Michaela Merglová: Prokletá věž

Prokletá věž, nový román Michaely Merglové, přináší plnokrevné fantasy dobrodružství ze světa, kde se dýka a odvaha dokážou postavit i mocné magii.

ANOTACE:
V uličkách kolem přístavních doků šlo o život vždycky. Jenže teď tu začínají mít problémy i někdejší páni temných zákoutí a nočních přepadů. Nový vládce zlodějského podsvětí jde tvrdě po své konkurenci a všem jeho protivníkům začaly krušné časy.

Lovka a její banda musí zmizet. Bez peněz se ale nový život začíná těžko, a tak se rozhodnou pro zatraceně riskantní akci, na kterou ale potřebují dostat z vězení nejlepšího zloděje všech dob. Jenže ten celou partu před lety zradil, a i když jsou to jen oni, kdo jej dělí od zhoupnutí se na provaze, najít ztracenou důvěru nebude jednoduché. A to je ještě čeká ta nejtěžší zlodějna všech dob – poklad v prastaré čarodějné věži. Odměna ovšem stojí za to.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, květen 2020
Obálka: Žaneta Kortusová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 464
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1.

Dusot nohou. Zběsilý dech.

Pot štípal Aberona v očích, plíce pálily, jako by mu v nich tančily jiskry, svaly umdlévaly. Na cestě za ním zůstávaly kapky krve. Přesto běžel.

Měl totiž na výběr.

Běh, nebo smrt.

Ulička páchla výkaly, slepičím peřím a mrtvou hodinkou před svítáním. Aberon znal své město nazpaměť, každý zákrut, každý roh. Všichni zloději jej museli znát – a i když za Aberona obstarávali práci poslední léta jiní, pořád se snažil udržovat si přehled.

Proto ho zmátlo, že tuhle zeď najednou nedokázal přiřadit. Už je v docích? Nebo ne? Nezahnul příliš brzy?

Zvedl hlavu.

Na pozadí bledého nebe se črtaly spletené prádelní šňůry natažené mezi domy.

Jistě, zahnul příliš brzy, doky jsou až za…

Zakopl, a než stačil zareagovat, padl dopředu. Ruce se mu zaryly do hrubě poskládaných dlažebních kostek. Kolenem se udeřil o zem.

Sykl. V ústech ucítil krev.

Ticho.

Dunění nohou ustalo a brzy ztichla i ozvěna jeho pádu.

Aberon slyšel jen tepání krve ve spáncích, to všudypřítomné bušení vlastního srdce. Zamrkal a otočil se. Napůl čekal, že se z mlhy za jeho zády vyřítí pronásledovatelé, ale každý další nádech přinášel jen hlubší ticho.

Setřásl je!

Ha!

I ve svém věku je převezl. Sice vychází ze cviku, když nechal takové utřinosy, aby ho zaskočili, ale v jeho městě ho nikdo nedožene!

Vyškrábal se na nohy. V naraženém koleni ho píchalo, dlaně pokrývaly cáry roztrhané kůže. Letmo se dotkl rozseknuté paže – pořád krvácela.

Potřebuje se dostat do bezpečí.

A pak těm mizerům udělá ze života peklo.

Znovu své tělo přiměl k pohybu.

Napůl běžel, napůl se potácel zšeřelým městem. Zahnul na úzkém chodníčku a klopýtavě po něm doběhl na širokou silnici, kde vzduch voněl rybinou a solí.

Ljanarské doky.

Aberon zrychlil. Cihlová zeď, opadaná omítka, jedny dveře, druhé, další, až se konečně zastavil před oloupaným smrkovým nátěrem rámu. Vyklepal pěstí známé heslo a zamrkal. Před očima se mu dělaly mžitky.

Sklouzl pohledem níž. Krev mu stékala po loktu a tvořila u jeho chodidel červenou kaluž.

Zatraceně, musí to rychle ošetřit!

Opět se obrátil ke dveřím a vztekle na ně zabušil.

Kde se ten spratek fláká?

„Done!“ křikl chraplavě. „Ty špíno nevděčná, kde se zase kurvíš? Otevři!“

Konečně uslyšel kroky. Ostražitě se napjal, ale klapnutí vnitřní západky ho přimělo opět se uvolnit. Celou vahou na něj padla únava a noční děs.

„To je dost,“ vydechl a klopýtl přes práh. „Už jsem myslel, že tu vypustím…“ Hlas mu odumřel.

Dveře zaklaply.

Doky zazněl výkřik.

A ticho.

* * *

Krysy pískaly a nořily se s čvachtavými zvuky do masa, řev už ale ustal.

