Nicholas Eames: Krvavá Rose
„Žij rychle a zemřeš včas.“
Nakladatelství Host vydalo román Krvavá Rose, volné pokračování fantasy románu Králové Wyldu.
ANOTACE:
Tam Hashfordovou už unavuje práce v místní hospodě, kde roznáší korbely světově proslulým žoldnéřům a poslouchá písně bardů o dobrodružství a slávě, která čeká hned za hranicemi jejího ospalého rodného města.
Když k nim zavítá největší žoldnéřská skupina současnosti vedená Krvavou Rose, dcerou hrdiny Zlatého Gabea, chopí se Tam příležitosti a přihlásí se na pozici jejich barda. Přesně po takovém dobrodružství touží — a přesně to také zažije, jakmile se se svou novou skupinou vydá na výpravu, která může skončit jen dvojím způsobem: smrtí, nebo slávou.
Je čas vyrazit na cestu.
INFO O KNIZE:
Vydal: Host, listopad 2020
Překlad: Michaela Šprtová
Obálka: Richard Anderson
Mapa: Tim Paul
Vazba: brožovaná
Počet stran: 535
Cena: 429 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
KAPITOLA PRVNÍ
Trh příšer
Matka Tam říkávala, že má divoké srdce. „Znamená to, že jsi snílek,“ vysvětlovala své dceři. „Tulák jako já.“
„A taky to znamená, že musíš být opatrná,“ dodal vždycky otec. „Divoký srdce potřebuje chytrou mysl, která ho zkrotí, a silnou ruku, která ho ochrání.“
Matka se nad tím pousmála. „Ty jsi moje silná ruka, Tucku. A Bran je má mysl.“
„Branigan? Víš, Lil, mám ho rád, ale tvůj bratr by sežral i žlutej sníh, kdybys mu tvrdila, že je to whisky.“
Matčin smích byl pro Tam hudbou. Aspoň tak si ho pamatovala. Smával se vůbec někdy její otec? Pravděpodobně ne. Tuck Hashford nikdy nebyl veselá kopa. Ani předtím, než jeho žena kvůli svému divokému srdci přišla o život, a ani potom.
„Hej, děvče!“
Tam zamrkala. Prohlížel si ji vousatý obchodník se žlutou ofinou.
„Nejsi na honačku trošku mladá?“
Napřímila se. Jako kdyby jí výška mohla přidat pár let. „No a?“
„No…“ Podrbal si strup na plešce. „Co tě sem na Trh příšer přivádí? Jsi v nějaký skupině nebo tak?“
Tam nebyla žoldnéřka. Neuměla bojovat. Ano, docela obstojně střílela z luku, ale to uměl každý, kdo měl dvě ruce a šíp navíc. Krom toho Tuck Hashford měl na možnost, že by se jeho jediná dcera stala žoldnéřkou, jasný názor: „Ani zanic.“
„Jo,“ zalhala. „Jsem členkou jedný skupiny.“
Muž na vysokou vyhublou neozbrojenou dívku před sebou pochybovačně pohlédl. „Opravdu? A jak se jmenuje?“
„Krysí saláti.“
„Krysí saláti?“ Mužova tvář se rozzářila jako nevěstinec při setmění. „To je zatraceně dobrý jméno! Budete zítra v aréně?“
„Samozřejmě,“ znovu zalhala. Jak ale rád říkával její strýček Bran: Lži jsou jako pití kaskarský whisky. Jakmile začnete, nemůžete přestat. „Jdu se podívat, s čím budeme bojovat.“
„Praktická žena, koukám. Většina skupin posílá svoje agenty.“ Uznale na ni pokývl. „Líbíš se mi! Ale dál už nehledej! Mám tady potvoru, která diváky ohromí a o Krysích salátech bude zpívat každej bard odtud až po Letní Souk.“ Obchodník se přesunul k přikryté kleci a strhl z ní přehoz. „Hle! Hrozivej bazilišek!“
Tam baziliška nikdy neviděla. Věděla však dost, aby poznala, že tvor v kleci bazilišek není.
