Jitka Horáková: Purgatorium

Smrt. Zkáza. Beznaděj.
Nakladatelství Pointa vydalo román Jitky Horákové Purgatorium, sci-fi román s prvky hororu, který čtenáře nenechá sedět v klidu.

ANOTACE:
Smrt, která žije, není k zastavení. Jsme v daleké budoucnosti a Země je nenapravitelně rozvrácena. Ti, kteří přežili konec světa, se musejí skrývat před vzrůstající apokalypsou a každý den bojovat o život. Genesis, dívka, která ztratila paměť, se společně se svými přáteli snaží odolávat nebezpečí, které se jim staví do cesty, a zároveň hledá své ztracené vzpomínky. Brzy však zjišťuje, že za hrozbou v podobě vražedné nákazy ve skutečnosti stojí mnohem vražednější nepřítel.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Pointa, prosinec 2020
Vazba: brožovaná
Počet stran: 344
Cena: 329 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Chlad. Zápach vlhkého zdiva. Nechutný, čpavý, zatuchlý.

„Žiješ.“

Kovová chuť krve. Tupá, neutichající bolest. Ostré světlo.

„Všechno je už jen na tobě. Nikdo ti od této chvíle pomáhat nebude.“

Hlas. Ženský, podlézavý, ale přesvědčivý.

„Jsi naděje. Naděje jménem Genesis.“

Odmlka.

„Opakuj po mně: jmenuji se Genesis.“

Přerývaný nádech. Plíce plnící se vzduchem. Rozlepení vyprahlých rtů.

„Jmenuji se Genesis.“

„A přišla jsem přežít.“

„A přišla jsem přežít.“

 

 

1

Výtah jel nahoru a s každým dalším patrem jako by v jeho malé špinavé kabině přibývalo napětí. Chabé světlo letité stropní žárovky dopadalo na šest bledých tváří. Na šest zaťatých obličejů, vysochaných samotným strachem.

Nikdo nemluvil. Hrobové ticho narušovalo jen šramocení soukolí a spletité provazové konstrukce, kterou byl (dříve možná civilní) výtah poháněn vzhůru. S rovnoměrným zrychlením odolával tíhové síle a nelítostně se hnal k bodu – hranici, která oddělovala dva naprosté protiklady.

Život a smrt.

Doby, kdy svět pod paprsky slunce byl krásné a líbezné místo, už dávno vyšuměly jako zpěněný tok řeky. Místo plné světla se nyní stalo místem tmy a chaosu. Kronova ruka byla obzvlášť nelítostná a za malý zlomek času stačila strhnout globální apokalypsu, pandemii nelítostného měřítka.

To vše se odráželo na tvářích šťastlivců, kterým se až doposud podařilo přežít. Šťastlivci bychom se přesto sotva nazvali. V každém obličeji by se našel malý náznak zklamání a neustálé únavy z toho, že tento začarovaný kruh nemá konce. Žádné spasení, nulová naděje. Ale my přesto nasazovali své životy – v porovnání s přírodou tak ubohé a bezmocné –, abychom našli další.

Další zoufalé lidi, jako jsme byli my.

Všechno jsem to pozorovala, neschopna jediného hlesnutí. Výjev podobný dnešnímu jsem viděla pokaždé, když jsem jela výtahem s ostatními. Byl to okamžik, který drtil všechny kosti v těle, svíral útroby a škrábal v hrdle. Mohl to být okamžik před smrtí. To všichni věděli.

Mauri, hubený, drobný kluk, kterému bylo sotva šestnáct let, dnes šel ven poprvé. Pro každého to byl otřes a to pro něj ani opouštění bezpečných stěn Valhaly nemusela být premiéra. Chlapec se klepal, po celém těle se mu perlily kapky potu a ruce, kterými svíral starou ocelovou tyč, se mu třásly.

Všiml si, že ho sleduji, a rychle uhnul očima barvy mořských řas kamsi na druhou stranu výtahové kabiny.

Jasně jsem viděla, jak polkl, ohryzek mu nadskočil a pak se zase vrátil na své místo.

