

Ilsa ale nemohla s jistotou vědět, jestli i další jeho trik bude obyčejný. Muž po její pravici zvedl ruce k ústům, udělal z nich trubku a hlasitě zabučel, čímž Ilse zablokoval výhled a odvedl tím její pozornost. A přesně proto přijde o peněženku.

Martha si netrpělivě povzdechla, docházela jí trpělivost. Když na ni Ilsa mrkla a posunkem ukázala na mužovu naditou kapsu centimetr od své ruky, kamarádka se zářivě usmála.

Martha nebyla na rozdíl od Ilsy napravená zlodějka – byla to zlodějka praktikující. Sladce se usmála na pár za Ilsou a posunula se tak, aby jim zabránila ve výhledu. Pak jemně šťouchla Ilsu do lokte, aby jí naznačila, že je vzduch čistý, a Ilsa obratně vsunula ruku do mužovy kapsy.

Její prsty pevně sevřely peněženku a ona ji bez zaváhání jedním plynulým pohybem přemístila do své brašny. Potlesk, který se právě v tu chvíli šťastnou náhodou rozezněl mezi diváky a odvedl jejich pozornost, umožnil dívkám nenuceně poodstoupit stranou. Už byly skoro pryč, když se Ilsa ještě jednou zaměřila na chlapce, aby zjistila, čemu publikum tak nadšeně tleská.

Právě předváděl jednoduchou záměnu karet lusknutím. Mezi palcem a ukazováčkem držel pikovou trojku. Lusknutím prstů se z ní stal kárový kluk. Ilsa tenhle trik sama dokonale ovládala: bylo potřeba držet karty schované u sebe a během lusknutí prstů je zaměnit. Ilsa se ale dívala dál a z kárového kluka se stalo křížové eso, pak kárová sedmička, pak srdcový král… a tak to pokračovalo dál a dál. Ilsa sledovala, jak chlapec předvedl osm, dvanáct, patnáct různých karet a luskal dál a dál, dokud se mu v ruce nevystřídal skoro celý balíček.

Bylo to nemožné. Držet tři nebo čtyři karty tak, aby vypadaly jako jedna, byl už tak dost choulostivý počin, ale manipulovat jen pomocí dvou prstů a palce s celým balíčkem? A mít přitom diváky ze tří stran? Ještě nikdy takový karetní trik neviděla.

Dech se jí zadrhl v hrdle. Možná ten chlapec nebyl obyčejný. Možná byl jako ona.

Majitel peněženky, která se teď nacházela v Ilsině tašce, se ošíval, jako by si všiml, že něco není, jak má. Každou chvilkou si sáhne do kapsy.

„Ilso,“ sykla naléhavě Martha, Ilsa se však nedokázala pohnout ani o píď. Chlapec zakončil vystoupení tím, že celý balíček karet vyhodil do vzduchu a nechal je snášet se na diváky. Ilsa se pokusila pohledem jednu z nich sledovat, ve všem tom hemžení mezi diváky, kteří se šacovali a hledali karty na zemi, ji ale ztratila. A s ní i všech jednapadesát dalších.

Přihlížejícím pomalu svítalo, a když konečně pochopili, co se stalo, zareagovali nervózním smíchem. Karty zmizely. Dav je viděl, slyšel, jak se kolem snáší k zemi, a najednou tam nebyly. Zdálo se to příliš neskutečné, než aby to byl pouhý trik, a zároveň ne dost fantastické na to, aby to bylo skutečné kouzlo.

To si alespoň mysleli diváci. Ilsa ovšem věděla, jak skutečné kouzlo vypadá. Sama už totiž nějaké mnohokrát provedla. Obecenstvo se pomalu rozcházelo (Martha zmizela spolu s nimi, zatímco se jejich oběť horečně rozhlížela kolem) a Ilsa přistoupila k chlapci. Zvedl ze země svou čepici a měl se k odchodu, ona ho ale zdržela tím, že v brašně hledala něco málo z ukradených drobných.