V kleci byla slepice.
„Slepice?!“ Obchodník se zatvářil uraženě. „Holka, jsi slepá? Podívej, jak je velkej!“
Ano, rozhodně to byla velká slepice. Peří měla pomazané černou barvou a zobák zmáčený krví tak, aby vypadal děsivě. Tam to však nepřesvědčilo. „Bazilišek promění člověka na kámen jen svým pohledem,“ poznamenala.
Obchodník jí věnoval úsměv lovce, jehož kořist právě zamířila přímo do jeho pasti. „Jenom pokud chce! Každá včela umí bodnout, ale bodne, jen když ji rozdráždíš. Tchoř taky smrdí, ale zápach rozstřikuje, jen když ho vyplašíš. Ale podívej na tohle!“ Sáhl do klece a vytáhl jednoduchou kamennou sošku vzdáleně připomínající veverku. Tam raději neupozorňovala na cenu napsanou křídou na spodní straně figurky. „Dnes už svoji oběť našel! Dej si pozor…“
„Kvok,“ ozvala se slepice polekaná únosem svého jediného kamaráda.
Mezi Tam a obchodníkem se rozhostilo trapné ticho.
„Radši půjdu,“ prohlásila.
„Glif ti žehnej,“ odvětil úsečně obchodník a přikryl klec přehozem.
Tam dál kráčela Trhem příšer směrem k Lázeňské ulici. Ta se tak jmenovala ještě předtím, než se severně od ní začaly jako houby po dešti objevovat arény a než dorazili prodejci, kteří si zde postavili obchody. Stejně jako všechny ulice v Ardburgu byla i tato rovná a široká. Po obou stranách ji však lemovaly dřevěné ohrady, železné klece a jámy obehnané ostnatými dráty. Většinou tam nebývalo moc lidí. Následující den se však v aréně mělo bojovat, a tak do města přijížděly některé největší grandualské skupiny.
Tuck Hashford měl na to, aby se jeho dcera přibližovala k Trhu příšer, jasný názor: „Ani zanic.“
I přesto tudy Tam často chodila do práce. Ne proto, že to bylo rychlejší, ale protože to uvnitř ní cosi probouzelo. Děsilo ji to. Vzrušovalo ji to. Připomínalo jí to příběhy, které jí vyprávěla matka. Příběhy o odvážných a divokých dobrodružstvích, o děsivých příšerách a neohrožených hrdinech, jako byl její otec a strýček Bran.
Navíc procházka Trhem příšer byla největším dobrodružstvím, jaké Tam kdy zažije, protože nejspíš celý život stráví roznášením pití a hraním na loutnu v chladném Ardburgu.
„Pohlédněte!“ zvolala potetovaná narmeerská žena, když Tam procházela kolem. „Chcete obry? Mám tu obry lidožrouty! Čerstvě dovezený z kopců Západního zřídla! Ty nejdivočejší!“
„Mantichora!“ vyvolával seveřan s vyholenou hlavou a obličejem zohyzděným jizvami. „Mantichora!“ Za ním byla opravdu živá mantichora. Netopýří křídla měla svázaná řetězy, ocas s ostnem zamotaný v koženém pytli a na lví tlamě navlečený náhubek. Navzdory svému zajetí vypadala hrozivě.
„Vrrci ze Zimních lesů!“ rozhlašoval další obchodník přes sborové vytí. „V divočině narozený, na farmě chovaný!“
„Skřeti!“ vykřikovala starší paní stojící na voze se železnými mřížemi. „Kupte si u nás skřety! Jeden za dvorskou marku nebo tucet za deset marek!“
Tam nakoukla do klece, na které žena stála. Byla nacpaná malými špinavými potvorami. Většina z nich byla vychrtlá a podvyživená. Tam pochybovala, že by i tucet z nich byl za ty peníze pro jakoukoli trošku slušnou skupinu žoldnéřů výzvou.
„Hej!“ utrhla se na ni ženská. „Tohle není obchod s šatičkama, holka. Kup si skřeta, nebo si di po svým!“
Tam si představila, co by jí řekl otec, kdyby přišla domů se skřetem v závěsu. Musela se zasmát. „Ani omylem,“ zamumlala si pro sebe.
