František Kotleta: Underground

František Kotleta v podobě, v jaké ho neznáte, v postapunkovém románu, futuristickém, temném a divokém jako podzemí stanic U-metra.

 

ANOTACE:
Praha City je šťastné město. Deset milionů obyvatel zde přežívá díky výdobytkům moderních technologií, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News!

Jenže Petr Vachten ty sračky ignoruje. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. Třeba ženy z kultu digitálních čarodějek.

 

O AUTOROVI:
František Kotleta (* 1981)
Rodák z Bruntálu, spisovatel, jesenický Mauglí a řezník, ale hlavně jeden z nejúspěšnějších autorů nejen fantastiky, ale české literatury obecně. Autor trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a tetralogie Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Tady nebudete přemýšlet, tady se budete bavit. Díky velkému zájmu jsou všechny jeho knihy pravidelně dotiskovány a řadu z nich si můžete pořídit i v audiopodobě.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, 2020
Ilustrace na obálce: Adéla Miklíková
Vazba: brožovaná
Počet stran: 312
Cena: 299 Kč (v e-shopu Epochy za 224 Kč)
Cena e-booku: 215 Kč (Palmknihy.cz)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Čarodějky

Mína vlastnila byt v prvním patře jednoho z městských mrakodrapů. Šlo o vzácnost, protože většina domů v Praze patřila korporacím. Tenhle ne a podle toho padesátipatrový barák i vypadal. Nájemci a vlastníci bytů a kójí pod úrovní S postavili kolem částí mrakodrapu, kde nepřiléhal k vedlejším domům, bednění ze starých odstavených tramvají, lešenářských trubek, plechu a všeho, co se dalo najít a ukrást, aby byli chráněni před věcmi, které z vyšších pater na střední úrovni odpadávaly. Občas to byla i lidská těla. Život na úrovni S nebyl vždycky nejlehčí. Každý se snažil udržet si místo v korporaci, aby měl zdravotní pojištění, výplatu a naději na důchod, a ne vždy dokázal být člověk po celý život dostatečně užitečný. Někteří na dno odcházeli dokonce dobrovolně. Život v undergroundu byl v mnoha ohledech méně stresující.

Bednění se během času proměnilo na další byty, stánky, obchody a restaurace. Tak to prostě na dně chodilo. Každý prostor se dřív nebo později využil, každá díra se nakonec ukázala být dostačující k životu. Prošel jsem kolem vietnamské restaurace. Holky Thrangovy tu zrovna z proteinové hmoty hnětly masové kuličky. Technicky vzato mělo jít o dvojčata. Jedna ale měla poruchu štítné žlázy a vypadala jako reklamní balón. Druhá byla zase kost a kůže, a navíc měla na obličeji podivné červené skvrny, na které neúčinkovala ani tradiční česká medicína – paralen a pančovaný rum.

Prosmýkl jsem se kolem strávníků a prsty přeběhl po číselníku na dveřích. Kamera projela můj ksicht a v kombinaci s kódem udělal zámek „cvak“. Otevřel jsem dveře a nechal automatiku, aby je zaklapla. Do schránky jsem hodil hodinky. Ležel jich tam ještě půltucet. Schránka je dokázala odstínit. Vzhledem k tomu, že je Bezpečnost uměla na dálku zapnout, určitě s nimi dokázali i mnohem nepříjemnější věci – třeba špehovat všechno v okolí přístroje – a to Míně nebylo úplně po chuti. Vyzul jsem si boty a vstoupil na hustý koberec. Ručně tkaný tepich – starší snad než N-metro – znázorňoval louku plnou kvetoucích máků. Prošel jsem chodbou a vešel přímo do obývacího pokoje. Vypadal spíš jako běžná kancelář. Jenom všude v policích podél stěn se válely knihy. Hromady knih. Šlo o Mínino největší bohatství. Prachatí lidé z úrovně N za staré knihy platili majlant. Kdyby Mína chtěla, mohla by střelit celou knihovnu a koupit si byt v některém z nejvyšších pater. Peníze, to byla jízdenka do míst, kde byl čistý vzduch a slunce. Jenže Mína vždycky tvrdila, že tady se narodila a tady umře, ať už to znamenalo cokoliv, protože v tomhle bytě se určitě narodila těžko. Táhlo jí na osmdesát, ale vypadala možná na padesát. Její skutečný věk prozrazovaly hlavně vrásky kolem očí. Tedy, hádal jsem ho. Za ty roky, co jsem pro ni pracoval, jsem nikdy nenašel odvahu zeptat se jí na skutečný počet křížků, které měla ve své listině života. A nebyl jsem jediný.