„To nebyl obyčejnej karetní trik, že ne?“ řekla. Chlapec překvapeně zamrkal, ale neodpověděl. Ruce se mu při skládání přenosného stolku třásly. „Vím, že nebyl. Já vím, cos udělal.“ Nebyla to pravda. Nešlo jí to na rozum. Ale cítila, že se její šance rozplývá, a byla zoufalá.

„Prosím…“ začala, chlapec už se ale dal do běhu. Ilsa věděla, že pokud zmizí, nikdy se nedozví pravdu, a tak jednou rukou popadla lem své sukně a vyrazila za ním.

Odpolední představení pomalu končila a ulice West Endu tepaly záplavou lidí. Ilsa nemohla postupovat moc rychle, ale chlapec taky ne. Jakmile to šlo, zabočil, a když se Ilsa vydala za roh za ním, uviděla, jak vbíhá do úzké postranní uličky.

Kdysi byla jako on. Schovávala se před strážníky i ostatními zloději (o pasácích a opilcích ani nemluvě) v temných koutech těchhle ulic, a tak věděla, že pokud chlapec neplánoval vylézt nahoru po zdi a vplížit se do hotelu Beringer, octl se právě ve slepé uličce.

Když se blížila k rohu, dýchala potichoučku a našlapovala zlehka. Chlapec ji ale musel slyšet, protože vystřelil z uličky a málem jí znova unikl. Ilsa ho jen taktak stačila popadnout za límec a strhla ho zpátky, takže kluk ztratil rovnováhu. Jeho skládací stolek s rachotem dopadl na kočičí hlavy.

„Koukej mě pustit, sakra!“ křikl a pokoušel se jí vykroutit.

„Kdo jsi? Odkud jsi?“ Postavila ho na nohy a zatřásla s ním, jako by doufala, že se z něj odpovědi vysypou. „Mám trochu peněz. Prosím.“

„Ilso?“

Trhla sebou a otočila se, dál ale kluka držela. U ústí uličky stála Martha, přidržovala se zdi a tváře měla zrudlé z namáhavého běhu. Zmateně nakrčila obočí a pohledem těkala mezi Ilsou a chlapcem, kterého zpovídala. „Co to tu…?“

Martha vytřeštila oči a zmlkla právě v momentě, kdy Ilsa chlapce pustila. Pokusila se ho znovu čapnout, jenže v ten okamžik zmizel, úplně stejně jako jeho balíček karet. Chňapla naprázdno do vzduchu. V postranní uličce nebyla kromě nich dvou živá duše.

Ilsa neměla čas nad tím uvažovat: věděla, co se stane vzápětí. Skokem byla u kamarádky a připlácla jí dlaň na ústa dřív, než Martha stačila vykřiknout. „Neřvi, přivedeš sem fízly. Mám přeci v tašce cizí peněženku!“

Martha vydala na protest jakýsi přidušený skřek a ukázala na místo, odkud se chlapec před chvilkou vypařil.

„Je to jenom trik,“ lhala Ilsa. „A ani ne moc chytrej. Dělám ho při show taky, skoro každej večer.“

Martha Ilsinu ruku konečně setřásla. „Todle nebyl žádnej trik,“ řekla a oči jí přitom zářily nelíčeným úžasem smíšeným se špetkou strachu. „Madam Rosalie mi o těchdle stvořeních vyprávěla. Byl to posel duchů! Zezdola!“

Ilsa se ošila odporem. Věděla, že něco takového nelze vyloučit, pokud ale madam Rosalie měla pravdu, bylo to dílem naprosté náhody, protože ta ženská byla šarlatánka. Ilsa to Martě taky řekla, jenže ta tehdy obrátila oči v sloup a prohlásila o Ilse, že je skeptická. Netušila, jak pozorně Ilsa médium sledovala. Že postřehla, jak se ženina „neteř“ (Ilsa nepochybovala o tom, že to děvče pro ni ve skutečnosti pracuje) nenápadně přesouvá podél falešné stěny jejich salonku, aby dovnitř v ten pravý okamžik vpustila průvan, který rozechvěje plameny svíček. Že podle toho, jak Rosalie držela planžetu, poznala, že s ní po spiritistické tabulce pohybuje ona sama, zatímco její hosté lapali po dechu.