Pokračovala. Proplétala se davy agentů a místních honáků, kteří se handrkovali s obchodníky a drsnými kaskarskými lovci. Snažila se na všechny ty různé příšery nezírat s otevřenou pusou. Byli tam vytáhlí trollové s useknutými končetinami; pahýly měli přikryté stříbrem, aby jim nedorostly. Byl tam obrovský svalnatý ettin bez jedné hlavy. Prošla kolem gorgony s hlavou posetou hady, která byla řetězy přivázaná k závorám na dveřích. Minula černého koně chrlícího oheň na každého, kdo byl tak hloupý, že mu šel prohlížet zuby.
„Tam!“
„Willowe!“ běžela ke stánku svého kamaráda. Willow byl ostrovan z Hedvábného pobřeží. Bronzově opálený a na poměry ostrovanů mohutný. Když se poprvé potkali, Tam poznamenala, že na tak velkého chlapa má zvláštní jméno. Odpověděl jí tehdy, že vrba poskytuje všemu kolem stín. Takové vysvětlení dávalo smysl.
Willow pohodil hlavou, až se jeho černé kudrliny rozhoupaly. „Už zase si zkracuješ cestu přes Trh příšer? Co by tomu řekl starej Tuck?“
„To myslím oba dobře víme,“ odpověděla s úšklebkem. „Jak jdou kšefty?“
„Skvěle!“ máchl směrem ke svému zboží — okřídleným hadům v proutěných koších za sebou. „Za chvíli bude mít každá domácnost v Ardburgu svýho vlastního zanta. Jsou to úžasní mazlíčci. Skvělí pro děti. Pokud jim teda nevadí, že jim hadi občas do obličeje plivnou kyselinu. Navíc zantové nesnášejí zdejší zimu, takže tady pravděpodobně nepřežijou víc než měsíc. Až příště pojedu domů, přivezu humry. Ty bych tady snadno prodal.“
Tam přikývla, i když neměla tušení, co je humr za příšeru.
Willow si bezděčně pohrával s jedním ze svých mušlových náhrdelníků. „Už jsi zaslechla tu novinku? Zřejmě se objevila další horda. Severně od Cragmooru, v Brumalskejch pustinách. Padesát tisíc příšer rozhodnutejch napadnout Grandual. Prej je vede obr jménem…“
„Brontide,“ dokončila za něj Tam. „Slyšela jsem. Pracuju v hostinci, vzpomínáš? Jakmile se objeví nějakej novej drb, vím o něm. Věděls třeba, že Sultana z Narmeeru je ve skutečnosti kluk, co nosí ženskou masku?“
„To nemůže být pravda.“
„Nebo že ta švadlena z Rutherfordu, která zabila svýho manžela, tvrdí, že je Zimní královna?“
„O tom pochybuju.“
„A co třeba…“
Přerušil ji jásot. Oba dva se otočili k nejbližší křižovatce, odkud se k nim nesl ruch, a Tam se na tváři rozlil úsměv od ucha k uchu.
„Zdá se, že do města dorazila zábava,“ poznamenal Willow. Tam na něj vrhla prosebný pohled. Ostrovan si teatrálně povzdechl. „Běž,“ řekl jí. „Pozdravuj ode mě Krvavou Rose.“
Než Tam vyrazila, usmála se na svého přítele. Proběhla kolem chlupatého yethika, proklouzla mezi křičícím lovcem a štěkajícím honákem — pouhou chvilku předtím, než lovec praštil honáka tak, že si z toho honák sedl na zadek. Do další ulice se dostala právě v okamžiku, kdy se přiblížil první vůz. Prosmýkla se davem.
„Hej, koukej, kam…“ otočil se na ni zhruba stejně starý mladík s orlím nosem a zplihlými blonďatými vlasy. Jeho uražený výraz se změnil v úsměv, který on sám nejspíš považoval za okouzlující. „Omlouvám se. Pěkná dívka jako ty samozřejmě může stát, kde chce.“
Fuj, pomyslela si Tam. „Děkuju,“ řekla, a místo aby protočila panenky, obdařila ho zářivým, ale falešným úsměvem.
