Hitokiri – legendární ostří, které stíná hlavy démonům

V Nakladatelství Epocha vyšel fantasy román HITOKIRI Oskara Fuchse.
Oskar Fuchs debutoval v roce 2017 úspěšným fantasy románem „Frost“ a podle kritiků i ohlasů čtenářů svým počinem dokázal, že Františku Kotletovi roste na poli akční fantastiky zdatná konkurence.

 

ANOTACE:
Michael Lindner neprožívá zrovna svoje nejlepší období. Od chvíle, kdy otevřel kletbou chráněný hrob slovenského velmože, aby se zmocnil bájného pokladu, vězí až po uši v problémech. V patách má nejen naštvané čaroděje, oživlé mrtvé a nájemné zabijáky z řad démonů, ale také antimagickou sekci, které už s jeho kousky došla trpělivost. Když Lindner získá, víceméně omylem, meč zvaný Hitokiri, vypadá to, že konečně našel klíč k řešení všech svých problémů. Čepel této zbraně vykoval legendární Muramasa Sengo speciálně pro boj s netvory a bytostmi, které považují lidi za vítané zpestření jídelníčku. Jenže k ovládnutí Hitokiri jsou potřeba zkušenosti a čas. Michaelovi se však nedostává ani jednoho…

Kniha Hitokiri je k dostání na pultech knihkupectví a vychází též jako e-kniha. Čtenáři si ji ale mohou pořídit i na knižních e-shopech, s 25% slevou přímo na stránkách Nakladatelství Epocha.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Angela si ze zvyku urovnala neexistující varhánek na sukni a opravila polohu brýlí.

„Musíme si promluvit, Michaeli.“

„Poslouchám.“

„U toho se můžeš oblékat. Nemyslím, že ještě k něčemu dojde,“ podotkla pobaveně. Otočila se přitom zády. Ve víc soukromí jsem asi doufat nemohl.

Zkusil jsem vstát. Kupodivu to šlo v pohodě. Tedy oproti včerejšku. Naházel jsem na sebe čisté trenky, fusky, tričko a pak, už o dost klidnější, vytáhnul ze skříně kalhoty a sako.

„Neměj z toho těžkou hlavu, liško. Feny si zkrátka potřebují vyjasnit pozici. Zpočátku budou třenice, tomu nezabráníš.“

„Hm,“ odpověděl jsem duchaplně.

„Moc to nechápeš, že?“

„Ne.“

„Aby nedošlo k omylu, co se stalo mezi tebou a Sofií, mě nezajímá. Ani jak na to reagují slečny Vránová a Němečková. Jestli ti poleze do postele jedna, druhá, nebo všechny najednou, nic nezmění na výsledku, že musí napřed zjistit, jakou mají pozici v nové smečce. Jedním ze způsobů bývá lov na stejného… lišáka.“

„Pěkně děkuju,“ uklouzla mi sarkastická poznámka.

„Není zač.“

Angela se obrátila a sjela mě pohledem. „Armani, dobrý vkus.“

„Díky. Výhoda pracovních schůzek s módní redaktorkou,“ přitakal jsem. Až pak mi docvaklo, jak to při současném stavu věcí vyznělo.

„Drž se dál od Frosta,“ změnila tmavovláska nečekaně téma.

„Já přece…“

„Nepřerušuj mě.“ A já myslel, že si máme promluvit.

O monologu předtím nepadlo ani slovo.

„Včera večer udělal chybu. Neměl se mezi tebe

a Sofii plést. Je tu pouze jako pojistka. A potřebuji, aby zůstal takový, jaký je. Z mnoha důvodů.“

„Nerozumím.“

„Nedivím se. Na to je moc brzy. Stačí, když mě poslechneš.“

„Nemám zájem dělat problémy, paní koordinátorko.“

Angela se rozesmála.

„S liškami jsou potíže vždy. Ale pojďme na snídani. Chtěl jsi přece do toho dinoparku, ne?“

Tmavovlásce se u levé nohy objevila poloprůhledná šelma. Očividně měla na srdci něco důležitého a šelesty to nebyly. Odběhla do vedlejší místnosti. Našel jsem ji sedět pod stojanem s meči.

„Mám si ho vzít s sebou?“ Liška souhlasně zastříhala ušima. Položil jsem ruku na šinken. Následovalo odmítavé zavrtění hlavou. Ani wakizaši to nebylo. Zbývala hmyzákova katana v dřevěné, černě lakované pochvě s rudě opletenou rukojetí.

„Budu ji potřebovat?“

Tak prý ano. Vypadalo to na další libový den.

* * *

„Ona ti jako fakt řekla, vezmi si ten japonskej žabikuch?“ chtěl vědět Fíkus.

„Jo,“ přikývnul jsem a cpal do sebe kuřecí vývar.

„Jedu dodávkou,“ rozhodla se Dominika. Její renault stál před ubytovnou, to už jsem si všimnul.

Někdo ho sem dovezl od přehrady. Určitě si zkontrolovala, že v něm zůstal komplet arzenál.