Martino zbožně uctívané médium bylo jednou ze stovek slepých uliček, do nichž se Ilsa během své honby za odpověďmi dostala. A přestože nevylučovala existenci poslů duchů ani těch, kdo se dokázali spojit se záhrobím, věděla, že ona sama s mrtvými nekomunikuje. Což znamenalo, že na světě muselo být víc magie, než madam Rosalie s oblibou předstírala.

Martě její úšklebek neušel. „Ty tomu pořád nevěříš!“ Ukázala na místo, odkud chlapec zmizel. „A jakpa teda vysvětlíš, co se právě stalo?“ Najednou se zatvářila podezíravě. „A proč jsi za ním vlastně vůbec běžela?“

Ilsa popadla Marthu za paži a vlekla ji z uličky ven, jen ale hrála o čas a pokoušela se vymyslet nějakou lež.

Martha byla její důvěrnice a opravdová kamarádka. Byla to první dívka, se kterou se dala dohromady, když se nastěhovala naproti do nuzné, laciné ubytovny. Martha, která byla o dva roky starší než Ilsa, se rozhodla na nově příchozí dohlédnout a hned od prvního dne se stala součástí Ilsina života.

„Kde máš rodinu?“ zeptala se, zatímco se přehrabovala smutným obsahem Ilsiny cestovní tašky, která pojímala všechno, co Ilsa vlastnila.

„Žádnou nemám.“

„Já jsem taky sirotek,“ prohlásila Martha s úšklebkem tak veselým, že ho Ilsa okamžitě prokoukla. Věděla, že jsou si podobné, ještě dřív, než sebou dívka plácla na úzkou postel a odvyprávěla jí svůj příběh. Obě žily na ulici. Martha se tam dostala poté, co její matka zemřela, a Ilsa ve chvíli, kdy musela utéct ze sirotčince, kde vyrostla. Obě vybíraly lidem kapsy, aby se nějak protloukly, a šlo jim to dost dobře na to, aby se vyhnuly pasákům. Tohle byly těžkosti, o nichž věděla, že se s nimi Martha dokáže ztotožnit, ale svá nejzvláštnější tajemství s ní Ilsa sdílet nedokázala.

Ilsa měla totiž na to, co právě viděly, vlastní názory. Názory, jimiž opovrhovala, nemohla se jich však zbavit. Nasadila jí je do hlavy žena, která ji vychovala. Správkyně sirotčince, před níž Ilsa v devíti letech uprchla.

Ďáblův spratek. Tak Ilse říkávala.

Veškerá touha povědět Martě pravdu ve světle Ilsiných vzpomínek bledla. Pro správkyni představovaly mysticismus a média samý vrchol zla, samozřejmě až po Ilse – dítě z ďáblovy pozemské říše, jak ji označila v době, kdy byla Ilsa příliš malá na to, aby zpochybňovala cokoli, co jí říkali dospělí, ať už byli jakkoli krutí. Ilsa si myslela, že to správkyně měla nejspíš z Bible, podobně jako všechno ostatní, k čemu se hlásila, když ale konečně sebrala odvahu k rozhovoru s knězem, řekl jí, že o žádné ďáblově pozemské říši nikdy neslyšel.

Ilsa věděla, že není zlá. Do kostela nechodila, Bibli nečetla a nadávala a lhala o sto šest a jistě, možná právě někoho okradla jen z čiré malichernosti, to ale byly její nejhorší hříchy. Ovšem i přesto v koutku její mysli číhalo podezření, že některé z těch příšerností, jimiž ji správkyně sirotčince častovala, byly pravda. Démon. Ďáblův spratek. V jádru Ilsiny honby za odpověďmi byla teorie, kterou potřebovala potvrdit, nebo vyvrátit. Pokud žádná ďáblova pozemská říše neexistuje, čím tedy ona sama byla? A pokud ano… čím byla pak?