„Přišla ses podívat na žoldnéře?“ zeptal se.
Ne, přišla jsem se podívat, jak tu serou koně, pitomče. „Ano,“ odpověděla.
„Já taky,“ řekl a poklepal si na loutnu přehozenou přes rameno. „Jsem bard.“
„Opravdu? U jaký skupiny?“
„Zatím u žádný. Ale je to jen otázka času.“
Nepřítomně kývla, protože už přijel vedoucí vůz. Tento mohutný válečný kolos byl větší než dům, ve kterém Tam žila se svým otcem. Byl ověšený kůžemi a táhli ho dva bílí chlupatí mamuti s fábory na klech. Jejich majitelé, žoldnéři, stáli nahoře kolem bytelné věže a zbraněmi mávali na davy lidí po obou stranách ulice.
„To je Obrozhouba,“ řekl jí mladík stojící vedle. Jako kdyby oblíbení synové severu potřebovali představovat. Tito žoldnéři, mohutní vousatí Kaskaři, byli v hostinci, ve kterém Tam pracovala, pravidelnými hosty. Když vůz projížděl kolem ní, jejich vůdce jí zamával. Samozvaný bard na ni ohromeně pohlédl. „Ty znáš Alkaina Tora?“
Tam ignorovala jeho tón a pokrčila rameny. „Jasně.“
Mladík se zamračil a už mlčel.
Následovala stovka dalších žoldnéřů. Pěšky, nebo na koních. Tam si všimla hlavně několika skupin, které poznávala z hostince U Základního kamene: Zámečníků, Černých pudinků, Vařičů a Rytířáků. Dva členové poslední skupiny chyběli a místo nich s nimi jel arachnian v ocelové zbroji.
„Lůza,“ ušklíbl se mladík. Odmlčel se. Očividně čekal, že Tam bude chtít vysvětlení. Když se nezeptala, pokračoval i tak. „Většina těchhle méně známých skupin bude bojovat dneska v noci s odpadkovýma skřítkama v cechovních domech nebo soukromých arénách. Ale ty větší skupiny, jako třeba Obrozhouba nebo Mýtus, budou bojovat zítra v Rokli před tisíci diváky.“
„V Rokli?“ zeptala se Tam. Zatraceně dobře věděla, co to Rokle je, ale když už má tenhle chvastoun mluvit, tak aspoň na téma, které si Tam zvolí.
„To je aréna tady v Ardburgu,“ drmolil mladík, když kolem nich projížděly vozy. „I když není nic moc. Není to pořádná aréna jako ty na jihu. Víš, loni v létě jsem byl v Pětidvoří. Jejich nová aréna je největší na světě. Říkají jí…“
„Podívejte!“ zakřičel někdo a zachránil tak Tamina společníka před ránou do krku, kterou se ho Tam chystala umlčet. „To jsou oni! Mýtus!“
Jako další k nim přijížděl vůz tažený osmi velkými koňmi v bronzových šupinatých postrojích. Vůz byl pevnost na šestnácti kamenných kolech se železnými žaluziemi na oknech a ostnatými řetězy po stranách. Střechu lemovalo cimbuří ze zrezivělého železa a v každém rohu stály věže se samostříly.
Tam koutkem oka zahlédla, jak se mladík narovnal a vypnul hruď. Jako když žába nafukuje vak při páření.