„Nemůžeš mezi lidmi chodit s mečem,“ upozornil mě starostlivě Kachlík. „Tě seberou, než řekneš vzteklina.“

Pokrčil jsem rameny. „Budu tvrdit, že jde o cosplay z Vyhlídky na věčnost. Třeba to projde.“

Sofii zazvonil mobil. Přijala hovor.

„Služba!“ zakřičela, jakmile vyslechla protistranu. „Vyhlaste poplach!“ Obrátila se na nás a úsečně prohlásila: „Nikam nejedete. V dinoparku došlo k incidentu. To je práce pro rychlou výjezdovou skupinu a Frosta.“

„Není. Vezmi je tam.“ Koordinátorka dopila zbytek kávy a vytáhla z kabelky pět odznaků s logem antimagické sekce. Potom mi podala klíče od auta. „Venku na parkovišti. Černé esko od AMG. Ukažte, co ve vás je.“

„Cestou vám zajistím spojení na naši interní síť,“ oznámila Vránová Sofii a Angele.

„K tomu potřebuješ přístupové kódy,“ upozornila ji jedovatě Elsterbachová.

„Kdo říká, že je nemám? Každý se v noci zabýváme něčím jiným,“ poslala jí Lucka vzdušný polibek.

Válka byla právě vyhlášena. O tom nebylo pochyb.

* * *

Osmiválec sametově vrněl. Elsterbachová na sedadle spolujezdce krmila opakovací brokovnici mossberg náboji a přitom mluvila do mobilu, jenž naučeným způsobem držela mezi uchem a ramenem. V Radvanicích jsem na to mohl konečně pořádně šlápnout. Náš cíl ležel podle šéfové přibližně napůl cesty mezi Petřvaldem a Karvinou.

„Zpomal, nestačíme vám!“ upozornila mě skrz automatický hlasitý odposlech Vránová.

„Kurva,“ zaklel jsem vzápětí a musel udělat myšku, abych se vyhnul autu, co nepovolenou rychlostí mířilo k Ostravě. V protisměru. Postupně takových vozidel přibývalo, řidiči do sebe naráželi, troubili, předjížděli za každou cenu. Několik jich už skončilo mimo silnici. S takovou hrozilo brzké ucpání cesty. Bílý renault se mi o něco později nalepil skoro na zadní nárazník.

„Máme vás,“ ohlásila Lucka s jasně rozpoznatelnou samolibostí.

Jenže tím dobré zprávy končily. Orlová byla neprůjezdná, odstavil jsem proto auta na parkovišti u Orfy.

„Centrálo, potřebujeme vrtulník, cesta je zablokovaná,“ nahlásila Elsterbachová aktuální stav.

S odpovědí vypadala spokojená. „Máte pět minut na to, vzít si, co potřebujete,“ oznámila blahosklonně.

Ulovil jsem z dodávky své oblíbené H&K 416 a šest bubnových zásobníků. A pevně doufal, že tentokrát to neodnesou moje ledviny. Ještě jsem měl tu bolest v živé paměti. Dominika s Luckou si vzaly klasiku, ákáčka. To Sofie vydýchala ještě bez problémů. Ale ve chvíli, kdy se z útrob renaultu vynořili Kachlík s Vránou, zůstala s pusou otevřenou.

„… si děláte prdel!“ vydechla.

Bývalý legionář Franta nesl kulomet vzor 59. Nábojový pás si frajersky hodil přes rameno a jeho konec namotal na předloktí. Elsterbachové věnoval úsměv jako z americké reklamy na zubní pastu. Zapálený silný doutník evokoval jistého frajera z filmu Commando, k čemuž přispívaly i černé kapsáče a vojenská parka. Libor se mazlil s milovaným Milkorem.

„Milášku, ty ši tak dlouho zahálel, konešně zaše budeš špokojený,“ šišlal nadšeně právník. Přitom se nestávalo často, že by svoji úchylnou lásku ke granátometu M32 MGL s otočným válcovým zásobníkem prezentoval takhle veřejně. Celkovému dojmu šílence dodávala šmrnc jeho pestrobarevná havajská košile, zapnutá na tři knoflíky, a bílé kalhoty.

„Neboj, třeba nebude nutné to použít,“ řekl Fíkus Sofii tónem, jakým se uklidňovaly malé děti v jeslích. Jenže mág měl u toho hubu od ucha k uchu. AK-47 v jeho rukách vypadalo až nepatřičně, přece jen ho moc často se střelnou zbraní nebylo vidět. Což ovšem neznamenalo, že s ní neumí zacházet.

Největší problém jsem měl s tím, jak a kam uchytit katanu tak, aby nepřekážela. Pásek v oblekových kalhotách na tohle nebyl stavěný, nakonec to ale vyřešila Dominika. Donesla taktický jednobodový popruh s karabinou na konci, kterou zacvakla do kroužku na pochvě. Potom jsem to celé hodil pod sako, provléknul pod opaskem a nastavil potřebnou délku.

V tu chvíli jsme uslyšeli helikoptéru.

„Jdeme na to, mládeži,“ zaradoval se Vrána.