Z Míny mělo hodně lidí strach. Říkalo se, že kdysi byla mocná, že pracovala v jedné z největších korporací, možná přímo pro DEZATEG, ale pak se rozhodla odejít nebo ji vyhodili. Někdo jiný tvrdil, že dělala pro vládu, když tahle země ještě nějakou měla. Těžko říct. Nikdy jsem nezjistil, ani jak se doopravdy jmenovala předtím, než si začala říkat Mína. A vlastně mi to bylo jedno. Když jsem se dostal po válce do Prahy, dost věcí se změnilo. Republika se rozpadla. Už předtím jedna ekonomická krize střídala druhou. Vláda už nezvládala splácet ani úroky z toho, co si napůjčovali naši předkové a nechali na nás, ať si jejich rozmařilost vyžereme do dna. Nevyžrali jsme. Stát se prostě rozpadl a přestal fungovat. Dlužník umřel. A nebyl jediný. Celá Evropa se v posledních desetiletích rozmrdala na malinkaté státečky, které si to občas rozdaly mezi sebou, stejně jako my a Poláci nebo Slováci a Maďaři. Mína tvrdila, že na počátku všeho stál převrat v Rusku. Dokud měla Evropa strach z Ruska, drželi všichni jakž takž při sobě. Potom, co v Moskvě Ibrahim Kadyrov vyhrál volby a vyhlásil Moskevský chalífát, který pod vlivem Saudské Arábie přestal kohokoliv ohrožovat nebo alespoň vyhrožovat a věnoval se pilování práva šaría, vrátili se Evropané k tomu, co jim šlo vždycky – dávat si mezi sebou do držky. Náš svět se rozpadl na malé uzavřené kousky, které šly každý svou cestou primárně postavenou na tom, že ti ostatní mu do ní nemají co kafrat. Už jenom proto, že nikdo nikoho vlastně nepotřeboval. Globální obchod šel totiž už dávno do kytek. Každou věc, co si člověk představil, jsme si díky technologii mohli vyrobit nebo vypěstovat v obřích laboratořích, od letadel z 3D tiskáren po banánovou hmotu z genetických rychlokultivátorů. Všechny země se postupně odstřihly od globálního internetu a jako si znovu oplotily hranice, tak si oplotily i vlastní digitální sítě. Číňané na to měli skvělé know-how, které v rámci šíření svého dobrého jména prodávali docela levně. Pro vlády to byla ideální situace, kdy opět získaly kontrolu nad informacemi. A jak se velké státy drolily na malé, drolily se i národní internety. Česko, jak mělo ve zvyku, se rozpadlo mírově. Většina venkova se stejně vylidnila už před desítkami let a zarostla cedry a břízami, Ostrava shořela a z většiny měst se staly vesnice. Když před pětadvaceti lety v posledních měsících války padla už desátá vláda, majitelé největších firem se prostě naštvali a nechali rozehnat parlament. Stejně nikoho nezajímal. Praha vyhlásila samostatnost a neutralitu, zbytek země se nějak přizpůsobil. Poláci si nechali severní Moravu a pak tu válku s námi zabalili, protože stát, proti kterému bojovali, to zabalil už o něco dřív. Své zbývající vojáky poslali na východní hranici střílet ruské uprchlíky z chalífátu. A pak se to posralo i v Polsku. Alespoň to před lety hlásili na CN. Teď už nehlásí nic – kreténi na zbytku planety nikoho nezajímají. Každý ví, že žijeme v nejšťastnějším městě na světě. Co potřebujeme, to vyrobí továrny na průmyslový 3D tisk vlastněné PRAGUETECHem. Umělé maso, zeleninu i ovoce vypěstují DEZATEG nebo ARKAS. A když začne do pozemní a podzemní části města proudit moc imigrantů, vyřeší to Bezpečnost. Nebo nedostatek místa k životu. Tečka. O životě lidí mimo Prahu se proto člověk spíš dozvěděl ze seriálů, jako byl Ďuro, poslední Slovák, Mexičtí bandité mrdají v Los Angeles či Francouzské paničky z Azurového pobřeží, než ze zpráv.

