Lucius Shepard: Americká modlitební příručka

Wardlin Stuart objeví, jak se modlit tak, aby váš byznys prosperoval. Stane se celonárodní celebritou. Je však sláva požehnáním? A jakého boha vlastně Wardlinovy modlitby přivedly k životu? Ironický, temný i poetický román, v němž se vonnegutovský sarkasmus mísí s beatnickými vizemi.

 

Žánrové zařazení knihy: někam k dark fantasy/urban fantasy, trochu i k hororu, a zároveň k tradici textů satiricky komentujících americký způsob života, svět celebrit a organizované náboženství. (Kromě toho obsahuje tato eklektická knížka i poezii, maskovanou jako modlitby. Aneb, slovy jedné z postav: „Americkou modlitební příručku lze nahlížet jako instruktážní text, který učí lidi, jak psát špatnou poezii, a tím dosáhnout naplnění jejich soukromých cílů.“)

 

ANOTACE:
Wardlin Stuart, který celý příběh v první osobě vypráví, zabije v mládí nechtě ve rvačce člověka a je odsouzen na deset let. Ve vězení mu jde o život a jednou téměř zemře. Zachrání ho (jak se domnívá) modlitba, kterou neadresoval žádnému konkrétnímu bohu. Postupně zjistí, že objevil způsob, jak psát modlitby tak, aby skutečně fungovaly, tedy plnily to, oč se v nich žádá. Ještě ve vězení si vymodlí partnerku, vysněnou ženu, která mu odpoví na inzerát, a po podmínečném propuštění (o rok dříve) vyjde z vězení a nastěhuje se ke své novopečené manželce Therese do malého arizonského městečka Pershingu, kde oba vedou obchod s bizarními místními suvenýry. Zároveň vychází knížka Wardlinových „modliteb“, doplněných instrukcemi, jak se správně modlit, a ta nese název Americká modlitební příručka. Stane se z ní celonárodní bestseller, který trhá všechny rekordy, a Wardlin se během pár měsíců stane opravdu slavným. Z toho plyne řada dalších situací, které rozvíjejí děj (ve hře je například konflikt s oficiálními americkými církvemi), ale to je teprve začátek…

 

CITÁT:
„Nakonec nebude společnost produkovat nic jinýho než cetky. Nakonec bude všechno úplně zbanalizovaný. Všechny zdroje vyplundrovaný, všechny myšlenky proměněný ve slogany, všechny skálopevný monumenty lidskýho snažení proměněný v suť. Budem bydlet v krajině plný ještěrčích popelníků, digitálních cvrčků a kuchyňskejch chňapek s Harrym Potterem. Umění se bude vyrábět, a ne vyrvávat z hlubin duše. A co je velkolepý, to budou určovat obchodníci. Láska, která kdysi inspirovala básně, romány, symfonie a teď inspiruje popový písničky… bude inspirovat nějakou ještě nudnější formu bezvýznamnosti.“

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Gnóm, únor 2020
Původní název: A Handbook of American Prayer
Překlad: Jakub Němeček
Obálka: Eva Horská
Vazba: měkká
Počet stran: 368
Cena: 350 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola 1

Když se lidé ohlížejí za svými ostudnými skutky a tvrdí, že je musel spáchat někdo jiný a oni že nemají ponětí, kdo ten někdo byl, vlastně tím říkají (i když to možná sami nechápou), že dobře vědí, co bylo jejich tehdejší já zač, ale nevědí, kým jsou právě teď. Mají za to – nebo to aspoň předstírají –, že se z nich díky věku a zkušenostem stala duše větší, moudřejší a ušlechtilejší, a tím pádem i nevyzpytatelnější než ono dřívější já: někdo, kdo by oněch hanebných skutků ani nebyl schopen. Možná ale, že když spácháte čin krajně násilný, pomůže vám to podobné zmatky vyjasnit, protože já vím přesně, kým jsem byl onoho večera před dvanácti lety, kdy jsem zabil Maria Kirschnera, a i když jsem dnes trpělivější než tehdy a zbavil jsem se jistých falešných představ, zůstávám v podstatě stále stejným člověkem a stále stejně dokážu podlehnout hlouposti. Modlitba mi sice život změnila, ale nikoliv způsobem tak úžasným, jak tvrdí kazatelé. Pravda, mé modlitby cílí níže než modlitby kněží a mullů – jejich cílem není vyprodukovat zázraky, nýbrž malé a spolehlivé výsledky.