„Trochu jsem doufal, že s ním bude víc zábavy. Ten práskač měl aspoň výdrž,“ protáhl Hlavata zklamaně obličej. Nadšená záře v jeho očích pohasínala, jak z něj opadalo vzrušení.

Bručoun se podrbal na bradě. „Mám to uklidit?“

I když byl ranař blbý jako poleno, praktičnost se mu upřít nedala. Hlavata se rozhlédl po pokoji.

Byl tam trochu svinčík.

Dobrá, byl tam velkej svinčík a také hodně smradu, ale to už se tak stávalo, když se dal Hlavata do práce.

„Jo,“ přikývl. „Já zajdu za šéfem.“

„Nepůjdeme spolu?“

„Bude to chtít slyšet co nejdřív.“

„Ale…“

„Žádný ale. Nezapomeň, co jsem ti říkal – já jsem mozek, ty seš sval, jasný?“

„Jasný.“

„Co dělá mozek?“

„Mozek plánuje.“

„A sval dělá co?“

„Práci.“

„Tak. Takže já naplánoval, že jdu mluvit se šéfem, a ty tu zatim ukliď. A tohohle,“ ukázal palcem na mrtvolu připoutanou ke stolu, „se zbav. Nějak nenápadně.“

„Nenápadně.“ Bručoun se opět poškrábal, tentokrát na temeni – univerzální znamení toho, že je s rozumem v koncích –, a Hlavata si povzdychl.

„Zabal to do koberce a zahoď to v přístavu za Bergemovým skladem.“

„Bergemovým?“

„Prostě za tim vypálenym. Ale ať tě nikdo nevidí, hlavně ne nikdo z hlídky. Kapišto?“

Ranař se přestal drbat na kebuli a přikývl: „Jo.“

„Výborně. Snaž se to neposrat, než se vrátím. A nenech tady tu truhlu.“

Hlavata vyklouzl ze dveří a zhluboka se nadechl. Ve vzduchu se vznášela štiplavá vůně rybiny a soli, tak typická pro doky.

„Hnusnej smrad,“ ucedil Hlavata, urovnal si plášť a vykročil ulicí.

Nesnášel rybinu.

* * *

Pršelo.

Vlastně ne, nepršelo.

Chcalo!

Marlon si zamračeně přitáhl kabát a pokusil se ještě o trošku víc vmáčknout pod úzkou střechu. Shrnul si pramen ryšavých vlasů za ucho, ale stejně to nebylo nic platné, pořád mu kapalo na nos a čelo. Mrzutě zabořil ruce do podpaží a zadíval se na louži, v níž dřepěl Kubrún. Déšť do ní vyklepával svižnou melodii a voda odtékala v růžových pramíncích. Nebude trvat dlouho a krev se odplaví do škarpy.

Kubrún vstal a Marlonovi se znovu odhalil pohled na ležící mrtvolu.

Zrzek viděl za svého života nejedno tělo, ale pohled na mrtvé známé se dosud nenaučil skousnout.

Zvlášť, když jim v břiše zel kráter.

Odvrátil oči. Pořád ještě se utěšoval tím, že se třeba mýlí, ale pak Kubrún přikývl. „Je to on,“ řekl. „Vypadá strašně, ale určitě je to Abe.“

Marlonovi ztěžkl žaludek.

Kubrún zamířil pod stříšku vedle něj. I když se pod ni vmáčkl daleko hůř kvůli nemalému panděru, déšť mu neškodně stékal po široké krempě klobouku. Marlon si vždycky myslel, že je Kubrúnův klobouk odrbaný a hnusný, teď ale zalitoval, že také nemá takový. Znovu si setřel vodu z tváře.

„Kdo ho našel?“ zeptal se Kubrún.

„Tenkej Marlon,“ odvětil zrzek.

„To on se pozvracel vedle těla?“

„Jo.“

„Chápu. Je to hnus.“

„Je. Někdo si dal hodně záležet, aby to bylo ošklivý.“

„Někdo,“ ušklíbl se Kubrún. „Oba moc dobře víme kdo.“

„Ty myslíš…?“

Přikývnutí. „Kdo jiný?“

„Vážně si myslíš, že je až takhle ctižádostivej? Hnusně zabíjet dovede spousta lidí.“

„Hnusně ano. Ale tohle je osobní. Když chceš někoho mrtvého, podřízneš mu krk. Když chceš poslat do světa vzkaz, uděláš tohle.“

„Vzkaz?“

„Vzkaz, co se stane těm, co půjdou proti tobě.“

„Nemáme žádný důkazy, jen pocit.“

„Když našli Maju, taky jsem měl jenom pocit. Zatraceně silný pocit.“ Kubrún si teatrálně odplivl a odtáhl se od stěny. „Uvidíš sám. Ale dej na moje slova – Kutloch čekají zlé časy.“ Klepl do krempy na rozloučenou a vykročil do deště.