„Budou tam, že ano?“

Jeho hlas proťal hustý, chladný vzduch jako šíp. Téměř jsem pociťovala, jak chlapce sžírá vnitřní hrůza; forma čistého strachu, částečně zakódovaná tendence sebezáchovy a pak něco, co patřilo k lidskému tvoru již od dob pradávných.

Krátce jsem kývla, ale neřekla nic. Cítila jsem se naprosto stejně.

„Jak… jak to můžete zvládat?“ Opět polkl a křečovitě sevřel tyč, až mu klouby na rukou zbělely. „Mám na mysli, jak děláte to, že jste ještě nezešíleli? Co vás nutí chodit znovu do toho pekla?“

Navzdory všem negativním pocitům jsem nadzdvihla koutky úst. „Asi se ti to bude zdát neuvěřitelné, ale jakmile poprvé přežiješ, něco uvnitř tě nutí jít dál. Pokračovat a hledat naději. Stopy. Cestu. Na tom už pak nezáleží.“

„Kolikrát jsi tam šla, Genesis?“

Sklopila jsem pohled ke zrezivělému plátu, který tvořil podlahu. „Mám pocit, že čtyřikrát. Není to zase tak dávno, co jsem tam šla poprvé.“

Mauri rázem vypadal o něco klidnější. Prsty trochu uvolnil, vydechl a tvář se mu navrátila ke zdravějšímu odstínu. Neustále se však třásl a vypadal roztržitě.

Povzdechla jsem si. „Navíc… tam nahoře mám možná rodinu.“

Mauri zamrkal a svraštil obočí. „Chápu.“

Z hlasu se mu stále dalo vyčíst, jak moc se obává toho, až výtah zastaví.

Neunikly mi pichlavé oči a zkoumavý pohled, který okamžitě nasadil Ares.

Ares byl vysoký a statný kluk, nejstarší z celé skupiny. Měl šlachovité ruce plné jizev a škrábanců; šrámy, které si vysloužil během výprav na povrch. Kaštanové vlasy měl oproti jiným chlapcům a mužům ve Valhale pečlivě učesané a podivně lesklé, tvář měl hladkou a symetrickou. S tím vším harmonizovaly v dokonalém souladu ostré hispánské rysy.

Odvrátila jsem tvář a zadívala se na nebohého Mauriho. Začínalo mi být vyhublého chlapce v potrhané košili a o číslo větších kalhotách líto. Konejšivě jsem se usmála. „Neboj se, Mauri, zvládneš to. Slibuju, že – “

Výtah se zastavil stejně náhle, jako když udeří blesk. Vše zaskřípělo, dveře zavrzaly a pak se v jejich středu objevila zlatá nit ostrého denního světla. Z nitě se postupně stal široký pás, který odhalil štěrkovou cestu, za níž se jako kulisa tyčily vysoké, opuštěné budovy. Světlo bylo dotěrné a nepříjemné, všichni si za čas strávený ve Valhale zvykli na halogenová světla suterénu.

První ostražitý krok směrem ke zdevastované půdě učinil Ares. Pozvedl svou kuši s šípem připraveným kdykoli vyletět kupředu. Kromě této zbraně se mu na zádech houpala postarší myslivecká puška, kterou používal jen ve výjimečných případech.

„Cítím je tady,“ zamumlala za mnou Penn, když se všichni postavili do těsného kroužku a vyčkávali, až Ares prozradí dnešní strategii. Penn byla velmi silný článek našeho družstva. Proklouzla všude – i tam, kde se to zdálo nemožné.

Neubránila jsem se záludným myšlenkám.

Koho tu zanecháme dnes?

Poslední tragédii jsem měla vytlačenou do paměti, jako by mi to samotný čas do mozku vyryl jedním z Penniných nožů. Stále jsem viděla, jak Ares přikládá hlaveň pušky k čelu Norda, tak klidně a samozřejmě, jako by se pouze chystal zalít si ranní čaj. Nord byl nakažený. Nedalo se nic dělat.