K vraždě jsem přišel asi jako herec k roli. Od té doby, co jsem nechal studia, jsem nepracoval jinak než jako barman. Přitom jsem objevil, že úmyslná lhostejnost představuje značnou výzvu pro opilé ženy. Za ta léta jsem si osvojil roli chladného, nezúčastněného světáka (ačkoli jsem nikdy nevytáhl paty ze státu Washington) a nechal touto falešnou vůní prodchnout celý svůj charakter. V zimě roku 1991, když jsem byl zaměstnaný v Galéře, restauraci pro turisty na Lopezu v souostroví San Juan, blízko ústí Pugetova zálivu, už jsem se dopracoval upřímného roztrpčení nad celým světem a všechno mi bylo ukradené. Dokonce i ženy, s nimiž jsem spával, mě nudily. Naše schůzky mi byly nanejvýš příležitostmi k předvádění vlastního cynismu. Mám takové podezření, že všichni vrazi jsou do jisté míry stejně sobečtí.

V zimě bylo turistů pomálu, a tak se zbytek osazenstva Galéry obvykle odebíral domů v devět a mě tam nechával, abych zavřel a vypořádal se s opozdilci. Tehdy jsem si vyráběl ty nejkrásnější opice. Jednoho večera koncem ledna, právě když jsem laškoval se čtvrtou dvojitou vodkou a seděl v boxu u okna s panoramatickým výhledem, odkud jsem sledoval žhavá plavá světla ukotvených lodí pohupujících se na vyleštěné černé vodě zálivu, zaparkovalo před podnikem červené porsche a do restaurace vstoupila pohledná žena kolem třicítky, s dlouhými kaštanově hnědými vlasy, a začala se mnou flirtovat, aby ze mě vyrazila drink zdarma. Měla krásně nalíčenou tvář s decentními hnědočervenými očními stíny, výraznými lícními kostmi a hebkými rty, jež mi připomněly rty namalované na takových těch boudách na pouti, ve kterých se provozuje striptýz. Řekl jsem jí, že je mi líto, ale že jí nemůžu nijak pomoct. Podnapile se opřela o stěnu boxu a chytila se chromovaného věšáku na kabáty, zapuštěného do opěradla sedačky. „Ale no tak, ty vole! Mám za sebou fakt debilní večer,“ řekla. Na sobě měla volné šedé kalhoty a boty s podpatky, k tomu modrý svetr z angorské vlny. Těžké zlaté náramky, v uších zlaté a safírové kroužky.

„Vy si přece drink dovolit můžete,“ namítl jsem.

„Jenže jsem nechala kabelku u přítele.“

„Zavolejte mu. Ať vám ji sem doveze.“

„Za ten debilní večer může právě on.“ Zhroutila se do sedačky naproti mně a skryla tvář do dlaní. „Prostě mi nalejte panáka, jo? Přijdu vám to zaplatit zítra,“ promluvila na mě skrz propletené prsty.

„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se.

Nechala prsty propletené a odklopila je jako hledí přílby. Nepřítomně na mě zírala. „A vy?“

„Wardlin Stuart.“

„Wardlin?“ opakovala s komickým důrazem a zakřenila se. „Jako warblin’, jako že vrkáte jako holoubek, jo?“

Hned se křenit přestala. Zřejmě si uvědomila, jak je nemoudré utahovat si z osoby, kterou jste právě požádali o panáka zdarma.

„Já jsem Wanda,“ řekla a pohodila hřívou. Pomyslel jsem si, že tím chce naznačit jistou vášeň a vilnost, kterou si s tím jménem spojuje. „Wanda a Wardlin. To je docela sladký!“

„Wanda,“ řekl jsem hloubavě. „Ne, tu ve vás nevidím. To pro vás není to pravé jméno. Vy jste spíš jako… Brooke. Myslím, že vám budu říkat Brooke.“

To se jí nelíbilo, ale nechala si to pro sebe.