Marlon sledoval, jak kolébavým krokem mizí v ulici.

Osaměl.

Opět pohlédl na mrtvolu.

Déšť bubnoval do potrhané kůže, do prasklého oka v rozkousané jamce, čvachtal v díře v místech, kde měli lidé břicho.

Aberon.

Mrtvý.

Marlon by o něm nikdy nemluvil jako o příteli, ale měl ho zvláštním způsobem rád. I když to byl nevrlý náladový dědek, v čele Kutlochu vydržel bezmála patnáct let. Než přišel, vypadaly ulice v Ljanaru hodně jinak – o moc soupeřily klany a skupinky hrdlořezů, krevní msty byly na denním pořádku a na lidi z podsvětí číhala za každým rohem smrt.

Aberon to změnil. Dokázal udržet rozhádané ljanarské zloděje na uzdě a dal věcem řád. Možná se to nelíbilo všem, ale dokud se lidé z Kutlochu drželi nepsaných pravidel, nedělala jim přílišné problémy ani městská hlídka, ani konkurence.

Jenže to, co leželo na ulici, už nebyl Aberon. Byla to hmota.

Mrtvé maso.

Vzpomínka.

Vzpomínka na staré časy, kdy v ulicích vládl chaos.

Marlon cítil, jak v něm klíčí strach.

Kubrún měl pravdu. Jestli Aberona skutečně zabil Vrhač, pak Kutloch čekají zlé časy.

* * *

Novinky se šířily rychle.

Už když bral Marlon za kliku dveří, cítil, že je něco jinak.

Hostinec vypadal jako každý jiný den – kolem stolů čile pobíhaly spoře oděné děvečky, kupci, šmelináři, dobrodruzi a cestovatelé seděli kolem stolů a halasně si vyměňovali příběhy, v rohu mastili karty trpaslíci s ebenovou kůží, vedle nich střídmě popíjel černooký elf, jemuž na ramenou poskakovala vřískající opička, o kus dál se chechtala polonahá coura sedící na klíně opilého komedianta, který netušil, že mu právě vybírá kapsy její bezzubý pasák.

Žoldáci, zabijáci, zloději, pederasti, nevěstky, kuplíři, karbaníci, vypravěči, podvodníci, herci… Ve Studené patě člověk vždycky našel to, co hledal. Někdy na dně sklenice, jindy na dně něčí kapsy.

Jenže i přes halas a veselí viselo ve vzduchu napětí.

Možná si to Marlon jen představoval, ale připadalo mu, jako by se všichni bavili až příliš.

Jako by se zvedal vítr a vzduch voněl vodou ještě předtím, než začne bouře.

Bubnování před útokem.

Protáhl se kolem dubových stolů. Nalepila se na něj jedna z místních kurev, ale Marlon ji lhostejně odstrčil a seběhl tři schůdky na dvorek.

I po ranním dešti tu páchly pomyje a zvratky.

Výkřik zprava ho přiměl otočit hlavu – a zase ji rychle sklopit. Jawenitský dobrodruh měl kalhoty na půl žerdi a náruživě pigloval sténající plavovlásku, která se dlaněmi opírala o stěnu vepřína.

Marlon zahnul podél funící dvojice a zamířil ke dvířkům s vyřezaným srdíčkem.

Záchodky stály na dvorku dvoje, ale jen jedny z nich místní štamgasti používali. Druhé se totiž nedaly otevřít.

Alespoň to si tedy většina lidí myslela.

Marlon přišlápl nacvičeným pohybem prkno na hromádce zaprášeného bordelu, a když zaslechl známé cvaknutí, zapřel se do dveří.

Vstoupil a zamířil po schodech dolů.

Dveře se srdíčkem se zavřely.

Kutloch ho přivítal obvyklou vůní chladu a zatuchliny.

* * *

Pod ulicemi Ljanaru se jako klubko hadů splétaly podzemní uličky spojující prastaré sklepy. Marlonovi vždycky přišlo úsměvné, jak doslovné bylo ve městě podsvětí.

Z měkkého přítmí na něj pohlížely známé tváře.

Tříprsťák, Výběrčí, Rogy s Lasičkou, Runa, Levý Šmelo, Dvojčata, Tichošlapka, v rohu Kubrún.

A ve středu toho všeho…

„Jsme všichni,“ kývl Vrhač a bledými prsty pokynul Marlonovi, aby se posadil. „Začneme.“

Zrzek si odtáhl židli. Když si sedal, zachytil Kubrúnův pohled.

Zlé časy.

Velice, velice zlé časy.