Honza Vojtíšek: Sešívance

Honza Vojtíšek se pro svou třetí povídkovou knihu proměnil v doktora Frankensteina. Pozval si k sobě hororové autory a autorky z Česka, Slovenska a Polska a z každého si odřezal to nejlepší, aby získal deset povídek a jeden komiks.

 

ANOTACE:
Jihočeský hororový autor Honza Vojtíšek se pro svou třetí povídkovou knihu proměnil v doktora Frankensteina. pozval si k sobě hororové autory a autorky z Česka, Slovenska a Polska a z každého si odřezal to nejlepší, aby získal deset povídek a jeden komiks. Každý příběh má ty správné kousky z Honzy a spoluautorů, čímž vznikla pevně sešitá monstra, pochodující přímo k vám. Jedno děsivější než druhé. Kniha obsahuje deset povídek napsaných společně mimo jiné se Svatoplukem Dosedělem, Jankem Išou, Markem E. Pochou, Kristinou Haidingerovou či Łukaszem Radeckým nebo Sylwií Błach, jeden komiks vytvořený společně s autorem obálky Dávidem Marcinem a jednu samostatnou povídku. Předmluvu ke knize napsal překladatel a nakladatel Milan Žáček.

 

OBSAH:

Budiž ti přáno (Honza Vojtíšek & Sylwia Błach)
Uvnitř (Honza Vojtíšek & Martin Štefko)
Mrtví klauni nepijí (Honza Vojtíšek & Ivan Kučera)
V pokoji (Honza Vojtíšek & Petr Boček & Miloslav Zubík)
Pusť mě ven (Honza Vojtíšek & Mark E. Pocha)
My, kteří kráčíme stíny (Honza Vojtíšek & Robert Poupátko)
Setři mě (Honza Vojtíšek & Janko Iša)
Funeral blues (Honza Vojtíšek & Svatopluk Doseděl)
O chlapečkovi, kterému uletěl ptáček (Honza Vojtíšek & Łukasz Radecki)
Nezhasínej (Honza Vojtíšek & Kristina Haidingerová)
Odmaskovat (Honza Vojtíšek & Dávid Marcin)
Dotma (Honza Vojtíšek)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Honza Vojtíšek a Robert Poupátko: My, kteří kráčíme stíny

V podobnou noc o šest let později lidé pomalu a poklidně usínali ve svých domovech. Život se ukládal ke spánku, uklidňoval a připravoval na útlum. Bujel jen v zaplivaných hospodách, hernách a pochybných nočních klubech. Byl chladný prosinec, ale v nočním klubu jménem No Name Desire, v němž jsem seděl v zadním boxu, bylo příjemně teplo. Svou měrou se o něj přičinila i neupravená dívka lehce při těle, která mi dělala společnost. Její divoká krev cikánských předků proudící tělem a dodávající divokou energii pronikající až do konečků neposedných vlnitých vlasů. Cítil jsem ji, čichem i hmatem.

Odložil jsem sklenici vína a upřeně se jí zahleděl do očí svým zářícím pohledem. Mlčky jsme se políbili. Hnětl jsem její rty svými a pak s touto chtivou masáží přešel na krk. Jemně, jak jsem byl naučen, jsem jí zakryl ústa, aby nemohla ani hlesnout. Naposledy jsem políbil její lákavě kakaový krk a poté do něj zabořil své tesáky, přisál se a začal se krmit.

Snažila se bojovat. Pokoušela se křičet. Nakonec se snažila už jen přežít. Vše marně. Jsem příliš silný a nikdo se neobtěžoval věnovat nám pozornost. Všichni měli dost práce se svým alkoholovým opojením a sledováním tanečního parketu.

Krmení skončilo. Krk jí přeťaly tři tenké pramínky krve. Chvěla se. Čím dál slaběji. Rychle ztrácela sílu a energii. Bylo téměř dokonáno. Opřel jsem Vieřino umírající tělo o roh pohovky, na níž jsme seděli. Upravil jsem její triko, které se jí v během marného odporu vyhrnulo. Setřel jsem si z úst krev, zvedl se a vykročil k východu.