„Jo,“ pokračoval jsem. „Sedí to k tomu pocuchanýmu vzhledu, o kterej usilujete – slečna, co před časem vyšla z prestižní vejšky. Trošku ošlehaná, ale sexy. Taková přidrzlice.“

Při slově přidrzlice se naježila, přehodila nohu přes nohu a opřela se do sedačky. „Ty seš fakt debil, že jo?“

„Mám to v popisu práce, Brooke.“

„Takže ty chceš, abych byla Brooke? Žádnej problém. Jsem Brooke. Jsem úplně brookovatá Brooke. Naleješ mi už konečně něco k pití?“

„Co kdybys mi předvedla, co ti tak šponuje ten hezkej modrej svetřík,“ řekl jsem. „A já ti pak něco naleju.“

Tok emocí ve Wandině hlavě se jí částečně odrazil ve tváři. Vztek, otrávenost, nerozhodnost, zdráhání, a nakonec, protože toho panáka potřebovala, rozpaky.

„Ty po mně chceš, abych ti ukázala kozy?“

„Jenom jestli se ti chce, samozřejmě. Pro mě jsou v pohodě obě varianty.“

„Takže tahle to tu jako chodí?“ zeptala se. „Tohle děláš každej večer?“

„Ty jseš první. Popravdě sem ani moc lidí, kteří by si nemohli koupit panáka, nechodí.“

„To se nedivím!“

„Ale i kdyby sem chodili, nežádal bych je, aby si sundali svetr. Jestli chceš,“ – vložil jsem do hlasu špetku něhy – „můžeš to brát jako určitý provokativní způsob, jak ti lichotím.“

Zasmála se – byla to jediná sarkastická nota. Zabloudila pohledem k červenému porsche. Čekal jsem, že odejde, ale střelila po mně zpytavým pohledem, kterým se mi snažila nahlédnout do duše. Nepochybně dumala nad tím, nakolik jsem důvěryhodný. Snad zvažovala, nakolik si dnes večer může dovolit zawandit. „Tak dobře. Ale ne tady,“ mávla směrem k oknu. „Mohl by někdo přijet.“

Zavedl jsem ji dozadu do kuchyně. Pod jasným osvětlením u ohřívacího stolu se nahrbila a při stahování svetru projevila exhibicionistický talent, protože přitom předvedla poloviční piruetu. Měla velká prsa, ale ne tak velká, říkal jsem si, aby si žádala použití masivní supervyztužené podprsenky připomínající pevnost. Klidně to mohl být nějaký viktoriánský mučicí nástroj. Klec pro vzpurnou děvu vašeho života. Hrubou nažloutle bílou tkaninu brázdily obrysy tlustých drátěných výztuh a ramínka to mělo široká jako popruhy. Se stydlivým úsměvem si sáhla za záda a tu obludnost rozepnula. Ramínka jí sklouzla z ramen a košíčky se odlepily od kůže. Ovšem kůže pokryté špinavě žlutými a nachovými modřinami, po které se křížem krážem táhly jizvy po operaci a protínaly dvorce bradavek. Byla to frankensteinovská ňadra. Pěkně tvarovaná, ale obludná. Zíral jsem na ně.

„Moc mi je nemačkej, jo?“ řekla Wanda. „Zrovna mi je zmenšovali.“

„Tak co si dáš k pití?“ otázal jsem se. „Skotskou? Mám tady jednu fakt dobrou jednosladovou.“

Měl jsem za to, že když mi neřekne předem, že je po operaci, a pak na mě vyvalí nedotknutelná prsa, chce ze mě udělat pitomce, ale vypadalo to, že ji doopravdy štve, že si nechci šáhnout. Když jsem vyrazil zpátky za bar, zlostně na mě hleděla s rukama v bok. „Hej!“ řekla. „Kam to jako jdeš? Hej!“ O minutku později už seděla úplně oblečená na baru a poručila si Manhattan, který mlčky usrkávala a tu a tam po mně vrhala rozzuřené pohledy. Začal jsem si dávat dohromady celodenní tržbu, a když jsem se sehnul pro nějaké drobáky, které mi vypadly, uslyšel jsem chvatné kroky a pak zvuk, jak se otevírají vchodové dveře.