„Poslouchejte,“ sjednal si Ares klid. Mluvil rychle, stručně a přímě, jako by ho stále tlačil čas. „Bude to jako vždycky. Hledáme jídlo a přeživší. Nechoďte do tmavejch koutů a vyhýbejte se kanálům. Ty z vás, co mají zbraně, budou střílet jen v případě největší nouze –nechceme přeci chcíplotiny přilákat, že ne?“ Nečekal na přitakání a ihned pokračoval. „Přesně za devadesát minut se tu sejdeme. Kdo tu nebude, zůstane tady, takže bych vám doporučil přijít včas.“ Na zdůraznění slov významně zvedl obočí. „Já jdu s Penn, Genesis půjde s Atlantis a Vulkan dohlídne na Mauriho. Tak jdeme na to. Držte se, lidi.“

Pokusila jsem se skrýt svůj znepokojený výraz. Vyskočila jsem na velký kvádrový sloup, který nyní ležel vodorovně na zemském povrchu. Přes něj se daly zahlédnout obrovské, smogem zašedlé mrakodrapy, které se svými špičkami dotýkaly nebes. Jejich prázdná a temná okna zírala do prázdna jako oči zlomeného člověka. Všude kolem byly poničené stavby, roztříštěná skla a opuštěné vozy. Silnice byly zaneseny vrstvou špíny a popela. Všechno tady bylo mrtvé.

Atlantis seskočila ze sloupu na druhou stranu a přistála na popraskané vozovce. Rozhlédla se nejprve doprava, pak doleva, a nakonec krátce mávla na znamení, že ji můžu následovat. Kroky ostatních, kteří zamířili jinými směry, nám pomalu utichaly za zády.

Obě jsme se s očima na stopkách vydaly po silnici směrem do východní části města. Šly jsme a neohlížely se, mlčely jsme a byly připraveny čelit těm největším hrůzám, které kdy lidské oko spatřilo.

 

 

2

Zvuk tříštícího se skla se rozlil celým širokým bulvárem a donutil nás obě zastavit. Po zádech mi začaly šplhat ledové prsty strachu a přiměly mě ostražitě se rozhlížet kolem sebe.

„Co to bylo?“ špitla Atlantis a veškerá její vyrovnanost byla rázem tatam. Z původního klidu se přesunula ke stádiu, které mnohem více připomínalo Mauriho.

„Ke straně!“ špitla jsem a stáhla vyšší dívku ke zdi omšelého domu, kde se podle cedule dříve prodávaly pračky. Přitiskla jsem se zády na popraskanou omítku a zadržela dech. Zvuk ustal stejně náhle, jako začal, a na široké silnici opět zavládl klid.

Atlantis se po chvíli odvážila pohnout, ale vtom se z místa, odkud zvuk přišel, vyřítilo hejno ptáků. Jejich křídla zašustila, jak se prohnali vysklenou výlohou směrem ven. Ani ne o vteřinu později ze stejného místa vyskočil pes s nějakým drobným živočichem v tlamě. Špinavá, zaprášená srst se mu na slunci zaleskla, a když se tvor rozběhl, vlnila se a kroutila, jak byla bohatá v důsledku blížící se zimy.

„Zatraceně,“ zamumlala jsem a dovolila si vydechnout.

„Měly bychom tu výlohu zkontrolovat,“ navrhla Atlantis. „Jestli tam šel ten pes lovit, možná se tam najde něco i pro nás.“

S tichým zacinkáním, připomínajícím letní vánek, jsem vytáhla před sebe svou šavli a oběma rukama pevně obemkla jílec. Ostří vrhalo široké spektrum barev, hrálo všemi odstíny stříbrné a bílé – jako hladina jezera.

Atlantis se zastavila u pravé části výlohy a krátce nahlédla dovnitř.

Obětavě jsem se rozhodla jít první. Ostražitě, s očima přimhouřenýma, jsem se protáhla výlohou a vyhnula se vysypanému sklu i střepům, které zůstaly jako památka na bývalý průzor do hlubin obchodu. Vnitřek temné čtvercové místnosti byl zaplněn železnými regály, poličkami a spoustou prázdných krabic. V některých byl ještě pozůstatek z dob dřívějších v podobě zkvašených, zkažených či scvrklých potravin.