Martha pořád čekala na odpověď a Ilsa jí chtěla říct pravdu, jenže pokaždé když pomyslela na to, že se kamarádce svěří, napadaly ji ty nejhorší možné scénáře. Martha se prořekne a dozví se to někdo nesprávný. Paní Mitchamová se o tom doslechne a Ilsu vypátrá. A nejvíc ze všeho ji trápilo pomyšlení, že se jí bude Martha bát, pokud se dozví o pravé povaze Ilsiných kouzelnických triků.

„Prostě jsem měla pocit, že ho znám,“ zalhala Ilsa a srdce jí ztěžklo.

„Tak zlom vaz,“ řekla Martha po chvíli, když se ocitly před divadlem Isolde. Když zrovna předstíraly, že mají lepší práci, než doopravdy měly, říkávaly tomu „podnik“. Martin podnik byly rušné křižovatky čtvrtě Soho, kde naschvál vrážela do opilců, pomrkávala na ně a odpomáhala jim od jejich majetku. „Panebože, Ilso, počkej, upravím ti vlasy.“ Začala zastrkovat pinetky kolem Ilsiných uší tam, kam patřily.

„Učešu se uvnitř. Ty vypadáš ještě hůř,“ varovala ji. Díky jejich téměř identickým zlatavým vlasům je cizí lidé často mylně pokládali za sestry, Martiny byly ale jemnější, uvolňovaly se z pinetek a právě teď jí kolem hlavy vytvářely svatozář jemňoučkých kudrn.

Martha se chrochtavě zasmála. „Prosím tě. A kdo by si toho tak asi všim.“

Ilsa věděla, že Martha na chlapce brzy zapomene. Kamarádkám řekne, že viděla posla duchů, a ony budou ječet a klást jí otázky a nakonec některá z nich navrhne, že by se měla udělat seance. Pak se z historky stejně jako ze všech ostatních stane mýtus, a až se příště stane cosi nadpřirozeného, odvypráví ji s chybami sestřenice švagra manžela jedné z jejích kamarádek.

Kapsářství ale představovalo opravdové nebezpečí, třeba vězení. Ilsa stiskla Martě ruku a políbila ji na tvář. Pokaždé, když se loučily, přemítala, jestli je tohle ten večer, kdy už se Martha nevrátí. Mockrát se jí pokoušela v Isolde sehnat práci, ale ředitel divadla, pan Johnston, měl nejspíš podezření, že je Martha zlodějka, nebo možná dokonce prostitutka, takže ji považoval za „nevyhovující“. A tak místo toho Ilsa přesvědčila Marthu, aby si brala zbytky z jejího talíře během dní, kdy si nemohla dovolit jídlo v domě. Takhle to zvládaly. Obě byly ze dvou sdílených jídel denně živené lépe, než by byly na ulici.

„Dávej na sebe bacha, Martho,“ řekla jí. Druhá dívka se na ni nepřesvědčivě usmála a odspěchala ulicí pryč. Když splynula s davem, Ilsa potlačila strach o ni, vstoupila do divadla a vklouzla do zákulisí.

 

2

Ilsa sice dokázala dostat z hlavy Marthu, ovšem na chlapce, který jí zmizel přímo před očima, se jí už tak snadno nezapomínalo.

Roky strávené honěním se za nápovědami ji naučily rozpoznat, kdy je potřeba někoho okouzlit. Obvykle byla milejší a kladla lepší otázky. Tentokrát ale zpanikařila.

I ona dokázala zmizet, když chtěla, ale ne tak, že se na místě vypaří, jako to udělal onen chlapec. Neuměla ani nechat zmizet balíček karet. Možná ten hoch nevěděl nic o tom, kdo Ilsa je a co by měla dělat, toužila se o tom ale přesvědčit. Sedmnáct let je na přemýšlení až příliš dlouhá doba.