* * *

Dinopark byl obklopený lesem. Pohled shora dával tušit, že většina jeho obyvatel už započala s důkladnou rekognoskací širšího okolí. Něco velkého, co bych cvičně nazval brontosaurus, válelo sudy na parkovišti před areálem. Doufal jsem, že mají návštěvníci auta pojištěná i proti zničení druhohorní ještěrkou. Ale to nejhorší nebyli kupodivu volně pobíhající T-rex a jeho draví kámoši, nýbrž skupinka, kterou jsem zahlédnul stát nedaleko dětského hřiště. Skládala se z bělovlasých postav a mezi nimi…

„Zasraná Čákova koza!“ zavrčel Fíkus znechuceně.

„Levá nebo pravá?“ hodil do placu nevinný dotaz Kachlík a odjistil Milkor.

Pilot posadil stroj za dinoparkem, vedle vodní plochy rozdělené cestou. Vypadli jsme z vrtulníku, vytahali bágly s municí a nechali ho odletět. Zpovzdálí to pozoroval velký tvor s malou hlavou na dlouhém hadovitém krku. Dle úsudku Vránové diplodok. Zrzka přidala nevyžádané info o tom, že mohli měřit až pětačtyřicet metrů. Kouknul jsem na své hákáčko a katanu. Připadal jsem si jako dítě, co jde s plácačkou na mouchy lovit nosorožce, kterého předtím někdo nakopnul do koulí.

„No nic,“ potáhnul Franta spokojeně z doutníku.

„Zabijeme ty prehistorický slepice dřív, než stihnou naklást vajíčka, a mažeme dom.“

„Stačí eliminovat zdroj,“ klidnila jeho nadšení do akce Sofie.

„Já myslím, že…,“ Dominika nestačila dokončit myšlenku. Nad hlavou nám totiž proletěla skupina osmi ptakoještěrů. Měli podle všeho v úmyslu dohonit vrtulník.

Vzápětí také došlo k rozřešení hádanky, jestli praještěrky mohly vydávat zvuky. Tedy spíše řev. Odpověď zněla ano. Aspoň v případě, pokud šlo o ještěrky magicky oživené.

Praskot lámaných stromů byl pomyslnou třešničkou na dortu. Něco se blížilo naším směrem. A nemělo to dobrou náladu.

Z lesíka se vyřítilo cosi jako poněkud zdeformovaný a zakrslý Tyrannosaurus. S rohem na nose.

„Ceratosaurus,“ vydechla Lucka obdivně. Vždy měla slabost pro Jurský park. Jelikož jsme ale všichni věděli (snad kromě Sofie, logicky), že neštěstí nikdy nechodí samo, doprovázel tuhle ještěrku gang pěti hubených teropodních a sakra rychlých parchantů.

Následný povzdech Vránové zněl přibližně jako deinonychus, jenže zanikl v rachotu palby ručních zbraní. Do toho v pravidelných intervalech tvrdily muziku výbuchy čtyřicetimilimetrových granátů z Kachlíkova Milkoru.

To bylo taky to jediné, co na ty bestie účinkovalo. Moje hákáčko na Ceratosaura zkrátka nestačilo, a než jsem konečně složil jednoho z těch menších hajzlíků, stálo mě to půl zásobníku. Byli neustále v pohybu, nezastavili se ani na chvíli. Frantův kulomet si vedl o něco lépe, stejně tak kalašnikovy, ale žádná sláva to nebyla. A Sofie s brokovnicí dostala další dva deino…blablabla.

S tím se muselo něco udělat. A to tak, že rychle. Pustil jsem H&K, tasil katanu a zamířil přímo k největšímu z ještěrů.

„Lindnere, zleva!“ zakřičela Dominika. Periferním viděním jsem zaregistroval otevřenou tlamu plnou ostrých zubů, tříprsté přední končetiny a na zadních nohách mohutné srpovité drápy. Ta ludra šupinatá je měla zvednuté, asi aby se neotupily a nepřekážely při běhu. Prehistorický dravec zaútočil. Sekvenci tří seků jsem vedl naprosto intuitivně. Katana bez znatelnějšího odporu nejprve rozpůlila lebku ještěra od tlamy po temeno, následně čistě projela kolenním kloubem a finálním taženým sekem rozpárala bok vzteklého dinosaura. Dravec padl na zem, chvíli škubal nohama a potom konečně exnul.

Krátkým švihnutím jsem očistil čepel a pokračoval ke svému hlavnímu cíli. Přitom ale bylo nutné z mysli vytlačit napůl rozostřené obrazy hlásící se o pozornost. Podvědomě jsem tušil, že je měla na svědomí zbraň, která ochutnala krev poprvé za dobu, co ji mám v právoplatném držení. Hmyzák ani strigy se do toho výčtu pochopitelně nepočítaly, protože je zahlušil Frost…

Ceratosaurus se rozběhnul přímo na mě. Měřil kolem pěti metrů, podle otřesů půdy jsem jeho váhu odhadnul na tunu.

 

INFO O KNIZE:
Fuchs, Oskar: Hitokiri
Vydal: Nakladatelství Epocha, říjen 2018
Obálka: Žaneta Kortusová
Vazba: měkká
Počet stran: 384
Cena: 299 Kč