Kiera Cassová: Zrazená

Dokáže naslouchat svému srdci, i když je zlomené? Nakladatelství CooBoo vydalo druhý díl fantasy série Zaslíbená.

 

ANOTACE:
Hollis po smrti milovaného Silase uprchla do království Isolte a teď se snaží přizpůsobit novému životu. Jediné, co ji drží nad vodou, je láska rodiny Eastoffových, ačkoli nepříjemnému bratranci Etanovi se příliš nezamlouvá. Královstvím se navíc šíří neklid – zdá se, že Eastoffové by mohli svrhnout tyranského krále, ale bez pomoci Hollis se neobejdou. Dokáže však dívka, která přišla o všechno, zapomenout na zlomené srdce a nezištně pomáhat ostatním?

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, červenec 2021
Překlad: Ivana Svobodová
Vazba: vázaná
Počet stran: 264
Cena: 349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola 1

Kočár jel zvolna kupředu a já se přes rameno ohlédla a podívala se okýnkem ven, jako kdyby mě měl někdo následovat. Připomněla jsem si, že je to bláhová představa. V Coroi nezbyl nikdo, kdo by se za mnou vydal. Nyní už ne.

Silas – můj manžel – byl mrtev, stejně jako moji rodiče. Stále mi zbylo pár přátel u dvora, ale ti byli daleko oddanější králi Jamesonovi, a platilo to tím víc poté, co jsem mu dala košem právě toho večera, kdy mě chtěl požádat o ruku. Co se samotného Jamesona týkalo… přinejmenším se zdálo, že mi odpustil, že jsem utekla s mužem prostého původu, a ke všemu s cizincem prostého původu. Beztak už na mé místo po králově boku nastoupila Delia Grace a já o ně nestála.

To bylo vše. Jediní lidé, na nichž mi záleželo, byli v kočáru vedle mě. Přesto jsem se musela ohlédnout.

„Právě takto jsem strávila většinu dospělosti,“ poznamenala má tchyně, lady Eastoffová, a položila mi ruku na klín. Na druhé lavici naproti nám spala má švagrová Scarlet. I když spala, vše nasvědčovalo tomu, že by se ve zlomku vteřiny dokázala zcela probudit. Působila tak od okamžiku, kdy na nás zaútočili.

Hned za oknem kočáru držel stráž hrdý a protivný Etan. Zkoumavým pohledem měřil řídkou mlhu a podle toho, jak nakláněl hlavu, mi bylo jasné, že naslouchá, zda nezachytí náznaky nebezpečí.

„Na konci cesty se snad budeme moci přestat neustále ohlížet,“ odvětila jsem.

Lady Eastoffová – ne, nyní byla mou matkou – přikývla a upřela vážný pohled na Scarlet. „Doufám, že až se dostaneme k Northcottům, najdeme způsob, jak se postavit králi Quintenovi. Potom se vše urovná… tak, či onak.“

Polkla jsem, když mi došlo, jaká nevyhnutelnost v těch slovech zní. Jednoho dne buď vyjdeme z paláce krále Quintena jako vítězové, nebo už z něj nevyjdeme nikdy.

Upřeně jsem si svou novou matku prohlížela. Stále jsem nemohla uvěřit, že dobrovolně vstoupila do manželství, jež ji přivedlo do úzké přízně tak podlého krále. Ovšem nutno přiznat, že jsem nevědomky udělala to samé.

Eastoffové byli potomky Jedrecka Velikého, prvního z dlouhé linie vládců na isolténském trůně. Nynější panovník Isolte, král Quinten, pocházel z krve Jedreckova nejstaršího syna. Ten však nebyl jeho prvorozeným dítětem. Předkem Eastoffových byl Jedreckův třetí syn. Pouze starý dobrý Etan se coby Northcott mohl pochlubit rodem, který založilo Jedreckovo prvorozené dítě, dcera, jež byla upozaděna ve prospěch chlapce.