Pospíšila si do provizorní šatny a doufala, že bude mít před vstupem na jeviště ještě čas zpravit pana Blumea o svém setkání. Blume, neboli Velký Balthazar, což bylo jeho umělecké jméno, představoval pro Ilsu výjimku. Byl to jediný člověk na světě, který znal její tajemství. Pracovali spolu už pět let a nikdy se k ní nechoval jako ke zrůdě. Ilsa si vzpomněla, jak jí správkyně sirotčince zarývala nehty do paže až do krve, když ji vlekla pryč, aby ji potrestala, a najednou pocítila příval náklonnosti ke kdysi váženému iluzionistovi.

Když vešla, pokoušel se právě uhladit si vázanku, jen ji tím ale víc krčil. Poloprázdná lahev skotské na toaletním stolku před ním Ilse napovídala proč. Povzdechla si.

„Počkejte, pane. Já to udělám.“ Přitáhla si před něj stoličku a začala mu upravovat kravatu, vestičku a vlasy. Měl dost zkušeností s tím, jak nevypadat opile. Nikdy nezakopával ani se nekymácel, a pokud se Ilsa postarala o to, aby vypadal k světu, prozrazovalo ho jen to, jak si šlapal na jazyk.

„Dneska jsem viděla jednoho kluka zmizet,“ řekla mu, zatímco mu rovnala límeček. Přimhouřil bledě modré oči.

„Byl to kouzelnický trik?“

„Ještě nikdy jsem žádnej takovej trik neviděla,“ řekla Ilsa a pak mu pověděla o své rychlé výměně s chlapcem: o tom, jak ho konfrontovala, a on se vypařil. „Držela jsem ho za ramena a vteřinu nato jsem rukách měla jenom vzduch. Jen tak.“ Podle zvuků nad nimi varieté, s nímž sdíleli plakáty, právě končilo. Komediální dvojice sestoupila z pódia a Ilsa ztichla, dokud je ti dva neminuli. „Vy už jste někdy něco takovýho viděl?“

Blume nejspíš postřehl naději, kterou měla ve tváři, a Ilsa v té jeho zase zahlédla odpověď. Věřil v opravdovou magii, už také leccos viděl, tentokrát ale zavrtěl hlavou.

Zklamaně zapadla za paraván a převlékla se do svého kostýmu. Když jí bylo dvanáct, nosívala kalhoty, červený fráček a cylindr, takže připomínala miniaturní verzi principála v cirkuse. Když ale vyrostla v ženu, trval pan Johnston na upnutějším, kratším a provokativnějším oděvu: saténovém živůtku a korálkové sukni těsně pod zadek s chocholkou červených per vzadu. To oblečení bylo skrznaskrz nemravné a Ilsa za to byla ráda. Vítala cokoli, co odvede pozornost od toho, co na jevišti skutečně dělá.

Blume nahlas přemýšlel o mizejícím chlapci, zatímco si Ilsa zapínala podvazky a usrkávala jeho skotskou.

„Takhle mladý,“ přemítal. „Myslíš, že se s tím nadáním narodil, stejně jako ty?“

„Jo. To určitě.“ Měla víc otázek než odpovědí, ale jedním si byla jistá: to, co uměla, nedokázala nijak ovlivnit. Jistě, trénovala, aby se své nadání naučila ovládat, ale kdyby se mohla svobodně rozhodnout, nikdy by si nevybrala utrpení, které zažívala jako dítě.

„Každopádně se v tom ale určitě cvičí,“ řekl Blume tiše. Pod jevištěm se to začínalo hemžit dalšími umělci. Všichni probírali práci a rekvizity, Blume ale stejně ztišil hlas a naklonil se blíž – dost blízko na to, aby Ilsa v jeho dechu ucítila whisky. „Možná s nějakým učitelem. Ten karetní trik, který popisuješ… Neuraz se, zlatíčko, ale v jeho věku jsi neměla ani zdaleka tak dobrou techniku.“

Nevadilo jí, že to říká. Vlastně si myslela to samé. Když ji Blume našel, předváděla kouzelnické „triky“ na ulici a neměla v sobě ani za mák chlapcovy zručnosti. Pokud toho kluka někdo trénoval, znamenalo to, že existují další. Při té myšlence jí srdce poskočilo radostí. „Po show ho najdu. Musím.“

Blume přikývl a něco si vážně zamumlal pod vousy. Ne kvůli opilosti, ale aby neranil její city. Stejně jako Ilsa věděl, že v několikamilionovém městě byla pravděpodobnost, že najde jednoho konkrétního chlapce (který ještě ke všemu dokáže mizet), asi stejná, jako že on sám někdy splatí svoje dluhy. Byl to ale první náznak magie, který Ilsa za několik posledních měsíců viděla.

