Noci běsů – výlet za nočními můrami
Kateřina Šardická se stala vítězkou druhého ročníku literární soutěže Hvězda inkoustu a koncem loňského roku přišla s dalším samostatně stojícím románem. Noci běsů hrají – stejně jako její prvotina – na notu nevysvětlitelných událostí a působí místy značně znepokojivým dojmem.
Během zimního slunovratu, když nastává nejdelší noc v roce, se tenčí hranice mezi světy. Po dvanáct nocí se mohou krajem toulat běsové. Když se v tentýž den vrátí tři ze čtyř pohřešovaných dětí, které před dvanácti lety za doposud neobjasněných okolností zmizely, málokdo z malé vesnice, jež úzkostně dodržuje tradice, to považuje za dobré znamení. Astrid, Tom a Sonja se s návratem vyrovnávají každý po svém. Je to právě Astrid, kdo se jako první rozhodne přijít celé záhadě jejich zmizení na kloub a najít poslední pohřešované dítě – svého bratra Maxe. Jenže na malé vesnici, kde ví každý všechno o každém, kde ve velkém bují klepy a pomluvy, si nikdo nechce pustit pusu na špacír. A když se zavřou dveře, vyplouvají na povrch špinavá tajemství i u těch nejspořádanějších rodin.
Zcela dobrovolně se přiznávám, že mě na knize zaujala nejprve její správně morbidní obálka. Než jsem se však dostala k samotnému čtení, donesla se ke mně ze všech stran spousta zkazek o tom, jak je kniha uspěchaná, její potenciál je nevyužitý a kdesi cosi. V duchu jsem si říkala: „Do čeho jsem se to zase uvrtala?“ Pak napadl sníh a já se konečně rozhoupala ke čtení. A řeknu vám to asi takhle:
Noci běsů mají svoje nedostatky. Sem tam se člověk pozastaví nad chováním postav. Autorka mohla v několika případech lépe zapracovat do textu potřebné informace, aby pak následné zvraty nepůsobily dojmem „je tu nový prvek, který vše objasní“ (možná ani nemusela použít všechny tyto prvky, ale to už je na osobním vkusu). Odhalila jsem i pár faktografických nesrovnalostí. Jenže na většinu z toho během čtení poměrně rychle zapomenete, protože… atmosféra. Neskutečně tísnivá, husí kůži nahánějící atmosféra je beze sporu něčím, za co si Kateřina Šardická zaslouží pochvalu před nastoupenou jednotkou.
To, jakým způsobem dokázala vyvolat mrazení v zádech jen z popisu toho, jak se na Astrid někdo podíval, bylo neuvěřitelné. Zvrácené rodinné vztahy, dávná tajemství a noční můry, strach z noci a hustého lesa, lidská úzkoprsost, snaha nevyčnívat a nepoutat na sebe nežádoucí pozornost… To všechno jsou dobře známé ingredience, které autorka spojila v působivý celek. K tomu si připočtěte i povídačky, s nimiž rodiče strašili neposlušné děti a které se v podání Kateřiny Šardické ukazují sakra reálné. (Vážně nevěříte na polednice, klekánice nebo nočnice? Možná začnete.)
Knihu nelze řadit do klasických hororů, to ne (ostatně i sama autorka říkala, že nic takového v plánu neměla), ale úzko vám z textu bude zcela zaručeně. Koneckonců ne všechna děsivost knih spočívá pouze v tom, že se po jejich dočtení bojíte jít v noci na záchod. Odlehlost místa dění, dobová neukotvenost a s tím spojená čtenářská nejistota, kdy nevíte, o co se můžete opřít, hodně přispívá k celkovému vyznění knihy – k perfektnímu pojetí starodávných tradic (vsadím se, že některé z nich znáte), rodinným tragédiím a brnkání na struny povědomých strachů (nejen) z dětství.
Noci běsů jsou ideálním čtením do současné meteorology předpovídané sněhové kalamity. Sedněte si s nimi večer, poslouchejte skučení větru a nárazy namrzlých sněhových vloček do oken a otočte první stránku. Zaručuju vám, že než se nadějete, budete po krk ve starých tradicích, budete se rozhlížet po stínech v pokoji a přát si, abyste doma měli větší zásobu fenyklu.
Vydal: Fragment, 2020
Obálka a ilustrace: Štěpánka Coufalová
Vazba: vázaná
Počet stran: 312
Cena: 349 Kč