Ať už byla historie jakákoli, Quinten pohlížel na Eastoffy a Northcotty jako na hrozbu pro svou vládu, jež se kvapně chýlila ke konci, pokud by se náhle nezlepšilo zdraví jeho syna.

Nechápala jsem to.

Nechápala jsem, proč se zdá být odhodlaný zapudit – ne, zavraždit – muže, jimž v žilách koluje královská krev. Princ Hadrian nebyl právě nejzocelenější, a až král Quinten zemře jako všichni smrtelníci, někdo bude muset usednout na trůn. Nedávalo smysl, proč zabíjí všechny, kdo na něj mají oprávněný nárok.

Včetně Silase.

To nás přivedlo až sem. Byly jsme odhodlané se postarat, aby ti, které jsme ztratily, nezemřeli zbytečně, a bolestně jsme si uvědomovaly, nakolik je pravděpodobné, že naše snahy vyjdou vniveč.

„Stůj! Kdo tam?“ Ostrý výkřik přehlušil i skřípot kol. Kočár okamžitě zastavil. Scarlet se vmžiku napřímila a vytáhla zpod sukní malou dýku, o níž jsem netušila, že ji skrývá.

„Vojáci,“ zamumlal Etan. „Isolténští.“ Pak hlasitěji zvolal: „Dobré odpoledne. Jsem Etan Northcott, voják ve službách Jeho Veli…“

„Northcotte? To jsi ty?“

Viděla jsem, jak Etanův výraz zjihl. Přimhouřil oči. Náhle působil daleko uvolněněji.

„Colvine?“ zavolal. Žádná odpověď se neozvala a já to vzala jako potvrzení. „Doprovázím příbuzné zpět domů do Coroy. Už jsi nejspíš slyšel, co se stalo mému strýci. Vezu jeho vdovu a dcery domů.“

Po odmlce, jež naznačovala, že jeho slova vyvolala jistý zmatek, voják odpověděl.

„Vdovu? Nechceš snad tvrdit, že je lord Eastoffe mrtvý?“

Etanův kůň sebou trhl, avšak Etan ho ihned zklidnil. „Je to tak. Stejně jako jeho synové. Otec mě pověřil, abych přivezl zbylé členy rodiny do bezpečí.“

Následovalo nepříjemné ticho.

„Upřímnou soustrast vaší rodině. Necháme vás projet, ale musíme provést prohlídku. Předpisy jsou předpisy.“

„Ano, jistě,“ souhlasil Etan. „Chápu.“

Voják přišel blíž, aby prohlédl kočár, a další muž ho obešel zvenku a nahlédl pod vůz. Podle hlasu jsem poznala, že voják, který přišel prověřit nás, byl ten, s nímž hovořil Etan. „Lady Eastoffová,“ spustil a sklonil před matkou hlavu, „nesmírně soucítím s vaší ztrátou.“

„Děkuji ti za tvou účast. A za tvou službu,“ odvětila.

„Dámy, máte štěstí, že jste narazily na nejlepší regiment v Isolte,“ řekl a vypnul hruď. „Tato cesta se obvykle hemží Corojci. Před necelými dvěma týdny vypálili vesnici kus od hranice. Nevím, co by se stalo, kdyby na vás narazili.“

Polkla jsem, sklopila jsem oči, ale pak jsem opět upřela pohled na vojáka. Ihned mu došlo, co znamená přítomnost další dámy v Eastoffově rodině, a k tomu přičetl směr, odkud jsme přijeli. Přelétl mě přimhouřenýma očima a potom se ohlédl na Etana, aby si svou domněnku potvrdil.

„Vdova po mém bratranci Silasovi,“ vysvětlil Etan.

Voják zakroutil hlavou. „Nemůžu uvěřit, že je Silas po smrti… ani že se oženil,“ dodal a znovu se na mě zadíval. Zdálo se, že si srovnává myšlenky v hlavě a nemůže uvěřit, že se Silas oženil s Corojkou.

Mnoho lidí na to pohlíželo stejně.