Když jsem se dost vynadíval na malé červené autíčko, uhánějící podél křivky zálivu, přitáhl jsem si za bar stoličku, postavil si k ruce zbrusu novou láhev Ketel One a rozjímal o tom, co se přihodilo ve Wandině mysli. Dorazila do Galéry přímo z traumatické konfrontace s přítelem a sexuální obtěžování mi dovolila možná jen na základě dojmu, že nějaká bezvýznamná erotická zkušenost její pomstu dovrší. V opilosti ji možná nenapadlo, jak na potenciálního milence zapůsobí pohled na její zohavená prsa. Jistě, byla tu ještě možnost, že to celé jenom hrála a její hněv byl předstíraný, ovšem na ostrově Lopez jsem se dosud s nikým, kdo by dovedl tak dobře hrát, zatím nesetkal. Bez ohledu na to, kam až její manipulace sahala, jsem ji obdivoval. Na opilé zpovykané děcko, které má vlastní porsche, se dovedla docela dobře ovládat.

Tři panáky potom, co Wanda odsvištěla, dorazil na parkoviště šedý mercedes. Z něj vylezl statný muž ve středních letech, s vyholenou hlavou a v šedém tvídovém svrchníku se sametovým lemováním na klopách, nechal motor běžet a zamířil ke dveřím. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl zamknout.

„Máme zavřeno,“ pravil jsem, jakmile muž vstoupil.

Odpověděl: „Jo, to máte,“ došel k baru a stoupl si přede mě. Ruce v rukavicích položil na barový pult. Zíral na mě bez jakéhokoli výrazu, ale cítil jsem, jak z něj přímo srší agresivita. Kůži měl sinalou a na tvářích červené fleky. Bradu a horní ret mu špinil přízrak kozí bradky načrtnuté strništěm starým pár dní. Obličej měl spíše obtloustlý, ale jeho hnědé oči vypadaly v kontrastu s ním žensky, protože byly pozoruhodně veliké a lesklé. Výsledný dojem byl prostě eklhaft, ale vypadalo to, že na něm léta pracoval.

„Jsem Mario Kirschner. Janetin přítel,“ pravil zvučným a zřejmě i záměrně hlubokým hlasem, jako kdyby oznamoval něco nepokrytě zlověstného, například: „Jsem James. Jesse James.“

Musel jsem se zasmát. „Janet,“ opakoval jsem. „Myslíte tamtu Janet?“

„Vy víte, koho myslím.“

Byl jsem sice opilý, ale mazaně opilý. Byl jsem si docela jistý, že vím, kdo Janet je. Chytrá holka, pomyslel jsem si. „Vysoká? Chlupatý modrý svetr, červenohnědé vlasy? Řekla mi, že se jmenuje Wanda.“

„Před dvaceti lety bych vám byl zpřerážel kosti,“ řekl Kirschner tesklivě. „Dneska mám právníky, kteří to udělají za mě. Víc to pak bolí.“

„Ještě než povoláte právníky, nechcete mi říct, co jsem podle vás udělal?“

„Si myslíš, že si dělám prdel? Ty mě nebereš vážně, co?“

„Tak se na to podívejme. Wanda… Ne! Pardon. Janet! Janet sem napochoduje potom, co se s váma porafala. Nalitá jak pupen. A tolik potřebuje další drink, že mi klidně ukáže kozy. Při pohledu, na který by, mimochodem, zdrhal i zuřivej pitbul. Tak jí dám pití a ona odejde. Načež sem přijdete vy a vyhrožujete mi právníkem.“ Usrkl jsem vodky. „Asi máte pravdu. Neberu vás vážně.“

Kirschner si mě měřil chladným pohledem. Ačkoli mě situace v zásadě bavila, přece jen jsem začal být trošku paranoidní. „A co vám jako řekla, že se stalo?“ vyzvídal jsem.