 

Když Velký Balthazar vystoupil na jeviště, proklouzla Ilsa ve skrytu záblesků divadelních světel a potlesku do zadní části hlediště. Ne že by si příchodu iluzionistovy asistentky kdokoli všiml. O to se Ilsa díky svému nadání postarala.

„Vážené dámy a pánové! Velevážení hosté! Děkuji, že jste mě dnes večer poctili svou přízní.“ Balthazar si dlouze, spokojeně povzdychl a Ilse v tu chvíli došlo, že má dnes co do činění s jeho rozněžnělou opičkou. Ta byla nehorší. Nejlepší byla samozřejmě „skoro střízlivá opička“. Díky „nevrlé opičce“ se jim občas poštěstilo, že na jevišti působil záhadně. Když byl ale rozněžnělý, diváky to znepokojovalo. Nesedělo jim to k mystice a úžasu, které od vystoupení očekávali. Po jeho přivítání následovalo hutné ticho.

„Doufám, že jste se ke mně dnes připojili s otevřenou myslí. S odvážnou myslí! Neboť dnes zažijete zábavu, ale možná také strach…“ Ilsa zadržela dech, když vyčaroval oheň pomocí zapalovače schovaného v rukávu, a vydechla, když trik bezpečně vyšel. „Úzkost…“ To byl signál pro osvětlovače, kteří nasadili na světla červené filtry. „… a děs.“ Ze skryté kapsy fraku vytáhl trikové nože a jedním mrštil směrem k dřevěnému kolu, ke kterému později přiváže Ilsu. „Nenechte se mýlit, na tomto jevišti je nebezpečno. Díkybohu to ale zatím letos odnesly jen dvě asistentky.“

Improvizoval, Ilsa to ale pochopila jako svou narážku. Zatímco se publikum neupřímně smálo, proměnila se. Cítila, jako by na ni ze všech směrů tlačila jakási síla a zmenšovala ji. Ten tlak byl téměř nesnesitelný, ve vteřině ale pominul. Kůže ji ostře píchala z toho, jak z ní vyrazila pera. Ruce jí otupěly, lokty se jí podivně vytočily a pak rozpřáhla křídla.

Když se Ilsa poprvé proměnila v ptáka, bylo jí z toho pocitu špatně. Po osmi letech se ho ale naučila docenit. Byl to důkaz toho, čeho je její tělo schopné. Pakatel, který platila za něco tak mocného: svou svobodu. Za svou schopnost obelstít zákony vesmíru v jejich vlastní hře.

Když Balthazar pozvedl veliký kus černé látky jako toreador, vznesla se, nikým nepozorována, ke stropu hlediště, a připravila se na svůj velký nástup přes hlavy diváků.

„Dovolte mi tedy představit vám svou spolupachatelku, dokud je ještě naživu. Má drahá Ilso, kdepak tě máme?“

Snesla se na jeviště, přímo na Balthazara a kus látky, který držel připravený. Když se tkanina snesla na její drobné ptačí tělo, zahalila ji temnota. V ten okamžik už ale nebyla pták. Obecenstvo zalapalo po dechu, když se látka svezla k zemi a odhalila siluetu ženy. Vzdechy se proměnily v bouřlivý potlesk, když kouzelník látku sebral a Ilsa triumfálně zvedla paže a usmála se na temnotu za světly svým nejzářivějším úsměvem.

Pokud jim bylo známo, byl tohle druhý nejúžasnější kouzelnický trik v celém Londýně.

Ten vůbec nejúžasnější měl totiž teprve přijít.