* * *

Mína měla návštěvu. Poznal jsem to snadno. Vždy když ji někdo cizí navštívil, zapalovala vonnou tyčinku. Vzduch v jejím bytě pořád voněl santalovým dřevem, ale při návštěvách byla vůně mnohem hutnější a výraznější. Používala k tomu skutečné vonné tyčinky z Indie a Indonésie. Byly staré, ale pořád voněly velmi intenzivně. Hodil jsem na věšák košili a sundal si pouzdro se zbraní. Obojí jsem dal do šuplíku z masivního dřeva. Tak jako tyčinky, ani nábytek netvořily umělé náhražky. Bylo to rozkošně starosvětské, stejně jako hudba, kterou poslouchala. Z malého reproduktoru se linuly písně Davea Brubecka z alba The Essential.Pomalu jsem vešel do obývacího pokoje a při pohledu na návštěvu zůstal překvapeně stát.

* * *

Nikdy jsem digitální čarodějku neviděl takhle zblízka. Jenom na plakátech nebo záznamech jejich vystoupení, které měl občas někdo odvahu pustit v metru, ale takhle naživo to bylo přece jenom něco neskutečného. Měla dlouhé černé kalhoty a na nohou tenisky. Přes tělo jenom pruh černé kůže, který procházel mezi nezakrytými ňadry. Obě měla potetované jedničkami a nulami, jejichž shluk tvořil obrázek, který mohl být stejně tak motýlem jako rorschachovskou skvrnou. Na levé rameno splývaly dlouhé černé vlasy, druhou stranu měla podholenou. Na obou spáncích se leskly chromové implantáty. Stejné měla i mezi prsty na rukou.

„Možná bys neměl tak nepokrytě zírat a mohl by ses posadit,“ usmála se na mě Mína a prohrábla si své modré vlasy. Ona sama na sobě měla tmavě modrou košili, volné kalhoty stejné barvy a vysoké černé boty. Rozhodně se neoblékala jako starý člověk a nepůsobila tak. Vrásky kolem očí ovšem prozradily svoje a nejeden člověk, který ji znal, tak spekuloval o genové terapii. Kdyby rozprodala svou knihovnu, mohla by si ji určitě dovolit.

Zamumlal jsem něco na pozdrav a posadil se do křesla. Natáhl jsem se po keramické konvici a nalil si vlažný mátový čaj. Pocházel ze skutečné máty, kterou Mína pěstovala v jednom z pokojů, kde rostlo víc podobných bylin a zeleniny, předpisům navzdory.

„Pan Vachten toho moc nenamluví. Většinou to nebývá na škodu,“ představila mě Mína a propletla prsty obou rukou.

„Fairy Fay, jsem…“

„Digitální čarodějka, vím,“ přerušil jsem ji.

„Jste fanoušek?“ zeptala se.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Jen sleduji věci okolo sebe,“ odvětil jsem a napil se.

Černovláska se rozpačitě podívala na Mínu, která ji oblažila uklidňujícím úsměvem: „Je to ideální člověk na řešení vašich problémů. Proto pro mě pracuje. Nechcete přece fanouška nebo dokonalého gentlemana, ale muže, který si umí poradit v ošemetné situaci, ne?“

„Ano, to potřebuji. Už jsem se bohužel v téhle oblasti v pár podobných lidech nabízejících stejné služby zklamala,“ ušklíbla se čarodějka.

„Nikdo nenabízí stejné služby jako já, slečno. Nikdo,“ pronesla Mína tónem hlasu, který zněl stejně sebejistě jako výhružně pro kohokoliv, kdo by to chtěl zpochybňovat. Nejspíš to byla pravda. Mína byla, no, prostě… jak to říct. Byla něco jako poslední naděje. Zařizovala služby, pomáhala lidem v nesnázích a brala za to slušnou provizi. Když jsem se vrátil z války do Prahy, žil jsem v nejhlubších částech úrovně U. Přespával jsem v metru, živil se z ruky do huby a pak mě prostě jednou na ulici zastavila Mína a nabídla mi práci. Práci, které jsem rozuměl a uměl ji dělat. Proč si mě vybrala, jsem netušil. Dělalo pro ni dost lidí, ale mě tenkrát vytáhla z bahna a nechala bydlet ve svém obrovském bytě. Někteří lidi, kteří pro ni makali, si mysleli, že si mě vydržuje na sex. Nebyla to pravda, a když to někdo řekl nahlas, už pro ni nemakal. Vlastně už nemakal pro nikoho, protože kdo byl takový pitomec, aby nasral Mínu, toho nezaměstnal nikdo, kdo měl trochu rozumu.

Fairy Fay spokojeně pokývala hlavou a pak si mě prohlédla.