„Hlídej venku, Atlantis, já to tu prohledám.“

Sklopila jsem šavli, ale stále jsem jedním okem šilhala kolem sebe. Na konci prostředního regálu leželo několik konzerv. Spěšně jsem je přelétla očima – hovězí, olivy a lančmít – a pak si sundala ze zad batoh, abych je mohla napěchovat dovnitř.

Kromě konzervovaného jídla jsem našla na konci prodejny i sáček se sušenou šunkou. To bylo něco nečekaného. Maso, vyjma toho konzervovaného, se dalo sehnat jen velmi těžko.

Strčila jsem si šunku do kapsy slabé větrovky a rozhodla se k návratu na ulici. Nebe se podivně zatáhlo. Nabralo šedivý odstín a mraky jako by se náhle začaly mračit. Přehnal se i slabý vítr a rozehnal noviny, které nyní poletovaly ulicí jako duch.

To, že tam Atlantis nebyla, jsem si uvědomila až o zlomek vteřiny později. Zmateně jsem se podívala nejprve doprava a pak doleva, ale na celém dlouhém bulváru nebyla ani noha. Srdce mi vyskočilo do krku. Batoh na zádech jako by mi ztěžkl a nabral hustotu železa. Strach obratem vystřídala zlost smíšená se zoufalstvím. Nevěděla jsem, co si počít. Atlantis mě tu přeci nemohla jen tak nechat, a pokud by sem přišli nakažení, dávno bych to slyšela i já.

Zlostně jsem nakopla nejbližší kámen. To se nepovedlo.

Pro jistotu jsem nechala pod výlohou rozložené kameny tak, aby připomínaly písmeno X – smluvené znamení, aby mě Atlantis nehledala. Vše se zdálo klidné, tak jsem vrátila šavli zpátky do pouzdra a s rukama v kapsách jsem vyrazila kupředu. Samota mi nikdy nevadila, nyní jsem postrádala spíše Atlantisinu znalost města a její výborný orientační smysl.

Pokračovala jsem stále rovně za nosem, neohlížela se a pohled jsem upírala na zchátralé obchodní centrum. Z bulváru v relativně dobrém stavu jsem se dostala až do míst, kde byla většina silnice zasypaná cihlami a kousky střechy z okolních rozpadlých domů. Věděla jsem, že v obchodním centru je stále část, kde je šance najít jídlo velká, zároveň se však jeho budova rozkládala v nebezpečné zóně. Příliš se to vzdalovalo výtahu a vchodu zpátky do Valhaly.

Zastavila jsem se před skleněnými dveřmi s automatickým otevíráním. Bylo by bláhové doufat, že by se samy otevřely v moment mého příchodu. Zcela bez váhání jsem protáhla prsty škvírou a otevřela si s pomocí vlastní síly. Nyní jsem šavli opět připravila do střehu – byla jsem sama, nikdo mě nemohl krýt a já musela spoléhat jen sama na sebe.

Hala obchodního domu byla prostorné místo. Dírou ve střeše sem dopadal kužel světla, kterým proudily drobné částečky čilého prachu. Na podlaze z velkých bílých dlaždic by se dalo najít snad naprosto vše, na co by si člověk jen dokázal vzpomenout; rozbité nákupní košíky, roztrhané kusy oblečení, zrezivělé rychlovarné konvice postrádající víko…

Překročila jsem převrácený odpadkový koš a pomalu se přesouvala podél jednotlivých obchodů stále více do středu. Kdysi dávno se ve zdejších prodejnách prodávaly potřeby pro domácnosti či různé doplňkové předměty; většina z toho se však postupem času rozkradla nebo se to jednoduše rozložilo. Oddělení s potravinami bylo však mnohem dále v útrobách tohoto zlověstně vyhlížejícího doupěte. Pokud se sem někdo neozbrojený vůbec odvážil, patrně si tak daleko ani netroufl.