Naposled jsem se ohlédl. Z neviděných prostor k ní doléhala hudba. Tlumená světla její blednoucí pokožce dodávala zvláštní odstín. Ležela tam, ve svírajícím se objetí smrti. Vlasy shrnuté na bok. Upnuté triko vilně objímající teď již nehybné tělo. Z očí jí netečně vytékaly slzy a rozmazávaly líčení.

Zbývala jí jen vteřina k poslednímu výdechu. Odešel jsem, než k němu sebrala síly.

Venku se do mě opřel mráz. Kráčel jsem úzkou boční ulicí, kapuci hrubé mikiny staženou do obličeje, obě ruce v kapsách. Po pár krocích jsem zpomalil. Tam, za mnou. Někdo mě sledoval. Skrýval se ve stínu jako já ve tmě. Když jsem se zastavil, pro jistotu přesně uprostřed mezi dvěma kandelábry, v temnotě mezi světelnými kužely, kroky za mnou utichly.

„Neboj se. Nejsem lovec,“ promluvil nejistě hlas za mými zády.

„Vím, že nejsi. Ty sloní kroky bych poznal všude.“

Otočil jsem se a pomalu si stáhl kapuci.

Zafungovalo to, jako vždy. O krok ustoupil. Můj vzhled v něm vyvolal údiv proložený zděšením.

„Ahoj, Robine,“ promluvil jsem.

„Ahoj… Ondro.“

*

Přesunuli jsme se do nedalekého parku. Široko daleko nikdo nebyl, jen za našimi zády svítil do tmy obří vánoční stromek a nebe zakrývala chladná mlha. Kolem nás se rozprostíralo ticho, rušené jen občasným vzdorovitým zavrzáním houpačky, rozechvělé ojedinělým poryvem větru. Vedle lavičky naproti nám stála prázdná láhev od vína. Za okraj odpadkového koše byl pověšen zapomenutý deštník.

Ač jsem si myslel, že jsem již roky zbaven veškerých emocí, pohled na Robina bolel. Hned dvojnásob. Jeho tvář jako by mě políčkovala. Neskutečně se změnila. Sešla. Zmrtvěla. Chyběla v ní veškerá barva, jas, který mě vždycky tak hřál. Rysy povisly, tváře vyschly. Z očí se vytratil život. Zůstalo v nich jen přežívání. Vlasy zůstaly stejné, přilehlé k lebce. Jen zmatněly a vykazovaly známky zanedbané údržby. Zhubl.

Potáhl jsem z cigarety. „Co léčba?“

„Ptáš se, že tě to zajímá, nebo jenom ze slušnosti?“

Pořád stejně podezíravý a nejistý.

„Byli jsme přátelé,“ snažil jsem se o co nejklidnější a nejpřátelštější tón. „Kdyby mě to nezajímalo, nezeptám se vůbec.“

Jeho tvář se ještě více zkrabatila.

„Přátelé?“

Hleděli jsme na sebe. Prohlíželi se. V Robinových očích jsem zahlédl jiskru. Co asi zahlédl on v mých? Chuť? Hlad?

Neodpověděl jsem. Po chvíli ticha jsem jen naposledy potáhl z cigarety a nedopalek odhodil na zem. Chvíli se kutálel a pak zasyčel, když se zastavil v tuhnoucí kaluži.

„Léčba probíhá v pohodě,“ přijal Robin mé rozhodnutí neodpovědět. „Zabil jsi dneska někoho?“

„Ano.“ Nenechal jsem se vyvést z míry. „Proč jsi tady? Proč jsi mě našel?“

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Golden Dog – Martin Štefko, srpen 2018
Vazba: brožovaná
Počet stran: 278
Cena: 250 Kč