„Mou poslední ochranku postřelili. To jen abyste věděl,“ usmála se na mě. Nejspíš mě chtěla otestovat. Luskla prsty a mezi námi se objevilo 3D video zachycující ji samotnou, jak jde po ulici. Pocházelo z implantátů mezi jejími prsty. Černovláska se nacházela někde na úrovni N. Šla přes nákupní galerii, kolem rostly stromy a svítilo slunce. Lidé, kteří se proplétali kolem ní, voněli i ze záznamu. Měla na sobě lehký baloňák, který zakrýval tetování na jejích prsou. Za ní se šoural chlápek v černém saku, pod kterým se mu boulily dvě pořádné bouchačky. Už z dálky vzbuzoval hrůzu, což měl nejspíš v plánu. Kolem projely dvě dívky na kolečkových bruslích a Fairy Fay na chvíli zastínilo prolétající vznášedlo. Obraz byl snímán několika kamerami na jejím těle a zřejmě pár drony, které sledovaly ji i vše okolo ní. A pak se to stalo. Ze vznášedla začal někdo střílet. Video nemělo zvuk, ale podle reakcí okolo jdoucích lidí střelba stejně nebyla slyšet. Bouchač za ní zareagoval velmi rychle, odrazil se a skočil na ni. Obraz se zamlžil a ztmavl a pak dívka luskla prsty a zmizel.

V klidu jsem se napil mátového čaje.

„Měl dva průstřely hrudníku, ale přežil to. Následně ovšem ukončil spolupráci a já zůstala bez ochranky,“ pronesla Fay.

„Nechtěli vás zabít. Ta střelba nemířila na vás, ale těsně vedle. Kdyby si nehrál na hrdinu, nic by se nejspíš nestalo jemu ani vám. Střelec vás chtěl jenom vystrašit. Nebo…,“ zamyslel jsem se a pokračoval: „Jenom testoval vaši bezpečnost pro případ únosu. Ale vraždit nechtěl,“ pronesl jsem a podíval se na Mínu. Usmála se a pokývala hlavou.

Fairy Fay to překvapilo.

„Ale…,“ nadhodila zmateně.

„Což ale neznamená, že na vás nakonec nezkusí něco víc než jen překvapivou střelbu bokem, slečno. Naše dohoda platí. Pan Vachten se o vás postará,“ pronesla Mína a vstala. To znamenalo, že rozmluva je u konce. Černovláska jí podala ruku a pak se podívala na mě.

„Zítra v pět mě vyzvedněte. Bude to dlouhý den,“ prohlásila.

„Já vím, máte vystoupení,“ odvětil jsem.

„Tak přece jenom jste fanoušek,“ mrkla na mě samolibě, vstala z křesla a Mína ji doprovodila ke dveřím. Všiml jsem si přitom, že na záda si čarodějka nechala vytetovat z nul a jedniček hada, který požírá vlastní ocas. Zároveň měla celá záda posetá roztodivnými implantáty. Jenom některé sloužily k promítání obrazu.

* * *

Mína se vrátila až po delší chvíli. Myslím, že na chodbě se ještě s černovláskou o něčem dohadovala. Já si mezitím vytáhl pistoli a pustil se do jejího čištění. Při tom jsem dopil ten čaj.

„Jak to šlo?“ zeptala se a posadila se do křesla.

„Jako vždycky, když vezmu kšeft pro Bezpečnost – na hovno. Adam je čím dál větší kripl a nádeníci, které vybírá, jsou strašná sebranka. Poslal alespoň na účet ty peníze?“ odpověděl jsem.

„Už tam nejsou. Převedla jsem je jinam, kde je nevystopuje. Na tvém oficiálním účtu zůstalo deset korun,“ mrkla na mě.

„Starej Páreček tam dělal maso z lidí,“ pronesl jsem do nastalého ticha.

Mína pokrčila obočí. Nevypadala, že by ji to nějak překvapilo nebo šokovalo.

„Nebyl první ani poslední. Skutečnýho jídla je málo, lidí zase moc. Denně je v Praze zabito nebo navždy ztraceno asi sto lidí a z toho půlka skončí na rožni. Bezpečnost to nezajímá, pokud nejsou alespoň z úrovně S. Tak to prostě je,“ ohnula spodní ret, takže to vypadalo, že slovy je sice nad věcí, ale zároveň jí to není úplně po chuti.

„Taky jsem to jednou žral,“ prohlásil jsem po chvíli.

„Jedl jsi už horší věci,“ mávla rukou a pak udělala něco, co jsem nečekal. Podívala se na mě trochu zasněně a řekla: „Tuhle práci děláme zadarmo. Moc mi na tom záleží. Budu tě platit ze svých peněz.“

„Myslel jsem, že zadarmo ani nikoho nepozdravíš.“

„Nemel hlouposti a běž se vyspat. Bude to dlouhý den,“ prohlásila.