„To je Pevnost povstalců,“ řekla Tam dřív, než jí ten idiot vedle stihl podat další informace, které už znala. „Patří skupině Mýtus, která existuje jen čtyři a půl roku, ale je to určitě nejslavnější žoldnéřská skupina na světě. Víš,“ pokračovala sladkým povýšeným hlasem, „většina skupin bojuje jen v arénách. Putujou od města k městu a porážejí cokoli, co jim honáci poskytnou. Což je skvělý, protože každej dostane zaplaceno — honáci, agenti, správci arén a někdy i samotní žoldnéři. A my ostatní si užijeme zatraceně dobrou podívanou. Mimochodem, žoldnéři jsou nájemní bojovníci.“
Mladík na ni zůstal civět. „To já v…“
„Ale Mýtus,“ skočila mu do řeči Tam, „ten jede postaru. Jasně, pořád jezdí na turné, ale berou i zakázky, na který si jiní netroufnou. Ulovili několik obrů a spálili na prach celou pirátskou flotilu. Pobili písečný obludy v Dumidii, a v Kaskaru jednou dokonce zabili i krále firbolgů.“
Ukázala na mohutného seveřana, který seděl mezi dvěma zuby cimbuří a kterému hnědá kštice zakrývala většinu obličeje. „To je Brune. Tak trochu místní legenda. Je to vargyr.“
„Vargyr…?“
„Říkáme jim kožoměnci,“ vysvětlovala Tam. „Dokáže se přeměnit ve velkýho silnýho medvěda. Vidíš tu ženu v černým, s tetováním po celým těle a napůl vyholenou hlavou? To je čarodějka. Přivolávačka. Jmenuje se Cura, ale lidi jí říkají inkoustová čarodějka. A vidíš toho druina? Freeclouda? Je to ten vysokej se zelenýma vlasama a králičíma ušima. Prej je poslední svýho druhu a nikdy neprohrál žádnou sázku. A jeho meč, Madrigal, přeřízne ocel jako hedvábí.“
Mladík zrudl, což Tam velice uspokojovalo. „Dobře, poslouchej,“ pokusil se. Ale Tam už měla poslouchání zrovna dost.
„A támhleto…“ ukázala na ženu, která si opírala jednu nohu o cimbuří nad nimi. „To je Krvavá Rose. Jejich vůdkyně a spasitelka Castie. A pravděpodobně nejnebezpečnější žena na týhle straně Heartwyldu.“
Tam zmlkla. Zahalil je stín vozu. Krvavou Rose ještě nikdy neviděla. Znala však každý příběh o ní, slyšela každou píseň a z obrázků na zdech a plakátech po celém městě věděla, jak vypadá. Přestože křída a uhel jen stěží dokázaly vystihnout skutečnost.
Vůdkyně Mýtu na sobě měla vícedílné matně černé brnění s červenými šrámy. Kromě nátepníků — ty zářily jako nové. Ukovali je druinové (nebo aspoň tak se o tom zpívalo v písních) a ladily s jejími šavlemi, Bodlinou a Bodlákem, které nosila v pouzdrech, každou na jednom boku. Vlasy měla obarvené na jasně krvavě červenou a zastřižené na úrovni ostře řezané brady.
Půlka holek ve městě nosila stejný sestřih a stejnou barvu. I Tam došla v tomto ohledu až tak daleko, že si koupila pytlík hucknellských fazolí. Poté co nasáknou vodou, jejich slupky rudě barví. Jenže otec uhodl, co jeho dcera chystá, a donutil ji jednu fazoli po druhé přímo před ním sníst. Chutnaly jako citron a skořice a její rty, jazyk a zuby po nich zůstaly rudé, jako kdyby vlastními zuby roztrhala hrdlo jelenovi. Naopak její vlasy, navzdory všemu, čím si kvůli nim prošla, zůstaly fádně hnědé.
Vůz projel kolem. Tam zamrkala jako spáč, kterého právě probralo odpolední světlo.
Mladík vedle ní byl konečně schopen zase promluvit. I když si nejdřív musel odkašlat. „Páni, fakt se vyznáš. Nechceš třeba zajít na drink k Základnímu kameni?“
„Základní kámen…“
„Jo, jen…“
Tam už byla pryč. Běžela tak rychle, jak jí to nohy dovolily. Nejenže šla do práce zoufale pozdě, ale její otec měl, přirozeně, také jasný názor na skutečnost, že by jeho dcera chodila na drinky s podivnými chlapci.
Což se Tam docela hodilo, protože byla na holky.