Po eskalátorech vyřazených z provozu jsem se dostala až do suterénu. Zjistila jsem, že prostor dole je zatopený. Voda byla dříve zřejmě všude, protože když jsem se zaměřila na stěny, všimla jsem si šmouh a zeleného vodního porostu. Děravou střechou se sem prorvalo minimum světla, pořád však stačilo na to, abych viděla, co bylo přede mnou. Vody zde nebylo příliš, když jsem do ní šlápla, okamžitě jsem ucítila pod chodidlem podlahu. Odhadovala jsem to na sotva deset centimetrů.

V jednotlivých sekcích se mi podařilo najít několik dalších konzerv a taky lahev s vodou. Když jsem zrovna nic nenacházela, jen tak jsem bloumala nezatopenými suchými prostory a přemítala, jak to tu vypadalo v dobách, kdy bylo centrum ještě v provozu. Kolik bezstarostných lidí tudy denně prošlo. Ale teď aby se tu člověk bál o svůj život.

Zrovna když jsem si prohlížela výlohu obchodu s bižuterií, zaslechla jsem čvachtavý zvuk.

Klap, klap, klap. Čvacht, čvacht.

Tady dole, na konci světa, to znělo naprosto vzdáleně, věděla jsem ale, že někdo je na stejném patře jako já. Na nakaženého člověka to bylo příliš rychlé, tím pádem jsem mohla doufat, že to je Atlantis. Přikrčila jsem se za jedním odpadkovým košem, šavli napřímenou, a trpělivě vyčkávala, co bude následovat.

Klap, klap, klap. Čvacht. Čvacht.

Ten člověk byl očividně sám a zdálo se, že před něčím utíká. Když už byly kroky tak blízko, že se zdály hlasité jako rány z děla, prudce jsem si stoupla. Někdo prudce zabrzdil, až se voda rozstříkla na všechny strany. Následovala směsice zvuků – zalapání po dechu, tlumený výkřik, jakési cinknutí, svist a pak cosi, co znělo jako náraz nože do zdi.

Něčí rameno mě nabralo do boku a než jsem se stačila nadát, ležela jsem ve vodě a vedle mě žbluňkla Penn.

„Co tady ksakru děláš?!“ sykla zadýchaně.

„Na to samé bych se mohla ptát já tebe,“ opáčila jsem trochu popuzeně. Vyskočila na nohy a pak mě dost nešetrně vytáhla do stoje. Voda ze mě začala stékat na zem, jako bych právě vylezla z vany. Sehnula jsem se pro šavli a otřela mokré ostří do kalhot.

„Kde je Ares?“

„Ztratil se mi. Prohledávali jsme jedno parkoviště a natrefili na pár mozkožroutů. Bylo jich docela dost, těch potvor, tak jsme se vydali každej jiným směrem. Chtěli jsme je rozdělit, ale většina šla za mnou.“ Zlostně vytrhla svůj nůž ze zdi, až se narušená omítka sesypala do vody. „Podařilo se mi je setřást teprve před chvílí. Až se mi ten pán-s-dokonalými-nápady-na-houby dostane pod ruku, tak mu asi zakroutím krkem.“

Zlostně si odplivla do vody a zastrčila si nůž za opasek. V očích jí nebezpečně jiskřilo. Potom je stočila ke mně, o něco klidnější, stále však nazlobené. „A co ty? Kde máš Atlantis?“

Najednou mi došlo, že až doteď jsem na ni nemyslela. „Já – “

Přerušilo mě chrčení, které se náhle ozvalo z útrob tmavé chodby za mými zády. Nit myšlenek se mi rázem stočila úplně jiným směrem. Mé ruce samy pozvedly šavli. Penn udělala prudký pohyb a okamžitě držela v natažené ruce dlouhý nůž s elegantní štíhlou čepelí.

Volnou rukou mě zadržela, sáhla do kapsy a pak před sebe hodila nějaký malý předmět, patrně knoflík. Chvíli se nic neozývalo, ale pak náhle – jako když exploduje ohňostroj – se ze tmy vynořila drobná dívčí postava.