Jeho lehce odsuzovačný výraz vystřídalo pobavení. „Nedivím se vám, že se odtamtud chcete dostat,“ řekl mi a kývl k cestě za námi. „Příliš zprávy z Coroy nesleduji, ale jako všichni jsem slyšel, že je váš král napůl šílený.“

„Skutečně?“ zeptal se Etan. „Nemohu říct, že by předtím byl zcela příčetný.“

Voják se zasmál. „Pravda. Prý mu ale nějaké děvče dalo košem a od té doby se chová nevypočitatelně. Údajně rozsekal sekerou jeden ze svých nejlepších člunů, přímo na řece, kde ho mohli všichni vidět. Lidé tvrdí, že si snad našel nějakou novou milenku, ale není jí věrný v žádném smyslu slova. Také kolují zvěsti, že před pár týdny podpálil hrad.“

„Ten jsem navštívil,“ odpověděl Etan suše. „Požár by ho mohl jen vylepšit.“

Musela jsem se ze všech sil přemáhat, abych udržela jazyk za zuby. Jameson by ani v nejlítější zuřivosti nechtěl zničit Keresken, klenot corojského stavitelství.

Jediná z těch pomluv, jež mi mohla způsobit bolest, pokud byla pravdivá, bylo tvrzení, že Jameson za zády Delie Grace okouzluje další dívky. Příčila se mi představa, že se Delia Grace domnívá, že dosáhla svého, a přitom se hluboce mýlí.

Voják se Etanově pohotové poznámce hlasitě zasmál, poté ovšem zvážněl. „To jeho nepředvídatelné chování vyvolává obavy z možného vpádu jeho armády. Proto musíme prohlížet kočáry, včetně těch, jež patří důvěryhodným lidem. Vypadá to, že v tuhle chvíli by Šílený král Jameson mohl provést cokoli.“

Přistihla jsem se, jak rudnu, a příčilo se mi to. Nic z toho samozřejmě nebyla pravda. Jameson nebyl šílenec, nechystal se napadnout sousední zemi ani nic podobného… ovšem podezření ve tváři toho muže mě přimělo ponechat si tyto úvahy pro sebe.

Matka mi konejšivě položila ruku na koleno a skrz okno promluvila ke strážci: „Ano, naprosto tě chápeme a děkujeme ti za tvou pečlivost. Až dorazíme v pořádku domů, vzpomenu na vás všechny ve svých modlitbách.“

„Všechno v pořádku,“ zavolal druhý voják zpoza kočáru.

„Jak taky jinak,“ odpověděl Colvin. „Jsou to Eastoffové, ty hňupe.“ Zavrtěl hlavou a ustoupil od kočáru. „Odtáhněte zátarasy!“ křikl na ostatní. „Nechte je projet. Dávej na sebe pozor, Northcotte.“

Etan na něj kývl a pro jednou si nechal své myšlenky pro sebe.

Když jsme přijeli na hranici, uviděla jsem za oknem tucty mužů. Někteří salutovali, aby nám projevili úctu, jiní na nás jen zírali. Obávala jsem se, že by mě někdo z nich mohl odhalit coby dívku, jež údajně dohnala svého krále k šílenství, a bude požadovat, abych vystoupila z kočáru a vrátila se k němu.

Nikdo to neudělal.

Vydala jsem se na tuto cestu z vlastní vůle. Víc než to, přímo jsem se po ní hnala. Ovšem tento zážitek mi připomněl, že nepřekračuji pouhou hranici, nýbrž vstupuji do jiného světa.

„Cesta k sídlu by měla být klidná,“ prohlásil Etan, když jsme vyjeli z davu.

Scarlet schovala dýku, kterou nenápadně skrývala pod drobnýma rukama ostýchavě složenýma v klíně, zpět pod záhyby sukní. Potřásla jsem hlavou. Co s ní chtěla vůbec dělat? Matka se ke mně natáhla a objala mě kolem ramen. „Jednu překážku jsme překonaly, bezpočet dalších nás čeká,“ zažertovala.

A já se navzdory všemu dala do smíchu.