„Necpi mi tyhle kecy, kurva!“

„Ne, vážně, povězte mi to, chlape! Fakt mě to zajímá. Chápejte, já přece vím, že jsem ji neojel. A ona vám evidentně nakecala nějaký kraviny, jako že jo… Nemyslíte, že na tom má nějakej svůj zájem? Jako třeba, že se snaží uměle vyrobit problém?“

„Možná bych ji měl přivést sem. Ty si myslíš, že se jí dokážeš podívat do tváře i po tom, cos udělal?“

Zíral jsem na mercedes, kterýmu se valil od výfuku bílý dým, a pokoušel se za zamženým sklem vytušit nějaký tvar. „Ona je tam? Tak ji přiveďte, člověče. Když jsem se dokázal podívat do tváře těm kozám, tak už zvládnu kurva všechno.“

Kirschner mě popadl za svetr a přitáhl si mě k sobě. „Ty zmrde!“ pravil a poprskal mě slinama.

Řekl ještě něco, ale já už to neslyšel. Teplo jeho slin, ten jeho švihácký, nasládlý pach, celý ten soubor jeho zcela konkrétních fyzických vlastností ve mně vyvolal náhlý pocit odporu, asi jako když zjistíte, že vám po ruce leze pavouk, a prudce ucuknete, a já se úplně oddělil od přítomné chvíle a naprosto přestal vnímat Kirschnera jako jedince. Vecpal jsem mu pod bradu předloktí naštorc a tlačil ho od sebe, a jak se pod tím tlakem kroutil, vzal jsem ho přes temeno svou lahví vodky. Láhev se nerozbila. Udělala duté bong, takový nevinný zvuk, jako když se někdo praští hlavou o trám. Kirschnerův obličej ztratil jakýkoli výraz a on se složil k zemi, jako byste v něm vypnuli elektřinu.

Ačkoli dnes už vím, že tam přede mnou umíral v důsledku fraktury lebky a subdurálního hematomu, puls měl nicméně zřetelný a nikde nebylo ani stopy po krvi. Předpokládal jsem, že se tak za minutku za dvě probere. Přešel jsem k oknu. Wanda (dívčím jménem Janet Pietkowski) si mezitím v zamlženém čelním skle auta vykroužila průzor. Viděl jsem její svetr, vlasy kolem obličeje a lesklou rudou pusu otevřenou do tvaru O. Evidentně všechno viděla. Nějakou dobu jsme jeden na druhého zírali, řekl bych, že nejmíň dvacet třicet vteřin, a právě v těchhle vteřinách dostal zbytek mého života jasný tvar, právě tehdy si Wanda – nikdy jí v duchu neříkám Janet ani Brooke – dala dohromady detaily celého příběhu, který bude vyprávět, popis ničím nevyprovokovaného napadení, který přiměje státního zástupce k obvinění z vraždy.

Když si vybavuju tyhle vteřiny, jsem v pokušení vzpomínku přikrášlit a přesvědčit sám sebe, že jsem cítil, jak se kolem mě stahuje osud, hmatatelný jako ten bílý oblak zplodin z výfuku mercedesu, jako nějaký vířící mrak. Ale pravda je taková, že jsem v tu chvíli žádnou zvláštní předtuchu neměl. Lámal jsem si hlavu, jakou lež asi Wanda Kirschnerovi navykládala, že ho tak rozzuřila, a hloubal jsem nad tím, jaký může mít motiv. Měla důvod zuřit na nás na oba. Možná na mě svého přítele poštvala v naději, že si ublížíme navzájem. Spojila ruce jako při modlitbě a špičkami prstů se dotýkala brady. Oči měla zavřené, rty se pohybovaly. Nakonec se z téhle pozice vytrhla, nabušila do mobilu nějaké číslo a mluvila. Neměl jsem obavy.

Bez ohledu na vlastní opilost jsem si představoval, že vzhledem k bezúhonným šesti měsícům v Galéře nemám důvod pochybovat, že by moje slovo neobstálo proti ženě, která nadýchá dvě procenta. Zapálil jsem si cigaretu, vydechoval kouř směrem k Wandě a mával na ni, hezky všemi prstíky, bezstarostně a pohrdavě. Wanda domluvila. Naše oči se přes dvojí sklo setkaly a ona se usmála. Byl to tak odzbrojující úsměv a připadal mi tak ryzí a zbavený všech licoměrných náznaků, že jsem mimoděk odpověděl stejně. Krátce, dokud se zdáli neozvala policejní siréna, jsem žil v mylném domnění, že jsme s Wandou téměř přátelé, že jsme vlastně spojenci v dobrém.